21 Cdo 1231/2026

Plný text

21 Cdo 1231/2026-45 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobců a) M. G., a b) P. G., obou zastoupených JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 966/22, proti žalovaným 1)

I. J., a 2)

I. G., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku- Místku pod sp. zn. 16 C 54/2025, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2025, č. j. 11 Co 76/2025-22, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit každé ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 112,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobce b) je povinen zaplatit každé ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 112,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2025, č. j. 11 Co 76/2025-22, pokud jím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 3. 2025, č. j. 16 C 54/2025-7, ve výroku I, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2025, č. j. 11 Co 76/2025-22, bylo výrokem I potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 3. 2025, č. j. 16 C 54/2025-7, jímž bylo řízení zastaveno (výrok I) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a vrácení části soudního poplatku žalobcům (výroky II a III), a výrokem II bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., neboť o žalobou uplatněném nároku (na určení, že žalobci jsou každý v rozsahu jedné poloviny spoluvlastníky pozemku parc. č. XY, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec a katastrální území XY, na listu vlastnictví č. XY) již bylo mezi týmiž účastníky pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 8. 2018, č. j. 13 C 393/2017-54, který nabyl právní moci dne 4. 10. 2018, tak, že žaloba byla zamítnuta. Základní skutek, tj. skutkové okolnosti vymezené žalobou, jsou v obou věcech totožné; mělo se jednat o kupní smlouvu uzavřenou mezi prodávajícími M. a P. G. a kupujícími R. a M. G. dne 18. 3. 1998, která však měla být uzavřena jako smlouva fiktivní, bez vážného úmyslu převést vlastnické právo k předmětné nemovitosti na nabyvatele, aniž byla skutečně uhrazena kupní cena. V projednávané věci je jen navíc uvedeno, jakým způsobem bylo s předmětným pozemkem nakládáno v rámci insolvenčního řízení žalobce b). Rovněž okruh účastníků je totožný s tím rozdílem, že žalobce b) dříve vystupoval na straně žalované a žalované 1) a 2) jsou právními nástupkyněmi žalovaných v původním řízení M. G. a R. G.

3. Žalobci v podaném dovolání požadují, aby dovolací soud posoudil jinak otázku „závaznosti rozhodnutí pro právní nástupnictví“, tj. zda se nové řízení týká týchž osob, účastní-li se ho právní nástupci účastníků původního řízení (dále jen „otázka č. 1“), a otázku totožnosti skutku za situace, kdy v novém řízení je skutek „popsán šířeji“ (dále jen „otázka č. 2“).

4. Z vymezení otázky č. 1 je nepochybné, že žalobci požadují, aby dovolací soud změnil svoji rozhodovací praxi, podle které se řízení týká týchž osob, i když v novém řízení vystupují právní nástupci původních účastníků; z obsahu dovolání tedy dostatečně vyplývá, od které své rozhodovací praxe se má dovolací soud odchýlit, i když v něm nejsou uvedeny spisové značky (čísla jednací) těchto rozhodnutí (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4093/2015, uveřejněný pod č. 95/2017 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3946/2023). Závěr odvolacího soudu při řešení této otázky (že „okruh účastníků, o kterých bylo rozhodováno v původním řízení sp. zn. 13 C 393/2017, je totožný s účastníky v předmětné věci“) je však v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod (dovolatelé jej netvrdí), aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

5. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sb. rozh. obč., ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod č. 82/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3967/2011) překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3541/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 795/2019).

6. V souladu s uvedenými závěry tedy odvolací soud dovodil (srov. shora bod 2) totožnost účastníků předchozího řízení probíhajícího před Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 393/2017, a účastníků v projednávané věci, která v případě žalovaných vyplývá ze skutečnosti, že se jedná o právní nástupce žalovaných 1) a 2) vystupujících v původním řízení, kteří na ně darovací smlouvou ze dne 17. 4. 2020 převedli vlastnické právo k nemovitosti, které se navrhované určení týká.

7. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, musí být z obsahu dovolání patrno, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Těmto požadavkům nevyhovuje vymezení otázky č.

2. Z obsahu dovolání nevyplývá, od kterého judikaturního závěru ohledně totožnosti skutku se má dovolací soud odchýlit, neboť žalobci jej nespecifikují a ani neoznačují (spisovou značkou, číslem jednacím) rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž má být obsažen. V souvislosti s nastolenou otázkou tedy žalobci řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání žalobců v tomto důsledku trpí vadou spočívající v absenci obligatorní náležitosti dovolání, kterou nelze odstranit, neboť dovolací lhůta, během níž tak bylo možno učinit, již uplynula (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.

8. Závěr odvolacího soudu o totožnosti předmětu řízení v projednávané věci s předmětem řízení ve věci Okresního soudu ve Frýdku-Místku pravomocně skončeného rozsudkem tohoto soudu ze dne 7. 8. 2018, č. j. 13 C 393/2017-54 (dále jen „původní řízení“), je přitom plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu shrnutou shora v bodu 5. Odvolací soud z hlediska totožnosti skutku správně poukázal, že v tomto novém řízení žalobci odvozují své vlastnické právo od stejné skutečnosti jako žalobkyně a) v původním řízení, tj. od neplatnosti kupní smlouvy z 18. 3. 1998 uzavřené mezi žalobci jako prodávajícími a R. G. a M. G. (právními předchůdci žalovaných) jako kupujícími pro nedostatek vážnosti vůle (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), neboť smluvní strany neměly v úmyslu převést vlastnické právo z prodávajících na kupující, ale jen ochránit majetek prodávajících před postižením výkonem rozhodnutí. Totožnost skutku zde nenarušuje, že žalobci k doložení nedostatku vážnosti vůle smluvních stran při uzavření kupní smlouvy uvádějí (na rozdíl od původního řízení) další skutečnosti [především skutková tvrzení o insolvenčním řízení ohledně žalobce b), v němž byla sporná nemovitost zapsána do konkursní podstaty].

9. Dovoláním žalobci napadají rozhodnutí odvolacího soudu výslovně „v celém rozsahu“. V části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení, a v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 6. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu