27 Cdo 1185/2026

Rubrum

27 Cdo 1185/2026-247 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci účastníků a) Jiřího Dvořáka, zastoupeného Mgr. Bc. Ondřejem Páleníkem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 388/8, PSČ 602 00, a b) Zdeňka Dvořáka, zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem, se sídlem v Brně, Dlážděná 704/12, PSČ 641 00, o návrhu na schválení smíru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Nc 1/2021, o dovolání Jiřího Dvořáka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2026, č. j. 15 Co 135/2025-222, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na schválení smíru doručeným Městskému soudu v Brně dne 2. 11. 2021 se účastníci řízení domáhají schválení mezi nimi uzavřeného smíru ve znění: 1) Dohoda o vypořádání obchodního podílu uzavřená dne 10. 7. 2017 mezi účastníky řízení, prostřednictvím které účastníci řízení rozdělili jejich společný obchodní podíl ve výši 50 % na obchodní společnosti DAMOS s. r. o., se sídlem v Brně, Preslova 911/66, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 63478641 (dále též jen „dohoda“ a „společnost“), který odpovídal plně splacenému vkladu ve výši 225.000 Kč, je neplatná. 2) Obchodní podíl ve výši 50 % na společnosti, který odpovídá plně splacenému vkladu ve výši 225.000 Kč, náleží jako společný obchodní podíl do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, kdy každý z účastníků řízení vlastní id. ? na společném podílu.

2. Městský soud v Brně usnesením ze dne 24. 3. 2025, č. j. 19 Nc 1/2021-129, neschválil smír účastníků řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

3. Krajský soud v Brně k odvolání obou účastníků řízení v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Prvním usnesením ze dne 28. 2. 2023, č. j. 15 Co 165/2022-68, Krajský soud v Brně k odvolání účastníků řízení potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2022, č. j. 19 Nc 1/2021-43, jímž soud prvního stupně neschválil smír účastníků řízení. Nejvyšší soud k dovolání Jiřího Dvořáka usnesením ze dne 9. 7. 2024, č. j. 27 Cdo 2853/2023-88, rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu podal Jiří Dvořák dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

6. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro uzavření soudního smíru, a to ze třech důvodů samostatně vedoucích k neschválení soudního smíru, a to: 1) účastníci řízení se domáhají deklarování stavu, který by byl v rozporu s hmotným právem, neboť dohoda není neplatná pro (účastníky tvrzený) rozpor se zákonem a s dobrými mravy, 2) mezi účastníky řízení neexistuje spor, a schválení smíru by tak bylo v rozporu se smyslem soudního smíru jako procesního institutu, jehož prostřednictvím má být účastníkům umožněno, aby svůj spor ukončili dohodou, a 3) v projednávané věci, v níž jde o „určení právních poměrů, nikoli plnění právní povinnosti”, chybí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť „jimi shodně požadované určení v rámci uzavřeného smíru vytváří jejich společný právní zájem na tomto určení ve vztahu k třetí osobě, a to společnosti či jejímu třetímu společníku“.

7. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k vyhovění nebo k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3087/2016, či ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1823/2019, odst. 14).

8. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

9. První a třetí závěr odvolacího soudu, jež obstojí – v případě jejich správnosti – jako samostatné důvody pro nevyhovění návrhu na schválení smíru, dovolatel nenapadá způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání.

10. Dovolatel „dovozuje“ přípustnost dovolání z § 237 o. s. ř. a „má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.

11. Argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací soud při jejím řešení odchýlil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Srovnej ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.

12. Ve vztahu k prvnímu a třetímu závěru odvolacího soudu dovolatel sice namítá, že obsah dohody odporuje čl. VI odst. 1 bodu 1.4. společenské smlouvy, ustanovení § 109 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, které se od 1. 1. 2014 stalo ve smyslu § 777 odst. 4 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), součástí společenské smlouvy, a též dobrým mravům a že „oba účastníci mají na narovnání sporných, pochybných či nejistých práv značný právní zájem“, aniž by však k těmto otázkám uvedl, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu se měl odvolací soud při jejich řešení odchýlit. V této souvislosti dovolatel neoznačuje ani žádné právní závěry, které by ve své rozhodovací praxi dovolací soud ve vztahu k uvedeným otázkám formuloval. Dovolatelem označená „judikatura shrnutá v odst. 25.” usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2853/2023 totiž uvedené otázky vůbec neřeší.

13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).

14. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16).

15. Za této situace není dovolání přípustné ani pro řešení otázky zpochybňující druhý závěr odvolacího soudu, a dovolání je proto nepřípustné jako celek.

16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. 8. 2026 JUDr. Marek Doležal předseda senátu