21 Cdo 420/2026

Rubrum

21 Cdo 420/2026-347 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. P., zastoupeného Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 2133/138, proti žalovanému T. CH., zastoupenému JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova č. 956/13, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 18/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. září 2025, č. j. 27 Co 204/2024-326, takto:

Výrok

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 21. 3. 2024, č. j. 7 C 18/2022-262, Okresní soud v Pardubicích uložil žalovanému povinnost vydat žalobci osobní automobil Ford Fiesta ST180, VIN XY, rok výroby 2014, první registrace 6. 2. 2014, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), a povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 184 716 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok II). Dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal provedení montáže dílů v plném rozsahu dle vyúčtování oprava 1. část a 2. část Ford Fiesta ze dne 31. 8. 2021, že v tomto směru neunesl své břemeno důkazní a že nedochází ze strany žalovaného k výkonu zadržovacího práva, když zadržovací právo slouží k zajištění splatné peněžité pohledávky v její skutečné výši, a nikoliv ve výši věřitelem tvrzené. Nebylo zjištěno, že by se jednalo o využití zadržovacího práva na nesplatný dluh, pro takový výkon zadržovacího práva nebyly naplněny podmínky § 1395 odst. 2 občanského zákoníku, nebylo prokázáno, že by žalobce prohlásil jako dlužník, že dluh nesplní, pouze jeho úhradu podmiňoval řádným vyúčtováním, s případným doplatkem v částce 30 000 Kč žalobce počítal.

2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 9. 2025, č. j. 27 Co 204/2024-326, změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalovaném vydání osobního automobilu Ford Fiesta ST180, VIN XY, rok výroby 2014, první registrace 6. 2. 2014, se zamítá (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani odvolacím soudem (výrok II). Odvolací soud souhlasil, s ohledem na odpovídající skutková zjištění, se závěrem soudu prvního stupně, že ke dni zadržení vozidla (30. 8. 2021) nebyl žalovaným tvrzený dluh splatný. Dovodil však, že pokud žalobce jako objednatel připustil existenci nedoplatku ceny díla, byť v nižší částce, než požadoval žalovaný (zhotovitel), mohl žalovaný uplatnit zadržovací právo k movité věci (osobnímu automobilu), kterou u sebe měl oprávněně (na základě uzavřené smlouvy o dílo), v případě, že žalobce odmítl uvedený nedoplatek uhradit (z jeho faktického jednání plynulo, že ani částku 30 000 Kč žalovanému nezaplatí). Žalovaný mohl uplatnit zadržovací právo bez ohledu na výši své pohledávky a důvodně jej uplatnil. K žalobcem uplatněné námitce promlčení případné pohledávky v odvolacím řízení odvolací soud uvedl, že ji nepovažuje za významnou pro posouzení žalobního návrhu, neboť předmětem sporu bylo vydání věci, a ne zaplacení peněžní částky.

3. Proti rozsudku (výroku I) odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, resp. má být posouzena dovolacím soudem jinak. Jedná se o dvě otázky: 1) „jaké jsou následky promlčení pohledávky zajištěné zadržovacím právem k movité věci, pokud byla námitka promlčení vznesena v řízení o vydání věci“, a 2) „zda lze závěr o osvědčení pohledávky založit na úvaze mimo důkazní řízení“. Namítá, že k realizaci a promlčení zadržovacího práva neexistuje judikatura dovolacího soudu a že existence takové pohledávky je skutkovou okolností, která se v řízení posuzuje v rámci břemene tvrzení a důkazního břemene, a že na vyjádření žalobce, že počítal s doplacením částky 30 000 Kč, čímž měla být podle odvolacího soudu osvědčena existence pohledávky, nelze postavit skutkový ani právní závěr a je v rozporu se skutkovými závěry a s provedeným dokazováním. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

8. V posuzovaném případě žalobce v dovolání nepředložil k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

9. Za zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové dovolání, jehož přípustnost má zakládat otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, nebo ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (k právní úpravě občanského soudního řádu ve znění účinném po 31. 12. 2013 srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018), či otázka, jejímž řešením je zcela zjevně bezúspěšné uplatnění práva, tedy takové uplatnění práva, kdy je již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sb. rozh. obč.).

10. Dovolatelem nastolená otázka, “jaké jsou následky promlčení pohledávky zajištěné zadržovacím právem k movité věci, pokud byla námitka promlčení vznesena v řízení o vydání věci“, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel ani neuvádí právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Jak vyplývá přímo ze zákona (§ 615 odst. 3 občanského zákoníku) pro zadržovací právo (stejně jako pro právo zástavní) platí, že podléhá promlčení, že pohledávka zajištěná zadržovacím právem a zadržovací právo samotné se promlčují samostatně, že zadržovací právo se nepromlčí dříve než zajištěná pohledávka a že promlčením zajištěné pohledávky zadržovací právo nezaniká. Má-li zadržovatel zadrženou věc u sebe (ve svém držení), zadržovací právo se nepromlčí. Vrátí-li zadržovatel zadrženou věc vlastníkovi, dostane-li se zadržovaná věc trvale ze sféry zadržovatele, nemůže dojít k promlčení zadržovacího práva, neboť v takovém případě ze zákona zaniká [§ 1399 písm. c) občanského zákoníku]. Odvolací soud správně dovodil, že vznesenou námitku promlčení případné pohledávky nepovažuje za významnou pro posouzení opodstatněnosti žalobního návrhu, neboť předmětem sporu bylo vydání věci, a ne zaplacení peněžní částky. „Následky promlčení pohledávky zajištěné zadržovacím právem k movité věci, pokud byla námitka promlčení vznesena v řízení o vydání věci“, nejsou žádné, když byla námitka uplatněna v řízení o vydání věci, kdy je zadržená věc (osobní automobil) v držení žalovaného (zadržovatele), tedy zadržovací právo se nepromlčí a případné promlčení pohledávky nemůže změnit trvání (existenci) zadržovacího práva.

11. Dovolání žalobce je dále založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem (že „skutkový závěr odvolacího soudu o existenci dluhu žalobce ve výši minimálně 30 000 Kč je ve zřejmém rozporu se skutkovými závěry soudu prvního stupně“, že „jeho závěr je proto v extrémním rozporu s provedeným dokazováním“, že „uvádí-li odvolací soud, že žalobce od počátku řízení nesporoval pohledávku žalovaného minimálně co do částky 30 000 Kč …, odvolací soud nesprávně vnímal zjištěné skutkové okolnosti“, „žalobce uvedl, že počítal s doplacením 30 000 Kč … v případě dokončení sjednané opravy a pokud by náklady přesáhly složenou zálohu, což nebylo prokázáno“). Podstatou dovolacích námitek žalobce je nesouhlas s tím, k jakým důkazům odvolací soud přihlédl, jak tyto důkazy hodnotil a jaký závěr o skutkovém stavu na základě tohoto hodnocení učinil. Dovolatel činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.

12. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

13. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).

14. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 2. 7. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu