30 Cdo 1116/2026

Rubrum

30 Cdo 1116/2026-297 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně A. A., zastoupené Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 133 590,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 87/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2026, č. j. 11 Co 269/2024-268, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 380 879,16 Kč jako náhrady škody spočívající v nákladech na obhajobu, částky 6 989,12 Kč představující náklady na čerpání úvěru na uhrazení nákladů na obhajobu, a dále částky 1 200 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, to vše s příslušenstvím. Žalobkyně vzala v průběhu řízení žalobu zpět z důvodu plnění žalované co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím (z titulu nemajetkové újmy) a co do částky 354 274,69 Kč (z titulu náhrady nákladů na obhajobu) a ohledně daných částek bylo řízení soudem prvního stupně zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 27 C 87/2023-189, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2024, č. j. 27 C 87/2023-203, uložil žalované zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 354 274,69 Kč od 26. 4. 2023 do 27. 2. 2024, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), dále uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 22 986,93 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 4. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), zamítl žalobu co do částky 1 110 603,66 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 4. 2023 do zaplacení (výrok III) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 175 348 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Městský soud v Praze jako soud odvolací ve věci rozhodl v pořadí druhým rozsudkem poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 469/2025, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 11 Co 269/2024-213, ve výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 4. 2024, č. j. 27 C 87/2023-189, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2024, č. j. 27 C 87/2023-203, ve výroku III o zamítnutí žaloby do částky 1 090 000 Kč s příslušenstvím, a v rozsahu navazujícího výroku II o náhradě nákladů řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Napadeným rozsudkem odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku III změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 40 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 26. 4. 2023 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku co do částky 1 050 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 26. 4. 2023 do zaplacení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále žalované uložil zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 183 208,33 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Šimona Slezáka (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 1 050 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dílem jako vadné a dílem jako nepřípustné. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud k vymezení přípustnosti dovolání ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16. V bodech 9 a 10 dovolání žalobkyně, týkajících se otázek zohlednění inflace a nepoměru odškodnění žalobkyně proti zadostiučinění poskytovanému u jiných druhů nemajetkových újem, vymezení podmínek přípustnosti dovolání chybí. Dovolání žalobkyně proto v tomto rozsahu trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k uvedeným námitkám nepřihlížel. Námitka uvedená žalobkyní v bodu 7 dovolání, že navýšení odškodnění o 50 % je nedostatečné a nezohledňuje zcela míru nezákonnosti trestního stíhání žalobkyně, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 7. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu