33 Cdo 1896/2026

Rubrum

33 Cdo 1896/2026-226 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobkyně Eurofert ENG s.r.o., IČO 46886125, se sídlem v Karlových Varech, Závodu Míru 584/7, zastoupené Mgr. Jaromírem Rokuskem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, proti žalované BV elektronik s.r.o., IČO 60468173, se sídlem v Praze 4, V Luhu 715/6, zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, o zaplacení 1 171 735,10 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu o zaplacení 1 813 223 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 223/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2026, č. j. 69 Co 86/2026-188, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 25 059,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Miloše Znojemského.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 1 171 735,10 Kč s příslušenstvím odpovídající nezaplacené části ceny díla spočívajícího ve zhotovení technologického zařízení pro rozklad ochranných pouzder elektrických a elektronických zařízení dle smlouvy o dílo, kterou účastnice uzavřely dne 26. 2. 2021, ve znění dodatku ze dne 10. 2. 2022. Vzájemným návrhem žalovaná vůči žalobkyni požadovala zaplacení částky 1 813 223 Kč s příslušenstvím připadající na část ceny předmětného díla, kterou žalobkyni zaplatila, a to oproti vydání zhotoveného zařízení.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 12. 2025, č. j. 7 C 223/2024-149, žalobu zamítl (výrok I) a současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 1 813 223 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalované vydat žalobkyni technologické zařízení rozkladu ochranných pouzder elektrických a elektronických zařízení specifikované ve smlouvě o dílo ze dne 26. 2. 2021 (výrok II). Žalobkyni rovněž uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výroky III a IV).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I a II, jakož i v nákladovém výroku III potvrdil, přičemž ve výroku o nákladech řízení IV jej změnil pouze co do výše v něm uvedené náhrady, zatímco ve zbývající části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně rovněž potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými závěry, ze kterých soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel, tak i s jeho právními závěry, v souladu s nimiž předmětné dílo dosud nebylo provedeno ve smyslu § 2604 a § 2605 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), v návaznosti na což žalobkyni právo na doplacení ceny díla podle § 2610 odst. 1 o. z. nevzniklo. Žalované pak vzhledem k prodlení žalobkyně s provedením díla vzniklo právo od uzavřené smlouvy odstoupit (§ 1977 a 1978 o. z.), které využila, pročež jí svědčí vůči žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího té části ceny díla, kterou již zaplatila (§ 2991 a násl o. z.). Stejný závěr dle odvolacího soudu platí i pro případ, že by předmětné dílo provedeno bylo, neboť vykazovalo takové vady, které je namístě hodnotit jako podstatné a které, přestože je žalovaná žalobkyni včas oznámila, nebyly odstraněny (§ 2615 o. z. ve spojení s § 2106 o. z.).

5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež dle svého obsahu směřovalo proti výroku napadeného rozsudku o věci samé. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, toto dovolání odmítl, a to pro jeho vady a nepřípustnost.

6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

9. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.

10. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).

11. Uvedeným požadavkům však podané dovolání nevyhovělo. Žalobkyně v jeho úvodu uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je dosud neřešil, přičemž odvolacímu soudu současně vytkla porušení jejího práva na spravedlivý proces. Jakou právní otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, měla dovolatelka konkrétně na mysli, však již v dovolání neuvedla. U dvou níže uvedených právních otázek, které v další části dovolání vymezila, pak přípustnost podaného dovolání odůvodnila výhradně odchýlením se odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu však v této souvislosti neoznačila. Dovolání zmiňuje pouze nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. III. ÚS 2645/2024, nikoliv však v souvislosti s případným odchýlením se odvolacího soudu od tohoto rozhodnutí, nýbrž na podporu názoru žalobkyně o přípustnosti dovolání pro namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů.

12. Dovolání tudíž trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž není způsobilé k věcnému projednání.

13. Žalobkyně se kromě toho v první ze dvou zmíněných právních otázek dotazuje, zda je vadou díla, pokud vykazuje vlastnosti vyhovující všem sjednaným a objednatelem vyžadovaným parametrům, ale pro objednatele není ekonomicky využitelné. Skutkový závěr o tom, že by dílo vyhovovalo sjednaným parametrům, neboť vedle účastníky dojednaného výkonu hořáku o hodnotě 50 kW by splnilo i parametry, které vykazovala „vzorová“ pec v Golčově Jeníkově, však z napadeného rozsudku odvolacího soudu neplyne (odvolací soud v tomto směru dospěl k závěru opačnému), pročež je zjevné, že žalobkyně tuto část dovolání staví na odlišném skutkovém základě, než z jakého napadené rozhodnutí vychází. Z toho plyne, že ani v případě dodržení zákonných náležitostí dovolání by v této části nebylo možné shledat dovolání přípustným, neboť Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jejich zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

14. Prostřednictvím druhé vymezené právní otázky se pak dovolatelka domnívá, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z provedených důkazů (představovaných výslechem svědka J. S. a jednatele žalobkyně Petra Leitnera) totiž dle jejího názoru neplyne, že by zhotovené dílo svými vlastnostmi neodpovídalo kapacitním parametrům, jaké vykazovala referenční pec v Golčově Jeníkově, kterou žalovaná v době uzavření smlouvy využívala, nýbrž z nich má plynout závěr opačný. O extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry odvolacího soudu, tedy o situaci, kdy skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou prima facie natolik vadná, že zakládají porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, se přitom může jednat jen tehdy, pokud skutkové závěry odvolacího soudu jsou v tak zásadním rozporu s konkrétními zjištěními plynoucími z provedených důkazů, že soud k nim nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů upravených v § 132 o. s. ř. nikdy dospět (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 92/24). K takové situaci však v dané věci zjevně nedošlo. Žádná z dovolatelkou akcentovaných skutečností totiž ve světle zjištění, jež soudy nižších stupňů učinily nejen z důkazů, které žalobkyně zmiňuje, ale též zejména z výslechu jednatele žalované Ing. Jiřího Valenty či svědka P. J., jakož i ve světle zhodnocení všech těchto důkazů, které soudy nižších stupňů provedly samostatně i ve vzájemné souvislosti se všemi důkazy ostatními, jak § 132 o. s. ř. vyžaduje, totiž pro zjevnou nelogičnost a neudržitelnost jeho finálního skutkového závěru nesvědčí. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., jak žalobkyně ve své podstatě nyní činí. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., nýbrž Nejvyšší soud je (jak již bylo zmíněno výše) skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení téhož soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

15. Jinak tomu bylo dle občanského soudního řádu účinného přede dnem 1. 1. 2013 (tj. před datem účinnosti jeho novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb.), v souladu s nímž bylo možné dovolání podat také proto, že napadené rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Od 1. 1. 2013 však pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav, ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2421/2019, nebo ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1148/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 2626/20).

16. Pro úplnost lze rovněž dodat, že závěr odvolacího soudu, který tento soud označil za primární pro posouzení dané věci, tj. závěr o tom, že předmětné dílo dosud nebylo provedeno ve smyslu § 2604 a § 2605 odst. 1 o. z., v důsledku čehož nejenže žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení ceny tohoto díla, ale žalované současně vzniklo i právo od smlouvy odstoupit z důvodu prodlení žalobkyně s jeho provedením, nebyl žádnou z dovolacích otázek žalobkyně zpochybněn. Přitom platí, že jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (zde proto, že nebyl dovoláním zpochybněn), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatelky nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).

17. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.

18. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalované za toto vyjádření ve výši 20 260 Kč [§ 7 bod 6 (počítáno z předmětu dovolacího řízení představovaného celkovou částkou 2 984 958,10 Kč), § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 4 349,10 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty, neboť advokát žalované je plátcem této daně [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Žalobkyně je tak povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení celkem částku 25 059,10 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 31. 8. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu