33 Cdo 1233/2026

Rubrum

33 Cdo 1233/2026-686 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobkyně EMBASSY Public Relations s.r.o., IČO 09390758, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3360/26, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 644/1a, proti žalované Workpress Aviation s.r.o., IČO 29160715, se sídlem v Plzni, Folmavská 2980/2, zastoupené Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plaská 614/10, o zaplacení 1 871 265 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 18 C 277/2021, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2025, č. j. 64 Co 301/2025-633, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2025, č. j. 64 Co 301/2025-633, se ve výroku I, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň- město ze dne 14. 3. 2025, č. j. 18 C 277/2021-536, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 284 531,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 19. 1. 2021 do zaplacení, a ve výrocích III až VI o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 1 871 265 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 586 733,50 Kč od 27. 11. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení v téže výši z částky 284 531,50 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení představující nezaplacenou cenu marketingových služeb, které žalobkyně poskytla žalované dle jejího zadání, načež ji fakturovala fakturou č. 201204 znějící na částku 1 586 733,50 Kč splatnou dne 27. 11. 2020 a fakturou č. 201217 znějící na částku 284 531,50 Kč splatnou dne 19. 1. 2021.

2. Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2025, č. j. 18 C 277/2021-536, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II) a povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení vzniklých státu (výrok III).

3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 284 531,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 19. 1. 2021 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco ve zbývající části tohoto výroku týkající se částky 1 586 733,50 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl jak o povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu nákladů řízení vzniklých žalované za řízení před soudy obou stupňů (výroky III a VI rozsudku odvolacího soudu), tak i o povinnosti obou účastnic zaplatit České republice náklady řízení, jež vznikly státu (výroky IV a V rozsudku odvolacího soudu).

4. Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění (jak patrno z bodů 7 a 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve spojení se skutkovými závěry formulovanými v rozsudku prvostupňového soudu), že se faktura č. 201204 znějící na částku 1 586 733,50 Kč vztahovala k ceně marketingových služeb, jež měly být provedeny v době od června do října 2020 společností Marcus and Art s.r.o. s tím, že tato částka byla poté předmětem smlouvy o postoupení pohledávky, kterou jmenovaná společnost uzavřela se žalobkyní. Oproti tomu faktura č. 201217 obsahující částku 284 531,50 Kč se již týkala služeb, které měla žalované poskytnout sama žalobkyně. Žádná písemná smlouva upravující zmíněnou činnost (spočívající v propagaci nanomasek a ve vytváření falešných profilů osob sloužících k ovlivňování diskuzí na sociálních sítích souvisejících s krajskými volbami v roce 2020 či s dalšími zájmy žalované – tzv. community management) nebyla mezi dotčenými subjekty uzavřena, přičemž prokázán nebyl ani obsah žádné smlouvy uzavřené v jiné formě. Ani jednu z uvedených částek pak žalovaná žalobkyni nezaplatila, neboť zpochybnila, že by jí bylo poskytnuto plnění, za něž jsou tyto platby požadovány. Přestože jednatel žalované podepsal listinu označenou jako „potvrzení zůstatku pohledávek“ a opatřenou daty 4. 1. 2021 a 27. 1. 2021, v níž bylo uvedeno, že žalovaná potvrzuje výši saldokonta zahrnujícího též fakturu č. 201204, potvrdil tím pouze to, že žalovaná zde uvedené faktury zahrnula do své účetní evidence a že očekává dodání výkazu skutečně provedených prací, k nimž se fakturované částky vztahují, nikoliv, že by svůj závazek uznávala. Bylo tedy na žalobkyni, aby v řízení prokázala, že fakturovaná částka 1 586 733,50 Kč koresponduje s činností, kterou společnost Marcus and Art s.r.o. pro žalovanou skutečně zrealizovala, aniž by za ní obdržela příslušnou úplatu (tj. i to, že nebyla kryta částkami zaplacenými žalovanou na základě jiných vystavených faktur). Žalobkyně však toto důkazní břemeno v řízení neunesla.

