33 Cdo 3901/2019

Rubrum

33 Cdo 3901/2019-253 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Pavlem Horňákem ve věci žalobkyně Pražské energetiky, a.s., se sídlem Praha 10, Na hroudě 1492/4, identifikační číslo osoby 60193913, proti žalovanému R. P., bytem XY, zastoupeného Mgr. Monikou Homolovou, advokátkou se sídlem Praha, Panská 895/6, o zaplacení 116 719 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 260/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019, č. j. 23 Co 339/2018-168, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje obligatorní náležitost, a sice řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“)], a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). Dovolatel sice ohlašuje, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že „napadený rozsudek závisel na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“, avšak nikde individuálně nespecifikuje (a tento údaj se nepodává z celého obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o. s. ř.), o jaký případ přípustnosti dovolání jde. Z dovolání se nepodává, od kterého (kterých) rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud podle názoru dovolatele při svém rozhodování odchýlil a v které otázce hmotného či procesního práva, a která otázka hmotného nebo procesního práva v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Podstatu dovolání tvoří toliko výhrady k úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci. Z obsahu námitky, že se k úhradám odběru zavázal vlastník dotyčného objektu, není zřejmé, jak by se taková skutečnost mohla promítnout do právních závěrů v projednávané věci. Protože absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 1. 2020 JUDr. Pavel Horňák pověřený člen senátu