33 Cdo 1808/2026

Rubrum

33 Cdo 1808/2026-339 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní věci žalobkyně E. K., zastoupené Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, proti žalovanému V. P., zastoupenému Mgr. Ilonou Karlovou, advokátkou se sídlem v Písku, Karlova 108/3, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 69/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2026, č. j. 5 Co 1421/2025-277, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 53 373,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Štěpána Brunclíka.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 200 m2, jehož součástí je stavba čp. XY – rodinný dům, a pozemku parc. č. XY – zahrada o výměře 1 638 m2, vše v katastrálním území XY, obec XY.

2. Okresní soud ve Strakonicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 4 C 69/2024-225, žalobě vyhověl (výrok I) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II).

3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení, kterou je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro jeho vady.

5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.

8. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

9. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

10. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.

11. Dovolání žalovaného obsahovým požadavkům plynoucím z citovaných zákonných ustanovení nevyhovělo, neboť z náležitostí vyžadovaných § 241a odst. 2 o. s. ř. obsahuje pouze označení rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje, zatímco údaje o tom, v jakém rozsahu je toto rozhodnutí napadáno, jaký je důvod podaného dovolání, z čeho dovolatel dovozuje přípustnost dovolání a čeho se tímto dovoláním domáhá, zcela chybí. Na tomto stavu dovolání se přitom do konce lhůty stanovené pro jeho podání, jenž připadl na středu 6. 5. 2026, nic nezměnilo.

12. Podání žalovaného, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 29. 6. 2026, je z hlediska doplnění náležitostí podaného dovolání nevýznamné, neboť se z pohledu lhůty upravené v § 241b odst. 3 větě první o. s. ř. jedná o podání opožděné. Nic na tom nemění ani skutečnost, že žalovaný byl přípisem soudu prvního stupně (č. l. 295 spisu), doručeným jeho právní zástupkyni dne 8. 6. 2026, nesprávně (nadbytečně) vyzván k tomu, aby dovolání ve lhůtě jednoho týdne doplnil. Tato výzva (kterou žalovaný nadto nerespektoval, neboť doplnění dovolání zaslal prvostupňovému soudu až po uplynutí stanovené týdenní lhůty) totiž byla právní zástupkyni žalovaného doručena až více než měsíc po uplynutí lhůty, v níž mohlo být dovolání doplněno, a tudíž nemohla být příčinou jeho opožděného doplnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 30 Cdo 2510/2025, a v něm shrnutou judikaturu Ústavního soudu).

13. Dovolání žalovaného tedy nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 větě první o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3846/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 859/24, a dále stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

14. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl.

15. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalobkyně za zmíněné vyjádření ve výši 43 660 Kč [§ 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, přičemž bylo vycházeno z hodnoty sporné nemovité věci, jež byla odvolacím soudem zjištěna ve výši 8 830 750 Kč], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 9 263,10 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty, neboť advokát žalobkyně je společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie podle zvláštního právního předpisu, která je plátcem této daně [§ 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 53 373,10 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 11. 8. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu