23 Cdo 686/2026

Rubrum

23 Cdo 686/2026 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Markem Janstou, LL.M., advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, proti žalovanému Ing. arch. Martinu Prokešovi, se sídlem v Praze 8, Slancova 1256/14, identifikační číslo osoby 74427423, zastoupenému Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o zaplacení 120.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 163/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, č. j. 58 Co 215/2025-341, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) dne 14. 6. 2022 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 120.000 Kč s příslušenstvím (ve formě úroků z prodlení specifikovaných tamtéž) s odůvodněním, že se jedná o zálohu zaplacenou žalovanému na zhotovení projektové dokumentace k projektu „osazení RD do terénu“, kterou si žalobce u žalovaného objednal dne 25. 11. 2020. Cena za zhotovení dokumentace byla sjednána ve výši 200.000 Kč a měla být dodána žalobci v dubnu 2021, což však žalovaný nesplnil a dne 6. 1. 2022 byl mezi žalobcem a žalovaným sjednán nový termín dodání, a to do 28. 2. 2022. Ani v tomto termínu nebyla dokumentace zhotovena a žalobce dne 12. 4. 2022 od smlouvy uzavřené se žalovaným odstoupil a vyzval žalovaného k vrácení zálohy ve výši 120.000 Kč. Dále se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši 6.760,27 Kč za prodlení žalovaného s dodáním projektové dokumentace. Žalobce uvedl, že žalovaným předaná část rozpracované dokumentace pro něj neměla jakýkoliv význam či hodnotu, neboť smlouvou bylo sjednáno vyhotovení projektové dokumentace pro potřeby stavebního řízení, a to včetně inženýringu v rámci takového řízení. Žalovaným předaná částečná dokumentace zcela postrádala technické a průvodní zprávy, zdravotně technické instalace, elektro, vytápění, statické posouzení a požární zprávy a byla žalobci předána pouze v jednom vyhotovení v listinné podobě bez jakýchkoliv razítek. Nebylo ji tak možné použít. Pokud by na ni chtěl žalobce navázat, byla by nutná její kompletní rekonstrukce pro převedení do digitální podoby.

2. Žalovaný se žalobě bránil tím, že jím předaná dokumentace má hodnotu 123.000 Kč, představuje její podstatnou část, která je oddělitelná od zbylých částí a je samostatně využitelná. Dále namítal, že žalobce e-mailem ze dne 28. 3. 2022 informoval o navýšení ceny projektu z důvodu víceprací (projekt vytápění a ZTI), což žalobce neakceptoval. K předání dokumentace v digitální podobě nepřikročil, neboť nevěděl, jak vše bude pokračovat.

3. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo v důsledku částečného zpětvzetí žaloby řízení částečně zastaveno co do částky 15.500 Kč s příslušenstvím, dále stran smluvní pokuty za dobu od 23. 4. 2022 do 13. 6. 2022 a ohledně úroků z prodlení z částky 104.500 Kč za dobu od 1. 3. 2022 do 28. 4. 2022.

4. Rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 10 C 163/2022-286, soud prvního stupně uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil částku 104.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z uvedené částky od 30. 4. 2022 do zaplacení a dále částku 5.200 Kč (výrok I), žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 104.500 Kč za den 29. 4. 2022 (výrok II), žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III) a žalovanému i žalobci též uložil povinnost k nahrazení nákladů řízení státu (výroky IV a V).

5. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce si u žalovaného dne 25. 11. 2020 objednal zhotovení projektové dokumentace v rozsahu potřebném pro stavební povolení a územní rozhodnutí včetně inženýringu a průzkumu pozemku. Sjednaná cena díla byla 200.000 Kč a byla rozdělena do čtyř částí: 1/ za poradenskou činnost 4.000 Kč, 2/ za zajištění pěti posudků či průzkumů pozemku 12.000 Kč, 3/ za vypracování kompletní dokumentace pro stavební povolení a pro územní rozhodnutí zahrnující též projekt ZTI, elektroinstalace, statické posouzení a textovou část stavební dokumentace 174.000 Kč, 4/ za zajištění kompletní inženýrské činnosti směřující k vydání souhlasu s provedením stavby 10.000 Kč. Dokumentace měla být předána v tiskové podobě v pěti vyhotoveních do 25. 2. 2021. V tomto termínu nebylo dílo předáno, přičemž dodatkem ze dne 6. 1. 2022 došlo k prodloužení termínu dokončení díla do 28. 2. 2022, a to pod hrozbou smluvní pokuty ve výši 100 Kč za den prodlení. Žalovaný dílo nedokončil ani v nově sjednaném termínu, přičemž žalobci předal pouze rozpracovanou verzi části projektové dokumentace, a to při osobní schůzce v lednu 2022. Dále mu předal studii a posudky uvedené pod bodem 1/ cenové nabídky s výjimkou pedologického průzkumu. Žalobce žalovanému zaplatil na zálohách celkem 120.000 Kč.

6. Soud prvního stupně uzavřel, že v dané věci je rozhodná pouze ta dokumentace, která byla fakticky předána žalobci, přičemž se jednalo o neúplnou a rozpracovanou dokumentaci. K tomu, aby bylo možno na tuto dokumentaci navázat a dopracovat jí někým jiným, bránilo to, v jakém rozsahu a v jaké formě byla žalobci předána. Požadavek žalovaného na úpravu ceny díla z důvodu víceprací, který žalovaný vůči žalobci vznesl až v březnu 2022, kdy již mělo být dílo dokončeno, shledal soud prvního stupně nedůvodným, neboť se ukázalo nepravdivým tvrzení žalovaného, že projekt musel měnit z důvodu upřesňování či změn požadavků žalobce. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobce dne 12. 4. 2022 od smlouvy odstoupil důvodně, a to pro prodlení žalovaného, jež považoval za podstatné porušení smlouvy [§ 2001 a § 2002 ve spojení s § 1977 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)]. Odstoupením od smlouvy tak došlo ke zrušení závazku od počátku (§ 2004 odst. 1 o. z.). Částečné plnění žalovaného nemělo pro žalobce význam, neboť na rozpracovanou dokumentaci ve formě, v jaké byla předána, nebylo možno běžným způsobem navázat a její převedení do digitální podoby by bylo finančně a časově nákladné. Žalobce tak byl ve smyslu § 2004 odst. 2 o. z. oprávněn odstoupit od smlouvy jako celku (nikoliv jen ohledně nesplněné části). Stran vypořádání mezi stranami podle § 2991 a násl. o. z. dospěl soud prvního stupně k závěru, že není relevantní obvyklá odměna (cena) projektanta za předanou část dokumentace (k níž dospěl znalec ve znaleckém posudku zpracovaném na objednávku žalovaného), nýbrž cena ujednaná mezi stranami. Přitom ze strany žalovaného byly splněny činnosti spočívající v poradenské činnosti a dále v dodaných průzkumech a rešerších, čemuž odpovídala částka 15.500 Kč coby bezdůvodné obohacení na straně žalobce, ohledně níž však byla žaloba vzata zpět. Zbylá část projektové dokumentace s ohledem na shora uvedené nepředstavovala pro žalobce žádný majetkový prospěch, neboť pro něj nebyla prakticky využitelná. Proto nebyl žalobce povinen žalovanému cokoliv nahrazovat. Vedle žalobou uplatněného nároku na vrácení části zaplacené zálohy ve výši 104.500 Kč včetně příslušenství shledal soud prvního stupně důvodným i nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s předáním díla za období od 1. 3. 2022 do 22. 4. 2022 s odkazem na § 2048 o. z.

7. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi jeho účastníky (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se všemi závěry soudu prvního stupně. Žalobce důvodně odstoupil od smlouvy podle § 2002 odst. 1 o. z. pro podstatné porušení smlouvy žalovaným. I kdyby se však o podstatné porušení smlouvy nejednalo, byly by dány podmínky pro odstoupení od smlouvy podle § 1978 odst. 1 o. z., neboť k předání díla nedošlo ani v dodatečně sjednané lhůtě. Výše bezdůvodného obohacení, která vznikla na straně žalobce provedením části díla, nepřesáhla ani podle odvolacího soudu částku 15.500 Kč. Odvolací soud rovněž přitakal závěru soudu prvního stupně, že v daném případě nedošlo ke vzniku žalovaným tvrzených víceprací, a že toto tvrzení navíc žalovaný účelově uplatnil až po termínu, kdy mělo být dílo dokončeno. Dále odvolací soud potvrdil, že při vypořádání účastníků bylo třeba vycházet z toho, co žalovaný žalobci dodal, nikoliv z toho, co měl sám k dispozici. O rozsah díla, v němž mu nebylo předáno, resp. o jeho hodnotu, se žalobce obohatit nemohl. Žalovaným předaná část díla byla neúplná a vykazovala nedostatky, pro které žalobce nemohl tuto část díla využít (nebyla pro něj využitelnou majetkovou hodnotou), přičemž soud prvního stupně podle odvolacího soudu řádně vysvětlil, z jakého důvodu nepřevzal závěry znalce o 50% dokončenosti rozsahu díla a možnosti jeho dalšího využití. Zásadní podle odvolacího soudu bylo i to, že tato část díla by musela být převedena do digitální podoby, což by si vyžádalo další časové a finanční nároky. Důležité v této souvislosti bylo rovněž to, že projektová dokumentace, která byla předmětem díla, měla sloužit pro stavební povolení nikoliv drobné či nevýznamné stavby, nýbrž stavby, u níž lze předpokládat větší rozsah i provoz. Těžko si tak lze dle odvolacího soudu představit, že by jiný projektant bez dalšího akceptoval žalobci předanou část projektové dokumentace, kterou by pouze doplnil o chybějící části. Nejprve by tak musela být provedena revize a oprava této části díla a teprve potom by bylo možno pokračovat na jeho dokončení. Odvolací soud nespatřoval pochybení soudu prvního stupně ani v tom, že při úvaze o výši bezdůvodného obohacení na straně žalobce nevycházel z ceny určené znaleckým posudkem, ale z ceny mezi účastníky sjednané, přestože si byl vědom existence judikatury, dle níž při určení výše bezdůvodného obohacení je zásadně třeba vycházet z ceny obvyklé. V tomto konkrétním případě by totiž takový postup vedl k nedůvodnému zvýhodnění žalovaného. Byla-li cena díla smluvně stanovena jako nízká, mělo by to jít k tíži žalovaného, který jako profesionál učinil cenovou nabídku a určil tímto způsobem hodnotu své práce. Žalobce tak nemohl předpokládat vynaložení výrazně vyšší částky za sjednané dílo. Opačný postup by v tomto případě byl v rozporu s § 6 odst. 2 o. z., neboť by tak bylo odměněno nepoctivé jednání žalovaného a zásadní porušení závazků ze smlouvy, kdy ani v dodatečně sjednané lhůtě nedošlo k dokončení a předání díla. Žalovaný přitom po dlouhou dobu udržoval žalobce v přesvědčení, že dílo dokončí. Odvolací soud potvrdil též správnost výroku I rozsudku soudu prvního stupně v té jeho části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 5.200 Kč, přičemž zdůraznil, že proti této části výroku žalovaný v odvolání nebrojil.

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání namítaje, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Rovněž tak podle žalovaného došlo k závažnému porušení procesních norem v rámci nalézacího i odvolacího řízení.

9. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).

11. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, za splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Dovolatel v dovolání nevymezil, v jakém rozsahu rozsudek odvolacího soudu napadá. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že brojí toliko proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, jíž bylo žalovanému uloženo, aby žalobci zaplatil 104 500 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení). I kdyby však žalovaný podal dovolání i proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky III, IV a V, či proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, bylo by dovolání v tomto rozsahu nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovanému uloženo, aby žalobci zaplatil částku 5 200 Kč jako smluvní pokutu, by bylo dovolání nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o nárok se samostatným skutkovým základem (narozdíl od nároku přiznaného z titulu vrácení zálohy na smluvenou odměnu za vyhotovení projektové dokumentace ve výši 104.500 Kč se jedná o smluvní pokutu za porušení smlouvy), přičemž v dovolání obsažené otázky (námitky) nejsou těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného) – viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023 a rozhodnutí, na která je v něm odkazováno; proti tomuto rozsudku směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro nepřípustnost usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 417/24).

15. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné z důvodu nesouhlasu žalovaného s tím, jak soud odvolací (potažmo soud prvního stupně) vyřešil otázku důvodnosti odstoupení žalobce od smlouvy uzavřené se žalovaným. Žalovaný v této souvislosti trvá na svém tvrzení, že v průběhu provádění díla (zhotovování projektové dokumentace) došlo ze strany žalobce k přednesení požadavků na změny díla, které odpovídají režimu tzv. víceprací, a že se proto podle § 2594 odst. 2 o. z. stavěla lhůta k předání díla. K tomu dovolací soud konstatuje, že dovolatel jednak v této části dovolání nespecifikuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje stran této otázky za naplněný (neuvádí, od jaké judikatury se měl odvolací soudu v případě řešení této otázky odchýlit), pročež je dovolání v této části vadné (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.), což samo o sobě brání jejímu projednání dovolacím soudem, jednak žalovaný svůj nesouhlas s řešením přijatým odvolacím soudem stran právního posouzení této otázky (důvodnosti odstoupení od smlouvy) staví na jiném skutkovém základě, než ze kterého odvolací soud vycházel. Odvolací soud totiž nedospěl k závěru, že by došlo k jakékoliv změně v požadavcích žalobce na obsah projektové dokumentace, naopak stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že k žádnému požadavku na vícepráce v daném případě nedošlo.

16. Dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, a že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, či ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1455/2024).

17. Právě uvedené hledisko o vázanosti dovolacího soudu skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, se uplatní i ve vztahu k námitce dovolatele týkající se využitelnosti (částečného) plnění, které bylo ze strany žalovaného poskytnuto žalobci. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací dospěly ke skutkovému závěru, že částečně žalovaným zpracovaná a žalobci předaná projektová dokumentace (mimo část dokumentace specifikované v bodu 1/ a 2/ - viz bod 5 tohoto usnesení) neměla pro žalobce žádnou majetkovou hodnotu, neboť žalobce ji nemohl nikterak využít, tedy na ni (běžným) způsobem navázat či ji nechat dokončit jiným projektantem.

18. V tomto kontextu žalovaný v dovolání především namítá, že se oba soudy nepřípustně odchýlily od závěrů znaleckého posudku předloženého žalovaným (vypracovaného společností PRO-PLANS s.r.o. pod č. 075/2024 dne 1. 3. 2024), jenž měl konstatovat, že projektová dokumentace byla žalovaným zpracována z 50 % a že na tuto část zpracované projektové dokumentace mohl žalovaný navázat (resp. mohl ji dále využít). Nadto dovolatel vytýká oběma soudům, že v případě pochybností o správnosti závěrů znaleckého zkoumání měly zadat vypracování revizního znaleckého posudku.

19. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však platí, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky dovolatele vůči procesnímu postupu soudu, tedy ani k postupu soudu při provádění dokazování. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tj. do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

20. Navíc, jestliže soudy nižších stupňů bezezbytku nepřevzaly závěry znaleckého posudku, neznamená to, že se zpronevěřily ustálené judikatuře dovolacího soudu. Podle ní (srovnej například jeho usnesení ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2370/2024, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, včetně další v nich odkazované judikatury) platí, že soud nemá brát v úvahu pouze závěry znaleckého posudku, nýbrž podrobně a přesvědčivě posoudit, zda jsou přijaté znalecké závěry náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. S těmito požadavky a pravidly postup odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) v kolizi není. Soud prvního stupně (správnost jehož úvah potvrdil odvolací soud) při hodnocení znaleckého posudku v souvislosti s další využitelností žalovaným částečně zpracované projektové dokumentace vysvětlil, že znalcem uvedených 50 % rozpracovanosti díla se vztahovalo k dopracovanější verzi dokumentace, kterou ale žalobce v žádné podobě neobdržel, přičemž již pouhé převedení žalobci předané části dokumentace do digitální podoby by bylo finančně i časově náročné. Soud prvního stupně podrobně vysvětlil, jaké části dokumentace by bylo třeba ještě zpracovat, co by bylo třeba doplnit, případně opravit a zdůraznil, že i z výslechu znalce vyplynulo, že při činění závěru o možnosti dopracování dokumentace jinou osobou počítal s tím, že by již vypracovaná část měla být dostupná v digitální podobě.

21. Namítá-li žalovaný v dovolání, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, pak dovolací soud jeho názor nesdílí. Z tohoto rozhodnutí totiž neplyne, kterak tvrdí žalovaný, že by bylo ryze odbornou otázkou, zda předaná dokumentace odpovídá smlouvě a zda, popřípadě v jaké míře, je pro objednatele využitelná. Takový závěr Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí neučinil, pouze konstatoval, že se tím měl odvolací soud (více) zabývat.

22. V témže rozhodnutí nicméně Nejvyšší soud formuloval závěr, že při ocenění prospěchu, jehož se mělo obohacenému dostat, není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která odpovídá nákladům na zhotovení díla (nehmotného charakteru), nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla, kdy je tak třeba zkoumat i využitelnost provedeného díla objednatelem. Týž názor Nejvyšší soud zopakoval i ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2040/2020, v němž odvolacímu soudu vytkl, že výši bezdůvodného obohacení stanovil pouze se zřetelem ke znalcem oceněné hodnotě prací potřebných ke zhotovení díla, aniž se zabýval tím, jaký majetkový prospěch žalobce poskytnutím díla skutečně získal, a že nedostatečně posoudil reálnou využitelnost díla pro potřeby žalobce, když neposuzoval, za jakých podmínek mohl žalobce dílo dokončit a jaký vliv má skutečnost, že dílo nebylo dokončeno, na majetkový prospěch žalobce (viz dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 785/2024, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 2892/24).

23. Z právě citovaného je zřejmé, že ani od této ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) v dovoláním napadeném rozsudku neodchýlil.

24. Dovolání pak nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro nesouhlas žalovaného se způsobem stanovení výše bezdůvodného obohacení na straně žalobce, vycházely-li oba soudy z ceny mezi oběma účastníky sjednané, a nikoliv z obvyklé ceny určené znaleckým posudkem. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 6. 2026, sp. zn. 23 Cdo 88/2025, s poukazem na svou dosavadní judikaturu a na relevantní odbornou literaturu konstatoval, že z ustanovení § 2999 odst. 1 věta první o. z. vyplývá priorita vydání samotného předmětu bezdůvodného obohacení (naturální restituce) a povinnost poskytnout náhradní plnění v penězích tehdy, není-li dobře možné vydat přímo předmět bezdůvodného obohacení. Při určení výše peněžité náhrady je základním zákonným kritériem cena obvyklá (§ 2999 odst. 1 věta první o. z.). Důležitým pro určení výše peněžité náhrady však je, zda byl majetkový prospěch obohacené strany získán plněním za úplatu, či nikoliv. Při určení výše vypořádání se vychází především z toho, že je-li plněno na určitý závazek (ač neplatný či zrušený), vyplývají předpoklady bezdůvodného obohacení z tohoto závazku. Je-li uzavřena úplatná smlouva a dojde-li k neplatnosti či zrušení této smlouvy (ex tunc), ustanovení § 2999 odst. 2 o. z. umožňuje, aby autonomní ocenění stran (byť i z neplatné či zrušené smlouvy) bylo zohledněno v rámci vzniknuvšího vztahu z bezdůvodného obohacení (ačkoliv jinak jejich ujednání zásadně nebude vyvolávat právní účinky). A to za předpokladu, že bez ohledu na neplatnost smlouvy bylo autonomní (sjednané) ocenění předmětu plnění vyjádřením skutečné právně relevantní vůle stran. Finanční náhrada za bezdůvodné obohacení podle neplatné nebo zrušené úplatné smlouvy je tedy poskytována podle § 2999 odst. 2 o. z. část věty před středníkem o. z. (nejsou-li naplněny zákonné výjimky) částkou úplaty, za kterou bylo plněno.

25. Soud prvního stupně (a potažmo i soud odvolací, jenž úvahy soudu prvního stupně i v tomto ohledu označil za správné) se od této judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, jestliže při úvaze o výši bezdůvodného obohacení na straně žalobce zohlednil výši autonomního ocenění poskytnutého plnění, tedy mezi žalobcem a žalovaným smluvené úplaty za ty části projektové dokumentace, které byly žalobci předány a které mohl žalobce dále využít. V tomto kontextu je třeba připomenout, že zejména soud prvního stupně při této úvaze explicitně vycházel právě ze znění § 2999 odst. 2 o. z. Úvahy odvolacího soudu vyplývající z aplikace § 6 odst. 2 o. z. lze pak považovat za spíše nadbytečné.

26. Poukazoval-li v této souvislosti dovolatel na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, od něhož se měly podle jeho názoru soudy nižších stupňů odchýlit (dovolatel nesprávně toto rozhodnutí identifikoval sp. zn. 22 Cdo 4778/2010, která však neexistuje, nicméně z kontextu dovolacích námitek je zřejmé, že měl na mysli právě identifikovaný rozsudek), dovolací soud zdůrazňuje, že v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vycházel z jiné (nyní již neúčinné) právní úpravy (platné před 1. 1. 2014), která se tudíž na daný případ nevztahuje, a proto ani závěry soudů nižších stupňů učiněné v právě souzeném případě vycházející z aktuální právní úpravy nemohou být s tímto rozhodnutím v rozporu.

27. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání žalovaného, a Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

28. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. V Brně dne 26. 8. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu