28 Cdo 930/2026

Plný text

28 Cdo 930/2026-182 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Property Management Services s.r.o., IČO 25533096, se sídlem v Praze 4, Milevská 2094/3, zastoupená Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému: statutární město Jihlava, IČO 00286010, se sídlem v Jihlavě, Vrchlického 2743/16, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10, o 3 529 512 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 18 C 302/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 27. listopadu 2025, č. j. 72 Co 194/2025-163, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) ze dne 27. 11. 2025, č. j. 72 Co 194/2025-163, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 6. 2025, č. j. 18 C 302/2024-135, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3 529 512 Kč s příslušenstvím; současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

2. Proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně podala dovolání. Měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepřiznal-li žalujícímu vlastníku pozemků vůči žalované obci právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého jí v důsledku bezesmluvního užívání na těchto pozemcích situovaného veřejného prostranství (veřejně přístupné účelové komunikace a parkoviště, včetně zelených ploch a ostrůvků mezi komunikacemi). Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3025/2013, ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4595/2018. Za dovolacím soudem dosud neřešené měla pak otázky, zda souhlas vlastníka s užíváním pozemků, coby veřejného prostranství, lze dovodit již ze zahájení stavebního řízení týkajícího se vybudování staveb parkoviště a pozemní účelové komunikace a zda lze pozemky věnovat bezplatnému veřejnému užívání dříve, než naplní znaky veřejného prostranství. Upozorňovala rovněž, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (jeho rozhodnutími ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 2750/16) založil své závěry na nesprávném skutkovém zjištění o věnování pozemků bezplatnému obecnému užívání tehdejším vlastníkem.

3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

4. Rozsudek odvolacího soudu je v projednávané věci založen na více – z hlediska úspěšnosti žaloby – na sobě nezávislých důvodech. Žaloba byla totiž zamítnuta nejen pro nedostatek hmotněprávních předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty – obecného užívání pozemků žalobkyně, coby veřejného prostranství, bez odpovídajícího občanskoprávního titulu (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. z.“; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, jakož i judikaturu v něm citovanou), nýbrž i z důvodu, že uplatnění nároku představuje ve skutkových poměrech přítomného sporu zjevné zneužití práva, nepožívající právní ochrany ve smyslu § 8 o. z. (viz bod 25 rozsudku odvolacího soudu). Soudní praxe je pak dlouhodobě ustálena v názoru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li [popř. není-li dovoláním (kvalifikovaně) napaden] rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, či ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2706/2018).

5. Nezpochybňuje-li tedy dovolatelka svým dovoláním souběžně učiněný závěr odvolacího soudu o tom, že vznesení nároku na vydání bezdůvodného obohacení v posuzovaném případě představuje zjevné zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.), a již jen proto žalobě vyhovět nelze, nemůže její dovolání (bez dalšího) naplňovat ani zákonné předpoklady přípustnosti (§ 237 o. s. ř.).

6. Odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu ostatně neodchýlil ani svým závěrem o tom, že hmotněprávní předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení žalované obce na úkor dovolatelky v důsledku bezesmluvního užívání jejích pozemků, coby veřejného prostranství, v projednávané věci naplněny nejsou (§ 237 o. s. ř.).

7. Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle ustanovení § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021). Prvním je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Dle současné judikatury dovolacího soudu je dále zřejmé, že ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníkem pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně. Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, a ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 254/2025, již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2442/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3158/2024, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 5. 2025, sp. zn. I. ÚS 669/25). Projev vůle, kterým vlastník souhlasí s omezením svého vlastnického práva, v sobě zahrnuje i vůli činit tak bezúplatně, tedy „věnovat“ věc obecnému užívání. Souhlasí-li tak vlastník s užíváním svého pozemku kupř. jako veřejné účelové komunikace, jedná se o dobrovolné omezení vlastnického práva, jež není slučitelné s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení za užívání dotčeného pozemku jako veřejného prostranství. K závěru o jednostranně neodvolatelném souhlasu k obecnému užívání veřejného prostranství, který platí tam, kde dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo je již takto omezeno, se opakovaně přiklonil i Ústavní soud – aktuálně v nálezu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 2541/25 (srov. též nález ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1662/18, ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 3771/18, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 344/24, ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 20/24, nebo již výše uvedené usnesení ze dne 5. 5. 2025, sp. zn. I. ÚS 669/25). Pro úplnost lze dodat, že odlišně je nutno pohlížet na osoby nabyvší pozemek na základě restitučních předpisů. Domáhala-li se totiž oprávněná osoba vydání pozemku dle restitučních předpisů, neznamená to, že by z jejího počínání bylo možno (bez dalšího) usuzovat na souhlas s bezplatným užíváním pozemku; z uvedeného dovozuje se i možný vznik bezdůvodného obohacení na straně subjektu užívajícího pozemek nabyvší restituentem, coby veřejné prostranství či pozemní komunikaci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 190/2005, a ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2304/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4386/2008, či ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1551/2018).

8. Odvolací soud pak v souladu s výše citovanou judikaturou dovodil, že v posuzovaném případě žalované obci na úkor dovolatelky bezdůvodné obohacení nevzniklo, neboť původní vlastník dotčených pozemků s jejich užíváním, coby veřejného prostranství, přinejmenším konkludentně souhlasil (věnoval je bezúplatnému obecnému užívání), jestliže je dovolatelka, která je s ním personálně propojena (byl a je jejím společníkem a jednatelem), s jeho souhlasem stavebně-technicky upravila do podoby umožňující jejich užívání, coby veřejného prostranství, přičemž vybudované účelové pozemní komunikace a parkoviště sloužily a slouží též k provozování Obchodního střediska Patrol, jež bylo v dané lokalitě vybudováno na pozemcích téhož vlastníka.

9. Prostřednictvím otázek, zda lze konkludentní věnování pozemků k bezúplatnému veřejnému užívání dovozovat již ze zahájení a vedení stavebního řízení, směřujícího k jejich stavebně-technické úpravě, coby veřejného prostranství (výstavba účelových pozemních komunikací, parkoviště či zeleně a ostrůvků oddělujících jednotlivé komunikace), a zda lze pozemky věnovat bezúplatnému obecnému užívání dříve, než naplní znaky veřejného prostranství, zpochybňuje pak dovolatelka najmě skutkové závěry odvolacího soudu (dle nichž pozemky byly jejich vlastníkem věnovány bezplatnému obecnému užívání), jež byly učiněny na podkladě komplexního posouzení zjištěného skutkového stavu (zahrnujícího zhodnocení veškerých – nejen dovolatelkou poukazovaných – skutkových okolností, jež vyústily v užívání sporných pozemků veřejností), a nikoliv jeho závěry právní. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

10. Závěry odvolacího soudu o konkludentním souhlasu tehdejšího vlastníka s užíváním dotčených pozemků, coby veřejného prostranství, pak nikterak nekolidují s provedeným dokazováním, vycházejí-li z dokazováním nesporně zjištěného skutkového stavu, dle něhož dovolatelkou předestíraná smlouva o budoucí smlouvě o úplatném zřízení věcného břemene byla dohodou smluvních stran zrušena, aniž byla nahrazena jiným smluvním ujednáním, načež se souhlasem tehdejšího vlastníka byla realizována stavebně-technická úprava pozemků (zřízení účelových pozemních komunikací, parkoviště, zeleně a ostrůvků oddělujících jednotlivé komunikace) umožňující jejich užívání, coby veřejného prostranství, sloužícího též provozování Obchodního střediska Patrol, vybudovaného taktéž na jeho pozemcích.

11. Z uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. naplněny nebyly.

12. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému, který se k dovolání nevyjádřil, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 7. 2026 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu