29 Cdo 2488/2013

Rubrum

Podána ústavní stížnost. Výsledek US: odmítnuto Datum rozhodnutí US: 21.1.2014 29 Cdo 2488/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. T., zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 117/32, PSČ 370 01, proti žalovaným 1/ JUDr. Ing. P. P., Ph. D., zastoupenému JUDr. Evou Danielou Růžičkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Bulharská 588/1, PSČ 101 00, 2/ Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350 a 3/ H E R B S T akciová společnost, se sídlem v Ústí nad Labem, Ve stromkách 196/3, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 00526835, o zaplacení částky 104.100,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 417/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2013, č. j. 58 Co 458/2012-288, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 8 C 417/2010-241, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. dubna 2012, č. j. 8 C 417/2010-263, Obvodní soud pro Prahu 6: 1/ Uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci částku 31.230,- Kč (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal vůči druhému žalovanému zaplacení částky 72.870,- Kč (bod II. výroku). 3/ Zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal vůči třetímu žalovanému zaplacení částky 104.100,- Kč (bod III. výroku). 4/ Zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal vůči prvnímu žalovanému zaplacení dalších 72.870,- Kč (bod VI. výroku). 5/ Rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku). 6/ Uložil prvnímu žalovanému zaplatit soudní poplatek za žalobu (bod V. výroku). K odvolání žalobce a prvního žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem: 1/ Zastavil řízení o odvolání žalobce proti vyhovujícímu bodu I. výroku rozsudku soudu prvního stupně (první výrok). 2/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku tak, že žalobu vůči prvnímu žalovanému zamítl i ohledně částky 31.230,- Kč (druhý výrok). 3/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých bodech II., III. a VI. výroku a v té části bodu VII. výroku, kterou soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým a třetím žalovaným (druhý výrok). 4/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu V. výroku tak, že povinnost k úhradě soudního poplatku se prvnímu žalovanému neukládá (druhý výrok). 5/ Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi žalobcem a prvním žalovaným (třetí výrok). 6/ Rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a druhým a třetím žalovaným (čtvrtý výrok). Proti druhému až čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že se domnívá, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 238a o. s. ř. pak určuje, že dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2). To, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu § 238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci nejde), ani v režimu § 237 o. s. ř. Žádost, aby „vyřešená právní otázka v této věci byla dovolacím soudem posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Tomuto požadavku dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostál. Nejvyššího soudu proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srov. shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 29. srpna 2013 JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu