22 Cdo 1180/2026

Rubrum

22 Cdo 1180/2026-217 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. K., b) P. K. a c) V. K., všech zastoupených JUDr. Zdeňkem Kryštofem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti žalovanému J. V., zastoupenému JUDr. Pavlem Ulrychem, advokátem se sídlem v Praze 7, Letohradská 755/50, o odstranění plotu, vyklizení pozemku a zaplacení 315 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 66/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2026, č. j. 23 Co 337/2025-195, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2026, č. j. 23 Co 337/2025-195, se zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2025, č. j. 16 C 66/2024-172, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit pozemek p. č. XY v katastrálním území XY (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému odstranit plot na pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (výrok II), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 315 000 Kč s příslušenstvím představujícím úroky z prodlení (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).

2. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2026, č. j. 23 Co 337/2025-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) včasné dovolání, které v otevřené dovolací lhůtě doplnili. Přípustnost dovolání opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázky dosud neřešené nebo mající být posouzeny jinak.

4. Dovolatelé především nesouhlasí s právním posouzením, pokud jde o závěr odvolacího soudu o nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením. Namítají, že žalovaný ani jeho právní předchůdce nemohli být poctivými držiteli, neboť si byli vědomi, že předmětnou část pozemku nevlastní. Poukazují na vztah mezi otcem žalovaného a babičkou dovolatelů a na tvrzenou dohodu o budoucím odkoupení pozemku, z čehož dovozují nepoctivost držby. Zpochybňují závěr o započtení držby právních předchůdců i naplnění podmínek mimořádného vydržení.

5. Dále dovolatelé namítají nesprávnost skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházel, zejména pokud jde o závěr, že právní předchůdci žalovaného drželi pozemek od roku 1978, případně že držba byla vykonávána společně rodiči žalovaného. Tvrdí, že odvolací soud nehodnotil provedené důkazy, včetně svědeckých výpovědí, a nevypořádal se s tvrzeními o tom, že otec žalovaného žil s babičkou dovolatelů a měl vědomost o tom, že pozemek není jeho.

6. Dovolatelé dále vytýkají odvolacímu soudu procesní pochybení, neboť se nezabýval jejich námitkou, že námitku vydržení nelze v projednávané věci řešit jako předběžnou otázku bez podání vzájemné určovací žaloby. Podle jejich názoru je soud vázán zápisem v katastru nemovitostí a tvrzení o vydržení mělo být uplatněno samostatným návrhem na určení vlastnického práva.

7. Za nesprávný považují i postup odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přestože dospěl k odlišnému právnímu závěru o vydržení. Namítají, že za této situace měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k doplnění dokazování, zejména k otázce mimořádného vydržení a nepoctivého úmyslu držitele.

8. Konečně dovolatelé namítají nesprávné hodnocení důkazů a neprovedení jimi navržených důkazů, které měly prokazovat vědomost žalovaného o tom, že užívá cizí pozemek (např. komunikace mezi účastníky, otázky placení daně z nemovitých věcí či stavební řízení). Dovozují, že důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu unesli, a pokud se tak nestalo, ani ho v tomto případě nést neměli.

9. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a současně se domáhají odkladu vykonatelnosti rozhodnutí ve vztahu k uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení.

10. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

11. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

14. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, Ústavní soud předeslal, „že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“ 15. V nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, Ústavní soud zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.

16. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

17. Dovolatelé nedostáli požadavku řádného vymezení přípustnosti dovolání ani ve vztahu k nosné otázce, na níž napadené rozhodnutí spočívá, tj. k posouzení splnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. V dovolání sice obecně uvádějí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, byly řešeny jiným způsobem nebo mají být posouzeny jinak, avšak v jednotlivých dovolacích námitkách neformulují žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo, ani neuvádějí, který z více namítaných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn.

18. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o mimořádném vydržení dovolatelé pouze polemizují se skutkovými zjištěními, aniž by formulovali právní otázku výkladu § 1095 o. z. a uvedli, v čem se měl odvolací soud odchýlit od konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo jaká otázka má být řešena jinak. Stejným nedostatkem trpí dovolání i v části týkající se námitek proti závěrům o rozsahu a kontinuitě držby a o osobách, které ji vykonávaly, jakož i námitky, že otázka vydržení neměla být posouzena jako otázka předběžná, nebo že odvolací soud měl při odlišném právním posouzení věc vrátit soudu prvního stupně; dovolatelé i zde setrvávají toliko u obecného odkazu na § 237 o. s. ř., aniž by vymezili konkrétní právní otázku ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu.

19. K tomu dovolací soud dodává, že již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

20. Dovolatelé rovněž přehlížejí, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá již samotný nesouhlas s právním posouzením věci ani požadavek, aby dovolací soud určitou otázku posoudil jinak než soud odvolací.

21. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, jaké předpoklady přípustnosti § 237 o. s. ř. zakotvuje. První důvod přípustnosti dovolání spočívá v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Míří na případy, kdy příslušná právní otázka je dovolacím soudem již vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud odchýlil. Druhou možností je případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka rozhodována rozdílně, tj. případ, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena není, tudíž sám dovolací soud takovou otázku posuzuje rozdílně. Ještě o jiný případ přípustnosti se jedná, pokud jde o otázku dosud neřešenou, neboť tento důvod přípustnosti míří na případy, kdy určitou právní otázku dovolací soud ještě vůbec neposuzoval. Poslední možností zakládající přípustnost dovolání je pak situace, kdy otázka, v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleně řešená, by měla být podle dovolatele přehodnocena a nadále řešena jiným způsobem.

22. Z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti se dovolací soud dovoláním vůbec nemohl zabývat, neboť pouhá polemika se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu nemůže vést k založení přípustnosti dovolání.

23. Současná právní úprava dovolacího řízení rovněž nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu.

24. Vady řízení samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 a contrario a § 242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatelé v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).

25. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení, který byl dovoláním rovněž napaden, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

26. Dovolání postrádá řádné vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

27. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

28. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 6. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu