22 Cdo 1681/2026

Rubrum

22 Cdo 1681/2026-711 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce T. N. proti žalovaným 1) A. H., zastoupené JUDr. Martinem Doubravou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, U první baterie 1, a 2) L. N., zastoupenému Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze, Na Bělidle 2/830, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 63/2010, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2026, č. j. 15 Co 165/2025-687, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni rovným dílem zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 42 C 63/2010-637, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 11. 2025, č. j. 42 C 63/2010-679, z věcí náležejících do zaniklého společného jmění manželů žalobce a J. N., zemřelé 21. 5. 2013, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce 50 % obchodního podílu ve společnosti XY spol. s r.o., IČO XY, obchodní podíl ve společnosti XY s.r.o., IČO XY, odpovídající vkladu 50 000 Kč, a obchodní podíl ve společnosti XY spol. s r.o., IČO XY, odpovídající vkladu 60 000 Kč (výrok I); do dědictví po J. N., zemřelé 21. 5. 2013, přikázal 50 % obchodního podílu ve společnosti XY spol. s r.o., IČO XY, obchodní podíl ve společnosti XY s.r.o., IČO XY, odpovídající vkladu 50 000 Kč, a obchodní podíl ve společnosti XY spol. s r.o., IČO XY, odpovídající vkladu 120 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení České republice (výroky III a IV) a mezi účastníky (výrok V).

2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2026, č. j. 15 Co 165/2025-687, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že i) ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobce 50 % obchodního podílu ve společnosti XY spol. s r.o., IČO XY, obchodní podíl ve společnosti XY s.r.o., IČO XY, odpovídající vkladu 50 000 Kč, a obchodní podíl ve společnosti XY spol. s r.o., IČO XY, odpovídající vkladu 60 000 Kč; ii) ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do dědictví po původní žalované J. N., zemřelé 21. 5. 2013, 50 % obchodního podílu ve společnosti XY spol. s r.o., IČO XY, obchodní podíl ve společnosti XY s.r.o., IČO XY, odpovídající vkladu 50 000 Kč, a obchodní podíl ve společnosti XY spol. s r.o., IČO XY, odpovídající vkladu 120 000 Kč; iii) ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal společně žalobci a do dědictví po původní žalované J. N., zemřelé 21. 5. 2013, pohledávku za A. H. ve výši 6 000 000 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení České republice (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu) a mezi účastníky (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

II. Dovolání a vyjádření k dovolání

3. Proti výroku I bodu iii) rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně přikázal do aktiv zaniklého společného jmění manželů pohledávku za ní ve výši 6 000 000 Kč, ačkoli tato pohledávka (podle jejího názoru) již před zánikem společného jmění manželů zanikla započtením, případně je promlčená. Tvrdí, že listina z 1. 9. 2009, kterou odvolací soud označil pouze za kvitanci o dříve provedeném zápočtu, ve skutečnosti dostatečně prokazuje vůli obou stran vzájemné pohledávky započíst a potvrzuje jejich zánik; odvolací soud proto podle ní nesprávně vyhodnotil důkaz o započtení a pominul význam potvrzení o zániku dluhu. Současně vytýká odvolacímu soudu, že pominul jí vznesenou námitku promlčení a nepřiléhavě aplikoval judikaturu (R 7/91 a navazující rozhodnutí), která se týká nejistých dluhů či pohledávek vůči třetím osobám, zatímco v projednávané věci je dlužníkem sama dovolatelka jako účastnice řízení a námitku promlčení již v řízení jednoznačně uplatnila, takže otázka promlčení byla podle ní postavena najisto. Dovolatelka dále argumentuje, že nelze zahrnout do vypořádání společného jmění manželů pohledávku, která je zaniklá nebo alespoň nevymahatelná, a že postup odvolacího soudu je v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Formuluje otázku, „zda je v řízení o vypořádání SJM přípustné aplikovat závěry a úvahy soudu a mechanicky přikázat spornou a promlčenou pohledávku oběma manželům společně (resp. přeživšímu manželovi a do dědictví po zemřelé manželce paní N.) v situaci, kdy dlužníkem z této pohledávky je osoba, která v řízení vystupuje jako procesní nástupce (dědic) zemřelého manžela, a tato osoba sama vznáší kvalifikovanou námitku promlčení a zániku dluhu, kterou v řízení i řádně prokazuje“. Namítá, že jde o otázku hmotného práva „která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. je odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou judikatorní praxí“.

4. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, a ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že pohledávka za žalovanou ve výši 6 000 000 Kč je součástí zaniklého společného jmění manželů. Namítá, že existence dluhu byla v řízení prokázána mimo jiné vlastními dřívějšími prohlášeními žalované, a odmítá tvrzení o zániku pohledávky započtením s tím, že listina z 1. 9. 2009 byla pořízena bez jeho vědomí a souhlasu a že žalovaná neprokázala existenci vzájemných pohledávek způsobilých k započtení ani samotné provedení zápočtu. K námitce promlčení uvádí, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze otázku promlčení postavit najisto; proto odvolací soud správně postupoval podle ustálené judikatury a přikázal spornou pohledávku oběma stranám společně.

III. Přípustnost dovolání

5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

7. Dovolání trpí vadami, které brání jeho věcnému projednání.

8. Uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).

9. V nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání taková otázka obsažena, zbývá posoudit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.

10. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by spolu s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

11. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

12. V projednávaném případě dovolatelka v rozporu s požadavky plynoucími z § 241a odst. 2 o. s. ř. a ustálené judikatury dovolacího soudu nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání řádným způsobem. Uvedla sice, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena; současně ale tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu bez toho, že by uvedla, od které konkrétní ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit. Současně ani jí formulovaná otázka, „zda je v řízení o vypořádání SJM přípustné aplikovat závěry úvahy soudu a mechanicky přikázat spornou a promlčenou pohledávku oběma manželům společně (resp. přeživšímu manželovi a do dědictví po zemřelé manželce paní N.) v situaci, kdy dlužníkem z této pohledávky je osoba, která v řízení vystupuje jako procesní nástupce (dědic) zemřelého manžela, a tato osoba sama vznáší kvalifikovanou námitku promlčení a zániku dluhu, kterou v řízení i řádně prokazuje“, nepředstavuje obecnou právní otázku hmotného či procesního práva, nýbrž je založena na individuálních skutkových okolnostech projednávané věci. Z dovolání tak není patrné, jakou zobecnitelnou právní otázku by měl dovolací soud řešit.

13. V usnesení ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, Ústavní soud předeslal, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.

14. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoli rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).

15. Lze tedy uzavřít, že dovolatelka ve skutečnosti pouze polemizuje se závěry, k nimž odvolací soud dospěl při posouzení konkrétních okolností souzené věci, nikoliv s řešením obecné otázky hmotného či procesního práva.

IV. Závěr a náklady řízení

16. Dovolání postrádá řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 až 238a o. s. ř.). Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny; jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

17. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 29. 7. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu