25 Cdo 360/2025

Rubrum

25 Cdo 360/2025-211 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: V. C., zastoupená Mgr. Markem Ječmenem, advokátem se sídlem Růžová 972/1, 110 00 Praha 1, proti žalované: Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N.V., se sídlem Weena 505, Rotterdam 3013AL, Nizozemské království, zahraniční osoba registrovaná pod č. 24042211, podnikající v České republice prostřednictvím: NN Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku, IČO 40763587, se sídlem Nádražní 344/25, 150 00 Praha 5, zastoupená Mgr. Kateřinou Grézlovou, advokátkou, se sídlem Voskovcova 1130/30, 152 00 Praha 5, o 26 661 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 319/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, č. j. 55 Co 159/2024-182, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 3 183 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Kateřiny Grézlové.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhala původně zaplacení 66 661 Kč s příslušenstvím (ohledně částky 40 000 Kč vzala žalobu zpět, předmětem řízení zůstala částka 26 661 Kč s příslušenstvím) s tím, že pojistná smlouva byla od počátku absolutně neplatná (proto, že byla uzavřena s entitou bez právní subjektivity a nebyla sjednána pojistná částka, a následně v odvolacím řízení, že ujednání o rizikovém pojistném bylo neurčité). Protože za dobu trvání pojistné smlouvy uhradila žalobkyně pojistné ve výši 573 174 Kč a při ukončení pojištění jí bylo vyplaceno pouze 506 513 Kč (odkupné 505 445 Kč a přeplatek 1 068 Kč), požadovala zaplacení rozdílu mezi těmito částkami (po omezení žaloby pouze 26 661 Kč s příslušenstvím).

2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. 2. 2024, č. j. 18 C 319/2023-152, zastavil (pro zpětvzetí žaloby) řízení co do částky 40 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení 26 661 Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III) a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku (výrok IV). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 3. 8. 2000 podepsala návrh na uzavření pojistné smlouvy „U140-Investiční životní pojištění“ č. 32666847, jehož součástí byl dotazník o zdravotním stavu pojištěného, obojí označeno nahoře v záhlaví logem Nationale-Nederlanden a u dotazníku v závěru s uvedením Nationale-Nederlanden životní pojišťovna, U Prašné brány 1, 110 05 Praha 1, a logem ING Group. Žalobkyně zvolila způsob placení pojistného čtvrtletně převodem z účtu a zaškrtla, že už je u N-N životně pojištěna. Pojištění bylo sjednáno od 4. 8. 2000 do 4. 8. 2026, s pojistnou částkou 10 000 Kč, zároveň žalobkyně provedla volbu, do jakých fondů mělo být pojistné (3 000 Kč čtvrtletně) umístěno. Součástí pojistné smlouvy byly všeobecné a speciální pojistné podmínky pojištění, které se ke smlouvě vztahují a jejichž obsah byl tomu, kdo uzavřel smlouvu, sdělen. Ke dni 3. 8. 2000 byla Nationale-Nederlanden životní pojišťovna, U Prašné brány 1, 110 05 Praha 1, zapsána do obchodního rejstříku jako organizační složka a odštěpný závod zahraniční právnické osoby a stejného dne uhradila žalobkyně pojistné 3 000 Kč oproti potvrzení, na němž bylo logo Nationale-Nederlanden. Dne 10. 8. 2000 vystavil žalobkyni k pojistné smlouvě pojistitel označený jako Nationale-Nederlanden životní pojišťovna, U Prašné brány 1, 110 05 Praha 1, pojistku, dne 10. 8. 2001 vystavila žalovaná jako pojistitel žalobkyni pojistku k pojistné smlouvě a dne 17. 8. 2016 také aktuální pojistku. Dne 1. 8. 2005 vyplatila žalovaná žalobkyni mimořádný výběr 40 000 Kč, o čemž ji informovala dopisem ze dne 2. 8. 2005, v jehož záhlaví je označení NATIONALE-NEDERLANDEN POJIŠŤOVNA, A.S., Nádražní 344/25, Praha 5, v zápatí pak označení žalované. Dopisem ze dne 30. 7. 2006 informovala žalovaná žalobkyni o správě podílových jednotek, v záhlaví je označena pouze údaji odštěpného závodu, v zápatí pak celými svými údaji. Dne 2. 8. 2007 požádala žalobkyně prostřednictvím formuláře, na němž je označení ING Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku, Nádražní 344/25, Praha 5, o změnu pojistné smlouvy a dne 12. 9. 2017 prostřednictvím zprostředkovatelky o změnu pojistné smlouvy č. 32666847, o její konverzi (převod stávajícího životního pojištění na investiční životní pojištění). Pojistná částka po provedení konverze činila 10 000 Kč a výše pojistného za investiční pojištění 1 000 Kč měsíčně. Žalovaná jako pojistitel následně dne 8. 11. 2017 vystavila žalobkyni aktuální pojistku. Na základě uvedených listin i jednání žalobkyně při dlouholetém trvání pojistné smlouvy soud uzavřel, že žalobkyně musela vědět, že smlouvu uzavírá s žalovanou. Dopisem ze dne 23. 5. 2023 potvrdila žalovaná žalobkyni zrušení pojistné smlouvy s výplatou odkupného ve výši 505 445 Kč. Žalobkyně za trvání pojistné smlouvy uhradila pojistné ve výši 573 174 Kč, oproti předepsanému pojistnému jí vznikl přeplatek 1 068 Kč.

3. Právně soud věc posoudil podle § 35 a § 788 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „obč. zák.“) a dovodil, že s ohledem na výklad smlouvy a jednání účastnic smluvního vztahu není pojistná smlouva ze dne 3. 8. 2000 neplatná z důvodu nedostatku právní subjektivity ve smlouvě označeného pojistitele. Dovodil, že označení smluvních stran v pojistné smlouvě je sice nepřesné, když je na její poslední straně uvedeno pouze označení Nationale-Nederlanden životní pojišťovna, U Prašné brány 1, 110 05 Praha 1, stejně jako je pojistitel ve Všeobecných pojistných podmínkách pro životní pojištění uvedena Nationale-Nederlanden životní pojišťovna, která byla pouze organizační složkou žalované, avšak ve Speciálních pojistných podmínkách, které byly rovněž nedílnou součástí pojistné smlouvy, je již uvedeno plné označení společnosti žalované, které je v zápatí doplněné o údaje Nationale-Nederlanden životní pojišťovny jako její organizační složky. Ačkoliv v první vystavené pojistce k pojistné smlouvě je rovněž uvedena pouze organizační složka žalované, již v pojistce z následujícího roku je uvedeno plné označení žalované, které odpovídá i zápisu v obchodním rejstříku. Proto na základě Speciálních pojistných podmínek a zápisu v obchodním rejstříku měla žalobkyně již v době uzavření pojistné smlouvy informace o tom, kdo je druhou smluvní stranou-pojistitelem a měla-li pochybnost o povaze pojistitele, pak z pojistky z roku 2001 bylo zcela zřejmé, že pojistitelem je zahraniční právnická osoba žalované. Žalobkyně ve smluvním vztahu pokračovala i nadále a neukončila jej ani poté, co si mohla být jistá tím, že pojistitelem není česká společnost. Ohledně možné neplatnosti samotné pojistné smlouvy z důvodu absence materiální podstaty pojištění ve smluvním vztahu účastnic soud uzavřel, že minimální pojistná částka pro případ nedostatečné hodnoty podílových fondů byla sjednána ve výši 10 000 Kč. Žalovaná tím na sebe alespoň minimální pojistné riziko převzala a pojistná složka je ve smluvním vztahu přítomna. Smlouva uzavřená dne 3. 8. 2000 je tak platná, když konverze není sjednáním nové pojistné smlouvy, ale pouze změnou té stávající, což plyne i z ujednání obsaženého v návrhu na konverzi.

4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2024, č. j. 55 Co 159/2024-182, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II a III a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Za formalistickou označil námitku nedostatku právní subjektivity žalované s tím, že pojistná smlouva byla uzavřena obvyklým způsobem se zřizovatelem české pobočky pojišťovny Nationale-Nederlanden prostřednictvím této pobočky. Smlouvu o životním investičním pojištění lze uzavřít i v současnosti a nejedná se o smluvní typ, který by byl zapovězen podle právní úpravy platné v době jejího uzavření. Odkázal na judikaturu dovolacího soudu s tím, že ustanovení soukromého práva se zásadně uplatňují nezávisle na ustanovení práva veřejného, jejichž porušení je řešeno v nich uvedenými sankčními mechanismy, a proto nelze bezdůvodně rozšiřovat důsledky porušení veřejnoprávního ustanovení do soukromé sféry. Námitkou neplatnosti ujednání smlouvy (neurčitým sjednáním rizikového pojistného) se pak odvolací soud s odkazem na § 205a o. s. ř. nezabýval.

5. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokládá otázku, zda je platná pojistná smlouva, kterou uzavřela jako pojistitel se spotřebitelem pobočka zahraniční finanční instituce, ačkoliv si spotřebitel nemohl být vědom, že uzavírá smlouvu přímo se zahraniční finanční institucí. Zopakovala, že pojistnou smlouvu považuje za neplatnou, neboť byla uzavřena entitou bez právní subjektivity, a tudíž bez způsobilosti k právním úkonům. Podle zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, může pojišťovnictví na území České republiky provozovat pouze pojišťovna, která je zřizovatelem pobočky, nikoliv sama pobočka (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1592/2013 a 32 Cdo 3359/2011). Nesprávně byl podle dovolatelky zjištěn i skutkový stav, neboť soud prvního stupně vyšel z dokumentace, která nebyla součástí pojistné smlouvy. Speciální pojistné podmínky byly obvykle součástí pojistných smluv žalované až později, po účinnosti zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, (nikoliv v roce 2000). Nesouhlasí i se závěrem soudů, že dovolatelka měla informace o osobě pojistitele již v době uzavření pojistné smlouvy. Okamžikem rozhodným pro posouzení neplatnosti právního úkonu je totiž okamžik, kdy byl tento úkon učiněn. Jelikož se pojistka vydává až po podpisu pojistné smlouvy, nemůže dát spotřebiteli žádnou relevantní informaci. Pojistka byla navíc vydána opět pobočkou, nikoliv pojišťovnou. Rovněž obchodní rejstřík obsahuje pouze informace o pobočce, nikoliv o tom, že jde o zahraniční pojišťovnu (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 158/99). Dovolatelka vzhledem k označení pojistitele v pojistné smlouvě i veškeré komunikaci neměla žádnou pochybnost, že uzavírá smlouvu s českým subjektem. Pokud by soudy řádně zkoumaly obsah smlouvy a vůli jejích účastníků (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Odo 119/2003), musely by dospět k závěru, že ani výkladem nelze dovodit, že pojistná smlouva byla uzavřena žalovanou. Domnívá se, že motivem k uzavření smlouvy pobočkou bylo zastřít skutečnost, že pojistitelem je zahraniční subjekt. Protože se odvolací soud s žádnou z jejích námitek v tomto směru nevypořádal (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2700/15, I. ÚS 1589/07 a Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4118/2010), pokládá napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Dovolatelka dále pokládá otázku, zda se může soud nezabývat absolutní neplatností smlouvy s odůvodněním, že argument absolutní neplatnosti byl vznesen až v odvolacím řízení. Neplatnost pojistné smlouvy spatřuje (kromě výše uvedeného) rovněž v tom, že v ní nebylo sjednáno určitým způsobem rizikové pojistné, o které žalovaná snižuje hodnotu podílového účtu pojistníka, od něhož se odvíjí budoucí pojistné plnění a tuto neurčitost nelze překonat ani výkladem (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 a rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 420/2019). Znalost výše rizikového pojistného má totiž vliv na určitost podstatné náležitosti smlouvy a v důsledku toho i na její platnost, kterou je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2600/09). Navrhla proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že obě dovolatelkou vznesené dovolací otázky již byly v soudní praxi řešeny a odkázala na relevantní judikaturu. Dovoláním napadené rozhodnutí je věcně správné a nepředstavuje žádné odchýlení se od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.

7. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí založil na nesprávných skutkových závěrech. Přehlíží, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu uvedeného ustanovení není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. Dovolací argumentaci, která směřuje proti skutkovým zjištěním, zejména skutkovému závěru, že žalobkyně věděla (musela vědět), že smlouvu uzavírá s žalovanou, se proto dovolací soud nezabýval, neboť skutkovým stavem je vázán a není oprávněn jeho správnost přezkoumávat (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.).

10. Žalobkyně dále namítá odklon od ustálené judikatury při posouzení platnosti pojistné smlouvy, kterou uzavřela s Nationale-Nederlanden životní pojišťovna, U Prašné brány 1, 110 05 Praha 1, (pobočkou žalované), tedy subjektem bez právní subjektivity, a prosazuje, že nevěděla, že pojistnou smlouvu uzavírá s žalovanou. Avšak závěr o tom, jaká je vůle toho, kdo jedná, je závěrem skutkovým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016 a judikaturu v něm uvedenou) a o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu (nyní jednání) konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněný pod č. 46/2000 Sb. rozh. obč.). Dovolatelka tudíž zakládá polemiku s právním posouzením odvolacího soudu v tomto směru na vlastní (od odvolacího soudu odlišné) skutkové verzi, že smlouvu uzavřela s pobočkou žalované, jež neměla právní subjektivitu, a nikoli s žalovanou a nezpochybňuje právní posouzení (tj. správnost volby příslušné právní normy a jejího výkladu či aplikace), ale správnost zjištěného skutkového stavu věci [že žalobkyně věděla (musela vědět), že uzavírá smlouvu se žalovanou, neboli projevila vůli s ní smlouvu uzavřít], z něhož právní posouzení vychází. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zásadně zpochybnit nelze (srov. úpravu dovolacího důvodu v § 241a odst. 1 o. s. ř. a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014, nebo ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).

11. Jako druhou předkládá dovolatelka k dovolacímu přezkumu obecně formulovanou otázku, zda se může soud nezabývat absolutní neplatností smlouvy s odůvodněním, že argument absolutní neplatnosti byl vznesen až v odvolacím řízení. Ve vztahu k této otázce namítá, že žádný dokument, který je součástí pojistné smlouvy, nestanoví vodítko, jak dospět k výši rizikového pojistného, o které je snižován podílový účet pojistníka. Míří tím na závěr odvolacího soudu, že ohledně tvrzení tohoto důvodu neplatnosti se jedná o nepřípustnou novotu.

12. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných (mezi něž patří i řízení v této věci), předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití tzv. neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. V odvolání proti rozsudkům, které byly vydány ve sporném řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. nové, je pak rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1981/2004, ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod č. 27/2010 Sb. rozh. obč. nebo usnesení ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2213/2020).

13. Z tohoto hlediska je v posuzované věci podstatné, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně tvrdila pouze to, že smlouvu neuzavřela s žalovanou a že rizikové pojistné nebylo vůbec sjednáno. Jestliže tvrzení žalobkyně, že rizikové pojistné nebylo předmětem smlouvy (nebylo vůbec sjednáno), bylo dokazováním vyvráceno (z textu pojistné smlouvy se jasně a srozumitelně podává, že rizikové pojistné bylo sjednáno v konkrétní částce 10 000 Kč) a žádná další skutková tvrzení k tomu žalobkyně neuváděla, neměl soud důvod posuzovat věc z tohoto hlediska podle § 39 obč. zák. Jeho rozhodnutí tak není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2600/09, neboť za daných okolností průběh předchozího řízení ani provedené dokazování nenaznačovalo, že právní úkon (sjednání rizikového pojistného) by mohl být absolutně neplatný.

14. Jestliže žalobkyně, která v řízení před soudem prvního stupně popírala existenci jakéhokoli ujednání o rizikovém pojištění, až v odvolacím řízení uvedla jiné skutkové okolnosti (že z obsahu smlouvy jí nebylo srozumitelné, jak se sjednání rizikového pojištění projeví ve snížení jejího podílového účtu), z nichž dovozovala neurčitost smlouvy, jedná se o tvrzení nové (jež nevyšlo najevo ani v průběhu řízení), od něhož by se (bylo-li by uplatněno v řízení před soudem prvního stupně) mělo odvíjet právní posouzení, jaké skutkové okolnosti jsou pro úspěšnost žaloby s novými tvrzeními podstatné. Nejde tedy o pouhé jiné právní posouzení již uplatněných skutečnostní. Za dané situace je zřejmé, že jde o tzv. novotu a její uplatnění je třeba posuzovat podle § 205a o. s. ř., jak správně dovodil odvolací soud.

15. Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí představuje námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.

16. Rozsudek odvolacího soudu byl dovoláním napaden v celém rozsahu, tedy včetně výroků o náhradě nákladů řízení. Avšak přípustnost dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

17. Z těchto důvodů není dovolání přípustné, a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

18. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu