17 CO 24/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Hany Příhodové, ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného se sídlem podnikání ulice a číslo , PSČ obec o 1.000.000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 11. 2021, č. j. 23 C 23/2021-47, <b>I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.</b> 1. Okresní soud ve Znojmě („ dále jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 23 C 23/2021-47 („ dále jen rozsudek soudu I. stupně“) tak, že žalobu žalobce na zaplacení částky 1.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 8. 2018 do zaplacení zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém namítl, že soud prvního stupně neprojednával předmět žaloby a neprovedl jím navržené důkazy, pouze formálně žalobu projednal a tuto následně zamítl, aniž ho dostatečně poučil. Podle žalobce se soud prvního stupně nezabýval dopady do jeho osobního života, které byly způsobeny porušením jeho práv a povinností žalovaným. Soud nesprávně hodnotil celou věc, když tuto záležitost posuzoval s ohledem na úspěch ve věci, ve které došlo k porušení jeho práv, nicméně zkoumání této podmínky je pro nemajetkovou újmu irelevantní, protože porušením povinností žalovaného došlo k zásahu do jeho osobního života, neboť činil právní kroky několik let, aby se dostal do stejného, resp. obdobného procesního stavu, v jakém byl u žalovaného. Posouzení úspěchu ve věci má význam v případě uplatnění nároku na náhradu škody, nikoliv v jeho případě. Právě těch několik let nejistot a útrap a z nich plynoucích zásahů do jeho osobní sféry, je předmětem soudního jednání o náhradu nemajetkové újmy. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a žalobě vyhověl nebo aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že se ztotožňuje se závěry učiněnými soudem prvního stupně a navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

4. Odvolací soud posoudil odvolání žalobce jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o.s. ř.). Ve svých důvodech je odvolání žalobce podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s.ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s.ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly v odvolání namítány a odvolací soud je z obsahu spisu nezjistil.

5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

6. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 9. 3. 2021 a doplněnou podáním ze dne 28. 4. 2021 domáhal po žalovaném zaplacení částky 1.000.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 8. 2018 do zaplacení, a to z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného postupu žalovaného jako advokáta, kterému udělil plnou moc pro zastupování v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. [spisová značka]. V rámci udělené plné moci ho žalovaný zastupoval v řízení o zastavení exekučního řízení a v řízení o odkladu exekučního řízení, přičemž usnesením Okresního soudu ve Znojmě pod č. j. [číslo jednací] ze dne 21. 5. 2015 byl jeho návrh na zastavení exekuce a na odklad exekuce zamítnut. Žalovaný po poradě s ním podal proti tomuto usnesení odvolání, avšak žalovaný ho již o nařízeném jednání u odvolacího soudu neinformoval, byť se ho chtěl účastnit. Dále jej žalovaný neinformoval o tom, jak odvolací soud rozhodl a tím mu neumožnil rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním a případně ústavní stížností, byť žalovaný věděl, že má dovolání zájem eventuálně i ústavní stížnost podat. Žalobce dále uvedl, že dne 21. 3. 2018 skončil se žalovaným smluvní vztah ohledně zastupování a žalovaný následně zjistil, že nemá kompletní spis, tento mu také nepředal. Žalobce uvedl, že s ohledem na tyto skutečnosti mu vznikla nemajetková újma spojená s psychickým vypětím a stresem spojeným se ztrátou nemovitých věcí, jež byly prodány v rámci probíhající exekuce. V důsledku probíhajících exekučních řízení došlo k narušení rodinných vztahů s ostatními členy rodiny. Žalovaný na výzvu k mimosoudnímu vyřešení věci nereagoval, tudíž se v tomto řízení domáhá vůči žalovanému úhrady nemajetkové újmy ve výši 1.000.000 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení.

7. Žalovaný popřel, že by spisový materiál ztratil, tento byl žalobci předán a uvedl, že žalobcem požadovaná částka postrádá jakékoliv opodstatnění. Žalovaný připomenul, že podkladem exekučního řízení byl platební rozkaz, který nabyl právní moci v důsledku pasivity pana [příjmení], resp. jeho tehdejšího právního zástupce. Návrhem na zastavení exekuce mohlo být, v případě prokázání uhrazení či neexistence pohledávky, dosaženo zastavení exekuce, nemohlo však dojít k újmě panu [příjmení], resp. zhoršení situace v případě, že by se důvody pro zastavení exekuce neprokázaly. Žalovaný uvedl, že příčinou exekučního řízení je pravomocný platební rozkaz a skutečnosti, které k jeho vydání a nabytí právní moci vedly, nikoliv snaha exekuční řízení zastavit. Podle jeho názoru není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a exekučním řízením, resp. vznikem psychické újmy. Žalovaný poukázal na skutečnost, že předmětem exekuce byla částka 200.000 Kč, přičemž se jeví jako nepravděpodobné, že by exekuce pro takto vysokou pohledávku, resp. skutečnosti uváděné žalobcem, odůvodňovaly přiznání nemajetkové újmy žalobci. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby.

8. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které v odůvodnění svého rozsudku popsal, zejména provedením listinných důkazů, a to příslušných rozhodnutí vydaných v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě a Krajským soudem v Brně (viz bod 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) se podrobně zabýval otázkou, zda nároku žalobce lze z pohledu jednotlivých zákonných ustanovení, která umožňují přiznání poškozené osobě náhradu nemajetkové újmy, vyhovět. Soud prvního stupně prvořadě vycházel z ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, které upravuje odpovědnost advokáta klientovi za újmu, kterou mu advokát způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Soud prvního stupně konstatoval, že zákon o advokacii ve spojení s ustanovením § 2894 odst. 2 občanského zákoníku odpovědnost advokáta za nemajetkovou újmu neumožňuje. Odškodnění nemajetkové újmy dle těchto zákonných ustanovení, které nebylo mezi účastníky sjednáno, přiznat nelze. Soud prvního stupně se dále podrobně zabýval otázkou, zda nepřichází v úvahu přiznání náhrady nemajetkové újmy žalobci i z pohledu dalších zákonných ustanovení, a to dle ustanovení § 2956, § 2958 či 2971 občanského zákoníku, přičemž dospěl k závěru, že z pohledu těchto zákonných ustanovení nelze přiznat nároku žalobce důvodnost. Nad rámec těchto závěrů se soud prvního stupně podrobně zabýval otázkou, zda by byly splněny všechny obecné zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného za vzniklou újmu. Zcela správně se zabýval otázkou, zda v případě, že nebýt pochybení advokáta a v případě, že by žalobce proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí jeho návrhu na odklad a zastavení exekuce, podal dovolání, by mohl být úspěšný. Vyřešení této otázky soud prvního stupně označil za podstatné pro posouzení příčinné souvislosti mezi pochybením advokáta a vznikem újmy. Soud prvního stupně podrobně rozebral probíhající exekuční řízení, odkázal na ustálenou soudní judikaturu a dospěl k závěru, že úspěšnost dovolání v případě, že by bylo žalovaným k pokynu žalobce podáno, se jeví jako nepravděpodobné a lze proto učinit závěr, že i kdyby bylo dovolání podáno, s vysokou mírou pravděpodobnosti by to nic nezměnilo na tom, že exekuce na majetek žalobce by byla nadále vedena a že na postavení žalobce by se podáním dovolání nic nezměnilo. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že není dán vztah příčinné souvislosti mezi pochybením žalovaného a tvrzenou újmou. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl, přičemž uvedl důvody, proč neprováděl další dokazování ve věci. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a skutečností, že úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. S bližším odvolací soud odkazuje na velmi podrobné a precizní odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

9. Odvolací soud se v celém rozsahu ztotožnil se závěry učiněnými v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v celém rozsahu na ně odkazuje a v podstatě nemá, co by k nim dodal.

10. K námitce žalobce, že se soud prvního stupně nezabýval předmětem žaloby a postupoval pouze formálně, aniž se zabýval dopady do jeho osobního života, které byly způsobeny porušením jeho práv a povinností žalovaného, odvolací soud uvádí, že tato námitka žalobce je zcela neopodstatněná. [příjmení] se soud mohl zabývat otázkou rozsahem újmy, která žalobci jednáním žalovaného jako advokáta vznikla, musel si především vyřešit otázku, zda vůbec je nárok žalobce co do základu opodstatněný, což soud prvního stupně beze zbytku učinil. Bylo by zcela v rozporu s procesní ekonomií řízení, aby se soud podrobně zabýval otázkou, zda žalobci vznikla újma a v jakém rozsahu, pokud by nebyly naplněny další zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za újmu. Základní podmínkou pro to, aby se mohl žalobce úspěšně vůči žalovanému, jako advokátovi, který ho v exekučním řízení zastupoval, domáhat nemajetkové újmy, je, aby především zákonná úprava možnost domáhat se takovéto nemajetkové újmy vůči advokátovi umožňovala. Soud prvního stupně proto podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozebral jednotlivá zákonná ustanovení, která možnost domáhat se nemajetkové újmy vůči škůdci upravují a umožňují, a zcela správně dovodil, že tomu tak není v případě odpovědnosti advokáta ve vztahu k jeho klientovi. Jestliže tedy zákonná úprava klientovi advokáta vůbec neumožňuje, aby se vůči advokátovi domáhal nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout nesprávným postupem advokáta při jeho zastupování, je pak zcela nadbytečné zabývat se otázkou, zda nějaká nemajetková újma žalobci vůbec vznikla.

11. Soud prvního stupně se nepochybně pro případ, že by výše uvedený právní názor ohledně nemožnosti klienta domáhat se nemajetkové újmy ve vztahu k advokátovi nebyl shledán jako správný, podrobně zabýval otázkou, zda žalobcem tvrzená újma je v příčinné souvislosti s nesprávným postupem advokáta – žalovaného při zastupování žalobce. Existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem újmy je základním předpokladem odpovědnosti za vzniklou újmu. V této souvislosti nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalovaný zastupoval žalobce ve fázi exekučního řízení, kdy již exekuce byla nařízena dle pravomocného exekučního titulu a žalovaný zastupoval žalobce v té fázi řízení, kdy podával návrh na odklad a zastavení exekuce. [příjmení] bylo možno uvažovat o závěru, že žalobcův nárok na náhradu nemajetkové újmy je opodstatněný, musel by soud dospět k závěru, že pokud by žalobce byl v dovolacím řízení proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2016, č. j. [číslo jednací] úspěšný, že by tak mohlo dojít k odvrácení pravomocně nařízené exekuce vůči žalobci. Skutečně pouze za situace, že by žalobce mohl být se svým dovoláním úspěšný, by mohlo dojít v následném řízení k zastavení exekučního řízení vedeného vůči němu. Pouze v takovém případě nebýt toho, že dovolání podáno nebylo, by skutečně mohla být dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem újmy žalobci. Soud prvního stupně podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozebral, z jakého důvodu by žalobce s vysokou pravděpodobností nebyl se svým dovoláním úspěšný, přičemž odvolací soud se s těmito závěry v celém rozsahu ztotožňuje.

12. Odvolací soud k odvolání žalobce dále uvádí, že hlavní námitka, kterou žalobce brojil proti nařízené exekuci, byla skutečnost, že mu nebyl řádně doručen exekuční titul – platební rozkaz, kterým byl zavázán k povinnosti zaplatit oprávněné [jméno] [příjmení] částku 200.000 Kč (platební rozkaz Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 4. 2009, č. j. [číslo jednací]). Jak správně poukázal soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku pod bodem 20, soud provádějící exekuci není v exekučním řízení oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a tvrzené vady exekučního titulu nejsou důvodem pro zastavení exekuce. V rámci řízení o zastavení exekučního řízení tedy nepříslušelo soudu rozhodujícímu o tomto návrhu přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu ani otázku, zda tento exekuční titul nabyl právní moci či nikoliv. Tuto otázku řešil soud prvního stupně a následně i odvolací soud ve fázi řízení o nařízení exekuce. V řízení o návrhu na zastavení exekuce i v řízení o odklad exekuce se již soud otázkou platnosti, právní mocí a vykonatelností exekučního titulu zabývat nemohl.

13. Odvolací soud se tedy ztotožnil v celém rozsahu se závěry soudu prvního stupně, rozsudek soudu považuje za věcně správný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

14. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 za použití ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že úspěšnému žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.