Ústavní soud · Usnesení

IV.ÚS 3982/13

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2014-02-12 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2014:4.US.3982.13.1

Citované zákony (4)

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti Triglav pojišťovna, a. s., se sídlem Brno, Novobranská 544/1, zastoupené JUDr. et Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem Brno, Kobližná 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013 č. j. 32 Cdo 1407/2013-293 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2013 č. j. 44 Co 345/2011-269, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se podle petitu ústavní stížnosti, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1.2013 č. j. 4 Co 345/2011-269. Nejvyšší soud rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolatelka v dovolání oproti požadavkům stanoveným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla konkrétně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která má být otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou, nevymezila a spokojila se s kritikou správnosti právního posouzení odvolacího soudu. Neoznačila ani rozhodnutí dovolacího soudu a příslušné ustálené judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se dovoláním meritorně nezabýval, ač proto neměl oporu v zákoně, čímž jí odmítl přístup k soudu. Postup Nejvyššího soudu shledává formalistickým, neboť v dovolání byl obsažen dostatečně konkrétně specifikovaný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném po 1. 1. 2013. V textu dovolání je uvedeno, které právní posouzení provedené odvolacím soudem pokládá dovolatelka za nesprávné a rovněž specifikuje, v čem tato neprávnost spočívá. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud ověřil, že krajský soud se návrhem stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabýval. V odůvodnění rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě uvedl důvody, které vylučují, aby návrhu stěžovatele na určení lhůty podle § 174a o. s. ř. mohlo být vyhověno. Zdůraznil skutečnost, že výsledek dovolacího řízení, jímž může být též zrušení rozsudku odvolacího soudu ve stěžovatelem napadeném výroku, může předurčit další průběh řízení. A nelze vyloučit, že ovlivní též (celkovou) výši stěžovatelem uplatněného nároku, o jehož části - co do základu - bylo rozhodnuto. Posouzení toho, jakým směrem by se mělo nadále ubírat dokazování (za účelem zjištění výše žalobcova nároku) je přitom v kompetenci nezávislého soudu, jehož postup nemůže být ovlivňován (předurčován) ani řízením o návrhu na určení lhůty podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Požadovaný znalecký posudek není přitom důkazem obligatorním, nejde ani o výlučný a jediný důkazní prostředek, jímž lze v řízení prokázat účastníky tvrzené skutečnosti o výši uplatněného nároku. Ústavní soud neshledává napadené rozhodnutí vydané souladu se zákonem jako ústavně rozporné a považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat. Krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, porušení stěžovatelem vytýkaného práva Ústavní soud neshledal. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů o tom, zda je v této fázi řízení nezbytné ustanovit soudního znalce. Ostatně stěžovatel vychází pouze z hypotetické úvahy, že po rozhodnutí dovolacího soudu k průtahům řízení nesporně dojde. Fakticky tedy předjímá, že bez ohledu na výsledek dovolacího řízení bude znalec ustanoven, nebudou již prováděny žádné jiné důkazy a o návrhu by mohlo být okamžitě rozhodnuto. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2014 JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.

Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.

§ 43

Zákon o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) 6/2002 Sb.

§ 174a

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (104)

Zobrazeno prvních 50 podle data.