18 CO 117/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřel a soudců JUDr. Petry Flídrové a Mgr. Michala Kadlečka, ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem ulice a číslo , PSČ obec proti žalovaným: 1/ jméno příjmení , datum narození bytem adresa 2/ jméno příjmení , datum narození bytem adresa oba zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o určení dědice o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 12. 2021, č. j. 15 C 16/2020-122,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.426 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], je dědičkou zůstavitele [jméno] [příjmení], narozeného [datum], zemřelého [datum], a to ve druhé dědické skupině podle ustanovení § 1636 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (výrok I). Dále soud uložil žalovaným zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 18.800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

2. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání, kterým se domáhali jeho změny tak, že bude žaloba zamítnuta, případně rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítli, že žalobkyni se nepodařilo prokázat splnění podmínky dle § 1636 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), tj. že by žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala se zůstavitelem o společnou domácnost, a proto důvodnost žaloby nebyla prokázána. Žalobkyně soudu nepředložila jediný důkaz o vedení společné domácnosti se zůstavitelem. Doklady o nájmu bytu ve [anonymizováno], kde je uvedena i její osoba, bez dalšího neprokazují, že zde žalobkyně se zůstavitelem vedla společnou domácnost a o tuto pečovala, či že by dokonce společně, jako pár, hradili náklady tohoto bydlení. Pojem vedení společné domácnosti je vykládán tak, že jde o soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby, tj. představuje ji jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Dle žalovaných z žádného soudem provedeného důkazu, pomineme-li účastnickou výpověď žalobkyně či účelovou výpověď její matky, nevyplývá, že by žalobkyně společně se zůstavitelem hospodařila s jeho příjmy či naopak on hospodařil s jejími příjmy. Pokud soud uvedl, že v rozhodnutí vyšel z obsahu účastnické výpovědi žalobkyně a svědecké výpovědi matky, když skutková zjištění z nich učiněná nebyla zpochybněna či vyvrácena, pak takové závěry odporují provedenému dokazování, neboť žalovaní od počátku tvrdili, že zůstavitel byl z hospodářského hlediska zcela soběstačný a žalobkyně spíše žila v jeho domácnosti. Žalobkyně uvedla, že zůstavitel neměl žádný bankovní účet a jeho mzda v bezhotovostní podobě byla zasílána na její účet. Obdobně matka žalobkyně uvedla, že žalobkyně se zůstavitelem vedli společně a měli společný účet, ze kterého měl vybírat i zůstavitel. Přitom z provedených důkazů jasně vyplývá, že zůstavitel pobýval přibližně od června 2017 až do května 2018 sám v části rodinného domu žalovaných, kde žádnou společnou domácnost s žalobkyní nevedl, žádné náklady rodičům nehradil, natož že by tak činil společně se žalobkyní. Zůstavitel vlastnil ve [anonymizováno] bankovní účet u [právnická osoba] AG, ze kterého dle povědomí žalovaných výhradně sám, nikoliv společně s žalobkyní, hradil své životní náklady a na tento účet mu byla zasílána mzda. Pokud soud uzavřel, že z výpisu z účtu žalobkyně vyplynuly úhrady nákladů společného bydlení či platebních závazků zůstavitele, pak s tímto nelze souhlasit, neboť uvedené výpisy z bankovního účtu byly žalobkyní předloženy se„ začerněnými“ údaji o bankovním účtu. Není tak zřejmé, kdo je vlastníkem daného účtu, a nelze jednoznačně uzavřít, že se jedná o účet žalobkyně. I kdyby se tyto výpisy vztahovaly k účtu žalobkyně, pak je zřejmé, že zůstavitel i žalobkyně měli každý svůj účet, s prostředky na nich hospodařil každý sám, a proto se o vedení společné domácnosti jednat nemůže. Žalobkyně opakovaně tvrdila, že v době jednoho roku před úmrtím zůstavitele takový účet neexistoval a je zcela zřejmé, že buď o daném počtu nevěděla, ale pak by jistě nemohla hospodařit s příjmy zůstavitele, anebo spoléhala, že žalovaní ani soud údaje o účtu zůstavitele nezjistí, a tedy bude moci účelově tvrdit, že společné hospodaření probíhalo přes její účet. Obsah výpovědí žalobkyně i její matky, kterou soud z hlediska věrohodnosti blíže nehodnotil, byl náležitě zpochybněn, a dokonce vyvrácen. Konečně žalovaní namítli, že řízení je zatíženo vadou, spočívající v nevyžádání jimi navrženého výpisu z účtu zůstavitele ve [anonymizováno] za období od července 2017 do jeho zrušení, z něhož by bylo zcela patrné, jakým způsobem zůstavitel hospodařil se svými příjmy, a to zcela bez vlivu žalobkyně.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaných navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako správného. Uvedla, že v řízení prokázala, že se zůstavitelem žili po celou dobu jejich vztahu od roku 2007 jako druh a družka, a po dobu osmi let spolu bydleli a vedli společnou domácnost, když bydleli v jednom bytě, k němuž měli vždy uzavřené společné nájemní smlouvy, společně nakupovali, řešili záležitosti společného života, plánovali a udržovali společnou domácnost a také uhrazovali náklady na své životní potřeby. V podstatě žili jako manželé a nerozlišovali, kdo a v jaké míře se na chodu domácnosti podílí. Uvedené skutečnosti jsou věrohodně prokázány účastnickou výpovědí žalobkyně a svědeckou výpovědí její matky, a to na rozdíl od svědeckých výpovědí sourozenců zůstavitele, kteří v podstatě ke společnému soužití žalobkyně a zůstavitele a k jejich společnému hospodaření nebyli schopni vypovědět ničeho, protože o životě svého bratra měli jen kusé informace a po dobu jeho pobytu v zahraničí s ním kontakt neudržovali. Sami žalovaní se ke společnému soužití žalobkyně se zůstavitelem nevyjádřili vůbec. Naproti tomu výpověď matky žalobkyně podrobně a věrohodně prokazuje, že o soužití zůstavitele se žalobkyní byla informována. Námitka žalovaných o účelovosti její výpovědi je pouze jejich obranou, která se nezakládá na znalosti poměrů mezi žalobkyní a zůstavitelem. Matka žalobkyně byla v pravidelném a častém kontaktu s dcerou i zůstavitelem po dobu jejich pobytu v zahraničí. Byla to nakonec ona, kdo operaci zůstavitele na podzim roku 2017 v [obec] dojednal, a byla to žalobkyně, kdo zůstavitele po dobu jeho pobytu ve [obec] v době rehabilitace doprovázela na lékařská vyšetření. Pokud žalovaní namítají přerušení kontinuity společného soužití v České republice v posledním roce před smrtí zůstavitele, je třeba vycházet z faktu, že zůstavitel se v této době podrobil operaci v [obec] a následnou rehabilitaci absolvoval v [anonymizována dvě slova]. Společné bydlení v domě žalovaných ve [obec] bylo z důvodu antipatie žalovaných vůči žalobkyni nemožné a žalobkyně zcela v rámci svých možností zůstavitele ve [obec] navštěvovala. Vytrhnout proto období pobytu žalobkyně se zůstavitelem v České republice z kontinuity jejich společného soužití je neopodstatněné. Žalovaní nemohli mít žádné povědomí o jejich soužití, neboť se zůstavitelem žila dlouhodobě v zahraničí a způsob hospodaření jejich domácnosti zůstavitel s žalovanými, pokud je jí známo, neprobíral. Ani odkaz odvolatelů na to, že zůstavitel vlastnil ve [anonymizováno] bankovní účet, nijak nevyvrací fungování spotřebního společenství zůstavitele a žalobkyně. Z definice spotřebního společenství není vyloučeno, aby si jednotliví členové domácnosti ponechávali část svých prostředků pro vlastní spotřebu. Nevyžádání výpisu z účtu zůstavitele ve [anonymizováno] proto nemohlo zatížit řízení žádnou vadou.

4. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), přezkoumal při jednání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Ze spisu soudu prvního stupně vyplývá, že žalobkyně podala proti žalovaným žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitele [jméno] [příjmení], narozeného 13. 11. 1975, zemřelého dne 6. 8. 2018, a to ve druhé dědické skupině podle ust. § 1636 odst. 1 zákona OZ, na základě usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti z 25. 10. 2019, č. j. 3 D 29/2018-157, vydaného v řízení o pozůstalosti po [jméno] [příjmení]. Ze spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 3 D 29/2018 bylo zjištěno, že zůstavitel zemřel jako svobodný a zanechal ve smyslu ust. § 1636 odst. 1 OZ v úvahu přicházející dědice, a to pozůstalé rodiče [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (žalované). Jako dědička se přihlásila Ing. Mgr. [jméno] [příjmení] (žalobkyně), která uvedla, že se zůstavitelem žila, jako jeho družka, ve společné domácnosti po dobu delší jednoho roku před jeho smrtí, a je tedy dědičkou ve smyslu ust. § 1636 odst. 1 OZ, jako spolužijící osoba. Zůstavitelovi rodiče namítli, že Ing. Mgr. [jméno] [příjmení] žila se zůstavitelem ve společné domácnosti pouze tři měsíce před jeho smrtí, kdy spolu žili ve [anonymizováno], a nesplňuje tak podmínky dědění podle ustanovení § 1636 odst. 1 OZ. V řízení o pozůstalosti tak vznikl spor, pro jehož vyřešení je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné. Soud proto podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) odkázal Ing. Mgr. [jméno] [příjmení], jejíž dědické právo spočívá na prokázání tvrzených skutečností, k podání žaloby na určení, že je dědičkou po zůstaviteli.

