17 Co 226/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalované: Jméno žalované A , IČO: IČO žalované A sídlem Adresa žalované A insolvenční správkyně Jméno žalované B , narozeného Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B o splnění povinnosti, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 26. září 2024, č.j. 15 C 57/2024-84,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované stanovena povinnost zapsat do majetkové podstaty žalobce v insolvenčním řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , insolvenční spisová značka, peněžní prostředky dlužníka, a to 171 814,69 Kč – které je povinen vydat soudní exekutor , tituly před jménem, , jméno FO, ve spojeném řízení , číslo jednací, , 400 781,02 Kč – které je povinen vydat soudní exekutor , tituly před jménem, , jméno FO, v řízení , číslo jednací, , 31 157,64 Kč – které je povinen vydat soudní exekutor , tituly před jménem, , jméno FO, v řízení , číslo jednací, , 29 499,03 Kč – které je povinen vydat soudní exekutor , tituly před jménem, , jméno FO, v řízení , číslo jednací, a 88 233,68 Kč – které je povine vydat , tituly před jménem, , jméno FO, , se , adresa, , jako správce konkursní podstaty úpadce , právnická osoba, , IČO: , IČO, (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. Konstatoval, že insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. nepřepokládá pouze pasivní roli insolvenčního správce při zjišťování majetkové podstaty dlužníka, nýbrž aktivitu, jejíž podoba a intenzita závisí od okolností konkrétní věci. S odkazem na § 217 insolvenčního zákona dovodil, že soupis majetku dlužníka provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení podle pokynů insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Dlužník není oprávněn v insolvenčním řízení insolvenčnímu správci diktovat, jaké položky má zapsat do soupisu majetku (srov. § 221 i. z.). Zjistil, že žalovaná se jako insolvenční správkyně tvrzenými pohledávkami žalobce řádně zabývala. Podle soupisu majetkové podstaty z 10.11.2021 byly do majetkové podstaty zahrnuty (pouze) nemovitosti žalobce. U pohledávek, jejichž zahrnutí do majetkové podstaty se žalobce podanou žalobou domáhá, bylo již před zahájením tohoto řízení žalovanou insolvenční správkyní zjištěno, že zanikly. Za těchto okolností je neměla za existující, a proto je do soupisu nepojala, nenakládala s nimi a ani nemohla nakládat jako s mimořádným majetkem náležejícím do majetkové podstaty dlužníka a zjištěným po soupisu majetkové podstaty dlužníka. Došlo-li k nabytí majetku dlužníka v průběhu insolvenčního řízení (např. plnění ve výši 34 396,82 Kč v rámci konkursního řízení úpadce , právnická osoba, dne , datum, , či plnění 1 545 Kč vymožené soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, dne , datum, ), soud zjistil, že žalovaná s těmto prostředky náležejícími do majetkové podstaty žalobce řádně naložila.

2. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu odvoláním z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Namítl, že Okresní soud Blansku je obecným místně i věcně příslušným soudem žalované, není však soudem insolvenčním, ze zákona zmocněným k posuzování otázek vyplývajících z insolvenčního zákona a svěřených do pravomoci insolvenčního soudu. Domáhání se splnění povinnosti osoby vyplývající z její činnosti je sporem občanskoprávním, což platí i pro neplnění povinností insolvenčního správce, není-li konkrétní případ v insolvenčním zákoně upraven. Při rozhodování byl soud vázán žalobním návrhem, v němž žalobce nenesl důkazní břemeno k prokázání výše a pravosti jednotlivých povinností soudních exekutorů k vydání do majetkové podstaty dlužníka, neboť o tom je oprávněn rozhodovat v případných incidenčních sporech výhradně insolvenční soud. Žalobce pouze nesl břemeno tvrzení, zda se jeho požadavek opírá o zákonný předpis, zda je jednoznačně konkretizován žalobní petit a zda byla či nebyla žalovaná vyzvána, aby tak učinila dobrovolně. Toto břemeno si žalobce v řízení splnil. Pokud se soud prvního stupně rozhodl zkoumat existenci a výši peněžních prostředků určených k zápisu do majetkové podstaty, nejen že překročil žalobní návrh, ale neprovedl dokazování, jak byl povinen. Soud měl vyzvat žalobce, aby důkazně doložil existenci a výši peněžních prostředků určených k zápisu do majetkové podstaty žalobce, což neučinil. Rozpor mezi tvrzením žalobce a žalované o existenci peněžních prostředků nelze vyřešit v nynějším sporu, neboť jejich držitelé a osoby zodpovědné za jejich vydání nejsou účastníky tohoto řízení. O existenci a výši peněžních prostředků, které je soudní exekutor povinen vydat do majetkové podstaty, je oprávněn rozhodnout insolvenční soud v incidenčním sporu. Soud vzal bez dokazování za prokázaná tvrzení žalované, přesto, že protiřečila tvrzením žalobce. Zatížil tak řízení vadou spočívající v překročení žalobního návrhu, kterým byl soud vázán, jakož i v překročení oprávnění rozhodovat ve věci. Jelikož posouzení existence a výše finančních prostředků, jež měly zapsány do majetkové podstaty, nebylo předmětem žaloby ani v pravomoci soudu, bylo na místě relevantní zdůvodnění, proč povinnost zapsat tyto prostředky do majetkové podstaty žalobce nebylo možné žalované uložit. Soud prvního stupně nesprávně interpretoval § 221 insolvenčního zákona (dále jen i. z.), jehož smyslem je činit dlužníka odpovědným za případně neuvedený majetek. Taktéž soud pominul § 210 i. z. ukládající dlužníku povinnosti ke zjišťování majetkové podstaty, jakož i § 215 odst. 1 i. z. Soud neprovedl žádný důkaz svědčící o zániku pohledávek za soudními exekutory, kdy pouze odkazuje na prohlášení žalované. Podle § 46 odst. 7 exekučního řádu je soudnímu exekutorovi dána povinnost vydat vymožené plnění do majetkové podstaty dlužníka. Pokud se tak nestalo dobrovolně, je povinností žalované se tohoto práva domáhat. Insolvenční zákon nedává správci na výběr, který majetek se do majetkové podstaty zapíše a který nikoli. Nedošlo-li k zápisu peněžních prostředků, jež jsou soudní exekutoři povinni vydat do majetkové podstaty, a nejsou učiněna veškerá opatření k jejich vydání, nelze dospět k závěru o nedosažitelném majetku, ať už na úrovni žalované, tak na úrovni soudu prvního stupně, který iniciativně ve snaze podpořit argumenty žalované, proč označené pohledávky do majetkové podstaty nezapsat, neboť tato činnost by insolvenční správkyni přinesla administrativní a časovou náročnost bez relevantní odměny z oddlužení dlužníka, věc nesprávně právně posoudil a dospěl k nesprávnému rozhodnutí. Podle žalobce bylo na místě žalované uložit v rámci splnění povinnosti povinnost zapsat do jeho majetkové podstaty finanční prostředky, které mají být soudními exekutory vydány. O povinnosti či výši vydání těchto prostředků exekutory může být rozhodnuto jen v rámci incidenčních sporů. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že vyhoví podané žalobě v celém rozsahu a přizná žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že považuje napadený rozsudek za věcně správný, opodstatněný a řádně odůvodněný. Žalobce neuvádí v odvolání žádné nové skutečnosti, pouze nesouhlasí s rozhodnutím soudu. Takto postupuje ve všech incidenčních sporech vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , insolvenční spisová značka, Žalovaná jako insolvenční správce žalobce uvedla své stanovisko k podané žalobě a též při jednání před soudem dne , datum, , na němž setrvává. Do spisu byla založena potvrzení jednotlivých exekutorů o tom, že žádné peněžní prostředky nemají, které by do majetkové podstaty vydali. Taktéž bylo založeno rozvrhové usnesení sp. zn., Anonymizováno, , číslo jednací, uvádějící, kolik bylo do majetkové podstaty žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, vydáno. Ustanovení § 206 i. z. jednoznačně označuje soupis majetkové podstaty, tj. co ji tvoří. Zapisují se do ní jednotlivé položky, které jsou způsobilé ke zpeněžení a výtěžek je následně rozdělen mezi věřitele. Ustanovení § 392 odst. 1 i. z. uvádí, co musí dlužník k návrhu na povolení oddlužení přiložit, přičemž v písm. a) cit. ustanovení je uvedeno „seznam majetku dlužníka“, která dlužník podepisuje a prohlašuje za úplný a správný. Porušení této povinnosti by mohlo důvodem pro zrušení oddlužení. Žalobce nyní podává žalobu na to, aby insolvenční správce zapsal do majetkové podstaty příslušné pohledávky za exekutory a , tituly před jménem, , jméno FO, , ačkoliv pohledávky za exekutory při podání návrhu na oddlužení neuváděl. Sám žalobce v počátku oddlužení uvedl, že jediným jeho majetkem (mimo zajištěný majetek) je pohledávky v konkursním řízením č.j. , číslo jednací, kde byl správce , tituly před jménem, , jméno FO, a tento tuto pohledávku do majetkové podstaty již vydal, jak dokládá potvrzení o rozvrhu a o uhrazení do majetkové podstaty založené jako důkaz a insolvenční rejstřík , insolvenční spisová značka, str. 2 zprávy o oddlužení. Žalovaná proto navrhuje potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a uložení povinnosti žalobci nahradit jí náklady odvolacího řízení.

4. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalobce bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné a rozsudek soudu prvního stupně věcně zcela správný.

5. Předmětem řízení je žaloba na splnění povinnosti, jíž se žalobce jako dlužník v insolvenčním řízení domáhal, aby soud uložil žalované jako insolvenční správkyni povinnost zapsat do soupisu majetkové podstaty konkrétně vymezené peněžní prostředky, které měly být podle tvrzení žalobce vydány jednotlivými soudními exekutory, popřípadě správcem konkursní podstaty jiného úpadce. Již z povahy této žaloby vyplývá, že soud byl povinen posoudit, zda zde vůbec existuje majetek dlužníka, který by bylo možno či nutno do majetkové podstaty zahrnout, a tedy zda žalované vznikla povinnost, jejíž splnění se žalobce domáhá.

6. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobce, že soud prvního stupně překročil žalobní návrh nebo svou pravomoc tím, že se zabýval otázkou existence a výše žalobcem tvrzených peněžních prostředků. Nešlo o incidenční spor ve smyslu § 159 insolvenčního zákona (dále jen i. z.), nýbrž o občanskoprávní spor mezi dlužníkem a insolvenční správkyní, jehož předmětem bylo posouzení, zda insolvenční správkyně porušila zákonnou povinnost tím, že určitý majetek nezařadila do soupisu majetkové podstaty. Posouzení této otázky se nevyhnutelně pojí s hodnocením, zda tvrzený majetek existuje a zda je způsobilý být součástí majetkové podstaty, aniž by tím soud rozhodoval o hmotněprávních povinnostech třetích osob, které nejsou účastníky řízení.

7. Soud prvního stupně se nedopustil vadného postupu v řízení tím, že vycházel především z listinných důkazů předložených žalovanou. Tyto důkazy, zejména sdělení jednotlivých soudních exekutorů a rozhodnutí vydaná v konkursním řízení ohledně společnosti , právnická osoba, , byly způsobilé objasnit skutkový stav věci. Žalobce měl v řízení možnost tvrzení žalované zpochybnit či navrhnout další důkazy, kterými by existenci sporných peněžních prostředků prokázal, toho však v rozhodujícím rozsahu nevyužil.

8. Skutková zjištění soudu prvního stupně mají oporu v provedeném dokazování a odvolací soud je shledal zcela správnými. Bylo prokázáno, že v exekučních řízeních vedených soudními exekutory , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, byly veškeré částky vymoženy a vyplaceny oprávněným, popřípadě použity na úhradu nákladů exekuce ještě před zahájením insolvenčního řízení žalobce. V exekučním řízení vedeném , tituly před jménem, , jméno FO, bylo po zahájení insolvenčního řízení vymoženo pouze plnění ve výši 1 545 Kč, které bylo žalované vydáno a řádně zahrnuto do majetkové podstaty. Rovněž plnění z konkursního řízení vedeného na majetek společnosti , právnická osoba, , bylo jednak vyplaceno na základě dřívějšího rozvrhového usnesení, jednak byla částka 34 396,82 Kč poukázána do majetkové podstaty žalobce v průběhu jeho insolvenčního řízení, s níž žalovaná naložila v souladu s insolvenčním zákonem. Ze zjištěného skutkového stavu tak nevyplývá existence dalších peněžních prostředků, které by bylo možné považovat za majetek dlužníka ke dni zahájení insolvenčního řízení nebo majetek nabytý v jeho průběhu.

9. Podle § 205 i. z. náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužník vlastnil ke dni vzniku účinků zahájení insolvenčního řízení, a majetek, který nabyl v jeho průběhu. Insolvenční správce je povinen majetkovou podstatu zjišťovat a sepisovat (§ 209 i. z.), avšak pouze v rozsahu majetku skutečně existujícího a dosažitelného, jenž může sloužit k uspokojení věřitelů, řídí se přitom pokyny insolvenčního soudu. Insolvenční zákon nepředpokládá formální zápis majetku do soupisu pouze na základě tvrzení dlužníka, nýbrž svěřuje insolvenčnímu správci oprávnění i odpovědnost posoudit, zda konkrétní majetek do majetkové podstaty náleží, musí přitom podle § 36 i. z. postupovat svědomitě a s odbornou péčí. Podle § 217 i. z. soupis provádí a doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Správně tudíž soud prvního stupně v kontextu citovaných ustanovení insolvenčního zákona, jakož i s odkazem na jím další označené ustanovení § 221 i. z., týkající se prohlášení dlužníka o správnosti soupisu k výzvě insolvenčního správce, dovodil, že dlužník není oprávněn insolvenčnímu správci určovat obsah soupisu majetkové podstaty, neboť je zřejmé, že takový žalobcem tvrzený právní nárok nemá oporu v žádném ustanovení insolvenčního zákona. Tento nárok nezakládají ani žalobcem označená ustanovení § 210 i. z. či § 215 i. z.

10. Žalobcem namítaná povinnost vyplývající z § 46 odst. 7 exekučního řádu dopadá pouze na vymožené plnění, které exekutor skutečně drží po zahájení insolvenčního řízení. V projednávané věci však bylo prokázáno, že s výjimkou částky 1 545 Kč, která byla insolvenční správkyni vydána, žádné takové plnění u exekutorů neexistovalo. Za této situace nelze žalované vytýkat, že takové položky nezařadila do soupisu majetkové podstaty, ani po ní spravedlivě požadovat, aby iniciovala další kroky směřující k vymožení majetku, jehož existence nebyla prokázána.

11. S ohledem na učiněná zjištění insolvenční správkyně v posuzovaném případě (oproti přesvědčení žalobce) žádnou žalobcem tvrzenou zákonnou povinnost tím, že jím označený majetek nezařadila do soupisu majetkové podstaty, neporušila. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v potřebném rozsahu, vycházel z dostatečných důkazů a dospěl ke správným právním závěrům ohledně nedůvodnosti podané žaloby. Odvolací námitky žalobce představují především nesouhlas s hodnocením důkazů a právním posouzením věci, samy o sobě však nezakládají důvod ke změně či zrušení napadeného rozhodnutí.

12. Odvolací soud proto výrokem I. rozsudku napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to jak v meritorním výroku I., tak ve věcně správném závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.

13. Výrokem II. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně procesně úspěšná, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen, a má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Žalovaná nebyla v odvolacím řízení zastoupena advokátem ani jiným zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a uplatnila nárok na paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon spočívající ve vyjádření k odvolání žalobce. Odvolací soud proto žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., která stanoví paušální částku náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka řízení za každý jednotlivý úkon. Žalobce je povinen tuto náhradu žalované zaplatit ve lhůtě stanovené ve výroku tohoto rozhodnutí.