25 Cdo 104/2026

Rubrum

25 Cdo 104/2026-1083 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: FM holding a. s., IČO 04318234, se sídlem Ostrov 2, 561 22 Ostrov, zastoupená JUDr. Petrem Kubíkem, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ing. Karel Novák, IČO 48611107, zastoupený JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, 150 00 Praha 5, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, zastoupená JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem Cihlářská 16, 602 00 Brno, o zaplacení 11 236 720 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 305 C 1/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 9. 2025, č. j. 27 Co 101/2025-1047, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný a vedlejší účastník na jeho straně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 59 616,70 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Kubíka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala náhrady škody, kterou jí, respektive jejímu právnímu předchůdci společnosti FOREZ, s.r.o., měl způsobit žalovaný při své činnosti daňového poradce tím, že poskytl právnímu předchůdci žalobkyně (dále jen žalobkyně) nesprávné daňové poradentství týkající se projektů výzkumu a vývoje (dále jen „projekty VaV“) za období let 2007 až 2009. Nebýt chybného postupu žalovaného při poskytování daňového poradentství žalobkyni, nedošlo by dle tvrzení žalobkyně k doměření daně. Žalobkyní požadovaná částka představuje příslušenství doměřené daně (nikoliv samotnou doměřenou daň) za období let 2007 až 2009 v podobě penále, úroku z doměřené daně a úroku z posečkané daně.

2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 4. 12. 2024, č. j. 305 C 1/2018-961, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 11 236 720 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III). Soud prvního stupně byl vázán právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem v rozsudku vydaném v projednávané věci dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 838/2020, podle něhož závěr o příčinné souvislosti mezi výkonem činnosti daňového poradce a vznikem škody lze učinit jen v situaci, že nebýt pochybení daňového poradce, mohla osoba, které byly služby daňovým poradcem poskytnuty, právo úspěšně uplatnit. Promítnuto do poměrů souzené věci to znamená, že závěr o příčinné souvislosti mezi zjištěným formálním pochybením žalovaného jako daňového poradce v souvislosti s projekty žalobkyně označenými jako projekty VaV a vzniklou škodou na straně žalobkyně, jež je předmětem žalobního nároku, může obstát jen tehdy, že nebýt formálního pochybení žalovaného jako daňového poradce, byl by jinak odpočet nákladů ze základu daně z příjmů právnických osob na projekty označené jako projekty VaV důvodný a k doměření daně by správcem daně nedošlo. Soud prvního stupně se tedy v dalším řízení zaměřil na otázku, zda předmětné projekty žalobkyně splňovaly charakteristiku projektů VaV a k této otázce provedl řadu důkazů včetně důkazů znaleckými posudky.

3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 1. 9. 2025, č. j. 27 Co 101/2025-1047, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel z těchto skutkových zjištění soudu prvního stupně: Žalovaný byl na základě mandátní smlouvy v rozhodném období poskytovatelem účetních, daňových a auditních služeb pro žalobkyni a vytvořil pro ni písemné formuláře projektů VaV. V průběhu daňových kontrol správce daně zjistil, že žalovaným schválené projekty nesplňují formální náležitosti dané zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu. V důsledku toho bylo žalobkyni vyměřeno penále, úrok z doměřené daně a úrok z posečkané daně v souvislosti s neoprávněným odpočtem na podporu výzkumu a vývoje. Odvolání žalobkyně proti dodatečným platebním výměrům byla zamítnuta. Projekty VaV podle správce daně nesplňovaly formální ani materiální předpoklady. Žalobkyně se proti těmto závěrům bránila ve správním soudnictví, nicméně Krajský soud v Hradci Králové v rozhodnutích ze dne 30. 1. 2014, č. j. 31 Af 121/2012-131 a č. j. 31 Af 122/2012-148, i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v rozhodnutí ze dne 14. 12. 2016, č. j. 52 Af 8/2016-66, dospěly k jednoznačnému závěru, že projekty VaV nesplňují formální náležitosti dle § 34 odst. 5 zákona o daních z příjmu, a proto je nadbytečné se zabývat otázkou splnění věcných požadavků. Po podaných kasačních a ústavních stížnostech ke stejným závěrům dospěly i Nejvyšší správní soud a Ústavní soud. Žalobkyně na daňovém příslušenství v souvislosti s projekty VaV v letech 2007 až 2009 uhradila částku 11 236 720 Kč a další částky, o kterých již bylo v tomto řízení pravomocně rozhodnuto tak, že žaloba byla částečně zamítnuta. Odvolací soud se ztotožnil také s právním posouzením věci učiněným soudem prvního stupně při aplikaci § 6 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále „zákon o daňovém poradenství“), a zopakoval, že pokud by žalovaný jako daňový poradce žalobkyně nepochybil, mohla žalobkyně odečitatelné položky úspěšně uplatnit. Pokud by nebylo formálního pochybení žalovaného, byl by odpočet nákladů ze základů daně z příjmů právnických osob na tyto projekty důvodný a k doměření daně ani ke vzniku dalších škod (příslušenství daně související s doměřenou daní v důsledku neoprávněně učiněných odpočtů za projekty VaV v letech 2007 až 2009) by nedošlo. Mezi škodou vzniklou žalobkyni (příslušenství daně související s doměřenou daní) a daňovým poradenstvím vykonávaným žalovaným pro žalobkyni tak existuje příčinná souvislost. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu dovoláním žalovaný. Namítl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně jde o otázku úplnosti, věrohodnosti a přezkoumatelnosti znaleckého posudku a otázku unesení důkazního břemene žalobcem. Napadené rozhodnutí je podle dovolatele také nepřezkoumatelné. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1020/2006, musí být pochybení daňového poradce v řízení jednoznačně zjištěno. Soud prvního stupně ani soud odvolací ovšem takový jednoznačný skutkový závěr učinit nemohly, neboť z posudků není zřejmé, z kterých zjištění znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých stanovisek. Ústavní soud vyložil, že ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů (nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Závěry znaleckých posudků nebyly náležitě odůvodněny a jejich zjištění nebyla podložena. O správnosti posudků existují objektivní pochybnosti. V řízení se vyskytly opomenuté důkazy. Znalecká kancelář posoudila jen 31 projektů, ačkoli předmětem sporu bylo celkem 237 projektů. Dle dovolatele jsou oba posudky, kterými soudy podložily svá zjištění, nepřezkoumatelné a odporují pravidlům logiky. Konkrétní popis ocenitelného prvku novosti nebo odstranění výzkumné a technické nejistoty a jeho vyhodnocení ve vztahu ke konkrétnímu projektu v posudku chybí. Součástí znaleckého posudku Ing. Františka Hýbnera nejsou přílohy nezbytné k zajištění jeho přezkoumatelnosti. Vedlejší účastník navrhl vypracování nového znaleckého posudku a další důkazy, které ovšem soud prvního stupně neprovedl. Soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci a odvolací soud jej aproboval, aniž by se vyjádřil s námitkami žalovaného a vedlejšího účastníka na jeho straně. Hodnocení posudku Ing. Hýbnera a Deloitte Advisory odporuje principům předestřeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009. Znalec Ing. Hýbner neměl podklady k zakázkám v rozsahu potřebném pro zjištění, zda se jedná o projekty VaV. Odborné vyjádření VUT Brno, kterým argumentuje dovolatel s vedlejším účastníkem, posoudilo zakázky pro kovové dílce a pro plastové dílce jinak, než znalec Ing. Hýbner, a přesto soud prvního stupně zamítl návrh na výslech zpracovatele odborného vyjádření a návrh na vyžádání nového znaleckého posudku. Nebyla prokázána přítomnost kritérií novosti a vyjasnění výzkumné nebo technické nejistoty. Nebylo vzato v potaz vyjádření Ing. Františka Semely ke znaleckému posudku Ing. Hýbnera, přičemž odvolací soud to odůvodnil tím, že Ing. Semela je jedním ze zpracovatelů odborného vyjádření VUT Brno, které bylo k důkazu provedeno. Ovšem zde odvolací soud zaměnil dvě osoby, neboť spoluautorem onoho odborného vyjádření je Ing. Marek Semela a nikoli Ing. František Semela. Nebyla tedy prokázána příčinná souvislost mezi pochybením žalovaného a neuznáním nároku na odpočet z titulu projektů VaV. Nebyly vzaty v potaz zprávy o daňové kontrole konstatující, že žádný z žalobcem předložených projektů nesplňuje věcné podmínky jako projekt VaV. Rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, což odporuje též právu na spravedlivý proces, přičemž obecně měřítkem (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí je možnost účastníka řízení použít v odvolání odvolací důvody. Soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav a nevysvětlil, z jakých důvodů některé důkazy neprovedl, přičemž rozsudek neobsahuje ani informaci, že některé další důkazy byly navrženy. Přesto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Tím odvolací soud zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a též rozsudek soudu prvního stupně zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a vzhledem k opakujícím se pochybením vyslovil, že věc bude přikázána k projednání a rozhodnutí jinému senátu.

5. Vedlejší účastník na straně žalovaného se ve všech bodech ztotožnil s dovoláním žalovaného a uvedl, jaké předpoklady dle judikatury Nejvyššího správního soudu musí být splněny pro kvalifikaci projektu jako výzkum a vývoj. Základním předpokladem je doložení vývojové činnosti. Znalec Ing. Hýbner hodnotil předložené projekty jako projekty VaV, aniž by „žalovaný“ (zde vedlejší účastník jistě myslí žalobkyni – poznámka dovolacího soudu) doklady o provádění vývojové činnosti v úplnosti předložil. Správce daně dovodil, že ani v jednom případě nebylo dosaženo novosti či odstranění technologické nejistoty, a tudíž žádný projekt neuznal jako projekt VaV.

6. Žalobkyně k dovolání žalovaného uvedla, že jde o polemiku se skutkovými zjištěními soudu, že znalecké posudky jako důkaz obstojí, že autor odborného vyjádření založeného žalovaným sám u svých projektů používá metodiku prof. Valenty, která je v odborném vyjádření zpochybňována, že žalobkyně tehdy v daňovém řízení navrhovala celou řadu důkazů, které však již nebylo možno provést, neboť správní soudy konstatovaly, že přes nedostatek formálních náležitostí projektů VaV není možné se přenést, a že dovolatel sám kontaktoval svou pojišťovnu a žádal ji o vyplacení pojistného plnění z titulu pojištění profesní odpovědnosti za škodu.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3.

10. Výčet alternativně uvedených podmínek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. je taxativní. Dovolatel ovšem přípustnost dovolání fakticky staví na argumentu nesprávných skutkových zjištění odvolacího soudu potažmo soudu prvního stupně. Obsahem dovolání je polemika se skutkovými závěry a procesem hodnocení důkazů. Dovolatel s posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud učinil takový závěr o skutkovém stavu, s nímž on nesouhlasí. Domáhá se tak přezkumu skutkového závěru, z něhož vychází napadené rozhodnutí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. ale nemůže být jen zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1611/2020). Jestliže dovolatel právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech, odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, rovněž uplatňuje jiný než způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

11. Dovolatel brojí v dovolání proti způsobu, jakým oba nižší soudy vyhodnotily důkazy vztahující se k otázce, zda by projekty žalobkyně obstály jako projekty VaV. Námitky dovolatele předestřené v bodě 4 tohoto odůvodnění mířící zejména na přesvědčivost posudků podporujících tvrzení žalobkyně, na údajně opomenuté důkazy, na přesvědčivost odůvodnění napadeného rozsudku však představují námitky proti hodnocení důkazů, námitky proti zjištěnému skutkovému stavu a námitky týkající se vad řízení (nepřezkoumatelný rozsudek). Námitka vady řízení sama o sobě nezaloží přípustnost dovolání. K vadám řízení dovolací soud totiž podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

12. Dovolací soud dále odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., vyjma odborných závěrů v něm obsažených. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, bod 25, a předchozí rozhodnutí v něm citovaná, a dále např. rozsudky ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1154/2021, a ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3594/2013).

13. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010) je ustálena též v závěru, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, to však neznamená, že je musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek. Kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, jeho nejasnost nebo neúplnost odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce (srov. rozsudek ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněný pod č. 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

14. Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně, z jehož skutkových zjištění odvolací soud vyšel) postupoval v souladu s nyní předestřenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud neshledává v napadeném rozsudku ani v rozsudku soudu prvního stupně úvahy či závěry odporující pravidlům logického myšlení a neshledává ani zaslepenost či nekritičnost soudů při hodnocení znaleckých posudků. To, že zde byly různé (i protichůdné) názory znalců a že se soudy na základě v rozsudcích vyjádřených srozumitelných argumentů přiklonily k danému závěru o skutkovém stavu, je legitimní výsledek hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř.

15. Jestliže dovolatel namítá, že odvolací soud nevzal v potaz vyjádření Ing. Františka Semely ke znaleckému posudku Ing. Hýbnera z mylného důvodu, kdy zaměnil dvě osoby stejného příjmení, pak zkresluje odůvodnění napadeného rozsudku. V bodě 29 totiž odvolací soud uvádí jako prvotní důvod pro neprovedení důkazu vyjádřením Ing. Semely nadbytečnost z důvodu shodně vyznívajících znaleckých posudků. Jestliže dovolatel dále též namítá, že z výsledků předešlých daňových kontrol plyne, že projekty žalobkyně neměly povahu VaV projektů, pak ovšem zcela přehlíží, že tyto případné závěry daňových orgánů nemohly být a nebyly přezkoumány v rámci správního soudnictví proto, že přihlášky VaV projektů neobsahovaly formální náležitosti. Právě z důvodu, že otázku splnění povahy VaV projektu nebylo možno zkoumat v předešlých daňových sporech, zkoumá se tato otázka v řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek.

16. Dovolatel též namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, a to do takové míry, že bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces. Ovšem již samotná zjevná absence obtíží dovolatele zevrubně argumentovat v dovolání proti závěrům napadeného rozsudku odvolacího soudu hovoří proti tomu, aby na tento rozsudek bylo možno pohlížet jako na nepřezkoumatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod číslem 100/2013 Sb. roz. obč.). Nalézací soudy srozumitelným logickým způsobem vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k jakým skutkovým zjištěním a k jakému závěru o skutkovém stavu, vyjádřily se též k tvrzením, důkazním návrhům a námitkám dovolatele a dovolací soud neshledává, že by napadeným rozsudkem bylo jakkoli zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces.

17. Dovolání je nepřípustné v rozsahu, v němž nesouhlasí dovolatel s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

18. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 6. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu