25 Cdo 2289/2025

Rubrum

25 Cdo 2289/2025-504 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: K. H., zastoupený Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, o zaplacení pojistného plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 60/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 91 Co 129/2023-457, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 10 878 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla Drumeva.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 13 C 60/2019-341, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 285 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení 36 565 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III a IV). Vyšel ze zjištění, že dne 8. 6. 2015 večer (22:25 hod) za hustého deště projížděl žalobce svým vozidlem tov. zn. Mercedes Viano, reg. zn. XY (dále jen „vozidlo“) ulicí XY v obci XY. V rychlosti asi 36 km/hod po přejetí příčného prahu (retardéru) vjel do vodní laguny hluboké asi 40 cm. Voda vnikla do vozidla, čímž došlo k poškození motoru, kardanu, elektronických řídicích jednotek a přídavných topení a vozidlo se stalo nepojízdným. V době pojistné události bylo vozidlo havarijně pojištěno u žalované a byla sjednána 5% spoluúčast, minimálně ve výši 5 000 Kč. Součástí smlouvy byly (mimo jiné) Všeobecné pojistné podmínky (dále VPP) pro havarijní pojištění vozidel – AUTOPOJIŠTĚNÍ 06 platné od 1. 4. 2006. Podle článku X bodu 1 VPP se v případě poškození vozidla pojistným plněním rozumí účelně vynaložené náklady na opravu za použití nových náhradních dílů nebo částí vozidla a na odtah pojištěného vozidla, maximálně však do výše obvyklé ceny vozidla v České republice v době bezprostředně před škodnou událostí, a to po odečtení dohodnuté spoluúčasti. V článku III bodu 2 VPP strany sjednaly: „Z tohoto pojištění nevzniká právo na pojistné plnění za následné škody všeho druhu (např. ušlého výdělku, ušlého zisku, nemožnost používat pojištěnou věc apod.)“ a za vedlejší výlohy. Článek VII („Povinnosti pojistníka, pojištěného, oprávněného uživatele vozidla a dalších účastníků pojištění“) VPP přikazoval žalobci bez zbytečného odkladu oznámit žalované (pojistitelce), že nastala událost, se kterou je spojen požadavek oprávněné osoby na plnění z pojištění, podat pravdivé vysvětlení o jejím vzniku a rozsahu jejích následků a předložit potřebné doklady, které si žalovaná vyžádá. Žalobce se zavázal umožnit žalované „provést potřebná šetření o příčinách vzniklé škody, o okolnostech rozhodných pro posouzení nároku na pojistné plnění, jeho rozsahu a výše, včetně prohlídky pojištěné věci, obhlídky místa škodné události, pořízení obrazové dokumentace poškozené věci a místa škodné události, odebrání potřebných vzorků poškozené věci pro účely odborného posouzení“. Bude-li se jednat o pojistnou událost, zavázal se žalobce učinit opatření, aby škoda s ní související se již nezvětšovala. Dne 10. 6. 2015 žalobce (prostřednictvím makléřky) pojistnou událost registrovanou pod č. 2015091184 žalované nahlásil. Z prohlídky vozidla a ze zápisu o poškození ze dne 11. 6. 2015 vyplývá, že bude pravděpodobně nutná výměna motoru, neboť voda vnikla do filtru a váhou vzduchu do motoru. Dopisem ze dne 18. 6. 2015 žalovaná žalobci oznámila ukončení šetření škodní události s výsledkem, že právo na pojistné plnění nevzniklo, neboť škoda dle žalované nevznikla z důvodu nahodilé události, ale byla způsobena nesprávnou obsluhou vozidla. Vozidlo bylo opraveno v autoservisu v březnu 2018, faktura byla vystavena na částku 338 500 Kč a obsahovala tyto položky: výměna motoru 3.0, výměna turbodmychadla, výměna nezávislého topení, výměna kardanu, výměna alternátoru, výměna řídící jednotky motoru, výměna chladiče vzduchu, výměna pojistkového rozvaděče, výměna klima kompresoru, naplnění klimatizace, dezinfekce koberců a interiéru, doplnění chladící kapaliny a motorového oleje 5W-30, výměna vzduchového i kabinového filtru, odbahnění vozu, diagnostika nahrání softwaru, práce. Z posudku znalce Stanislava Bartoně ze dne 17. 4. 2022 a z jeho výslechu bylo zjištěno, že za dobu odstavení vozidla, jehož obvyklou cenu před poškozením znalec stanovil částkou 259 500 Kč, po pojistné události výrazně zkorodovala vnitřní část motoru. Pokud by přibližně do čtrnácti dnů po škodné události byl motor demontován, mohl se vyčistit a byl by provozuschopný. V takovém případě určil znalec náklady na opravu vozidla částkou 105 000 Kč, zatímco výši nákladů po dlouhodobém odstavení (od června 2015 do března 2018) stanovil částkou 300 000 Kč.

2. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2758 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby na vlastní náklady zajišťoval opravu vozidla ihned po pojistné události, jestliže žalovaná dobrovolně neplnila pojistné. Proto jsou účelně vynaloženými náklady na opravu i ty, které vznikly v důsledku dlouhodobého odstavení vozidla. Vyšel z nákladů na opravu stanovených znalcem v částce 300 000 Kč a po odečtu 5% spoluúčasti přiznal žalobci 285 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl.

3. K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 91 Co 129/2023-385, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu co do částky 185 250 Kč s příslušenstvím zamítl, ohledně částky 99 750 Kč s příslušenstvím jej potvrdil (výrok I), potvrdil jej i v zamítavém výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a vůči státu (výroky III, IV a V). Odvolací soud uzavřel, že k poškození vozidla došlo v důsledku nahodilé a neočekávané události při jízdě žalobce na vozovce za silného deště a snížené viditelnosti, a jde proto o pojistnou událost krytou smlouvou ve smyslu § 2758 odst. 1 o. z. Pojistné plnění podle § 2811 o. z. pak představuje účelně vynaložené náklady na opravu vozidla ve výši 105 000 Kč, tj. náhradu, která bezprostředně souvisí s opravou vozidla po zatopení, po odečtení sjednané spoluúčasti. Právo na zaplacení tzv. následné škody ve smyslu článku III bodu 2 VPP související s dlouhodobým odstavením vozidla po pojistné události žalobce nemá, neboť porušil prevenční povinnost podle § 2901 o. z. Výměnu rzí postiženého motoru je třeba přičíst k jeho tíži, přistoupil-li k opravě vozidla s téměř tříletým odstupem. Na uvedeném nemění nic ani okolnost, že žalovaná v rozhodné době odmítla pojistné plnění vyplatit.

4. K dovolání žalobce (kterým napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 33 Cdo 605/2024-428, zrušil rozsudek odvolacího soudu vyjma výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobci 99 750 Kč s příslušenstvím, a v tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I) a odmítl dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobci 99 750 Kč s příslušenstvím. Vyložil ustanovení § 2901 o. z. a zdůraznil, že povinnost zakročit vzniká tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci, kdo má nad ní kontrolu, případně tehdy, existuje-li určitý poměr mezi osobami, který povinnost zakročit odůvodňuje, a dále tomu, kdo může podle svých možností a schopností relativně snadno odvrátit hrozící újmu, která jednoznačně převyšuje svojí závažností to, co je třeba k zákroku vynaložit. Předmětem sporu v projednávané věci je právo na pojistné plnění ve výši účelně vynaložených nákladů na opravu vozidla podle pojistné smlouvy a jejích součástí (VPP pro havarijní pojištění vozidel – AUTOPOJIŠTĚNÍ 06 platných od 1. 4. 2006), a to za situace, kdy žalovaná odmítla plnit, neboť měla za to, že příčinou řádně nahlášené události byla nesprávná obsluha vozidla. Nejvyšší soud dovodil, že odmítla-li žalovaná (neoprávněně) plnit podle pojistné smlouvy, nemohly se zvýšené náklady na opravu vynaložené žalobcem po dlouhodobém odstavení vozidla dotknout jejích majetkových poměrů. Žalobce tak neměl povinnost zakročit ve smyslu § 2901 o. z., neboť žalované, tedy subjektu, který neplnil, ač po právu plnit měl, žádná škoda nehrozila. Šlo-li o pojistnou událost, musí žalovaná na opravu vozidla vynaložit náklady, které jsou účelné v okamžiku, kdy žalobce nechal vozidlo opravit.

5. Nato Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 91 Co 129/2023-457, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 185 250 Kč s příslušenstvím a ve výrocích II a IV (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že ke škodě na vozidle došlo v důsledku nahodilé a neočekávané situace, ke které došlo vlivem nepříznivého počasí za silného deště a při snížené viditelnosti na veřejné komunikaci, která v rozhodné době nebyla pro provoz motorových vozidel uzavřena a žalobce nebyl odpovědným orgánem informován o možném nebezpečí při jejím průjezdu. Žalobce jel rychlostí asi 36 km/hod a po přejetí příčného prahu (retardéru), který je součástí přechodu pro chodce, vjel do vodní laguny, která se na svažující silnici dále prohlubovala až dosáhla hloubky asi 40 cm. Žalobce tak za uvedených okolností neměl dost času na zastavení vozidla. Na tuto nahodilou událost se nevztahuje výluka v článku III bodu 1 písm. a) VPP pro havarijní pojištění vozidel – AUTOPOJIŠTĚNÍ 06, které byly součástí pojistné smlouvy. V projednávané věci jde proto o pojistnou událost krytou smlouvou ve smyslu § 2758 odst. 1 o. z. Jestliže žalovaná odmítla poskytnout pojistné plnění, neměl žalobce povinnost zakročit podle § 2901 o. z. Žalovaná proto musí na opravu vozidla vynaložit náklady, které jsou účelné v okamžiku, kdy žalobce nechal poškozené vozidlo opravit. Účelně vynaložené náklady na opravu činí částku 300 000 Kč, proto odvolací soud po odpočtu pravomocně přiznané částky (99 750 Kč) a 5% spoluúčasti rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 185 250 Kč s příslušenstvím potvrdil, stejně jako zamítavý výrok, který byl potvrzen proto, že se nejednalo o účelně vynaložené náklady na opravu.

6. Rozsudek odvolacího soudu, s výjimkou výroku I v části, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalovaná dovoláním. K řešení předkládá tři otázky. Přípustnost dovolání dovozuje z nesprávného právního posouzení otázky, zda je podle pojistné smlouvy povinna plnit ze škodového pojištění žalobci také v rozsahu, v němž se škoda způsobená pojistnou událostí následně zvětšila v důsledku jeho nečinnosti (otázka první). Namítá, že dovolací soud ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí tuto klíčovou otázku neposuzoval, a polemizuje s jeho právními závěry. Zdůrazňuje, že výše pojistného plnění je dána objektivně a nezávisí na tom, jak se pojištěný rozhodne pojistnou událost řešit, zda vozidlo nechá opravit či nikoli. Žalobci pak dle dovolatelky nic nebránilo, aby opravu provedl včas a cenu opravy ve výši 105 000 Kč, byla-li by provedena bezprostředně po pojistné události, nepovažuje za nijak astronomickou. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se dopustil nesprávnosti při úvahách o výši celkové škody na straně žalobce, což však blíže nekonkretizuje. Za otázku procesního práva v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou pak považuje, zda lze mít za prokázané tvrzení účastníka civilního řízení na základě toho, že ho znalec označil za technicky přípustné (otázka druhá). Domnívá se, že odvolací soud vyšel z nesprávné částky nákladů následné opravy (300 000 Kč namísto dle dovolatelky správných 270 500 Kč). Poukazuje na to, že v reakci na znalecký posudek znalce Bartoně přišel žalobce s novými tvrzeními o poškozených dílech vozidla, tato poškození nevyplývají z fotodokumentace ani ze zápisu z prohlídky vozidla pořízených bezodkladně po pojistné události a žalobce je prokazuje pouze výslechem svědka V., jehož důvěryhodnost dovolatelka zpochybňuje. V této souvislosti s odkazem na rozhodnutí (usnesení) Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 namítla porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Za otázku v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou pak považuje, zda je třeba při stanovení skutečné škody na věci od nákladů na její opravu, která nebyla poškozenému vnucena, odečíst zhodnocení dané věci oproti stavu před poškozením (otázka třetí). Namítá, že znalec Bartoň konstatoval, že následnou opravou došlo ke zhodnocení vozidla o 70 850 Kč. Odvolací soud byl dovolacím soudem zavázán stanovit výši škody z ceny následné opravy vozidla, avšak částku, o níž bylo vozidlo zhodnoceno, měl od ní odečíst (sp. zn. 25 Cdo 1673/2024), což neučinil. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. (K doplnění důvodu dovolání ze dne 11. 9. 2025, tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání, dovolací soud v souladu s § 241b odst. 3 větou první o. s. ř. nepřihlížel.)

7. Žalobce ve vyjádření označil všechna rozhodnutí soudů vydaná v této věci za řádná a přesvědčivá a dovolání žalované za nepřípustné podle § 237 o. s. ř. Námitky dovolatelky považuje za absurdní polemiku s právními závěry soudů, zejména soudu dovolacího a z části jde o námitky proti skutkovým zjištěním. Navrhl odmítnutí dovolání.

8. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího zastoupení osobou, jež má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) a 4 o. s. ř.], se zabýval jeho přípustností.

9. Jde-li o první položenou otázku, nevymezila dovolatelka řádně přípustnost dovolání. Platí totiž, že nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že při řešení konkrétně formulované právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí (výjimečně postačí jednoznačný slovní popis, z něhož je patrno, na jakou judikaturu odkazuje – srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2026, sp. zn. IV. ÚS 142/26), s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, body 26–29).

10. Dovolatelka jako první označuje otázku, zda je podle pojistné smlouvy dovolatelka povinna plnit ze škodového pojištění žalobci také v rozsahu, v němž se škoda způsobená pojistnou událostí následně zvětšila v důsledku jeho nečinnosti. Ohledně ní namítá pouze nesprávnost právního posouzení, přičemž nesouhlasí jak se závěry zrušujícího rozsudku dovolacího soudu, tak se závěry soudu odvolacího vyslovené v rozsudku vydaném po zrušení předchozího rozsudku. Dovolání žalované však neobsahuje žádné zákonem požadované údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti (od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodných právních otázek odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyly vyřešeny, jsou rozhodovány rozdílně, anebo mají být posouzeny jinak). Neuvádí žádný z předpokladů přípustnosti. V nálezu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15 (srov. rovněž již výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 142/26), Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Tato podmínka však v daném případě splněna není, neboť ani obsahově nelze dovodit, o jaký z předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. se jedná. Ve vztahu k těmto námitkám (označeným jako otázka první) trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Dovolací soud je vázán dovolacími důvody, tedy kvalitativním rozsahem dovolání.

13. Druhá dovolatelkou položená otázka, kterou označuje jako otázku procesního práva, která dosud v praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, představuje především polemiku se skutkovými závěry a procesem hodnocení důkazů. S právním posouzením věci dovolatelka nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí, a v podstatě se tak domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí. Avšak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1611/2020). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže dovolatelka právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech, odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, uplatňuje jiný než způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

14. Odkaz dovolatelky v souvislosti s uplatněním skutkových námitek na odmítací usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, není přiléhavý. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže. Ústavní soud nicméně přesto ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 54 a 55). O takovou situaci v daném případě ale nejde. Pouhý nesouhlas dovolatelky s hodnocením důkazů extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy nezakládá a dovolatelka ani neoznačila, v čem konkrétně má uvedený extrémní rozpor s provedeným dokazováním spočívat. Skutkové námitky dovolatelky pak nemají ústavněprávní rozměr zejména proto, že znalec Bartoň ve svém doplňujícím výslechu uvedl, že účelně vynaložené náklady na opravu zahrnují (kromě výměny motoru) i výměnu kardanu, topení a řídící jednotky a náklady tak celkově činí 300 000 Kč. Z této částky vycházel jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud ve svém druhém rozsudku, a to za situace, kdy vzhledem ke svému právnímu názoru v prvním rozsudku (který byl dovolacím soudem shledán nesprávným) nebyla výše účelně vynaložených nákladů na skutečně provedenou pozdější opravu podstatná.

15. Třetí otázkou dovolatelka namítá, že odvolací soud opomenul zohlednit, že následnou opravou došlo ke zhodnocení vozidla žalobce o 70 850 Kč, a tudíž tato částka měla být odečtena. Obsahově spatřuje přípustnost dovolání v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1673/2024. V tomto rozsudku dovolací soud vyslovil, že skutečnou škodou se ve smyslu § 2952 věty prvé o. z. rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného (popřípadě zvětšení jeho dluhů) ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody. Skutečnou škodou na věci (movité i nemovité) je pak podle § 2969 odst. 1 o. z. újma, která znamená snížení hodnoty věci v důsledku jejího poškození oproti stavu před poškozením, a při určení její výše se zásadně vychází z obvyklé ceny věci v době poškození, přičemž zároveň se přihlíží k tomu, co musí poškozený účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení její funkce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2019, uveřejněný pod č. 74/2021 Sb. rozh. obč.). Judikatura přitom dlouhodobě setrvává na závěru, že peněžitá náhrada úbytku způsobeného škodou na věci je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70, č. 55/1971 Sb. rozh. obč.), nebo (zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné) lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit rozdílem mezi obvyklou cenou bezprostředně před poškozením a po poškození. V posuzované věci došlo k poškození vozidla, které se v důsledku toho stalo nepojízdným. Aby byla obnovena jeho funkce (aby se opět stalo pojízdným), bylo nutné je opravit. V takovém případě peněžitá náhrada škody na věci představuje náklady, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého (provozuschopného) stavu, přičemž pouze v rozsahu účelně vynaložených nákladů na opravu vozidla odvolací soud žalobě vyhověl. Je tedy nepochybné, že se odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil, a dovolání proto není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

16. Dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Avšak dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

17. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci). V Brně dne 31. 8. 2026 JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu