Ústavní soud · Nález

IV.ÚS 191/96

Sbírka: N 1/7 SbNU 3

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 1997-01-06 · zamítnuto · ECLI:CZ:US:1997:4.US.191.96

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud zamítl ústavní stížnost, protože soudní řízení proběhlo v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Soud se nezabýval hodnocením důkazů, protože rozhodnutí o jejich provedení spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Chybějící podpis svědka na protokolu neznamená neplatnost jeho výpovědi, ale soud mohl rozhodnout o jejím přijetí. Stěžovatel neměl právní nárok na provedení důkazu, který nebyl navržen před soudem.

Rubrum

Ústavní soud České republiky v senátě složeném z předsedy senátu a ze soudců rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 1996, č. j. 25 Ca 368/95-27, t a k t o :

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

: Dne 12. 7. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná podáním doručeným dne 20. 8. 1996, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Rakovník - Okresního pozemkového úřadu ze dne 31. 1O. 1995, č.j. OPÚ 132O/92-840. Správní orgán rozhodl o tom, že stěžovatel jako navrhovatel není vlastníkem konkrétně uvedených nemovitostí, s odůvodněním, že není naplněn restituční titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že Krajský soud v Praze nevzal jako důkaz v úvahu svědeckou výpověď MVDr. J. B. a ani touto výpovědí sám důkaz neprovedl a nenapravil tak pochybení správního orgánu. Správní orgán totiž podle názoru stěžovatele nezdůvodnil v souladu s příslušným ustanovením správního řádu, proč nezajistil podepsání výpovědi tohoto svědka. Tato skutečnost měla proto za následek, jak je dále uvedeno v ústavní stížnosti, že byl vydán rozsudek bez použití důkazu, který jednoznačně svědčí ve prospěch navrhovatele. Při jednání před Ústavním soudem pak právní zástupkyně stěžovatele poukázala na skutečnost, že nebylo přihlédnuto k tomu, že svědci, kteří se z různých důvodů ke správnímu orgánu nedostavili, mohli podat svědectví o existenci tísně na straně prodávající. Stejně tak považuje stěžovatel za podivné, že polnosti darované v souvislosti s tímto převodem byly vráceny, avšak u předmětné nemovitosti se tak pro údajný nedostatek tísně nestalo. V tomto postupu spatřuje stěžovatel porušení povinnosti hodnotit každý důkaz zvlášť a všechny pak ve vzájemné souvislosti, tedy povinnosti, která vyplývá z občanského soudního řádu a ze správního řádu. V důsledku toho pak došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. V této skutečnosti, jakož i ve znění čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spatřuje stěžovatel opodstatnění ústavní stížnosti a navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí. V souladu s postupem stanoveným v ustanovení § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla ústavní stížnost doručena účastníku řízení, jakož i vedlejším účastníkům k vyjádření. Krajský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že v dané věci nedošlo k porušení práva na soudní ochranu ani práva na spravedlivé soudní řízení. Důkaz svědeckou výpovědí MVDr. B. před soudem navržen nebyl a soud dospěl s ohledem na ostatní shromážděné důkazy k závěru, že provedení tohoto důkazu již není zapotřebí. Provedenými důkazy bylo nepochybně prokázáno, že kupní smlouva v tísni uzavřena nebyla. Vedlejší účastník, Okresní úřad Rakovník - Okresní pozemkový úřad, uvedl, že MVDr. J. B. byl jako svědek navržen stěžovatelem. Jeho výpověď byla zaprotokolována, avšak svědek ji nepodepsal, s tím, že se z jednání musí vzdálit a že ji přijde podepsat dodatečně druhý den. Pozemkový úřad čekal 3 měsíce, zda se svědek dostaví k podpisu své svědecké výpovědi, ale bezvýsledně. Vedlejší účastník nesouhlasí s tím, že tato skutečnost měla pro stěžovatele za následek neuznání nároku pro obnovení vlastnického práva k nemovitosti, neboť na základě provedených důkazů nebylo prokázáno, že by došlo k prodeji nemovitosti v tísni. Druhý vedlejší účastník, Zemědělské družstvo S., ve svém vyjádření odmítl tvrzení o porušení namítaných práv, odkázal na shodnou problematiku řešenou Ústavním soudem v nálezech ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, a ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 188/94, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. V souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal spisy vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Ca 368/95 a u Okresního úřadu v Rakovníku pod č. j. OPÚ 1320/92/840, s jejichž obsahy se seznámil. Jak Ústavní soud vyložil již v řadě svých rozhodnutí, vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy jak zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o.s.ř., tak i právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 o.s.ř.). Stejně tak Ústavní soud opakovaně konstatoval, že není jeho úkolem, aby hodnocení důkazů přehodnocoval, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. To vše za předpokladu, že obecné soudy jinak postupovaly v souladu s principy, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Ze soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, nevyplývá, že by soud výše zmíněné ústavní principy porušil. Skutkový stav byl zjišťován nejen správním orgánem, ale také soud poskytl účastníkům právo na řádný proces za jejich účasti. To, že po tomto procesu a po vyhodnocení důkazů dospěl soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, není a nemůže být samo o sobě důvodem ústavní stížnosti, neboť právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Krajský soud, v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř., v odůvodnění rozsudku uvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Ústavní soud sice nesdílí názor krajského soudu, že ke svědecké výpovědi MVDr. B. nebylo možno přihlédnout pro nedostatek jeho podpisu na protokolu o jednání před správním orgánem, neboť je nesporné, že jeho výpověď byla jinak učiněna způsobem odpovídajícím správnímu řádu. Samotná absence podpisu nemůže mít za následek neplatnost či neúčinnost takového důkazu, neboť z ustanovení § 22 spr. řádu vyplývá, že jde o ustanovení upravující pořizování protokolu o jednání před správním orgánem. Ze smyslu a účelu tohoto ustanovení pak plyne, že protokol musí být především podepsán účastníky řízení a správním orgánem, zatímco pro svědeckou výpověď platí speciální ustanovení § 35 spr. řádu. To však nic nemění na tom, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, provedení resp. zopakování tohoto důkazu před soudem nenavrhli. Pokud tedy soud sám nepovažoval za potřebné provést tento důkaz, který ostatně stál ve svých tvrzeních zcela osamoceně proti řadě důkazů prokazujících opak, postupoval zcela v souladu s ustanovením § 120 o.s.ř., neboť rozhodnutí o obsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Bylo-li teprve v řízení před Ústavním soudem namítáno, že existovali svědci, kteří se nemohli dostavit, kteří však by existenci tísně prokázali, bylo věcí stěžující si strany, aby provedení takových důkazů v řízení před obecným soudem navrhla a trvala na jejich provedení, resp. aby zpochybnila správnost zjištění skutkového stavu správním orgánem a požadovala, aby soud z tohoto důvodu rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Jinak řečeno procesní nečinnost nelze napravovat až v řízení před Ústavním soudem. K námitce, že darované polnosti byly stěžovateli a jeho sourozencům vráceny, Ústavní soud pouze poznamenává, že právní úprava pro vrácení pozemků převedených bezúplatně v souvislosti s převodem nemovitosti není totožná s právní úpravou restitučního nároku v projednávané věci, neboť v těchto případech není znak tísně podmínkou restituce. Na základě výše uvedených skutečností neshledal Ústavní soud nic, co by nasvědčovalo tomu, že stěžovateli bylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a že by v důsledku toho byl porušen též čl. 90 Ústavy ČR, jak je tvrzeno v ústavní stížnosti. Na základě těchto zjištění proto ústavní stížnost zamítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 6. ledna 1997

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.
Zákon o správním řízení (správní řád) 71/1967 Sb.
Ústava České republiky 1/1993 Sb.
Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.
Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky 2/1993 Sb.

Citovaná rozhodnutí (2)

Tento rozsudek je citován v (1592)

Zobrazeno prvních 50 podle data.