23 Cdo 1399/2026

Rubrum

23 Cdo 1399/2026-146 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce M. Č., zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Rokycanech, Míru 231, proti žalovanému L. Č., zastoupenému Mgr. Bc. Jakubem Langerem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 638/2, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 170/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2025, č. j. 10 Co 449/2025-110, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.070 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

1. Okresní soud v Rokycanech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 8. 2025, č. j. 6 C 170/2024-82, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2025, č. j. 10 Co 449/2025-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Z obsahu dovolání konkrétně vyplývá námitka, že soudy nižších stupňů při posouzení otázky naplnění předpokladů odvolání daru pro nevděk postupovaly v rozporu s ustanovením § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), pakliže dospěly [s odkazem na závěry judikatury vztahující se k již neúčinné právní úpravě v ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“)] k závěru, že tyto nebyly dány.

4. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že by mělo být odmítnuto pro vady, jež nebyly v zákonné lhůtě odstraněny, popř. „pro zjevnou bezdůvodnost“. Neshledal-li by však dovolací soud podmínky pro jeho odmítnutí, navrhuje žalovaný zamítnutí dovolání s ohledem na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.1.

2. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání.

3. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

4. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

5. Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).

6. Vymezení důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přitom nemůže nahradit pouze vyjádřený nesouhlas s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem (k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Teprve pokud se dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí, následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak (k tomu dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

7. Těmto požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel v poměrech řešené věci nedostál. Jakkoliv totiž ohlašuje, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která, sic byla dovolacím soudem vyřešena, měla by být dovolacím soudem posouzena jinak“, přičemž tato otázka „vyplývá z usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016“, při posouzení dovolání z hlediska jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že dovolatel odkazem na skutkově obdobnou věc, v níž dovolací soud neshledal rozpor s judikaturou v přijatém závěru o nenaplnění předpokladů odvolání daru pro nevděk, toliko usiluje, aby v poměrech řešené věci dospěl k opačnému závěru. Tím ve skutečnosti nežádá změnu dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, nýbrž pouze to, aby dovolací soud otázku naplnění předpokladů přípustnosti odvolání daru pro nevděk posoudil jinak než odvolací soud (jakož i soud prvního stupně). Dovolací soud však soustavně judikuje, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).1.

2. Současně dovolatel ani nevymezuje žádnou konkrétní otázku hmotného práva, jež by mohla být předmětem dovolacího přezkumu, když toliko uvádí, oproti závěru odvolacího soudu, že vytýkané chování žalovaného lze hodnotit jako zjevně rozporné s dobrými mravy. K takto namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolací soud uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/15, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, či ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017).

3. Přípustnost dovolání potom nezakládá ani námitka dovolatele o soudem prvního stupně nesprávné aplikaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016. Předně je třeba uvést, že ve věci sp. zn. 33 Cdo 5141/2016 nebylo shledáno dovolání přípustným.

4. V nyní projednávané věci soud prvního stupně (s jehož posuzením se odvolací soud ztotožnil) uvedl, že „konkrétní okolnosti případu je třeba vnímat i z hlediska, zda k porušení dobrých mravů došlo značně intenzivně nebo dlouhodobě či soustavně, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod.“.

5. Obdobně jako ve věci, v níž Nejvyšší soud odmítl dovolání unesením ze dne 24. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2479/2025 (kde dovolatelka kladla otázku posouzení naplnění podmínek pro odvolání daru pro nevděk podle ustanovení § 2072 odst. 1 o. z.), lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž se posouzení dané otázky odvolacím soudem nikterak nepříčí), dle níž zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k chování, které lze označit za zjevně porušující dobré mravy a které má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadového chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém nastupuje úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba posoudit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je potřeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování obdarovaného i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 707/2023, a ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024). Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2716/2021 – s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněného pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijaté k výkladu adverbia „zjevně“ užitého v § 588 o. z. – vyložil, že nevděkem se rozumí takové chování obdarovaného, kterým ublíží dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, navíc s podmínkou zjevného porušení dobrých mravů, tj. jednání, které nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy (srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023). Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, tudíž naplňuje znaky ustanovení § 2072 o. z., respektive § 630 obč. zák. (k využitelnosti závěrů týkajících se aplikace ustanovení § 630 obč. zák. v poměrech úpravy ustanovení § 2072 o. z. viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024); musí jít o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami či neposkytnutím potřebné pomoci apod., tedy o kvalifikované porušení morálních pravidel, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. Řečeno jinak, nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3101/2024).1.

2. I v nyní posuzovaném případě se odvolací soud zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud k aplikaci ustanovení § 2072 o. z. obecně přijal. Dovolatel tak svými námitkami přípustnost dovolání nezakládá.

3. Pro úplnost dovolací soud rovněž konstatuje, že i když dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, z obsahu podaného dovolání vyplývá, že je podává toliko do prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se proto druhým výrokem o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

4. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

5. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 7. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu