17 Co 175/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Jitky Levové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobce: jméno FO , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o 14 182 Kč s příslušenstvím, o 30 000 EUR s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. února 2025, č. j. 5 C 212/2024-116,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 23 540 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně , Jméno advokátky, , advokátky.

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci a) 30 000 EUR, b) úroky z prodlení z 15 000 EUR ve výši 8,5 % ročně za dobu od 1.4.2018 do zaplacení, c) úroky z prodlení z 15 000 EUR ve výši 8,5 ročně za dobu od 1.5.2018 do zaplacení, d)14 182 Kč a e) úroky z prodlení z 14 182 ve výši 8,5 ročně za dobu od 1.4.2018 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 48 970 Kč k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 1. 2. 2018 uzavřena dohoda o narovnání, podle níž se žalovaný zavázal zaplatit žalobci 15 000 EUR do 31. 3. 2018, dalších 15 000 EUR do 30. 4. 2018 a částku 14 182 Kč do 31. 3. 2018. Žalobce podal žalobu až dne 28. 5. 2024 a žalovaný v rámci obrany proti podané žalobě uplatnil námitku promlčení. Soud prvního stupně uzavřel, že tříletá promlčecí lhůta počala běžet ode dne, kdy práva mohla být uplatněna poprvé, tedy u částek splatných 31. 3. 2018 od 1. 4. 2018 a u částky splatné 30. 4. 2018 od 1. 5. 2018. K žalobní argumentaci žalobce soud uvedl, že podání trestního oznámení ze dne 9. 1. 2019 nepředstavovalo řádné uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení, neboť z něho nebylo patrno, že žalobce navrhuje, aby byla žalovanému uložena povinnost škodu nahradit. Samotné uvedení, že byla způsobena škoda ve výši 30 000 EUR, soud nepovažoval za dostačující. Ani poučení poškozeného ze dne 30. 1. 2020 soud nepovažoval za řádné připojení se žalobce k adheznímu řízení, neboť neoznačil, zda navrhuje či nenavrhuje uložení povinnosti k náhradě škody; toliko vepsal částku 30 000 EUR. Za řádné uplatnění nároku v trestním řízení soud považoval až připojení se žalobce při hlavním líčení dne 9. 11. 2021, tedy v době, kdy již podle jeho závěru byly nároky promlčeny. Pokud jde o § 647 občanského zákoníku, soud prvního stupně neuznal existenci dohody o mimosoudním jednání. Uvedl, že případná prohlášení žalovaného, že dluh splní, nelze pokládat za takovou dohodu, neboť neprokazují shodnou vůli stran vést mimosoudní jednání o právu ve smyslu zákona. Soud nepřisvědčil ani názoru žalobce, že doba od právní moci rozhodnutí v trestní věci do podání civilní žaloby byla přiměřená. Prodlevu přesahující 21 měsíců považoval za nepřiměřenou. Na tomto základě soud uzavřel, že žalobou uplatněné nároky jsou promlčeny, a žalobu zamítl v celém rozsahu.

2. Žalobce napadl rozsudek soud prvního stupně v celém rozsahu odvoláním, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení. Podle žalobce soud prvního stupně nesprávně a přepjatě formalisticky vyložil § 647 občanského zákoníku. Tvrdí, že po uzavření dohody o narovnání mezi stranami probíhalo mimosoudní jednání, neboť žalovaný opakovaně sliboval vrácení dluhu, uváděl, že potřebuje čas, že bude dluh splácet postupně, případně že zajistí prostředky prodejem nemovitosti. Podle žalobce šlo nejméně o konkludentní dohodu o mimosoudním jednání, která trvala až do okamžiku, kdy žalovaný při hlavním líčení dne 9. 11. 2021 nárok popřel. Žalobce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1130/2024 a zdůrazňuje, že pojem dohody o mimosoudním jednání je třeba vykládat velmi široce, dohoda může být i konkludentní a není nutná její písemná forma. Ve vztahu k § 648 občanského zákoníku žalobce namítá, že ke stavení běhu promlčecí lhůty došlo již podáním trestního oznámení, případně nejpozději úkonem ze dne 30. 1. 2020. Má za to, že materiálně dostatečně vyjádřil, že požaduje náhradu škody ve výši 30 000 EUR, a orgány činné v trestním řízení s ním také jednaly jako s poškozeným, který nárok uplatnil. Dále tvrdí, že i doba po skončení trestního řízení do podání civilní žaloby byla za zvláštních okolností věci přiměřená, zejména s ohledem na vyčkávání na případné dovolání a obtížnější komunikaci se žalobcem žijícím ve , adresa, Žalobce též v postupu soudu spatřuje porušení poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř., neboť soud měl jeho tvrzení o mimosoudním jednání považovat za nedostatečná či neprokázaná, aniž by jej na to předem upozornil. Konečně žalobce uvádí, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, jelikož žalovaný jej svými sliby utvrzoval, aby s podáním žaloby vyčkal, a nyní z tohoto svého postupu těží. Navrhuje proto, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhuje potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Zejména uvádí, že promlčení nároku žalobce je zřejmé, neboť splatnost jednotlivých plnění nastala v roce 2018 a žaloba byla podána až v roce 2024.Trestní oznámení nepředstavovalo řádné připojení se žalobce k adheznímu řízení, protože neobsahovalo návrh, aby byla žalovanému uložena povinnost nahradit škodu. V tomto směru žalovaný odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 23/2011. Ani formulář poškozeného ze dne 30. 1. 2020 nemohl mít účinky řádného uplatnění nároku, když žalobce neoznačil, zda nárok navrhuje či nenavrhuje. Existence dohody podle § 647 občanského zákoníku prokázána nebyla. Žalovaný popírá, že by byla mezi stranami uzavřena dohoda o vedení mimosoudních jednání. I pokud by zaznívala prohlášení o možné úhradě, nešlo by ještě o dohodu o mimosoudním jednání ve smyslu zákona. Doba přesahující 21 měsíců po skončení trestního řízení nemůže být považována za přiměřenou a jde k tíži žalobce. Námitka promlčení není podle žalovaného v rozporu s dobrými mravy; žalobce měl možnost své právo včas uplatnit, a pokud tak neučinil, nelze to přičítat žalovanému.

4. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalobce bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Skutečnosti zakládající odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, odvolací soud ze spisu nezjistil.

5. Odvolací soud předně konstatuje, že soud prvního stupně po provedeném řízení náležitě objasnil skutkový stav a tento i věcně správně posoudil. Skutková zjištění soudu prvního stupně mají oporu v provedeném dokazování a odvolací soud z nich vychází.

6. V posuzované věci bylo rozhodující právní otázkou, zda žalobou uplatněné nároky byly ke dni podání žaloby promlčeny, či zda došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty podle § 647 nebo § 648 občanského zákoníku, popřípadě zda uplatnění námitky promlčení odporuje dobrým mravům.

7. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že dne 1. 2. 2018 uzavřeli dohodu o narovnání, kterou byly nahrazeny jejich dosavadní závazkové vztahy z kupní smlouvy týkající se dodání zábavní atrakce žalovaným žalobci, na základě čehož žalobce zaplatil žalovanému zálohu ve výši 30 000 EUR. Žalovaný se v dohodě o narovnání zavázal vrátit žalobci poskytnutou zálohu ve dvou splátkách: v částce 15 000 EUR do 31. 3. 2018 a v částce 15 000 EUR do 30. 4. 2018 a dále uhradit částku 14 182 Kč jako náhradu nákladů vzniklých žalobci v souvislosti s porušením smlouvy do 31. 3. 2018. Nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno, že by žalovaný některé z těchto plnění splnil.

8. Dále bylo zjištěno, že žalobce podal dne 9. 1. 2019 trestní oznámení, doručené orgánům činným v trestním řízení v lednu 2019. V tomto podání popsal skutkové okolnosti věci a uvedl, že mu byla způsobena škoda ve výši 30 000 EUR. Z podání však nevyplývá, že by žalobce navrhoval, aby byla žalovanému v odsuzujícím rozsudku uložena povinnost tuto škodu nahradit. Dne 30. 1. 2020 byl žalobce v trestním řízení poučen jako poškozený. Ve formuláři vyplnil částku 30 000 EUR, avšak neoznačil, zda navrhuje či nenavrhuje, aby mu byla škoda v trestním řízení přiznána. Při hlavním líčení dne 9. 11. 2021 se žalobce připojil s nárokem na náhradu škody ve výši 30 000 EUR s úroky z prodlení. Trestní řízení skončilo zproštěním žalovaného obžaloby, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 8. 2022 a zástupci žalobce bylo doručeno dne 4. 10. 2022. Žaloba v nynější věci byla podána dne 28. 5. 2024.

9. V řízení dále vyšly najevo skutečnosti, podle nichž žalovaný v různých fázích komunikace uváděl, že dluh uhradí, případně že jej začne splácet, jakmile opatří potřebné prostředky. Současně však nebylo prokázáno žádné konkrétní ujednání mezi účastníky o tom, že mezi nimi bude po určitou dobu probíhat mimosoudní jednání o právu nebo o okolnostech, které toto právo zakládají.

10. Podle § 648 občanského zákoníku promlčecí lhůta neběží, uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení. V případě adhezního řízení je třeba vycházet z § 43 odst. 3 trestního řádu, podle něhož musí být z návrhu patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se nárok uplatňuje; poškozený musí navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nárok nahradit.

11. Judikatura Nejvyššího soudu, zejména rozsudek ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011, je ustálena v závěru, že samotné trestní oznámení nepostačí, neobsahuje-li požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši. V projednávané věci trestní oznámení obsahovalo tvrzení, že žalobci byla způsobena škoda ve výši 30 000 EUR, neobsahovalo však návrh, aby byla žalovanému v odsuzujícím rozsudku uložena povinnost tuto částku nahradit. Za těchto okolností nelze přisvědčit odvolateli, že by již tímto podáním došlo k řádnému uplatnění práva u orgánu veřejné moci ve smyslu § 648 občanského zákoníku.

12. Stejný závěr platí pro úkon ze dne 30. 1. 2020. Žalobce jako poškozený sice do příslušného policejního formuláře vepsal částku 30 000 EUR, neoznačil však, zda navrhuje uložení povinnosti obviněnému (žalovanému) k náhradě škody. Nešlo proto o jednoznačný procesní úkon odpovídající § 43 odst. 3 trestního řádu. Nelze přitom pominout fakt, že žalobce byl po celou dobu, tj. jak v době, kdy uzavřel písemnou dohodu o vrácení plnění se žalovaným, tak od počátku trestního řízení, jakož i v nynějším civilním řízení zastoupen toutéž advokátní kanceláří. Bylo tedy povinností advokáta žalobce, aby jako osoba disponující odpovídající odbornou právnickou erudicí, tuto nezbytnou náležitost uplatnění nároku žalobce v trestním řízení vedl v patrnosti.

13. Řádné uplatnění nároku v adhezním řízení žalobcem bylo učiněno až při hlavním líčení dne 9. 11. 2021. V té době však již tříletá promlčecí lhůta, běžící od 1. 4. 2018 a 1. 5. 2018, uplynula. U nároku na zaplacení částky 14 182 Kč pak přitom ani k žádnému připojení v trestním řízení nedošlo. Závěr soudu prvního stupně, že ustanovení § 648 občanského zákoníku nelze vyložit ve prospěch žalobce, je tudíž správný.

14. Podle § 647 občanského zákoníku v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží.

15. Odvolací soud souhlasí s odvolací námitkou žalobce, že soud prvního stupně vyložil § 647 občanského zákoníku v jednom dílčím aspektu nepřesně, uvedl-li, že nutnou náležitostí dohody o mimosoudním jednání je vymezení doby, po kterou má jednání probíhat, případně stanovení podmínek, které mají či nemají být splněny. Takový požadavek ze zákona vskutku nevyplývá a neodpovídá ani judikatuře Nejvyššího soudu.

16. Z usnesení Nejvyššího soudu z 21. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1130/2024, totiž plyne, že pojem dohody o mimosoudním jednání je třeba vykládat široce; může jít i o konkludentní dohodu a odmítnutí pokračovat v jednání může být učiněno jednostranným, avšak jednoznačným projevem. Samotná tato korekce právní argumentace soudu prvního stupně však nevede ke změně napadeného rozhodnutí.

17. Ani při širokém výkladu § 647 občanského zákoníku totiž skutková zjištění v této věci neodůvodňují závěr, že mezi stranami byla uzavřena, byť i konkludentně, dohoda o mimosoudním jednání o právu. Zjištěno bylo toliko to, že žalovaný opakovaně uváděl, že dluh zaplatí, případně že jej začne splácet. Taková jednostranná ujišťování dlužníka sama o sobě ještě neprokazují existenci shodné vůle obou stran vést mimosoudní jednání o sporném právu. Chybí jakýkoli konkrétní projev vzájemného konsenzu o tom, že účastníci místo soudního uplatnění povedou jednání směřující k mimosoudnímu vyřešení jejich sporu. Žalovaný navíc existenci takové dohody výslovně popřel.

18. Nelze přehlédnout ani to, že žalobce již v lednu 2019 podal trestní oznámení, tedy zjevně začal své postavení řešit prostřednictvím orgánů veřejné moci. Tato okolnost sama o sobě sice nevylučuje možnost souběžného mimosoudního jednání, oslabuje však přesvědčivost tvrzení, že mezi stranami existovala kontinuální dohoda o mimosoudním řešení věci až do listopadu 2021.

19. Odvolatelem citovaná judikatura - usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1130/2024, k němuž dále žalobce odkázal ještě na rozsudek téhož soudu ze dne 27. 5. 2025 sp. zn. 23 Cdo 431/2024 - tedy na nyní projednávanou věc nedopadá v tom směru, že by postačoval jakýkoli příslib dlužníka zaplatit dluh. Rozhodnutí akcentují široký výklad pojmu dohody, nikoli rezignaci na požadavek shodné vůle stran. Právě tento základní předpoklad v souzené věci prokázán nebyl.

20. Žalobce dále poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3319/2013. Z tohoto rozhodnutí plyne, že odepření ochrany námitce promlčení přichází v úvahu výjimečně, jestliže dlužník svým jednáním významně přispěl k tomu, že věřitel nárok včas neuplatnil, a věřitel tak nejednal liknavě, nýbrž zdrženlivě v důvěře ve slibované mimosoudní řešení.

21. O takový výjimečný případ zde však nejde. Nebylo prokázáno, že by žalovaný přijal vůči žalobci konkrétní závazek směřující k mimosoudnímu vyřízení věci, na jehož splnění by se žalobce mohl důvodně spolehnout do té míry, že by bylo omluvitelné nepodat včas žalobu. Žalobce měl po splatnosti pohledávek dostatečný časový prostor k procesnímu uplatnění nároku a ani po skončení trestního řízení nepodal civilní žalobu bez zbytečného odkladu.

22. Uplatnění námitky promlčení je zásadně legitimním výkonem práva a výjimka založená korektivem dobrých mravů musí být vyhrazena skutečně mimořádným situacím. Takové okolnosti v projednávané věci zjištěny nebyly.

23. Z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 23/2011 plyne, že poškozený řádně pokračuje v zahájeném řízení, podá-li po skončení trestního řízení v přiměřené době žalobu v občanském soudním řízení. Přiměřenost se posuzuje individuálně se zřetelem ke konkrétním okolnostem na straně poškozeného. V projednávané věci však tato úvaha nemůže žalobci prospět již proto, že jeho nárok nebyl v trestním řízení uplatněn včas, takže účinky stavení běhu promlčecí lhůty podle § 648 občanského zákoníku nenastaly. Nadto platí, že doba přesahující 21 měsíců od právní moci trestního rozhodnutí do podání žaloby je za okolností této věci zjevně značná a žalobcem uváděné důvody ji neospravedlňují natolik, aby mohla být pokládána za přiměřenou.

24. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku vady řízení spočívající v porušení § 118a o. s. ř. Žalobce skutečnosti rozhodné pro aplikaci § 647 občanského zákoníku tvrdil a soud je právně posoudil. Nešlo o situaci, kdy by žalobce netvrdil rozhodné skutečnosti a soud mu neposkytl potřebné poučení. Soud prvního stupně přisoudil tvrzeným okolnostem jiný právní význam, než jaký jim přikládal žalobce. Překvapivost rozhodnutí z toho dovodit nelze.

25. I přes uvedené odvolací soud poskytl žalobci v odvolacím řízení v rámci odvolacího jednání dne 9.6.2026 dodatečně další procesní prostor, když jej vyzval k doplnění tvrzení a návrhů důkazů k prokázání jeho tvrzení o existenci dohody ohledně mimosoudního jednání mezi účastníky, přičemž ani žalobcem označený důkaz (usnesení PČR ze dne 26.2.2020 o zahájení trestního stíhání str. 3 ) svým obsahem zachycujícím výpověď žalovaného z přípravného trestního řízení, kde pouze deklaroval připravenost peněžní prostředky žalobci vrátit slovy, že všechny peníze chce vrátit a že od března 2019 bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách, existenci dohody o vedení mimosoudních jednání mezi žalobcem a žalovaným ve smyslu § 647 o. z. podle názoru odvolacího soudu neprokázal. Existenci takové dohody pak nelze mít za prokázanou ani z žalobcem namítané komunikace vedené toliko ze strany žalobce vůči orgánům činným v trestním řízení v průběhu přípravného řízení. Nelze rovněž v této souvislosti pominout námitku žalovaného, že v rámci hlavního líčení před trestním soudem dne 9.11.2021 výše uvedenou připravenost k vrácení částky žalobci popřel. Pro stručnost lze pak v této souvislosti poukázat na přiléhavou argumentaci uvedenou k otázce neprokázání předmětné dohody na základě žalobcem tvrzených skutečností v bodě 17. odůvodnění tohoto rozsudku.

26. Odvolací soud tak po přezkoumání věci uzavírá, že žalobce uplatnil žalované nároky po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Ke stavení běhu promlčecí lhůty nedošlo ani podle § 648 občanského zákoníku, protože nárok nebyl v trestním řízení řádně uplatněn včas, ani podle § 647 občanského zákoníku, jelikož nebyla prokázána dohoda účastníků o mimosoudním jednání o právu nebo o okolnostech, které je zakládají. Uplatněná námitka promlčení není za zjištěných okolností v rozporu s dobrými mravy.

27. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti proto odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl věcně zcela správně, provedl dokazování v dostatečném rozsahu a své právní úvahy řádně odůvodnil. Námitky žalobce uplatněné v jeho odvolání nemohou na ve výsledku věcné správnosti napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně, i přes dílčí nepřesnost ve výkladu § 647 o. z. ze strany soudu prvního stupně, ničeho změnit.

28. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal v právním ani skutkovém posouzení věci soudem prvního stupně žalobcem vytýkaná pochybení, výrokem I. svého rozsudku napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně zcela správný potvrdil, tj. jak v meritorním zamítavém výroku I. rozsudku tak i v jeho závislém nákladovém výroku II.

29. Výrokem II. rozsudku dále odvolací soud ve smyslu § 224 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaného, který byl v rámci odvolacího řízení zcela úspěšný. Žalovaný vynaložil náklady v rozsahu odměny advokáta za dva úkony právní služby – za vyjádření k odvolání žalobce a za účast zástupkyně žalovaného u odvolacího jednání dne 9. 6.2026. Výše náhrady za jeden úkon právní služby vychází z celkové tarifní hodnoty sporu ke dni vynaložení příslušného úkonu, tj. ke dni podání vyjádření k odvolání 6.8.2025 dle směnného kurzu CZK/EUR (24,61 Kč / 1 EUR) z celkové tarifní hodnoty sporu ve výši 752 482 Kč [§ 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen AT)], tj. částka 11 340 Kč a ke dni účasti zástupkyně žalovaného u odvolacího jednání 9. 6. 2026 dle směnného kurzu CZK/EUR (24,231 Kč / 1 EUR) z celkové tarifní hodnoty sporu ve výši 741 112 Kč (§ 7 bod 5 AT), tj. částka 11 300 Kč, k tomu náleží dva režijní paušály hotových výloh á 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT za uvedené dva úkony právní služby. Žalovaný má tak celkově právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 23 540 Kč.