26 Cdo 1282/2026

Rubrum

26 Cdo 1282/2026-386 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobkyně Augmentum s.r.o., se sídlem v Praze 6, Gallašova 581/10, IČO 24803341, zastoupené JUDr. Martinem Lištvanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, proti žalované městské části Praha 17, se sídlem v Praze 17, Žalanského 291/12b, IČO 00231223, zastoupené JUDr. Tomášem Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 123/10, o zaplacení částky 1.434.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 2/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2026, č. j. 68 Co 151/2025-361, takto:

Výrok

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.557 Kč k rukám JUDr. Martina Lištvana, advokáta se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 14 C 2/219-310, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 2025, č. j. 14 C 2/2019-344, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.434.000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II) a o nákladech řízení státu (výrok III).

2. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 1. 2026, č. j. 68 Co 151/2025-361, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I věci samé a změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi a ve výroku III o náhradě nákladů řízení státu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

3. Dovolání žalované Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) a není v něm řádně vymezen dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.

4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

5. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

6. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)], nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o soudech a soudcích“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

7. Výše uvedeným požadavkům dovolání nedostálo. Chce-li dovolatelka, aby dovolací soud posoudil právní otázky vyřešené odvolacím soudem „jinak“, přehlíží, že nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, odmítl, či výše citované R 4/2014). V tomto případě jde o situaci, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoliv od právního názoru odvolací soudu [jak se (vzhledem k použité formulaci) snad mylně domnívala dovolatelka], nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona o soudech a soudcích). Konečně okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasí proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

8. Vymezení předpokladu přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. se však v dovolání nenachází a nelze jej ani zjistit z jeho obsahu, dovolatelka pouze popisuje průběh řízení a polemizuje s právními závěry odvolacího soudu.

9. Dovolatelka navíc zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek; nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, odpovídají obsahu spisu, a nejsou tedy natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

10. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolání směřuje do všech výroků napadeného rozsudku odvolacího soudu. Zastává však [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti výroku o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ostatně ani dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné.

11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 20. 7. 2026 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu