28 Cdo 1396/2026

Rubrum

28 Cdo 1396/2026-142 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. A., zastoupeného JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované H. M., zastoupené Mgr. Ing. Lukášem Blahušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 608/52, o zaplacení částky 416 822 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 30/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2025, č. j. 55 Co 388/2025-117, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 620,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Lukáše Blahuše, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 608/52.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 19. 6. 2025, č. j. 14 C 30/2024-80, Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 416 822 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. K žalobcem podanému odvolání Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 12. 2025, č. j. 55 Co 388/2025-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i jen jako „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu nevyřešených; co do důvodu ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.

5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.

6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).

7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

9. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).

10. Dovolatelem předestřené otázky (dominantně v článku III dovolání) v přítomné věci nezakládají přípustnost dovolání (jak bude i dále podrobněji rozvedeno). Ačkoliv dovolatel ohlašuje a předkládané otázky vymezuje jako otázky hmotného a procesního práva (které nebyly doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny), na jejichž vyřešení má napadené rozhodnutí záviset, reálně zpochybňuje skutková zjištění soudu o okolnostech rozhodujících pro posouzení ve věci uplatněného nároku (vydání poloviny nákladů jím vynaložených na společné dovolené účastníků v době jejich společného soužití), případně při jejich formulaci vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu. Argumentace dovolatele přitom ulpívá právě v rovině polemiky s konkrétními skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (i soud prvního stupně, jehož závěry byly aprobovány) vycházel při právním posouzení věci, kdy se dovolatel snaží prosadit tvrzení, že soudy nezkoumaly osobní a majetkové poměry účastníků a současně zcela rezignovaly na zjištění jejich schopností a možností přispívat na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti (kdy v daném směru akcentuje i otázku vysokoškolského vzdělání žalované, jež se snaží dát do souvislosti s možností žalované docílit vyšších výdělkových možností, navzdory soudy uváděným důvodům, pro které žalovaná přizpůsobila svůj pracovní a osobní život právě společnému soužití s žalobcem a jeho představě o společně tráveném volném čase, pro kterou také přijala žalobcem nabízené – finančně méně výhodné – zaměstnání).

11. Dovolací přezkum je přitom v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Z řečeného pak plyne, že při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

12. K jednotlivým dovolatelem kladeným otázkám (rozvedeným v čl. III dovolání), jež dovolatel považuje za v rozhodování dovolacího soudu za nevyřešené (a pro něž považuje dovolaní za přípustné), lze pak uvést i následující.

13. Otázka sub a) čl. III dovolání je založena na tvrzení, že veškeré společné materiální potřeby manželů (v předchozím období nesezdaných partnerů) zajišťoval žalobce a žalovaná „ani nepečovala osobně o domácnost ani neopatřovala finanční prostředky v dostatečné míře“. Takové tvrzení (předpoklad) však vychází z jiného než soudy zjištěného stavu, dle nějž se žalovaná na úhradě těchto společných výdajů podílela v míře odpovídající svým tehdejším možnostem a schopnostem.

14. Ani otázka sub b) čl. III („zda manžel je povinen přispívat na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti vždy více než manželka…“) nemůže založit přípustnost dovolání, již proto, že v ní uvedený předpoklad odvolací soud nevyslovil (nezaložil své rozhodnutí na tom, že muž má vždy nést vyšší podíl nákladů, ale na konkrétním skutkovém závěru o rozdílných poměrech účastníků, kdy žalobce měl oproti žalované výrazně vyšší příjmy a jeho vyšší nákladová spoluúčast odpovídala tehdejšímu uspořádání).

15. Otázka sub c) čl. III dovolání, lze-li učinit tam uvedený závěr (o přiměřenosti příspěvků žalované na úhradu potřeb života rodiny a potřeb rodinné domácnosti) „jen na základě pouhých úvah soudů (…) a bez provedení důkazů“, také vybočuje ze soudy učiněných skutkových závěrů (jež se opírají o provedené důkazy a z nich učiněné zjištění o poměrech účastníků, potažmo jejich možnostech a schopnostech), případně pak míří i na správnost a úplnost těchto skutkových zjištění (má-li dovolatel za to, že soudy neprovedly dost důkazů, případně je nesprávně hodnotily a vyvodily z nich nesprávné skutkové závěry).

16. Obecně formulovaná otázka sub d) čl. III dovolání, jaké skutečnosti mají být zjištěny pro aplikaci § 690 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je ryze abstraktní a akademická a na jejím obecném vyřešení (ve všech možných nastolených souvislostech) napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud nerozhodoval obecnou metodickou otázku, jak má být v každé věci vedeno dokazování k § 690 o. z., ale řešil spor o zaplacení peněžité částky se zřetelem na tvrzené /prokázané/ konkrétní skutkové okolnosti).

17. Otázka, v jaké situaci má manžel nárok na náhradu nákladů uhrazených na potřeby rodiny (viz sub e/ čl. III dovolání), také nemůže založit přípustnost dovolání, nejenom proto, že v přítomné věci se žalobce nedomáhal samostatného nároku z § 690 o. z., nýbrž svůj nárok opřel – primárně – o účastníky tvrzenou dohodu (jejíž uzavření nebylo prokázáno), případně subsidiárně o bezdůvodné obohacení (povinnost k jeho vydání dle soudů dána není).

18. Otázka formulovaná sub f) čl. III dovolání, týkající se dobrých mravů a „zásady úsilí“ ve vztahu k tomu, zda žalovaná využila (při úhradě společných potřeb) své schopnosti a možnosti, vychází pak z nepřijatého skutkového předpokladu, že se žalovaná na úhradě společných potřeb nepodílela, případně že své schopnosti a možnosti nevyužívala, ačkoliv soudy měly v tomto směru za prokázané skutečnosti odlišné, totiž že žalovaná pracovala v režimu odpovídajícím tehdejšímu partnerskému a později manželskému uspořádání a že žalobce měl zájem na takovém způsobu fungování.

19. Otázka, zda z komunikace partnerů (ne)vyplývalo legitimní očekávání vyrovnání (formulovaná sub g/ čl. III dovolání), je zde také primárně skutkové povahy (otázka, co přesně plyne z komunikace mezi účastníky, zda z ní lze dovodit dohodu, příslib či legitimní očekávání, je otázkou výkladu a zjištění obsahu projevů vůle, který soudy učinily právě i se zřetelem na vzájemnou komunikaci účastníků).

20. Nezbývá než zopakovat, že v přítomné věci neměly soudy za prokázané (přes poučení dle § 118a o. s. ř., jehož se žalobci dostalo), že za partnerského, později manželského soužití (v režimu oddělených jmění) účastníci uzavřeli dohodu, z níž by plynula povinnost žalované k refundaci nákladů na společné dovolené účastníků, nadto převážně žalobcem iniciovaných, oproti čemuž vzaly za zjištěné, že se na úhradě těchto společných nákladů podílela i žalovaná, v míře odpovídající svým tehdejším poměrům a možnostem a schopnostem.

21. Krom toho nelze přehlédnout, že odvolací soud své závěry (že žalovaná není povinna poskytnout žalobci zpětně náhradu za společné dovolené, v požadovaném rozsahu jedné poloviny celkem vynaložených nákladů) podpůrně opírá i o korektiv dobrých mravů, podložený relevantními skutkovými zjištěními (viz výše), v jejichž světle není učiněný úsudek nikterak nepřiměřený. [Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách; srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3879/2018.]

22. Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.). Odvolací soud se napadeným rozsudkem (v dovoláním předestřených otázkách) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

23. Pro úplnost lze dodat, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

24. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

25. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 9 980 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta v paušální částce 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 190,30 Kč.

26. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 4. 8. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu