17 Co 148/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného., IČO: IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o 136 944 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. května 2025, č. j. 115 C 192/2023-248,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 7 650 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce Jméno advokáta, advokáta.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 136 944 Kč s příslušenstvím, z toho 97 930 Kč z titulu bolestného, 6 050 Kč jako náhrady nákladů za vyhotovení znaleckého posudku, 31 200 Kč jakožto náhrady za poskytnutou péči o jeho zdraví, osobu a domácnost a 1 764 Kč jako náhrady za cestovní výdaje do zdravotnických zařízení. Nároky žalobce odůvodnil tím, že dne 13. 6. 2021 utrpěl úraz při hře na basketbalovém turnaji název pořádaném žalovaným. Během zápasu po výskoku po střelbě dopadl na šikmé kovové vzpěry mobilního basketbalového koše, který byl umístěn téměř u čáry hřiště, čímž došlo k poranění jeho levé dolní končetiny, konkrétně k abdukční luxační zlomenině hlezna s rupturou deltového vazu. Následně byl hospitalizován ve adresa do 15. 6. 2021, kde podstoupil operaci. Poté byl odkázán na péči ze strany svých rodičů a do 13. 10. 2021 podstupoval další vyšetření a rehabilitace. Dle žalobce bylo zranění způsobeno nedodržením pravidel 3x3 FIBA, ke kterým se žalovaný před pořádáním basketbalového turnaje přihlásil. Žalovaný nedodržel pravidly požadovanou vzdálenost nosné konstrukce pro desku a koš od konce hracího pole, čímž nezajistil podmínky pro bezpečnou hru. Tímto porušil prevenční povinnost dle § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a způsobil výše vyčíslenou újmu žalobce.

2. Soud prvního stupně rozhodl o podané žalobě shora označeným rozsudkem, jímž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 105 744 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 29. 3. 2023 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do částky 31 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 29. 3. 2023 do zaplacení zamítl (výrok II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 58 116 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), žalobci povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně náklady řízení ve výši 1 325 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a žalovanému povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně náklady řízení ve výši 4 434 Kč taktéž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). Po provedeném řízení soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný pořádal dne 13. 6. 2021 basketbalový turnaj název, kterého se jako hráč účastnil žalobce. Turnaj nebyl oficiální soutěží pořádanou ČBF nebo FIBA. Žalovaný jako pořadatel sám určil, že se bude hrát podle platných pravidel 3 x 3 FIBA, což vyplývá z prezentace turnaje. Dle přílohy k české verzi pravidel FIBA 3 x 3 má být dle článku 3 a bodu 7.2 nosná konstrukce koše vzdálena od hranice hřiště 900 mm pro úroveň 1 nebo 400 mm pro úroveň 2. Během hry, při níž se stal předmětný úraz, byla však konstrukce koše vzdálena od koncové čáry asi 100 mm, tedy výrazně blíže, než stanovují pravidla 3x3 FIBA. Úraz žalobce vznikl při běžném zakončení (tzv. lay-up), nikoliv při smečování, které bylo pořadatelem zakázáno. Hospitalizace žalobce trvala od 13. 6. 2021 do 15. 6. 2021, poté byl žalobce propuštěn do domácí péče, kterou zajišťovali jeho rodiče. Soud prvního stupně dovodil odpovědnost žalovaného podle § 2910 o. z. za porušení prevenční povinnosti dle § 2900 o. z., spočívající v nevhodném umístění konstrukce koše blízko hranice hřiště. Dle soudu prvního stupně měl žalovaný povinnost zajistit bezpečnou organizaci a vybavení turnaje i v případě, pokud by se k dodržování pravidel FIBA nezavázal. Pokud by žalovaný dodržel svou povinnost a umístil konstrukci koše do bezpečné vzdálenosti za hranici hřiště, žalobce by po střelbě na koš nedopadl na konstrukci koše a neutrpěl předmětný úraz. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku spoluzavinění žalobce, neboť nebylo prokázáno porušení zákazu smečování ani jiná excesivní hra. Soud prvního stupně tedy uznal, že nárok na bolestné, náhradu nákladů na vypracování znaleckého posudku a cestovních nákladů byl způsoben jednáním žalovaného. Nárok žalobce na náhradu nákladů vynaložených na poskytnutou péči o jeho zdraví, osobu a domácnost nicméně soud prvního stupně zamítl, protože tyto náklady neshledal jako účelně vynaložené, když nepřekročily rámec běžné lidské a rodinné solidarity. Dle soudu prvního stupně se v případě předmětného úrazu nejednalo o zásah do rodinné domácnosti takové intenzity, aby rodinné společenství pomoc žalobci nezvládlo.

3. Proti tomuto rozsudku si podali odvolání žalobce i žalovaný.

4. Odvolání žalobce směřuje proti výrokům II. a III. s uplatněním odvolacích důvodů podle § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Žalobce předně namítl, že soud prvního stupně pochybil, když po nařízené koncentraci řízení poskytl žalovanému lhůtu pro doplnění tvrzení a označení důkazů. Koncentrace řízení měla nastat po uplynutí třicetidenní lhůty od jednání soudu prvního stupně dne 8. 11. 2024, následně však soud prvního stupně poskytl dne 22. 1. 2025 lhůtu pěti dnů k označení důkazů. Na základě této výzvy žalovaný vyjádřil svůj nesouhlas s tvrzeným rozsahem péče a k tomuto vyjádření posléze soud přihlédl. Dále žalobce odvolání odůvodnil nesprávným skutkovým zjištěním soudu ohledně rozsahu péče poskytované žalobci. Neztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně, že úraz nedosahoval takové intenzity, aby rodinné společenství pomoc žalobci nezvládlo. Žalobce byl totiž zcela odkázán na pomoc druhé osoby při hygieně, přípravě jídla i přesunech, přičemž intenzivní bolesti jej provázely po celou dobu léčby. Takový rozsah péče dle žalobce neodpovídá únosné míře pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu. Závěr spočívá i na nesprávném právním posouzení, kdy soud prvního stupně nesprávně vyložil hranici mezi rodinnou solidaritou a náklady vynaloženými na péči. S odkazem na konkrétně označenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu žalobce upozornil, že pro určení hranice běžné rodinné solidarity se neposuzuje vážnost zranění poškozených, ale určujícím kritériem je intenzita a časová náročnost nutné péče rodiny o poškozeného. V návaznosti na to se žalobce odvolává i do výroku o nákladech řízení, neboť při správném posouzení věci by měl ve sporu plný úspěch, proto by mu měly být žalovaným nahrazeny náklady řízení v plné výši. Bez ohledu na tuto skutečnost měla být žalobci přiznána plná náhrada nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř., jelikož rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, případně dle § 150 o. s. ř. s ohledem na povahu sporu a jednání žalovaného. Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadené výroky II. a III. tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobci částku 31 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně za dobu od 29. 3. 2023 do zaplacení, povinnost nahradit náklady řízení u soudu prvního stupně i náklady odvolacího řízení.

5. Žalovaný napadl odvoláním rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a V. z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. e) a g). Odvolání odůvodnil zejména tvrzením, že nebylo prokázáno porušení konkrétní zákonné povinnosti tak, aby byla dána odpovědnost žalovaného za újmu. Turnaj jím pořádaný byl amatérskou soutěží, nebyl oficiálním turnajem ČBF, přičemž deklarace pravidel 3x3 FIBA se vztahovala pouze na pravidla hry, nikoliv na vybavení hřiště. Soud prvního stupně z této deklarace nesprávně vyvodil povinnost žalovaného spočívající v umístění konstrukce koše. Dle názoru žalovaného z ničeho nevyplývá, že by převzal pravidla 3x3 FIBA včetně organizačního zajištění. Pokud by však byl těmito pravidly vázán, je nutné tato pravidla vyložit. Z výkladu české verze pravidel plyne možnost hrát na regionální úrovni basketbal 3x3 kdekoliv a hřiště nemusí být ani označeno, přičemž příloha k české verzi pravidel stanovující povinnost umístit konstrukci koše v dané vzdálenosti se dle stanoviska ČBF uplatní pouze pro oficiální soutěže. Žalovaný pro konání předmětného turnaje zajistil běžný standard a možným úrazům se snažil různými opatřeními předcházet. Požadavky profesionálních soutěží dle žalovaného nelze klást na všechny úrovně soutěží, jak uvedl soud prvního stupně. Na vzniku zranění se naopak podílelo pouze jednání žalobce. Hráči o vybavení hřiště věděli a uvědomovali si umístění koše, měli tedy daným podmínkám přizpůsobit svou hru. Proti vybavení hřiště a jeho uspořádání nevznesli před hrou žádnou připomínku, s hrou za daných podmínek tedy vyjádřili konkludentní souhlas. Soud prvního stupně nepřihlédl ke spoluzpůsobení si újmy ze strany žalobce, který podmínky hřiště znal, akceptoval je účastí ve hře, přesto provedl rizikový herní manévr a dopadl na viditelnou konstrukci. Zároveň dle žalovaného nebylo prokázáno, že by ke zranění nedošlo v případě, kdy by byla konstrukce herního koše vzdálená od hřiště tak, jak stanovují pravidla 3x3 FIBA. Přijetí závěrů soudu prvního stupně by pak plošně znemožnilo organizaci amatérských sportovních aktivit. Z těchto důvodů tedy žalovaný navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a žalovanému bude přiznán nárok na náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Odvolání žalobce považuje žalovaný za nedůvodné. Již při svém prvním vyjádření projevil svůj nesouhlas s výší újmy, poté se pouze vyjadřoval k nově tvrzeným okolnostem a reagoval na závěry dokazování, dle jeho názoru tedy nebyla porušena zásada koncentrace řízení. Ohledně nároku na péči o žalobce se žalovaný ztotožňuje s posouzením soudem prvního stupně a upozorňuje, že nárok je přiznáván pouze za podmínky výrazné nesoběstačnosti poškozeného v základních úkonech osobní obsluhy.

6. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalobce i žalovaného byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná. Skutečnosti zakládající odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, odvolací soud ze spisu nezjistil.

7. Odvolací soud předně konstatuje, že soud prvního stupně po provedeném řízení náležitě objasnil skutkový stav a tento i správně právně posoudil.

8. Pokud jde o otázku odpovědnosti žalovaného za vzniklou újmu, odvolací soud se plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Ze skutkových zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování, vyplývá, že žalovaný jako organizátor sportovního turnaje nezajistil bezpečné uspořádání hrací plochy, když nosná konstrukce basketbalového koše byla umístěna v bezprostřední blízkosti hranice hřiště, přibližně ve vzdálenosti 100 mm. Za těchto okolností představovalo takové technické řešení nepřiměřené riziko pro zdraví účastníků hry. Odvolací soud považuje za rozhodující, že žalovaný jako pořadatel měl plnou kontrolu nad organizací akce i nad uspořádáním hřiště a byl povinen při své činnosti postupovat tak, aby nedocházelo k ohrožení zdraví hráčů, jak plyne z obecné prevenční povinnosti stanovené § 2900 o. z. Námitka žalovaného, že šlo o amatérský turnaj, proto neobstojí. Z listinných důkazů vyplývá, že se jednalo o turnaj pořádaný spolkem, který se sportovním aktivitám dlouhodobě věnuje, nejednalo se tedy se o nahodilou událost, ale jde o systematickou činnost žalovaného. Turnaj byl prezentován veřejně s možností přihlášení veřejnosti, platilo se za něj startovné, nešlo tedy o uzavřenou amatérskou událost. Z těchto skutečností vyplývá očekávání jisté míry profesionality a zajištění obvyklé míry bezpečnosti události. Ani namítaný neoficiální charakter akce v tomto případě nevyvazuje organizátora z povinnosti zajistit základní bezpečnostní standard. Je přitom nerozhodné, zda bylo nutné dodržet všechna technická pravidla FIBA. Dle názoru odvolacího soudu je nutné z § 2900 o. z. dovodit tzv. konkrétní povinnost opatrnosti pořadatele turnaje, tedy jak si byl vzhledem k okolnostem případu a zvyklostem soukromého života pořadatel povinen počínat při organizaci dané sportovní události. K vyvození takové konkrétní povinnosti je možné jako vodítko použít i zmíněná pravidla 3x3 FIBA, a to i za situace, že by se k nim pořadatel výslovně nepřihlásil. Lze tedy dojít k závěru, že k zajištění bezpečnosti hráčů je třeba zvolit takovou úpravu hřiště a koše, aby bylo možné při běžné hře a střelbě na koš bezpečně dopadnout na zem. Jak vyplývá z fotografií i vyjádření účastníků, v daném případě tato konkrétní povinnost opatrnosti splněna nebyla, když byla konstrukce koše umístěna těsně vedle čáry označující hřiště. Podstatné tedy je, že zvolená úprava hřiště byla riziková a nebyla přiměřená obvyklým bezpečnostním požadavkům.

9. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o příčinné souvislosti mezi uvedeným pochybením žalovaného a vznikem újmy. Pokud by konstrukce koše byla umístěna v odpovídající vzdálenosti, žalobce by při běžném herním zakončení na tuto konstrukci nedopadl.

10. Co se týče tvrzeného spoluzpůsobení si újmy žalobcem ve smyslu § 2918 o. z., odvolací soud konstatuje, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by žalobce hrál excesivně nebo jednal způsobem, který by vybočoval z běžných herních situací. Soud prvního stupně správně vyšel ze svědeckých výpovědí, podle nichž žalobce nesmečoval a jeho postup odpovídal standardní herní činnosti. Ze skutečností, které jsou odvolacímu soudu o předmětné události známy z provedeného dokazování, tedy nevyplývá, že by žalobce porušil nějakou svou povinnost nebo obecné pravidlo prevence. To je rozdíl oproti události, kterou řešil Nejvyšší soud v poměrech předchozí právní úpravy provedené zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1668/2014, který žalovaný v rámci odvolacího jednání označil na podporu své argumentace. V označeném případě bylo lyžaři prokázáno porušení jeho prevenční povinnosti, jestliže vjel na označený můstek na sjezdovce, který nebyl dostatečně zabezpečen, přičemž bylo zjevné, že se parametry skokanského můstku vymykají zkušenosti běžného lyžaře. V našem případě ovšem žalobce dle výsledků provedeného dokazování neporušil žádnou svou prevenční povinnost a obvyklým způsobem se zapojil do hry.

11. S ohledem na uvedené se tak odvolací soud zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který dovodil odpovědnost žalovaného za tvrzenou újmu žalobce a důvodnost nároku žalobce spočívající v náhradě bolestného ve výši 97 930 Kč, jak byla vyčíslena znaleckým posudkem. Ostatně proti této výši žalovaný odvolací námitky neuplatnil. Taktéž nelze ničeho vytknout závěrům soudu prvního stupně ohledně důvodnosti nároku žalobce na zaplacení související náhrady za náklady vynaložené v souvislosti se zaplacením ceny znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO v částce 6 050 Kč, který se stal podkladem pro vyčíslení bolestného uplatněného v tomto řízení a které lze podle již ustálené novější judikatury vyšších soudů považovat za příslušenství nároku na bolestné ve smyslu § 513 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 22.9.2021 sp. zn. 25 Co 1924/2021) a náhrady nákladů na cestovní výdaje žalobce do zdravotnických zařízení ve výši 1 764 Kč, které soud prvního stupně žalobci taktéž přisoudil v rámci žalované částky (stejně jako v případě bolestného) ve smyslu § 1970 o. z. včetně úroku z prodlení v zákonem stanovené výši, jelikož tyto související nároky byly po žalovaném uplatněny souběžně s bolestným již před podáním žaloby a jedná se o splatný peněžitý dluh, s jehož úhradou se žalovaný taktéž ocitl v prodlení.

12. Odvolací soud dále neshledal důvodnou procesní námitku žalobce spočívající v porušení zásady koncentrace řízení. Z obsahu spisu se podává, že žalovaný v průběhu řízení uplatnil námitku proti nároku na ošetřovné již v doplnění vyjádření k žalobě dne 2. 5. 2024. Jeho pozdější vyjádření představovalo pouze reakci na doplněná tvrzení žalobce. Postup soudu prvního stupně tak nebyl v rozporu s procesními předpisy a nemohl mít vliv na správnost rozhodnutí.

13. Ohledně námitky nesprávného právního posouzení nároku na náhradu péče o žalobce se odvolací soud ztotožňuje s právním posouzením tohoto nároku učiněným soudem prvního stupně. Je nepochybné, že žalobce byl po určitou dobu po úrazu omezen v běžných činnostech a potřeboval pomoc rodinných příslušníků. Nicméně odškodnit lze pouze takové náklady péče, které přesahují rámec běžné rodinné solidarity (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014). V projednávané věci žalobce žil ve společné domácnosti se svými rodiči a sourozenci, přičemž poskytovaná pomoc se odehrávala v rámci takto fungující rodiny. Soud prvního stupně správně uzavřel, že rozsah této rodinné pomoci nepřekročil meze, které lze v obdobných situacích mezi blízkými osobami spravedlivě požadovat. Nešlo o situaci plné invalidity, dlouhodobé či mimořádné závislosti, ani o péči takové intenzity, která by představovala neúměrnou zátěž přesahující obvyklou rodinnou výpomoc. Při posuzování této intenzity není možné vycházet pouze z vyjádření žalobce a jeho rodinných příslušníků, ale například i z lékařských zpráv. Z těchto zpráv vyplývalo doporučení lékaře nedošlapovat na zraněnou končetinu, nikoliv celková nemožnost žalobce se pohybovat. Z uvedeného důvodu nebyly splněny podmínky pro přiznání nároku podle § 2960 o. z. Na správnosti tohoto závěru nic nemění ani judikatura uváděná žalobcem, neboť ta se vztahuje na případy výrazně vyšší míry nesoběstačnosti nebo dlouhodobé péče. Rozsudek Nejvyššího soudu ze 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1788/2014 dopadal na situaci po dopravní nehodě, jež vedla nejprve k plné a poté k částečné invaliditě. V posuzovaném případě je zásadní také skutečnost, že žalobce žil se svými rodiči ve společné domácnosti. Obvyklý úklid, praní, nákupy a příprava stravy tedy tato rodinná domácnost musela zajišťovat i bez ohledu na žalobcovo zranění. Rozsah bezplatné péče o žalobce, který přibyl v důsledku zranění k ostatním činnostem v rámci společné rodinné domácnosti, podle názoru odvolacího soudu nedosáhl takové míry, jež by (na rozdíl od případu posuzovaného v rozhodnutí Nejvyššího soudu) běžnou lidskou a rodinnou solidaritu přesahovala. Stejně tak v případě řešeném Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3740/2020, se jednalo o náklady vynaložené na péči o plně invalidní osobu, závěry tohoto případu tudíž nelze jednoduše použít v nyní souzené věci.

14. Za situace, kdy žalobce nebyl ve věci plně úspěšný, obstojí i výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, který odpovídá poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve sporu.

15. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti proto odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl věcně zcela správně, provedl dokazování v dostatečném rozsahu a své právní úvahy řádně odůvodnil. Námitky žalobce a žalovaného uplatněné v jejich odvoláních nemohou na správnosti napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně ničeho změnit.

16. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal v právním ani skutkovém posouzení věci soudem prvního stupně vytýkaná pochybení, výrokem I. svého rozsudku napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně zcela správný potvrdil.

17. Pro nedůvodnost obou podaných odvolání, kdy byl potvrzen vyhovující i zamítavý meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl odvolací soud výrokem II. ve smyslu § 224 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce byl v rámci odvolacího řízení poměrně úspěšnější ve stejném rozsahu jako v řízení před soudem prvního stupně. Žalobce byl tedy ve sporu úspěšný ohledně částky 105 744 Kč, což znamená úspěch 77 % z žalované částky 136 944 Kč. Ohledně částky 31 200 Kč zaznamenal žalobce neúspěch ve výši 23 % z žalované částky. Po vzájemném odečtu procesních úspěchů byl žalobce úspěšnější v rozsahu 54 %, proto mu náleží i v odvolacím řízení náhrada nákladů odvolacího řízení v tomto rozsahu. Žalobce vynaložil náklady v rozsahu odměny advokáta za dva úkony právní služby – za odvolání proti rozhodnutí ve věci samé z tarifní hodnoty 31 200 Kč ve výši 2 380 Kč [§ 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen AT)] a za účast zástupce žalobce u odvolacího jednání 12. 5. 2026 z tarifní hodnoty 136 944 Kč ve výši 6 580 Kč (§ 7 bod 5 AT), k tomu dva režijní paušály hotových výloh á 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT za dva úkony. Dále vynaložil cestovné za cestu osobním vozidlem název z adresa na jednání u odvolacího soudu do Brna a zpět ve výši 1 248 Kč (průměrná spotřeba 6 l/100km, cena paliva – motorová nafta – 34,1 Kč/l, paušální náhrada 5,9 Kč/1 km, vzdálenost tam a zpět 156 km), náhrada za ztrátu času (4 zameškané půlhodiny á 150 Kč) ve výši 600 Kč za cestu k odvolacímu jednání a zpět, vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % v částce 2 458,68 Kč, tj. celkem žalobci vznikly náklady ve výši 14 166,68 Kč. Žalobce má právo na náhradu 54 % nákladů řízení, což činí částku 7 650 Kč. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.