22 ICdo 148/2026

Rubrum

KSPA 53 INS 14152/2022 53 ICm 811/2023 22 ICdo 148/2026-240 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně KoHal s.r.o., IČO 28818270, se sídlem v Opatovci 151, zastoupené Mgr. Tomášem Hemerkou, advokátem se sídlem v Poličce, Tyršova 169, proti žalovanému Mgr. Ivu Šotkovi, IČO 66246016, se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, insolvenčnímu správci dlužnice Plastic Parts & Technology s.r.o., IČO 25971689, se sídlem v Linharticích 127, zastoupenému Mgr. Romanem Peškem, advokátem se sídlem v Olomouci, Šantova 719/2, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích pod sp. zn. 53 ICm 811/2023, (KSPA 53 INS 14152/2022), o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2026, č. j. 53 ICm 811/2023, 104 VSPH 28/2026-218, (KSPA 53 INS 14152/2022), ve znění opravného usnesení ze dne 21. 5. 2026, č. j. 53 ICm 811/2023, 104 VSPH 28/2026-229, (KSPA 53 INS 14152/2022), takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2025, č. j. 53 ICm 811/2023-198, určil, že žalobkyně má za dlužnicí Plastic Parts & Technology s. r. o. v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSPA 53 INS 14152/2022 pohledávku č. 1 ve výši 390 Kč, pohledávku č. 2 ve výši 71 390 Kč, pohledávku č. 3 ve výši 71 390 Kč, pohledávku č. 4 ve výši 71 390 Kč, pohledávku č. 5 ve výši 71 390 Kč a pohledávku č. 6 ve výši 71 390 Kč, celkem ve výši 357 340 Kč (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2026, č. j. 53 ICm 811/2023, 104 VSPH 28/2026-218, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Následně usnesením ze dne 21. 5. 2026, č. j. 53 ICm 811/2023, 104 VSPH 28/2026-229, opravil záhlaví svého rozsudku v označení zástupců účastníků.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237, § 239 a § 240 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázku dosud nevyřešenou nebo otázku, která má být posouzena jinak“.

4. Dovolatel poukazuje na to, že Vrchní soud v Praze ve věci již dříve rozhodoval usnesením ze dne 29. 11. 2023, č. j. 104 VSPH 818/2023-35, jímž původní rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Má za to, že v tomto rozhodnutí odvolací soud vyslovil právní názor, podle něhož se předmětná stavba měla stát vlastnictvím vlastníka pozemku, zatímco v nyní napadeném rozsudku dospěl k závěru opačnému. Tato změna právního názoru podle dovolatele zakládá potřebu přezkumu věci Nejvyšším soudem.

5. Namítá dále, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání svého vlastnického práva k hale, a nebyla proto oprávněna uzavřít nájemní smlouvu a domáhat se zaplacení nájemného. Poukazuje na rozpory mezi smlouvou, jejími dodatky a předávacím protokolem, zdůrazňuje, že smluvní dokumentaci připravila žalobkyně, a namítá, že její nejasnosti nemohou být přičítány k tíži žalovaného. Tvrdí, že žalobkyně nesplnila povinnost uloženou jí soudem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. ani požadavky vyplývající ze zrušovacího usnesení odvolacího soudu.

6. Dovolatel dále uvádí, že z provedených důkazů vyplynulo, že stavebníkem předmětné haly byl dlužník, resp. vlastník pozemku. Z toho dovozuje, že vlastnické právo ke stavbě svědčilo vlastníkovi pozemku a že žalobkyně neoznačila žádný důkaz, který by prokazoval opak. Zdůrazňuje rovněž, že listy vlastnictví k pozemku, na němž byla hala postavena, podle jeho názoru osvědčují vlastnické právo dlužníka ke stavbě, a uzavírá, že nebylo-li prokázáno vlastnictví haly na straně žalobkyně, nemohl jí vzniknout nárok na placení nájemného.

7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání neobsahuje řádné vymezení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí závisí, a nesplňuje požadavky na vymezení přípustnosti dovolání. Vyjadřuje se dále k jednotlivým námitkám uvedeným v dovolání a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

9. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.

10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

12. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, Ústavní soud předeslal, „že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“ 13. V nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, Ústavní soud zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.

14. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

15. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, jaké důvody přípustnosti § 237 o. s. ř. zakotvuje. První důvod přípustnosti dovolání spočívá v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Míří na případy, kdy příslušná právní otázka je dovolacím soudem již vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud odchýlil. Druhou možností je případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka rozhodována rozdílně, tj. případ, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena není, tudíž sám dovolací soud takovou otázku posuzuje rozdílně. Ještě o jiný případ přípustnosti se jedná, pokud jde o otázku dosud neřešenou, neboť tento důvod přípustnosti míří na případy, kdy určitou právní otázku dovolací soud ještě vůbec neposuzoval. Poslední možností zakládající přípustnost dovolání je pak situace, kdy otázka, v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleně řešená, by měla být podle dovolatele přehodnocena a nadále řešena jiným způsobem.

16. Dovolatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání způsobem vyžadovaným § 241a odst. 2 o. s. ř. Přestože uvádí, že přípustnost dovolání opírá o § 237, § 239 a § 240 o. s. ř. a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázky dosud nevyřešené nebo otázky, která má být posouzena jinak, žádnou konkrétní právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo, spojenou s některým s uvedených předpokladů přípustnosti dovolání neformuluje. Neuvádí, který z předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněný, ani neoznačuje rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, případně která by měla být dovolacím soudem nově, případně jinak posouzena.

17. Dovolání postrádá řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 24. 8. 2026 Mgr. Petra Kubáčová předsedkyně senátu