5. Poté, co odvolací soud zopakoval dokazování částí listinných důkazů, jakož i výslechem jednatele žalované J. H. a společníka žalobkyně R. K., vzal – na rozdíl od soudu prvního stupně – za prokázané, že oba jmenovaní muži v lednu 2021 řešili spornou fakturaci, v souvislosti s čímž se dne 27. 1. 2021 sešli v Plzni na společné schůzce. Společník žalobkyně poté téhož dne zaslal jednateli žalované e-mail, v němž mu za schůzku poděkoval a shrnul body, na kterých se oba jmenovaní muži na této schůzce domluvili, přičemž adresáta požádal o jejich potvrzení e-mailem. Jeden z těchto bodů zněl: „faktura č. 201217 za PR služby za listopad a prosinec 2020 – OK bude proplacena“, což dle vyslechnutého společníka žalobkyně mělo odpovídat jejímu proplacení „bez dalšího“. Vedle bodů řešících jiné faktury zde dále figuroval též bod týkající se faktury č. 201204, u níž byl uveden text: „bude dopracován report community managementu na Facebook pro tři projekty. Ten vám zašleme během zítřka a následně bude faktura proplacena“. Vzhledem k tomu, že jednatel žalované na tento e-mail nezareagoval, společník žalobkyně se na něj obrátil prostřednictvím aplikace WhatsApp, s pomocí níž mu následujícího dne 28. 1. 2021 zaslal postupně tři zprávy, a to v čase 10:22 hod. zprávu: „Dobrý den, včera jsem Vám posílal e-mail se závěry schůzky, mohl bych Vás jen poprosit, jestli byste nám to do e-mailu potvrdil?“, dále v čase 15:57 hod. zprávu: „Dobrý den, J., chtěl jsem se připomenout s mailem, je to takto v pohodě? Jen jestli nám to potvrdíte, prosím.“, a konečně v čase 16:00 hod. zprávu: „Stačí na ten email odpovědět klidně jen OK, jestli jsem na něco nezapomněl“. Jednatel žalované nato zareagoval prostřednictvím téže aplikace v čase 21:33 hod., a to zprávou ve znění: „Je tam sepsáno, co jsme si řekli na schůzce, to je v pořádku, ještě mi prosím pošlete ten report, díky“. Souhlasil-li jednatel žalované na schůzce s úhradou faktury č. 201217 znějící na částku 284 531,50 Kč, pak (jak odvolací soud zjistil z jeho výslechu) tak učinil za podmínky, že i k ní žalobkyně doloží chybějící reporty o vykonané činnosti. Společník žalobkyně následně e-mailem ze dne 29. 1. 2021 jednateli žalované zaslal „slíbený detail aktivit v rámci reportu“, v němž mj. uvedl, že pro každý projekt zvlášť nelze náročnost přesně definovat. Žalovaná pak obdržené reporty vyhodnotila jako nevěrohodné, což vedlo k tomu, že ještě zesílily její pochybnosti o oprávněnosti obou sporných faktur, na které proto žalobkyni nic nezaplatila (popsané skutkové závěry vyplývají z bodů 8, 11 a 12 odůvodnění napadeného rozsudku).

6. Na základě popsaných skutkových závěrů se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně vysloveným ve vztahu k částce 1 586 733,50 Kč uvedené ve faktuře č. 201204, v souladu s nímž žalobkyni právo na toto plnění nesvědčí. Ve shodě s prvostupňovým soudem totiž uzavřel, že žalovaná tím, že její jednatel podepsal listinu označenou jako „potvrzení zůstatku pohledávek“, tento dluh co do jeho důvodu a výše neuznala ve smyslu § 2053 občanského zákoníku, neboť za použití výkladových pravidel vyplývajících z § 555 a 556 téhož předpisu nelze vzhledem k prokázaným okolnostem vážícím se k tomuto jejímu právnímu jednání dospět k závěru, že by skutečná vůle žalované k takovému následku směřovala a že by se tak nejednalo jen o potvrzení evidence fakturované částky, k níž žalovaná očekávala dodání příslušných podkladů. Nebyl-li v řízení prokázán obsah žádné uzavřené smlouvy, z níž by povinnost žalované k zaplacení uvedené částky vyplývala, a nebyl-li prokázán ani rozsah skutečného plnění, kterým by se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, pak žalobě nelze v dotčené části vyhovět. Nadto odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že část tvrzeného plnění spočívající v tzv. community managementu představuje činnost nemravnou a nepoctivou, které nelze dle § 6 odst. 2 občanského zákoníku poskytnout soudní ochranu.

7. Odlišný závěr, než k jakému dospěl soud prvního stupně, však odvolací soud učinil ve vztahu ke zbývající částce 284 531,50 Kč fakturované fakturou č. 201217. Na základě aplikace již zmíněných ustanovení § 555 a 556 občanského zákoníku a provedeného výkladu projevu vůle jednatele žalované vycházejícího z výše popsaných prokázaných skutečností totiž odvolací soud uzavřel, že zprávou jednatele žalované zaslanou žalobkyni prostřednictvím aplikace WhatsApp dne 28. 1. 2021 ve 21:33 hod. žalovaná tento svůj dluh podle § 2053 občanského zákoníku uznala co do jeho důvodu i výše, neboť takový závěr odpovídá významu, který jednatel žalované, jenž daný dluh nijak nerozporoval, s tímto projevem spojoval, i jeho úmyslu. Má se tudíž za to, že tento dluh v době jeho uznání trval, což žalovaná v řízení nevyvrátila.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadly obě účastnice řízení včasnými dovoláními.

9. Žalobkyně, která rozsudek odvolacího soudu napadla nejen v jeho potvrzujícím výroku II týkajícím se částky 1 586 733,50 Kč s příslušenstvím, ale i v jeho výrocích III až VI týkajících se nákladů řízení, odvolacímu soudu především vytkla pochybení při řešení otázky (dle jejího názoru v rozhodování Nejvyššího soudu dosud neřešené), zda lze situaci, kdy zhotovitel „provedl objednané plnění ve sjednaném rozsahu“, považovat za výkon práva v rozporu s principem poctivosti podle § 6 odst. 1 občanského zákoníku, a odepřít tak žalobkyni právo na zaplacení ceny tohoto plnění. Žalobkyně je přesvědčena, že kladnou odpovědí na tuto otázku odvolací soud pochybil, a dodala, že nemravného jednání se v daném případě dopustila naopak žalovaná, která si u žalobkyně příslušné činnosti objednala, kontrolovala jejich splnění a měla z nich majetkový prospěch. Údajnou nepoctivostí by nadto mohla být postižena pouze ta část nepřiznané odměny, jež připadala na tzv. community management.

10. Další otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, publikovaného pod č. 55/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spočívala v tom, zda je uznání dluhu podle § 2053 občanského zákoníku „neplatné či bez účinku“, je-li vázáno na podmínku spočívající v dodání specifikace poskytnutého plnění, byť tato podmínka byla bezodkladně splněna. Žalobkyně v této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že žalovaná podpisem „potvrzení zůstatku pohledávek“ ze dne 27. 1. 2021 uznala co do důvodu i výše také svůj dluh představovaný částkou 1 586 733,50 Kč uvedenou ve faktuře č. 201204, a to v částce 1 043 685,50 Kč bez dalšího a v částce 543 048 Kč připadající na tzv. community management pak s odkládací podmínkou spočívající v dodání příslušného reportu, kterou žalobkyně splnila dne 29. 1. 2021. Ostatně zbylé dvě faktury, které jsou v tomto potvrzení uvedeny (faktura č. 201217 zde uvedena nebyla, neboť v době přípravy potvrzení nebyla splatná, což se v okamžiku konání schůzky změnilo), žalovaná uhradila. Odvolací soud však nezkoumal, zda výše zmíněná podmínka dodatečného dodání příslušného reportu směřovala ke vzniku samotného dluhu či jen k jeho uznání. V řešené věci přitom tato podmínka ke vzniku dluhu nesměřovala, ale týkala se pouze jeho specifikace či „administrativního doložení“. Předmětný dluh tak již objektivně existoval, pročež v souladu s výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu nic nebránilo jeho uznání.

11. Pochybení, a v souvislosti s tím i odchýlení se od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 392/20, se měl odvolací soud dále dopustit i tím, že podpis listiny označené jako „potvrzení zůstatku pohledávek“ jednatelem žalované nevyhodnotil jako uznání dluhu ve výši 1 586 733,50 Kč žalovanou, byť žalobkyně tuto listinu předložila žalované právě s úmyslem tohoto uznání dluhu dosáhnout. Obsahem uznání dluhu přitom nemusí být přímo slovní spojení o uznání dluhu co do výše a důvodu, nýbrž postačí takové vyjádření, z něhož budou uvedené údaje jednoznačně odvoditelné, k čemuž v tomto případě došlo prostřednictvím specifikace jednotlivých faktur. Zmínil-li odvolací soud, že se žalovaná proti faktuře znějící na uvedenou částku vymezila pro její nejednoznačnost a neprůkaznost doložených výkazů a reportů, vycházel z chybných skutkových závěrů. Nesprávnost závěru odvolacího soudu vyplývá i z toho, že tento soud na základě následné e-mailové komunikace a na ní reagující zprávy jednatele žalované zaslané přes aplikaci WhatsApp považoval za uznaný pouze dluh vyplývající z faktury č. 201217, byť tato zpráva navazovala na závěry schůzky ze dne 27. 1. 2021, při níž byly řešeny všechny neuhrazené faktury, a týkala se tak i faktury č. 201204.

12. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho usnesením ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 1115/2004, ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1572/2012, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2441/2012, ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 719/2014, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, se měl odvolací soud dle názoru žalobkyně dopustit i při řešení otázky, zda uznání dluhu představuje i jeho částečné plnění. Za situace, kdy žalovaná nikdy nerozporovala žádné plnění ani výši dluhu a po podpisu zmíněného potvrzení o zůstatku pohledávek uhradila dvě ze tří zde uvedených faktur znějící na 46 % celkové částky, aniž by současně jakkoliv zpochybnila důvod či výši pohledávky vyčíslené ve zbývající faktuře č. 201204, totiž bylo namístě, a to i ve světle následné komunikace stran, vyhodnotit tuto skutečnost jako konkludentní uznání i zbylé části dluhu (vyčíslené v uvedené faktuře) ve smyslu § 2053 a § 2054 občanského zákoníku, což však odvolací soud neučinil.

13. Žalobkyně rovněž namítla, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud se dostatečně nevypořádal s její odvolací argumentací a jeho skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, když na základě nesprávného zhodnocení předloženého znaleckého posudku i dalších důkazů dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala své tvrzení „o přesunu majetkových hodnot“ a provedených činnostech, čímž vyslyšel obdobné ryze účelové tvrzení žalované.

14. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, popř. aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

15. Dovolání žalované směřovalo proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru, podle kterého uznala dluh ve výši 284 531,50 Kč, k němuž se váže faktura č. 201217. Zdůrazňuje, že odvolací soud k tomuto závěru dospěl na základě neformální a obsahově neurčité elektronické komunikace účastníků. Má též za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda zpráva, kterou její jednatel zaslal společníku žalobkyně prostřednictvím aplikace WhatsApp a z níž odvolací soud dovodil uznání předmětného dluhu, byla co do vymezení důvodu a výše dluhu dostatečně určitá a obsahovala jednoznačný projev vůle žalované směřující k jeho uznání. Odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002, ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3275/2007, ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, a ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2226/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2603/2013, a ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 939/2018, jestliže uzavřel, že žalovaná předmětný dluh uznala, přestože inkriminovaná zpráva byla obsahově zcela neurčitá a neumožňovala takovýto jednoznačný projev vůle žalované dovodit, navíc za situace, kdy navazující komunikace účastníků svědčila o přetrvávajících sporech týkajících se mj. i tohoto dluhu. Formulace, jež hovoří o proplacení dotčené faktury, byla obsažena pouze v e-mailu žalobkyně, a jedná se tak o její jednostranné tvrzení, nikoliv o projev vůle žalované, která na tento e-mail ani nereagovala způsobem, jenž žalobkyně požadovala (tj. potvrzením uvedeného údaje vlastním e-mailem). Namísto vyžadovaného potvrzení žalovaná zvolila jen stručné sdělení zaslané prostřednictvím aplikace WhatsApp, z něhož není ani jasné, zda touto zprávou reagovala právě na dříve zaslaný e-mail obsahující rekapitulaci průběhu předchozí schůzky. Odvolací soud tak ve skutečnosti za právně významný pokládal obsah e-mailu žalobkyně, nikoli až odpověď žalované, čímž měl překročit limity právního výkladu, neboť projev vůle žalované fakticky nahradil.

16. Odvolací soud se dle žalované odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (představované jeho rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, a ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1593/2012, či usnesením ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1741/2017, a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1230/2019) též při řešení otázky, zda předmětná zpráva zaslaná prostřednictvím aplikace WhatsApp vyhověla zákonem předepsanému požadavku písemné formy. Pro zachování písemné formy totiž uvedená judikatura dovolacího soudu vyžaduje existenci podpisu, který však dotčená zpráva neobsahuje. Ve světle této skutečnosti pak žalovaná označila za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou to, zda lze komunikační aplikaci WhatsApp k platnému uznání dluhu vůbec využít.

17. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jí napadené části změnil tak, že žalobu zamítne i ve vztahu k částce 284 531,50 Kč s příslušenstvím.

18. Ve vyjádření k dovolání žalované se žalobkyně vyslovila pro jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí, neboť jím napadený meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu považuje za věcně správný s tím, že otázky, které žalovaná v dovolání vymezila, byly vyřešeny v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe. Odvolací soud správně uzavřel, že žalovaná svůj dluh vůči žalobkyni písemně uznala, což vyplynulo nejen z listiny označené jako „potvrzení zůstatku pohledávek“, ale též z následné zprávy, kterou žalobkyně obdržela od žalované prostřednictvím aplikace WhatsApp. Dále žalobkyně připomněla svou argumentaci ve prospěch vlastního dovolacího požadavku vztahujícího se k částce 1 586 733,50 Kč s příslušenstvím a vyvracela důvodnost argumentace žalované, která dle přesvědčení žalobkyně co do naplnění formy uznání dluhu nezohlednila závěry, ke kterým dospěl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. 54 Co 217/2024, a co do výkladu projevu vůle žalované vymezila otázku skutkovou a nikoli právní.

19. Rovněž i žalovaná ve svém vyjádření k dovolání podanému druhou stranou sporu navrhla jeho odmítnutí či zamítnutí. V této souvislosti uvedla, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, která by měla mít za následek nesprávnost jeho výroků, vůči kterým se žalobkyně vymezila, není stiženo ani extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými závěry (přičemž žalobkyně sama na žádný konkrétní rozpor ani nepoukazuje, a její námitky tak směřují toliko proti hodnocení důkazů), a že otázka nemravnosti činnosti žalobkyně se netýká nosných bodů tohoto rozhodnutí, pročež se v daném případě jedná pouze o otázku akademickou. Stran uznání sporného dluhu žalovaná odkázala na své dovolání a odmítla, že by na základě pouhé účetní evidence (podepsané toliko s úmyslem provést její rekapitulaci) bylo možné uvažovat též o tom, že by žalovaná uznala i dluh, ve vztahu k němuž byla žaloba zamítnuta. Žádná podmínka, na jejímž splnění by byly účinky uznání dluhu závislé, přitom nebyla mezi účastnicemi sjednána, když požadavek žalované k doložení příslušných dokladů směřoval výlučně k prokázání (ověření) existence a rozsahu tvrzených závazků, které žalovaná prokazatelně zpochybňovala. To ostatně vylučuje též úvahy žalobkyně o možném uznání sporného dluhu dovozovaném z úhrad jiných faktur. V řízení rovněž nebylo prokázáno, že by pohledávka reprezentovaná fakturou č. 201204 byla žalobkyni skutečně postoupena. Uznání dluhu konečně nelze dle žalované dovozovat ani z její reakce na e-mail žalobkyně, neboť ten byl pouze jednostranným projevem vůle žalobkyně.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o obou dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

21. Obě dovolání byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto po zkonstatování, že obě dovolání obsahují náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., zabýval otázkou, zda se jedná o dovolání přípustná.

22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

24. Dovolání žalobkyně není objektivně přípustné v části směřující proti výrokům III až VI napadeného rozsudku týkajícím se nákladů řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí zrušeno podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladové výroky jako na výroky závislé (akcesorické).

25. Přípustnost dovolání žalobkyně nelze ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit ve vztahu k otázce, zda žalovaná podpisem listiny označené jako „potvrzení zůstatku pohledávek“ uznala podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), svůj dluh vyčíslený ve faktuře č. 201204 na částku 1 586 733,50 Kč. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že výkladu upravenému v § 555 až § 558 o. z. podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné. Přitom platí, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu, přičemž pro výklad adresovaného právního jednání je podle § 556 odst. 1 věty první o. z. primárně určující skutečná vůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, tedy např. před objektivním významem užitých slov. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet i z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se podle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 27 Cdo 3424/2019, nebo ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 23 Cdo 3482/2024). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zároveň vychází ze závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za použití uvedených zákonných interpretačních pravidel obsahu právního jednání, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, tedy např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, nebo ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. 23 Cdo 1171/2025). Odvolacímu soudu však z popsaného pohledu nelze odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu vytknout, když na podkladě skutkových okolností případu, mapujících vedle obsahu vlastního podepsaného potvrzení též další vzájemnou komunikaci účastnic vážící se k době tohoto podpisu a týkající se žalovanou požadovaného dodání podkladů potřebných k doložení existence dluhu vyčísleného ve faktuře č. 201204, jakož i předchozí i následné chování žalované, dospěl na základě interpretačních pravidel upravených v ustanoveních § 555 odst. 1 a § 556 odst. 1 věta první a odst. 2 o. z. ke zcela logicky a přesvědčivě vyznívajícímu závěru, že žalovaná tímto podpisem zmíněný dluh uznat co do jeho důvodu i výše (a tedy s následky upravenými ve zmíněném § 2053 o. z.) nezamýšlela.

26. Dovolání žalobkyně není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ani ve vztahu k otázce, zda je uznání předmětného dluhu (či jeho části) „neplatné či bez účinku“, bylo-li vázáno na podmínku spočívající v dodání specifikace poskytnutého plnění, která měla být bezodkladně splněna. Je tomu tak proto, že odvolací soud žalobkyní zpochybňovaný závěr o absenci uznání tohoto dluhu, jenž by byl odůvodněn existencí jakékoliv odkládací podmínky (až již směřující ke vzniku samotného dluhu či jen k jeho uznání), v napadeném rozsudku neučinil, pročež se tato otázka míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

27. Namítá-li žalobkyně, že k uznání téhož dluhu došlo jeho částečným plněním ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., když žalovaná žádné plnění žalobkyně ani výši dluhu nikdy nerozporovala, přičemž částky uvedené v jiných fakturách uhradila, pak v této části dovolání staví svou argumentaci na odlišném skutkovém základě, než z jakého vyšel odvolací soud, a to jak ve vztahu k údajnému nezpochybnění tohoto dluhu žalovanou, tak i ve vztahu k závěrům týkajícím se identifikace plnění, k němuž se jednotlivé faktury vztahovaly, a podle kterých se jednalo o oddělená, samostatná a postupně dospívající dílčí plnění za určitá časová období (tj. plnění ve smyslu závěrů vyslovených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1008/2009, nebo ze dne 2. 1. 2023, sp. zn 33 Cdo 1746/2022, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 987/2019). Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

28. Dovolání žalobkyně není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. ani ve vztahu k otázce týkající se nemorálnosti a nepoctivosti jejího jednání, jež ohledně části pohledávky vyčíslené předmětnou fakturou vedla odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) k aplikaci § 6 odst. 2 o. z. Odvolací soud totiž svůj závěr o nedůvodnosti této části žaloby primárně založil na závěru, že při absenci uznání dluhu žalovanou se žalobkyni v řízení nepodařilo prokázat nejen to, jaký byl obsah uzavřených smluv, ale ani to, že by žalované poskytla jakékoliv plnění, které by na její straně vedlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Oba tyto závěry však z pohledu důvodů vymezených v dovolání žalobkyně, jimiž je Nejvyšší soudu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. striktně vázán, obstojí (k druhému závěru odvolacího soudu viz následující bod odůvodnění), což znamená, že ani odlišné vyřešení takto vymezené dovolací otázky by se v jejích poměrech již nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).

29. Proti závěru odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene, které žalobkyni tížilo stran prokázání obsahu smluveného závazku, z něhož dovozovala povinnost žalované k zaplacení částky 1 586 733,50 Kč s příslušenstvím, popř. k prokázání, že se žalobkyně přijetím poskytnutého plnění o tuto částku na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, se sice žalobkyně v dovolání rovněž vymezila (když uvedla, že se odvolací soud nevypořádal s její odvolací argumentací a jeho skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, zejména se znaleckým posudkem), v této souvislosti však neformulovala žádnou procesněprávní otázku, ve vztahu k níž by v souladu s požadavkem plynoucím z § 241a odst. 2 o. s. ř. (a z navazující judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu představované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20, a dále usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, jakož i stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18) též řádně vymezila konkrétní důvod přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. K těmto tvrzeným vadám by proto dovolací soud mohl za dané situace přihlédnout pouze za podmínek vymezených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř., podle kterého k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li podané dovolání z jiného důvodu přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v případě dovolání žalobkyně splněna není.

30. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.

31. Oproti tomu dovolání žalované je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení otázky, zda zpráva, kterou jednatel žalované zaslal ve večerních hodinách dne 28. 1. 2021 společníku žalobkyně prostřednictvím aplikace WhatsApp, představuje projev vůle žalované směřující k uznání dluhu vyčísleného fakturou č. 201217 na částku 284 531,50 Kč co do jeho důvodu i výše, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu uvedené výše v bodě 25 odůvodnění odchýlil. Vzhledem k této skutečnosti, jakož i k následně přijatému závěru o důvodnosti podaného dovolání (viz níže), pak pro účely posouzení dané věci pozbývá na významu druhá z obou dovolacích otázek žalované, jež se týká dodržení zákonem předepsaného požadavku písemné formy této zprávy, pročež ve vztahu k ní dovolání přípustné není, neboť její zodpovězení (v souladu s požadavkem žalované) není za daných okolností způsobilé přinést pro ni příznivější rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).

IV. Důvodnost dovolání

32. Dovolání žalované je důvodné.

33. Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.

34. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).

35. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

36. Jak již bylo uvedeno, výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 27 Cdo 3424/2019). Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. přitom formuluje východisko tohoto výkladu, v souladu s nímž je podstatný obsah právního jednání, nikoliv např. jeho označení či pojmenování, pročež skutečnost, že je jednající osoba nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019). Primárním hlediskem, které je pro výklad právního jednání určující, je skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, a kterou je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, tedy např. před objektivním významem užitých slov. Současně se přihlíží k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze úmysl jednajícího zjistit, uplatní se objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Přitom platí, že výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou subjekt občanskoprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3886/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 284/25, jakož i v něm uvedenou prejudikaturu).

37. Uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. Prohlášení o uznání dluhu podle ustanovení § 2053 o. z. představuje jednostranné právní jednání dlužníka adresované věřiteli. Způsob vymezení důvodu dluhu a jeho výše zákon nestanoví. Nemusí být tedy výslovně uvedeny přímo v písemném prohlášení; stačí, že písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých za případné pomoci výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovaném právním jednání (podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z.) důvod dluhu a jeho výše nepochybně vyplývají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm uvedenou prejudikaturu).

38. Odvolací soud v případě inkriminovaného prohlášení jednatele žalované spojovaného se zprávou zaslanou prostřednictvím aplikace WhatsApp dne 28. 1. 2021 vyhověl výše popsaným požadavkům potud, že toto prohlášení podrobil výkladu vycházejícímu z pravidel upravených v § 555 odst. 1 a § 556 o. z., přičemž se zaměřil na skutečnou vůli (úmysl) žalované, jež musela být žalobkyni vzhledem k okolnostem daného případu známa. Byť samotný obsah předmětné zprávy, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, pro zřejmý úmysl žalované svůj dluh uznat co do důvodu i výše s právními důsledky upravenými v § 2053 o. z. nesvědčil, neboť objektivně vyjadřoval toliko souhlas s tím, že shrnutí průběhu dříve uskutečněné schůzky zástupců účastnic, které žalovaná obdržela od žalobkyně e-mailem (a v němž figuroval též žalobkyní formulovaný údaj připojený ke sporné faktuře č. 201217 „OK bude proplacena“), odpovídá tomu, co bylo na schůzce řečeno (přičemž současně žádala o dodání dosud chybějících podkladů), v souladu s výše uvedenými závěry tato skutečnost nijak nebránila tomu, aby byl takový úmysl žalované finálně dovozen za pomoci popsaných interpretačních pravidel. V případě, kdy výsledek objektivní metody interpretace (pravidelně vycházející z objektivního významu použitých slov) je rozporný s významem, který tomuto jednání přiřazoval jednající, byla-li tato jeho vůle (úmysl) druhé straně známa, či o něm musela vědět, totiž právní úprava v § 556 o. z. upřednostňuje subjektivní výklad odpovídající takto projevené vůli s ochranou dobré víry adresáta tohoto jednání. To platí i tehdy, je-li v řízení zjištěný úmysl jednajícího, který byl druhé straně právního jednání znám, nebo musela-li o něm vědět, v rozporu s jeho jazykovým vyjádřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022, publikovaný pod č. 37/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

39. Současně je však vůle jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3628/2011). Závěr soudu o subjektivním výkladu právního jednání, jenž odpovídá vůli (úmyslu) jednajícího, která byla druhé straně známa, nebo o ní musela vědět, proto nutně předpokládá zjištění o těch vnějších skutkových okolnostech právního jednání, z nichž lze na tuto stranám známou vůli usuzovat. Odvolací soud tudíž nepochybil ani tím, že se v rámci zjišťovaného skutkového stavu věci zaměřil právě na skutečnosti, které mu zmapování skutečné vůle žalované umožní.

40. Skutkové závěry, ke kterým na základě takto zaměřeného dokazování odvolací soud dospěl, však v jím přijatý právní závěr o skutečném úmyslu žalované a tím i o právní povaze jejího jednání spojeného s uvedenou zprávou logicky nevyústily (neodrazily se v něm). Uvedený právní závěr totiž odvolací soud přijal navzdory zjištění, že žalovaná, ačkoliv dotčenou fakturu výslovně nesporovala, měla jak před zmíněnou schůzkou, tak i po ní, přetrvávající pochybnosti o existenci předmětné pohledávky, jež byly důvodem jejího neuhrazení (i svolání zmíněné schůzky) a vycházely z nedostatku podkladů, kterými by žalobkyně opodstatněnost požadované částky přesvědčivě dokládala (dle zjištění, které odvolací soud učinil mj. i z výslechu jejího jednatele, který tento soud současně nehodnotil jako nevěrohodný), načež na e-mail žalobkyně ze dne 27. 1. 2021 nezareagovala žalobkyní požadovanou formou (tj. formou potvrzující e-mailové odpovědi na tento mail), nýbrž až po jejích opakovaných urgencích dožadujících se potvrzení, že obsah e-mailu odpovídá průběhu uskutečněné schůzky, odpověděla následujícího dne v pozdních večerních hodinách prostřednictvím komunikační aplikace užívané převážně k neformální komunikaci jejích uživatelů sdělením, že schůzka takto skutečně proběhla, přičemž podklady, o jejichž dodání v této zprávě opětovně požádala a které od žalobkyně následně obdržela, poté vyhodnotila jako nedostatečné. Odvolací soud tak překročil meze výkladu právního jednání, pokud dovodil úmysl žalované (jejího jednatele) směřujícího k uznání předmětného dluhu bez tomu odpovídající opory ve skutkových zjištěních, neboť skutkové závěry, ke kterým v napadeném rozsudku dospěl, takový právní závěr přijmout neumožňovaly.

41. Za této situace tedy ani ve vztahu k částce 284 531,50 Kč nebyl v posuzovaném případě dán důvod pro aplikaci § 2053 o. z. zakládajícího právní domněnku existence dluhu v době uznání, nýbrž bylo na žalobkyni, aby tuto existenci prokázala. Otázkou, zda se tak stalo či nikoliv, se však odvolací soud nezabýval. Z tohoto pohledu je tudíž právní posouzení věci odvolacím soudem rovněž nesprávné.

42. V rozsahu předmětu řízení, jenž byl na podkladě přípustného dovolání žalované předmětem dovolacího přezkumu, pak dovolací soud žádnou vadu řízení zmíněnou v již dříve citovaném § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. neshledal.

43. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým odvolací soud částečnou změnou rozsudku soudu prvního stupně žalobě co do částky 284 531,50 Kč s příslušenstvím vyhověl, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

44. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu, jež byly v tomto rozsudku vysloveny.

45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu