33 Cdo 1800/2026

Rubrum

33 Cdo 1800/2026-332 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalovanému V. K., zastoupenému JUDr. Pavlem Průšou, advokátem se sídlem v Chotěboři, Klášterní 92, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 44/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 3. 2026, č. j. 59 Co 17/2026-292, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Filipa Petráše, advokáta.

Odůvodnění

: Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2025, č. j. 38 C 44/2024-215, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, nacházejícího se v katastrálním území XY, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2026, č. j. 59 Co 17/2026-292, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků, změnil jej ohledně povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a z něj učinil správné právní závěry, zejména ohledně posouzení naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení i ohledně toho, že darovací smlouva podepsaná žalobcem a žalovaným dne 20. 7. 2022 je neplatná podle § 581 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť ji žalobce uzavřel v duševní poruše, která jej činila neschopným právně jednat. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nevycházel pouze ze znaleckého posudku a výslechu znalce, ale i z listinných důkazů, výslechu účastníků řízení i svědkyně E. R. (družky otce žalobce). Podle závěrů znaleckého posudku a výslechu znalce MUDr. Pavla Konečného přitom vyplynulo, že žalobce v době podpisu darovací smlouvy trpěl, a i v současnosti trpí, duševní poruchou, konkrétně chronickým syndromem kombinované závislosti na alkoholu a metamfetaminu (pervitinu), kdy dlouhodobé zneužívání návykových psychoaktivních látek u něj vyvolalo rozvoj funkčně těžší degradace osobnosti. Odvolací soud nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že znalec „nepracoval s prokazatelnými fakty, vycházel pouze z ojedinělých lékařských zpráv a pro své závěry neměl žádné podklady“. Znalec měl při zpracování posudku k dispozici soudní spis, vycházel tudíž z listinných důkazů obsažených ve spise (zejména lékařských zpráv), jakož i z výpovědí účastníků řízení a svědkyně E. R.; mimo jiné vycházel též z vyšetření samotného žalobce. Znalec tak měl k dispozici dostatek podkladů pro vypracování znaleckého posudku a dospěl k poměrně jednoznačnému závěru, který je v souladu s ostatními provedenými důkazy. Vzhledem k tomu, že se žalobce ze své závislosti na alkoholu neléčil, nemohlo být logicky lékařských zpráv více. Nicméně z lékařských zpráv pocházejících z období roku 2021 až 2022 zcela jednoznačně vyplývá, že žalobce nadužíval alkohol a drogy. Podle odvolacího soudu na nyní souzenou věc nedopadá § 24 o. z.; toto ustanovení primárně míří na případy deliktní odpovědnosti, kdy pro oblast právního jednání platí § 581 o. z. I pokud by mělo být použitelné pro oblast právního jednání, pak posouzení této věci není postaveno na tom, že by se žalobce uvedl do stavu nepříčetnosti (např. že by se v době podpisu darovací smlouvy opil či požil drogy), ale na tom, že trpěl duševní poruchou (dlouhodobou závislostí na alkoholu), která jej činila nezpůsobilým právně jednat. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť se podle jeho přesvědčení soudy při hodnocení důkazu znaleckým posudkem odchýlily od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sen. zn. 29 ICdo 85/2023, a ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 14/2022. Dovolacímu přezkumu předkládá otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou, a to, zda se znalec může vyjádřit zpětně k tomu, zda konkrétní osoba trpěla duševní poruchou při uzavírání smlouvy (při právním jednání), může přijmout závěr pouze na základě několika ojedinělých zpráv bez komplexní zdravotní dokumentace, a zda takový posudek může sloužit jako stěžejní důkaz v řízení o neplatnosti smlouvy. Rozhodovací praxe soudů se podle dovolatele dosud nezabývala otázkou, zda osoba, která se dostala do stádia duševní nemoci po předchozím vypěstování si závislosti na alkoholu a psychotropních látkách a která není dosud omezena ve svéprávnosti, je za své jednání odpovědná podle § 24 o. z. Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud svým rozsudkem odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sen. zn. 29 ICdo 85/2023, a ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 14/2022, považoval-li za stěžejní důkaz znalecký posudek, aniž dal prostor k provedení jiných důkazů navržených dovolatelem, pak těmito námitkami (posuzováno podle celého obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o. s. ř.) jednak zpochybňuje skutkové závěry, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod, který k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na rozdíl od názoru dovolatele soudy učinily závěr o tom, že žalobce jednal v okamžiku uzavření darovací smlouvy v duševní poruše, která jej činila neschopným právně jednat, na základě odborného závěru znalce a dalších provedených důkazů, které tento závěr podporovaly (listin, výslechu účastníků řízení a svědkyně E. R.). Odvolací soud řádně odůvodnil, z jakého důvodu neprovedl další žalovaným navržené důkazy (viz bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se tak od výše citované judikatury neodchýlil. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, z jakých podkladů musí znalec vycházet při posuzování duševního stavu člověka (zpětně do minulosti). Této otázce se Nejvyšší soud věnoval již v řadě svých rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že není ničím výjimečným, že znalci z odvětví psychiatrie posuzují jednání mnohdy již nežijící osoby v inkriminovaném období i při absenci její zdravotní dokumentace vztahující se k posuzovanému období. To však neznamená, že v těchto případech nelze dospět ke znaleckému závěru, že posuzovaná osoba v předmětné období byla stižena duševní poruchou a její ovládací (určovací) a (nebo) rozpoznávací schopnosti byly zcela či podstatně vymizelé, což má relevanci pro následný závěr o neplatnosti právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. V mnoha případech duševní porucha posuzované osoby nebyla v inkriminované době navenek laicky detekovatelná, přičemž validace stavu, že osoba je či byla stižena v daný okamžik duševní poruchou tak, že její ovládací či rozpoznávací schopnosti byly zcela nebo z podstatné části vymizelé (snížené), je diagnostikovatelná zpravidla toliko psychiatrem. Může se stát, že posuzovaná osoba navenek vůči přítomným osobám působí a chová se tzv. zcela standardně, bez jakýchkoliv laicky zaregistrovaných rušivých projevů či náznaků duševní poruchy, ač ve skutečnosti je předmětnou duševní poruchou vskutku stižena, což je ex post verifikováno sofistikovaným vyšetřením ustanoveným znalcem - psychiatrem, povětšinou s přihlédnutím k předchozí zdravotnické dokumentaci a dalším zjištěným skutečnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 24 Cdo 3333/2024, kdy ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1630/25, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. 33 Cdo 2647/2025, kdy ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2026, sp. zn. I.ÚS 1001/26). Jestliže v nyní souzené věci znalec vycházel z listin založených ve spise (zejména lékařských zpráv), z výpovědí účastníků řízení a svědkyně E. R., jakož i z vyšetření samotného žalobce, byl jeho postup v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Argumentace dovolatele, že znalec učinil závěr pouze na základě několika ojedinělých zpráv bez komplexní zdravotní dokumentace, nemá oporu ve spise. Namítá-li dovolatel, že by se při posuzování jednání osob, které se vlastní vinou dostaly do situace, kdy již neovládají své jednání z důvodu alkoholismu nebo drogové závislosti a jejichž stav je důsledkem duševní nemoci, měl přednostně aplikovat § 24 o. z. před dalšími ustanoveními zákona a takové jednání by nemělo být chráněno podle § 581 o. z., pak tuto argumentaci zakládá na vlastní skutkové verzi, neboť zastává názor, že žalobce jednal ve stavu, do kterého se přivedl vlastní vinou. Ve věci přitom bylo prokázáno, že žalobce trpěl duševní poruchou (dlouhodobou závislostí na alkoholu), která jej činila nezpůsobilým právně jednat, a žalovaný i jeho matka (babička žalobce) si současně uvědomovali jeho duševní stav. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Skutkový stav, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na odmítnutí dovolání Nejvyšší soud již nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť uvedený návrh byl tímto rozhodnutím konzumován. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 31. 8. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu