33 Cdo 1312/2025

Rubrum

33 Cdo 1312/2025-472 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Ambis Univerzita, a. s., se sídlem v Praze 8, Lindnerova 575/1, identifikační číslo osoby 61858307, zastoupené Mgr. Danou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, V Parku 2308/8, proti žalované M. S., zastoupené Mgr. Tomášem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Zlíchově 18, o zaplacení 14 651 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 433/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 39 Co 50/2024-265, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 601,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Dany Burdové, advokátky.

Odůvodnění

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 14 651 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného školného a smluvní pokuty ve výši 8 395,02 Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2023, č. j. 38 C 433/2022-160, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 651 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a částku 8 395,02 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,3 % denně z částky 14 651 Kč od 11. 11. 2022 do 3. 11. 2023 (výrok I), zamítl žalobu co do smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 14 651 Kč od 4. 11. 2023 do zaplacení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 39 Co 50/2024-265, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 8 395,02 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 14 651 Kč od 11. 11. 2022 do 3. 11. 2023 zamítá, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soudy vzaly za prokázané, že žalobkyně, jež je akciovou společností zapsanou v obchodním rejstříku, na základě přihlášky ke studiu ze dne 28. 2. 2021 uzavřela s žalovanou dne 16. 5. 2021 smlouvu o studiu (dále též „smlouva“), v níž se zavázala zejména zabezpečit žalované výuku v bakalářském studijním programu „Ekonomika a management podniku“ se standardní dobou studia v prezenční formě 3 roky a s jeho zahájením v akademickém roce 2021/2022. Podle čl. 2. 3 smlouvy vyslovila žalovaná souhlas s tím, že bude-li přijata ke studiu k 1. 9. příslušného akademického roku, bude zapsána do studia, což provede z organizačních důvodů po přijetí ke studiu žalobkyně. Žalovaná byla přijata ke studiu rozhodnutím ze dne 21. 6. 2021. Odvolací soud zdůraznil, že základním vnitřním předpisem žalobkyně je statut, v němž je upravena činnost školy, průběh vysokoškolského studia, celoživotní vzdělávání, akademické tituly, doklady o ukončení studia, výzkumná, vývojová a tvůrčí činnost atd. Podle statutu se studium v akreditovaném studijním programu uskutečňuje za úhradu, přičemž výši poplatků spojených se studiem oznamuje škola každoročně do konce dubna pro zimní semestr příštího akademického roku, a do konce října pro letní semestr akademického roku. Výši poplatků spojených se studiem, způsob a termíny jejich úhrady stanoví smlouva o zajištění výuky, která je uzavírána s uchazečem před zápisem ke studiu. Statut byl registrován Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“). Podle čl. 15 studijního a zkušebního řádu (dále jen „SZŘ“) je veškerá studijní evidence v elektronické podobě prováděna v informačním systému, který je po vložení přihlašovacích údajů přístupný všem uživatelům. Podle čl. 4. 3 SZŘ uchazeč získá právo být zapsán do studia dnem právní moci rozhodnutí o přijetí ke studiu ve studijním programu. Dnem zápisu do studia se uchazeč stává studentem vysoké školy. Tento zápis provede žalobkyně a je podmíněn uzavřením smlouvy o studiu. Zápis do studia je jednostranným administrativním úkonem vysoké školy a je učiněn prostřednictvím informačního systému. Podmínky a termín zápisu stanovuje rektor nebo jím pověřený pracovník; studijní a zkušební řád byl rovněž registrován MŠMT. Ve smlouvě žalovaná souhlasila s tím, že bude platit za studium školné za celý akademický rok ve výši stanovené vnitřním předpisem žalobkyně. Podle čl. 9.7 smlouvy při ukončení studia žalované nárok na zaplacení školného za akademický rok, v jehož průběhu došlo k ukončení studia, nezaniká, a pokud bylo zaplaceno, nevrací se. Pro případ prodlení s plněním školného byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,3 % denně z dlužného školného. Výše školného pro akademický rok 2021/2022 při jednorázové úhradě činila 45 800 Kč. Dne 19. 8. 2021 žalovaná požádala prostřednictvím informačního systému žalobkyni o měsíční splátky školného. Následně vzala na vědomí, že splátky budou rozepsány na 5 plateb za semestr a školné bude zvýšeno o 15 %. Dne 25. 1. 2022 se žalovaná dotázala, jakým způsobem je možné přestoupit na jinou vysokou školu; studijní poradkyně ji informovala o tom, že je třeba podat oznámení o ukončení studia, a současně jí bylo sděleno, že při ukončení studia, bude nutné doplatit druhou polovinu školného. Žalovaná žalobkyni sdělila, že dnem 20. 2. 2022 studium končí z důvodu přestupu na jinou vysokou školu. Dne 15. 3. 2022 žalobkyně žalované sdělila, že její studium bylo ukončeno ke dni 18. 2. 2022. Emailem ze dne 26. 4. 2022 žalobkyně upozornila žalovanou na neuhrazenou fakturu na částku 5 267 Kč splatnou dne 31. 3. 2022 a prodloužila žalované lhůtu k zaplacení do 3. 5. 2022; současně ji upozornila, že při neuhrazení faktury dojde k zesplatnění celého dluhu. Podle odvolacího soudu účastnice uzavřely nepojmenovanou smlouvu podle § 1746 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která je – oproti závěru soudu prvního stupně – smlouvou spotřebitelskou. Jelikož žalovaná využila možnosti splátek (s výjimkou tří faktur školné zaplatila), byla povinna doplatit školné ve výši 14 651 Kč, neboť si účastnice dohodly, že je žalovaná zaplatí za celý školní rok, i když studium ukončí v jeho průběhu. Stanovila-li žalobkyně v čl. 14 odst. 1 SZŘ povinnost platit příspěvek na pokrytí nákladů souvisejících se studiem, jakož i možnost vysoké školy upravit výši poplatku, postupovala podle odvolacího soudu v souladu se zákonem, přičemž výše poplatku na soukromých školách nepodléhá žádné veřejnosprávní regulaci. Odvolací soud posoudil smlouvu jako smlouvu spotřebitelskou. Smluvní pokutou bylo smluvně zajištěno jen porušení povinností žalovanou, ve vztahu k žalobkyni žádná smluvní pokuta dohodnuta nebyla. Odvolací soud proto dovodil, že zde existuje výrazná nerovnováha v právech a povinnostech, a proto k tomuto smluvnímu ujednání nepřihlédl a požadavek na zaplacení smluvní pokuty zamítl. Podáním ze dne 15. 7. 2024 podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2186/2024, odmítl pro nepřípustnost s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi vycházející z teze, že ve věcech poplatků za studium na vysoké škole nejde o vztah spotřebitelský, a dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nálezem ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3310/24, Ústavní soud konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, č. j. 33 Cdo 2186/2024-306, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ústavní stížností napadené usnesení zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Učinil tak s ohledem na nález ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24; stěžovatelka měla postavení spotřebitelky a vedlejší účastnice byla v postavení podnikatelky, a proto mezi nimi uzavřená smlouva o studiu měla povahu smlouvy spotřebitelské. Zákonná výluka omezující možnost podat dovolání pro majetkový census [srovnej § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] se z toho důvodu neuplatní. Za této situace se dovolací soud opětovně zabýval dovoláním žalované ze dne 15. 7. 2024 směřujícím proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 39 Co 50/2024-265, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2023, č. j. 38 C 433/2022-160, co do vyhovujícího výroku o částce 14 651 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % od 4. 5. 2022 do zaplacení. Podle přesvědčení dovolatelky je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a obsahuje nesprávné poučení o možnosti podat proti němu dovolání. Nedostatky odůvodnění a nesprávné poučení o mimořádném opravném prostředku má podle ní za následek přípustnost dovolání, neboť rozsudek odvolacího soudu tak závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá. Žalobkyně se ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání není přípustné. Dovolatelka sice ohlašuje, že její dovolání je přípustné, jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva a) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, b) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž podle celého obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) však žádnou takovou otázku neformuluje. V dovolání neoznačuje rozhodovací praxi dovolacího soudu (řešení konkrétní právní otázky), od níž se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje. V nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, se Ústavní soud ztotožnil s přístupem Nejvyššího soudu stran konkretizace předpokladu přípustnosti ve vztahu ke každému dovolacímu důvodu, když uvedl, že „dovolatel je povinen se způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), vymezeným (konkretizovaným) způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř., vždy uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněný (a v závislosti na konkrétním předpokladu toto své stanovisko eventuálně i zdůvodnit příslušnými judikaturními odkazy); uplatní-li dovolatel více námitek, respektive dovolacímu soudu předloží k řešení více právních otázek, je nezbytné, aby tak učinil jednotlivě, tj. vždy ve vztahu ke každé z těchto otázek. Je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že této své povinnosti pak nemůže – bez dalšího – dostát tím, že dovolacímu soudu dá na výběr, aby sám některou z variant uvedených v § 237 o. s. ř. zvolil; není přitom podstatné, zda možnost výběru z variant dovolatel sám zúží, a to třeba jen na varianty dvě, jako tomu bylo v posuzované věci.“ Jakkoliv dovolatelka v části IV. dovolání popisuje své výhrady vůči závěrům rozsudku odvolacího soudu v jeho bodech 21, 22, 30, 31, 32, 23 a 24, 25, 26 a 27, v čemž lze spatřovat vymezení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neplní současně procesní povinnost specifikovat právní otázku, ať již hmotného nebo procesního práva, jež má být dovolacímu přezkumu podrobena, a k ní přiřadit jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak). Úlohou dovolacího soudu přirozeně není z vlastní iniciativy vyhledávat případná možná právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu. Vymezení důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže nahradit pouze vyjádřený nesouhlas s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem (k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Teprve pokud se dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí, následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak (k tomu dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Chybné poučení odvolacího soudu o tom, že proti jeho rozsudku není dovolání přípustné, přípustnost dovolání nezakládá, a jak poukazuje sama dovolatelka, důsledky takového vadného poučení řeší ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř., podle něhož lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání; neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do tří měsíců od doručení. Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jde-li o přípustné dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu