28 Cdo 893/2026

Plný text

28 Cdo 893/2026-477 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Neratovice, IČ 26520729, se sídlem v Kojeticích, Moravcova 6, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 69/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2025, č. j. 5 Co 93/2025-443, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2025, č. j. 5 Co 93/2025-443, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 4. 2025, č. j. 38 C 69/2017-409, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. 6. 2025, č. j. 38 C 69/2017-419, částečně změnil ve výrocích II a III tak, že zamítl žalobu o vydání pozemku parc. č. 403/40 v k. ú. Lobkovice (o výměře 273 m2), vymezeného geometrickým plánem č. 974-315/2025 vyhotoveným Ing. Petrem Vyskočilem, a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha ze dne 5. 6. 2017, č. j. SPU 188177/2017, sp. zn. SP17728/2015-537207, v uvedeném rozsahu; jinak jej ve výrocích II a III, pokud jimi byl žalobkyni vydán pozemek parc. č. 403/42 v k. ú. Lobkovice (o výměře 859 m2), vymezený shora označeným geometrickým plánem, a v tomto rozsahu bylo nahrazeno výše uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II až IV rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž žalobě vyhověno nebylo, žalobkyně podala dovolání. Mínila, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, publikovaného pod č. 115/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2335/2020, ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3693/2020, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2777/2018), dovodil-li, že pro uplatnění restituční výluky ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, postačí vymezení veřejně prospěšné stavby (pěší stezky a cyklostezky) pouze osou zobrazenou v grafické části územního plánu, aniž by v textové části územního plánu byla určena její šíře. Za kolidující s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2479/2021, ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2335/2020, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, a ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1677/98) měla též závěr odvolacího soudu, že existenci výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. není třeba posuzovat k okamžiku uplatnění restitučního nároku.

3. Česká republika – Státní pozemkový úřad navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.

4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž odkazuje dovolatelka, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18, odmítl jako zjevně bezdůvodnou) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné přikročit k vyvlastnění pozemku (jeho části) formou odnětí vlastnického práva a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k pozemku (jeho části), dotčenému takovou stavbou, mohla po jeho vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů – viz § 17 odst. 1, odst. 2 písm. a/ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (k tomu přiměřeně srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., je v zásadě nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018). Pro aplikaci výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. současně není nezbytnou ani konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí, které již není územně plánovací dokumentací (srov. § 2 odst. 1 písm. n/ stavebního zákona), nýbrž konkrétním rozhodnutím týkajícím se určitého záměru (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, či ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 675/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019).

6. Judikatorní praxe je ovšem na straně druhé konstantní též v tom smyslu, že ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentaci, dotčeny nejsou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 973/2020); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém rozsahu (srov. dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1190/2023, ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2902/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1714/2023, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 967/2023, a ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 811/2022).

7. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, uveřejněném pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak dovolací soud sice formuloval a odůvodnil závěr, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné (tj. je třeba vycházet ze schválené územně plánovací dokumentace platné k okamžiku učinění výzvy k vydání nemovité věci; srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 675/2023, a ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1190/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1714/2023), ustálená judikatura ovšem současně (v souladu se zásadou ex favore restutionis) zohledňuje – ve prospěch oprávněné osoby – též pozdější změny mající za následek odpadnutí daného výlukového důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4344/2019, ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2479/2021, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2218/2021, ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 811/2022, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 967/2023, či ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1714/2023).

8. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že již v okamžiku doručení výzvy oprávněné osoby (dovolatelky) k vydání předmětného nemovitého majetku (14. 6. 2013) byl naplněn výlukový důvod dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., jestliže pozemek parc. č. 403/40 v k. ú. Lobkovice byl již dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury – stavba č. 21, pěší a cyklistická stezka podél silnice III/0096 do Kojetic – vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci (osou vyznačenou v grafické části územního plánu); žalobě proto v části, v níž byl nárokovaný pozemek dotčen uvedenou plánovanou veřejně prospěšnou stavbou (vymezené geometrickým plánem č. 974-315/2025 vyhotoveným Ing. Petrem Vyskočilem jako pozemek parc. č. 403/40 v k. ú. Lobkovice o výměře 273 m2), v souladu s uvedenou judikaturou nevyhověl.

9. Zpochybňuje-li pak dovolatelka rozsah, v němž byl nárokovaný nemovitý majetek dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou (včetně hodnocení znaleckého posudku č. 974-315/2025, vyhotoveného Ing. Petrem Vyskočilem), napadá tím najmě skutkové, a nikoliv právní závěry odvolacího soudu. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

10. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v projednávané věci naplněny nejsou. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům České republiky – Státního pozemkového úřadu, který podal vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 450 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025).

12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 7. 2026 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu