23 C 23/2021

Plný text

Okresní soud ve Znojmě rozhodl předsedou senátu Mgr. Romanem Vystrčilem jako samosoudcem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 1 000 000 Kč s příslušenstvím, <b>I. Zamítá se žaloba na zaplacení částky 1 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 8. 2018 do zaplacení.</b> <b>II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou ze dne 9. 3. 2021 doplněnou dne 28. 4. 2021 se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 1 000 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 8. 2018. Vznesený požadavek odůvodnil tím, že žalovaný jakožto advokát jej zastupoval na základě udělené plné moci v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu ve [obec] pod sp.zn. [sp.zn.] [spisová značka]. V tomto řízení podal návrh na zastavení exekuce, který byl soudem zamítnut. Po poradě se žalovaným podal žalobce proti tomuto rozhodnutí odvolání. Žalovaný jej následně nijak neinformoval o tom, že bylo u odvolacího soudu nařízeno jednání, ač projevil zájem se jej účastnit a nijak jej ani neinformoval o tom, jakým způsobem bylo o odvolání rozhodnuto. Jednáním žalovaného mu bylo znemožněno podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání a případně jej napadnout i ústavní stížností. Jakmile se o této skutečnosti dozvěděl, vypověděl žalovanému dne 21. 3. 2018 plnou moc. Následně zjistil, že žalovaný nemá kompletní spis, který ztratil a žalovanému jej dosud nepředal. V důsledku zmeškání dovolání mu byly v exekuci prodány nemovitosti a exekuční řízení stále trvá. Jednáním žalovaného mu byla způsobena psychická újma, řadu let měl a stále má problémy se spaním, rovněž trpí depresí. Ztráta nemovitostí a stále probíhající exekuce je zdrojem psychického vypětí, došlo rovněž k narušení jeho rodinných vztahů v důsledku neustálých sporů s ostatními členy rodiny týkajících se stále vedené exekuce a jejích dopadů do majetkové sféry rodiny.

2. Žalovaný považuje podanou žalobu za nedůvodnou, neboť případná účast žalobce u odvolacího řízení by nemohla nijak změnit výsledek odvolacího řízení. V projednávané exekuci byla po žalobci vymáhána pohledávka z titulu nezaplacené ceny za postoupenou pohledávku. V průběhu řízení vyšlo najevo, že důkazy ze kterých žalobce dovozoval zánik vymáhané pohledávky, neprokazují zaplacení sjednané ceny za postoupení pohledávky, ale toliko zaplacení samotné postoupené pohledávky. Tvrzení žalobce o fiktivnosti smlouvy o postoupení pohledávky nebylo možné prokázat, trestní oznámení, která žalobce podával, byla opakovaně odkládána. Pro úspěšnost žalobce bylo klíčové prokázání úhrady sjednané ceny za postoupenou pohledávku, což se žalobci prokázat nepodařilo. Žalobce byl na tuto skutečnost opakovaně upozorňován, byl upozorněn na nízkou pravděpodobnost úspěchu podaného odvolání z důvodu nedostatku věcných argumentů, kterými by mohlo být rozhodnutí zpochybněno, přesto však na podání odvolání trval. Chybí zde vztah příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a výsledky exekučního řízení a údajné psychické újmy na straně žalobce. V rámci obrany žalovaný dále vznesl námitku promlčení uplatněného nároku, neboť jej žalobce začal uplatňovat již v průběhu roku 2017.

3. Provedeným dokazování bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovaného podáním ze dne 4. 7. 2018 k náhradě nemajetkové újmy spojené s psychickým vypětím a stresem spojeným se ztrátou nemovitostí ve výši 1 000 000 Kč Česká advokátní komora k dotazu soudu sdělila, že neeviduje stížnost žalobce na postup žalovaného. Exekuční spis sp.zn. [spisová značka] se stále nachází u odvolacího soudu, soud proto při rozhodování vyšel z rozhodnutí, která byla ve věci vydána a která jsou evidována v systému ISAS. Takto bylo zjištěno, že dne [datum] bylo [název soudu] vydáno rozhodnutí č.j. [číslo jednací], kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], jímž byla na majetek žalobce nařízena exekuce k vymožení pohledávky oprávněné [jméno] [příjmení] z elektronického platebního rozkazu Okresního soudu ve [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] a jejím provedením byl pověřen [titul] [jméno] [příjmení], soudní exekutor [exekutorský úřad] [anonymizována dvě slova]. V nalézacím řízení se oprávněná domáhala zaplacení sjednané úplaty za postoupení pohledávky za [jméno] [příjmení] na žalobce. V rámci podaného odvolání se soud zabýval námitkou žalobce, že elektronický platební rozkaz mu nebyl doručen, neboť nebyl obsahem jemu zaslané zásilky a že podpis na doručence není jeho, neboť zásilku převzala jiná osoba a jemu byla předána až dodatečně. Pokud se týká druhé námitky, považoval jí odvolací soud provedeným dokazováním za vyvrácenou, ohledně prvé námitky neunesl žalobce důkazní břemeno. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] zamítl zdejší soud návrh žalobce na odklad a zastavení exekuce. Důvody pro zastavení exekuce shledával žalobce ve skutečnosti, že mu nebyl doručen elektronický platební rozkaz, že smlouva o postoupení pohledávky byla jen fiktivním úkonem, je tak vymáhána neexistující pohledávka, že jednání oprávněné vykazuje znaky obcházení zákona, je v rozporu s dobrými mravy a naplňuje i znaky trestného činu, že postoupená pohledávka ze smlouvy o půjčce již zanikla, neboť tento dluh byl [jméno] [příjmení] uhrazen přímo oprávněné, která obdržené plnění nevydala žalobci, že oprávněná vymáhanou pohledávku za žalobcem neuvedla v podaném návrhu na povolení oddlužení a že vzhledem k všem těmto skutečnostem je vedení exekuce výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Dne 17. 6. 2015 podal žalobce prostřednictvím žalovaného proti tomuto usnesení odvolání. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] [název soudu] odvoláním napadené usnesení potvrdil. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že námitku žalobce o nedoručení exekučního titulu neshledal soud důvodnou, neboť žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti a důkazy zpochybňující řádné doručení a je tak třeba vycházet z usnesení sp.zn. [spisová značka], kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce podaného z týchž důvodů. Námitka žalobce o fiktivnosti uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky směřuje proti věcné správnosti exekučního titulu, kterou však exekuční soudu není oprávněn v exekučním řízení přezkoumávat. Ohledně tvrzené trestné činnosti oprávněné nebylo doloženo žádné rozhodnutí vydané v trestním řízení, které by tuto skutečnost potvrzovalo. S ohledem na ustálenou judikaturu neshledal odvolací soud důvodnou ani námitku vedení exekuce v rozporu s dobrými mravy. Ohledně tvrzeného zániku pohledávky bylo zjištěno, že dlužník z postoupené pohledávky plnil oprávněné až poté, co mu žalobce oznámil postoupení pohledávky, nelze tak aplikovat ust. § 527 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., stanovující odpovědnost postupitele postupníkovi, jestliže dlužník splní postupiteli dluh dříve, než byl povinen plnit postupníkovi. Plněním osobě, která již nebyla věřitelem, došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně původního věřitele – oprávněné, ochuzeným však nebyl žalobce, ale dlužník, který plnil nesprávné osobě. Neuvedení pohledávky v insolvečním návrhu nepovažoval odvolací soud bez dalšího za důkaz prokazující neexistenci pohledávky. Z obsahu exekučního spisu dále vyplývá, že povinný podal další návrh na zastavení exekuce, který zamítl zdejší soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno Krajským soudem v Brně usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Toto rozhodnutí již bylo napadeno dovoláním a bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka] zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení proto, že odvolací soud se nezabýval námitkou povinného, že po postoupení pohledávky uhradil dlužník dluh přímo k rukám oprávněné, aniž by tato obdržené plnění následně převedla žalobci jako novému věřiteli. V rámci odůvodnění se Nejvyšší soud mimo jiné zabýval i námitkou žalobce, že exekuce je vedena v rozporu s dobrými mravy, poctivostí a že ze strany oprávněné představuje zneužití práva a neshledal jí jako důvod pro zastavení exekuce. O návrhu povinného na zastavení exekuce bylo [název soudu] znovu rozhodnuto usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka], kterým bylo rozhodnutí soudu prvého stupně opět potvrzeno jako věcně správné.

4. Podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Advokát odpovídá za újmu způsobenou klientovi i tehdy, byla-li újma způsobena v souvislosti s výkonem advokacie jeho zástupcem nebo jiným jeho zaměstnancem než zaměstnaným advokátem; odpovědnost těchto osob za újmu způsobenou zaměstnavateli podle zvláštních právních předpisů tím není dotčena.

5. Podle § 2894 odst. 2 občanského zákoníku nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

6. Podle § 2956 občanského zákoníku vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

7. Podle § 2958 občanského zákoníku při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

8. Podle § 2971 občanského zákoníku odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

9. Z ustanovení § 2894 občanského zákoníku vyplývá, že povinnost škůdce odčinit poškozenému i nemajetkovou újmu nevzniká na rozdíl od újmy na majetku vždy, ale jen v případě, že taková povinnost byla mezi stranami závazku výslovně sjednána, nebo v případě, že povinnost k náhradě nemajetkové újmy stanoví výslovně zákon.

10. V projednávaném případě žalobce uplatňuje náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být žalovaným způsobena při výkonu advokacie. Zákon o advokacii obsahuje ve vztahu k obecné úpravě náhrady škody v občanském zákoníku speciální úpravu odpovědnosti advokáta za škodu vzniklou při výkonu advokacie. Z textu ustanovení § 24 tohoto zákona lze ve spojení s ustanovením § 2894 odst. 2 občanského zákoníku dovodit, že advokát odpovídá jen za újmu na jmění – tedy za škodu na majetku a za případný ušlý zisk (jak je stabilně dovozováno i v dřívější judikatuře Nejvyššího soudu), neboť aby odpovídal i za případnou nemajetkovou újmu, musela by být tato skutečnost v zákoně o advokacii výslovně uvedena, jak je tomu kupř. v § 2543, § 2956, § 2958 či § 2971 občanského zákoníku (pro srovnání viz Kovářová, D., a kol., Zákon o advokacii. Komentář. Praha: Wolters Kluver, 2017, komentář k § 24). Zákon o advokacii však žádnou takovou zvláštní úpravu odpovědnosti advokáta za nemajetkovou újmu nemá, do úvahy tak jeho odpovědnost za nemajetkovou újmu přichází pouze v případě, že taková možnost byla mezi ním a poškozeným klientem výslovně sjednána, nebo v případě, že by byly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti za nemajetkovou újmu dle § 2956, § 2958 či § 2971 občanského zákoníku. Z vyjádření žalobce vyplývá, že k žádnému zvláštnímu ujednání mezi ním a žalobcem ohledně odpovědnosti za újmu nedošlo, do úvahy tak přichází jen odpovědnost žalovaného za nemajetkovou újmu dle shora citovaných ustanovení občanského zákoníku.

11. Ustanovení § 2956 občanského zákoníku upravuje zvláštní případ nástupu povinnosti škůdce hradit i nemajetkovou újmu v případě škodlivého zásahu do přirozených práv člověka. Demonstrativní výčet osobnostních práv provádí občanský zákoník v ustanovení § 81 odst. 2, kdy za osobností práva člověka považuje život, důstojnost, zdraví, právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a projevy osobností povahy. Jedná s o demonstrativní výčet, do úvahy tak přicházejí i další přirozená práva osobnostní povahy. Ustanovení § 2958 občanského zákoníku pak stanovuje speciální zákonný rámec pro poskytnutí náhrady nemajetkové újmy za porušení přirozených práv člověka, kterými jsou jeho život a zdraví, při kterém dochází k takovému zásahu do jeho tělesné a duševní integrity, jehož důsledkem je ublížení na zdraví. Zatímco zákonná ustanovení o ochraně osobnosti řeší podmínky a rozsah náhrady u ostatních porušení osobnostní integrity, ustanovení § 2958 občanského zákoníku stanovuje podmínky a rozsah náhrady při újmě na zdraví. Pro obě zákonná ustanovení je pak společné, že jde vždy o náhradu újmy, pro vznik odpovědnosti škůdce za nemajetkovou újmu tak musí být splněny všechny obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Těmito předpoklady jsou jednání škůdce spočívající v protiprávním zásahu do osobnostních práv člověka (v případě § 2958 výlučně do zdraví), vznik nemajetkové újmy, existence vztahu příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a vzniklou újmu a existence zavinění na straně škůdce, které se však v souladu s § 2911 občanského zákoníku předpokládá ve formě nedbalosti.

12. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ztráta možnosti přezkumu rozhodnutí v důsledku opomenutí obhájce není sama o sobě zásahem do osobnostních práv žalobce. Pokud se obhájce v této souvislosti dopustil pochybení, jde o případné porušení jeho povinností obhájce vůči jím zastupovanému žalobci, avšak nejde bezprostředně o zásah proti osobnostnímu právu žalobce, respektive o zásah proti některé ze složek tohoto práva (pro srovnání kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp.zn. 30 Cdo 2652/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp.zn. 30 Cdo 4081/2011, ze dne 14. 10. 2015, sp.zn. 30 Cdo 2411/2015, či ze dne 25. 2. 2021, sp.zn. 25 Cdo 3176/2019). Případné pochybení žalovaného při výkonu advokacie spočívající v opomenutí informovat žalobce o jednání odvolacího soudu a o jeho výsledku proto nelze považovat za zásah do přirozených práv žalobce jako klienta žalovaného, neboť právo klienta na řádné zastupování je právem zřetelně odlišným od práva na ochranu osobnosti jako celku.

13. S ohledem na shora uvedené proto ke vzniku odpovědnosti žalovaného za nemateriální újmu dle § 2956 a § 2958 občanského zákoníku nepostačuje pouze jeho jednání spočívající v pochybení při výkonu advokacie, ale je třeba, aby k takovému opomenutí advokáta přistoupilo jeho další jednání způsobilé vyvolat újmu na přirozeném právu žalobce, v projednávaném případě tedy jednání směřující proti zdraví žalobce. Samotné jednání advokáta spočívající v chybném výkonu advokacie tak ke vzniku odpovědnosti advokáta za případnou nemajetkovou újmu nepostačuje, takovou možno vylučuje shora rozebrané ustanovení § 24 zákona o advokacii. Ke vzniku odpovědnosti za nemajetkovou újmu by bylo třeba jiného jednání, než je výkon advokacie, které by bylo způsobilé vyvolat zásah v přirozených právech člověka. Existenci jiného takového jednání však žalobce v řízení netvrdí, neboť odpovědnost žalovaného vyvozuje jen z jednání mající původ ve způsobu výkonu advokacie žalovaným.

14. Na projednávaný případ nelze aplikovat ani ustanovení § 2971 občanského zákoníku, neboť to rovněž stanovuje několik podmínek, za nichž nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniká. Mezi tyto podmínky patří vedle zvláštních okolností, za nichž škůdce újmu způsobil i podmínka, že se musí jednat o případ protiprávnosti, nikoliv o případ zvláštní objektivní odpovědnosti za výsledek (pro srovnání viz Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521 - § 3081). Relativní majetková práva.

2. část. Praha: Wolters Kluver, 2014, komentář k § 2071). Odpovědnost advokáta za škodu při výkonu advokacie je však koncipována jako odpovědnost objektivní, odpovědnost za výsledek, aplikace § 2971 občanského zákoníku je proto vyloučena.

15. V projednávaném případě proto požadovaná náhrada nemajetkové újmy způsobené žalobci žalovaným při výkonu advokacie nemá oporu v hmotném právu, není zde zákonný podklad, ze kterého by soud mohl dovodit odpovědnost advokáta za nemajetkovou újmu. Případná analogie je vyloučena ustanovením § 2894 odst. 2 občanského zákoníku, neboť toto ustanovení povinnost k náhradě nemajetkové újmy stanovuje jen v případech, kdy je to zákonem výslovně uvedeno.

16. Soud se přesto zabýval i otázkou, zda by byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného za vzniklou újmu. Jak již bylo uvedeno, odpovědnost advokáta za újmu vzniklou při výkonu advokacie je v zákoně o advokacii koncipována jako odpovědnost objektivní, ke vzniku odpovědnosti tak postačí, jsou-li dány následující předpoklady – pochybení při výkonu advokacie, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nimi. Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti advokáta při výkonu advokacie a vznikem škody je dána tehdy, jestliže nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient (poškozený) v soudním řízení (zcela nebo zčásti) úspěšný. Soud se proto zabýval otázkou, zda z obsahu exekučního spisu vyplývá, že v případě podání dovolání, by mohl být žalobce se svým návrhem na zastavení exekuce úspěšný.

17. Z ustanovení § 237 o.s.ř. a § 241a odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že dovolání je přípustné jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovoláním tak nelze napadat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu (jakož i soudu prvého stupně). Aby tedy mohlo být případné dovolání žalobce do usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2016, č.j. 26 Co 471/2015-249, úspěšné, musely by zde být dány okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že soud posoudil některý se žalobcem uplatněných důvodů pro zastavení exekuce po právní stránce nesprávně.

18. Z obsahu provedeného dokazování vyplývá, že žalobcem tvrzené důvody pro zastavení exekuce spočívající v nedoručení exekučního titulu a ve spáchání trestného činu oprávněnou byly posouzeny jako nedůvodné proto, že v případě prvého důvodu žalobce neuvedl žádné nové důkazy, které by na rozdíl od dřívějšího odvolacího řízení, byly způsobilé prokázat pravdivost tohoto jeho tvrzení. Rovněž u druhého důvodu byla námitka žalobce shledána jako nedůvodná proto, že nebyla zjištěna existence jakéhokoliv rozhodnutí o tom, že by oprávněná spáchala trestný čin. Při rozhodování o této části návrhu na zastavení exekuce tak odvolací soud neprováděl žádné právní hodnocení uplatněného nároku, ale vyšel toliko z obsahu provedeného dokazování, kterým nebyla pravdivost skutkových tvrzení žalobce prokázána. Pokud by správnost závěrů odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, směřovalo by jeho dovolání toliko do správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. Jak již bylo uvedeno, takové dovolání není přípustné a bylo by zcela jistě odmítnuto.

19. Část návrhu na zastavení exekuce, která byla odůvodněna fiktivností uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky, byla odvolacím soudem posouzena jako nedůvodná proto, že směřovala proti věcné správnosti elektronického platebního rozkazu, kterou exekuční soud nemůže řešit (a nemůže být proto důvodem pro zastavení exekuce). Jestliže v exekuci vymáhaná pohledávka vznikla tím, že žalobce nezaplatil oprávněné sjednanou úplatu za postoupení pohledávek, pročež byla podána žaloba u soudu, a jestliže by smlouva o postoupení pohledávek ve skutečnosti nebyla vážným právním jednáním, znamenalo by to, že takové jednání by nemohlo vyvolat žádné následky a nemohlo by tedy dojít ani ke vzniku práva oprávněné na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky. Pokud by přesto soud takové žalobě vyhověl a vydal nyní vykonávaný elektronický platební rozkaz, znamenalo by to, že jeho rozhodnutí je ve skutečnosti nesprávné, neboť by jím byl přisouzen neexistující nárok. Žalobcem uplatněný důvod pro zastavení exekuce tak skutečně směřuje proti věcné správnosti exekučního titulu, neboť se vztahuje ke skutečnostem, které, pokud by tvrzení žalobce bylo pravdivé, existovaly již v době vydání exekučního titulu.

20. Ustálenou soudní praxí je, a bylo to mnohokrát potvrzeno Nejvyšším i Ústavním soudem, že soud provádějící exekuci není v exekučním řízení oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a že tvrzené vady exekučního titulu nejsou důvodem pro zastavení exekuce (odkázat lze kupříkladu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp.zn. 21 Cdo 2020/98, ze dne 25. 10. 2002, sp.zn. 20 Cdo 1570/2003, ze dne 21. 4. 2009, sp.zn. 20 Cdo 224/2008, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp.zn. I. ÚS 871/11 a ze dne 8. 8. 2017, sp.zn. Pl. ÚS 9/15). Pokud tedy odvolací soud nepovažoval tuto část návrhu povinného na zastavení exekuce za důvodnou, bylo jeho rozhodnutí plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a jako nepravděpodobné se jeví, že by se Nejvyšší soud v případě podání dovolání od svých dřívějších závěrů, které byly shodné se závěry odvolacího soudu, odchýlil, neboť tvrzená vada exekučního titulu se zakládala toliko na rozporu smluvních stran o vážnosti právního jednání zakládajícího uplatněný nárok, jednalo se tedy toliko o spor o platnost právního jednání, který je v nalézacím řízení obvyklý, ze strany žalobce nebyly tvrzeny žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by se měl Nejvyšší soud od své dřívější judikatury odchýlit.

21. Dalším uplatněným důvodem pro zastavení exekuce byla skutečnost, že dlužník z postoupené pohledávky po jejím postoupení plnil původnímu věřiteli – oprávněné, která obdržené plnění nevydala žalobci.

22. Občanský zákoník z roku 1964, podle kterého se právní vztahy mezi oprávněnou a žalobcem řídily, stanovoval pro případ úplatného postoupení pohledávky odpovědnost postupitele za dobytnost postoupené pohledávky v případě, že dlužník splnil svůj závazek postupiteli dříve, než jej byl povinen plnit postupníkovi. Dlužník byl povinen plnit postupníkovi až od okamžiku, kdy mu bylo postoupení pohledávky buď oznámeno jeho dosavadním věřitelem, nebo prokázáno novým věřitelem. Postupitel přestává být věřitelem postoupené pohledávky v okamžiku, kdy smlouva o postoupení pohledávky nebude účinnosti, nicméně do doby, než je dlužníkovi oznámena existence postoupení pohledávky a osoba nového věřitele, může se dlužník svého závazku zprostit plněním k rukám původního věřitele a takové plnění se považuje za řádné splnění dluhu. Původní věřitel a nový věřitel se pak mezi sebou vypořádají dle zásad uvedených v § 527 občanského zákoníku Tyto závěry jsou v praxi i teorii běžně přijímány a nejsou o nich žádné pochybnosti (pro srovnání viz kupř. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2019, str. 1575 - 1579). Aby tedy oprávněná odpovídala žalobci za dobytnost pohledávky a aby tak žalobce měl za oprávněnou pohledávku, kterou by mohl započíst na vymáhanou pohledávku, v důsledku čehož by vymáhaná pohledávka zanikla a byl by dán důvod k zastavení exekuce, bylo třeba, aby k plnění ze strany dlužníka došlo před tím, než mu bylo oznámeno (prokázáno) postoupení pohledávky. Plnil-li však dlužník až v době, kdy mu bylo postoupení pohledávky oznámeno, je situace odlišná, neboť oznámením postoupení pohledávky vzniká dlužníkovi povinnost plnit dluh toliko k rukám nového věřitele, mezi dlužníkem a původním věřitelem již není žádný právní vztah, závazek dlužníka vůči původnímu věřiteli již neexistuje, neboť přešel na nového věřitele a pokud dlužník přesto plní k rukám původního věřitele, jedná se z jeho strany o plnění bez právního důvodu, neboť k tomu, aby plnil původnímu věřiteli, již dlužník neměl žádný důvod. Přijetím takového plnění dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně původního věřitele, ochuzeným však v tomto případě není nový věřitel (ten nadále může vymáhat dluh po dlužníkovi a dlužník se nemůže povinnosti plnit zprostit poukazem na to, že plnil původnímu věřiteli), ale toliko dlužník, neboť tím, že plnil jiné osobě než věřiteli, nedošlo k zániku jeho dluhu a jeho povinnost plnit dluh nadále trvá. Tyto závěry jsou opět v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, odkázat lze kupř. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp.zn. 29 Odo 289/2001, ve kterém Nejvyšší soud výslovně uvedl, že:„ Dluh zanikne splněním jen tehdy, plní-li dlužník věřiteli, případně osobě oprávněné přijmout plnění namísto věřitele. Plní-li dlužník dluh někomu jinému než svému věřiteli, pak osoba, které takto plnil, získala bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu) na úkor dlužníka a nikoli na úkor jeho věřitele.“ 23. Pokud tedy odvolací soud za situace, kdy bylo zjištěno, že dlužník z postoupené pohledávky plnil původnímu věřiteli až poté, co mu bylo prokázáno postoupení pohledávky, dovodil, že sice došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, ale že toto bezdůvodné obohacení je oprávněná povinna vydat dlužníkovi, nikoliv žalobci, je toto rozhodnutí v souladu s právní teorií i s judikaturou Nejvyššího soudu a jako nepravděpodobné se proto jeví, že by Nejvyšší soud v případě podání dovolání shledal právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné. V této souvislosti soud podotýká, že případné zpochybňování správnosti závěru odvolacího soudu o tom, že dlužníkem bylo plněno až poté, co mu bylo prokázáno postoupení pohledávky, by směřovalo proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, jednalo by se tedy o nepřípustný dovolací důvod. Navíc nelze přehlédnout, že z aktuálně posledního rozhodnutí Krajského soudu v Brně, které bylo v exekučním řízení vydáno, vyplývá, že až dosud nebyl žalobce schopen předložit soudu důkazy, jimiž by správnost dříve učiněných závěrů o okamžiku plnění dlužníkem, byla jakkoliv zpochybněna.

24. Pokud se týká zbývajících námitek, tj, že exekuce je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a že oprávněná neuvedla svojí pohledávku za žalobcem v insolvenčním řízení, lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, č.j. 20 Cdo 1249/2021, které bylo v exekučním řízení vydáno, ve kterém se Nejvyšší soud důvodností těchto námitek zabýval, přičemž dospěl k závěru, že nejsou důvodem pro zastavení nařízené exekuce.

25. Z výše uvedeného je zřejmé, že úspěšnost dovolání v případě, že by bylo žalovaným k pokynu žalobce podáno, se jeví jako nepravděpodobná, lze proto učinit závěr, že i kdyby bylo dovolání podáno, z vysokou mírou pravděpodobnosti by to nic nezměnilo na tom, že exekuce na majetek žalobce by byla nadále vedena a že na postavení žalobce by se podáním dovolání nic nezměnilo. Není proto splněn jeden ze zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za újmu způsobenou výkonem advokacie, neboť není dán vztah příčinné souvislosti mezi pochybením žalovaného a tvrzenou újmou. Odpovědnost škůdce za vzniklou újmu je přitom dána jen v případě, že jsou naplněny všechny zákonné předpoklady jejího vzniku, chybí-li byť jen jediný z nich, odpovědnost za újmu dána není.

26. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pro úplnost soud dodává, že za situace, kdy z provedeného dokazování vyplývá, že zde není dán hmotněprávní základ pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené při výkonu advokacie a kdy je zřejmé, že i kdyby tento základ dán byl, nejsou splněny všechny zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného za tvrzenou újmu, považoval soud za nadbytečné žalobce jakkoliv poučovat o nutnosti doplnit dokazování ohledně existence a výši vzniklé újmy a případně při uplatnění újmy na zdraví upřesnit žalobní petit tak, aby bylo zřejmé, jaká konkrétní újma na zdraví a v jakém rozsahu má být uhrazena, neboť takový postup by byl zcela zbytečný a v rozporu se zásadou ekonomie řízení. Stejně tak považoval soud za nadbytečné provádět dokazování ohledně vznesené námitky promlčení uplatněného nároku.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, jak je uvedeno výše ve výrokové části rozsudku, neboť žalovanému, který byl v řízení plně úspěšný, žádné náklady nevznikly.