6. Podle ustanovení § 1636 odst. 1 OZ, nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé dědické třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

7. Z důkazů provedených soudem prvního stupně, uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl odvolací soud, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), k závěru, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správná zjištění a vyvodil z nich správné skutkové hodnocení věci. Takto zjištěný skutkový stav věci posoudil podle příslušných zákonných ustanovení. Na jeho správné hodnocení žalobkyní uplatněného nároku odvolací soud pro stručnost odkazuje do odůvodnění napadeného rozsudku.

8. Soud prvního stupně přiléhavě uvedl, že podle ustálené judikatury, využitelné k charakteristice společné domácností ve smyslu ustanovení § 1637 odst. 1 OZ, se touto rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.

9. Z provedeného dokazování a závěrů soudu prvního z prvního stupně, je ve vztahu k odvolacím námitkám podstatné zdůraznit následující. Především je z provedeného dokazování zřejmé (a to z důkazů navržených žalobkyní i žalovanými), že vztah žalobkyně a zůstavitele byl dlouhodobý, trvající již od roku 2007, přičemž skutečnost, že se vztah vyvinul jako partnerský, a že žalobkyně a zůstavitel žili jako druh a družka, vyplynul nejen z výpovědi žalobkyně a její matky [jméno] [příjmení], ale i svědkyně [jméno] [příjmení], která se s nimi setkávala v době jejich pobytu v České republice, a v podstatě ji potvrdil i bratr zůstavitele [jméno] [příjmení]. Důkazy výpověďmi žalobkyně a její matky nelze„ a priori“ hodnotit jako nevěrohodné (v případě matky žalobkyně z důvodu vztahu svědkyně k žalobkyni), když v souvislosti s dalšími provedenými důkazy (zejména listinami vystavenými švýcarskými úřady a prohlášením jednatele společnosti zprostředkující práci) přinášejí skutečnosti, které ve svém souhrnu vytvářejí dostatečný skutkový obraz věci, umožňující učinit závěr, že žalobkyně se zůstavitelem žili ve společném bydlišti (v pronajatém bytě ve [anonymizováno]) a pečovali o společnou domácnost (ať již poskytováním prostředků na úhradu potřeb společné domácnosti či péčí o chod domácnosti), případně byla žalobkyně odkázána výživou na zůstavitele v době, kdy byla bez vlastního příjmu. V rámci společné domácnosti vedli trvalé soužití, v němž přispívali k úhradě a obstarávání společných potřeb a v němž společně a bez rozlišení hospodařili se svými příjmy. Nic nenasvědčuje tomu, že by přesně oddělovali finanční prostředky a rozlišovali, které věci v domácnosti smí který z nich užívat.

10. Nepochybně je to žalobkyně, kterou v projednávané věci zatěžuje důkazní břemeno tvrzení o skutečnostech svědčících o vedení společné domácnosti se zůstavitelem. K uvedeným závěrům je však„ a contrario“ možno uvést, že pro žádnou jinou možnou formu soužití žalobkyně a zůstavitele skutečnosti, které vyšly za řízení najevo, nesvědčí, a to ani pokud měl zůstavitel vlastní účet ve [anonymizováno]. Skutečnost, že měl každý z partnerů svůj účet u banky nepochybně nevylučuje společné uhrazování nákladů spojených s vedením společné domácnosti. V této souvislosti je třeba odmítnout jako nedůvodnou námitku žalovaných k žalobkyni předloženému výpisu z jejího účtu u banky (za období září 2017), identifikovaného názvem banky, druhem účtu a jménem, příjmením a bydlištěm majitele účtu (z nějž vyplývá i hrazení nákladů zůstavitele), že by zakrytím číselných označení účtu nebylo možné vyjít z toho, že jde o účet žalobkyně.

11. V průběhu předmětného období jednoho roku před úmrtím zůstavitele (tj. od 6. 8. 2017 do 6. 8. 2018) žalobkyně a zůstavitel opustili dočasně území [anonymizováno] (od srpna [číslo] do května 2018) z důvodu plánované operace zůstavitele v České republice, kde měli rozdílná bydliště. K překážce společného soužití však došlo z objektivních důvodů (nevraživost v rodině zůstavitele vůči žalobkyni, neexistence společného bydliště v České republice, dočasná povaha tohoto pobytu vyvolaná potřebou zůstavitele podrobit se léčebnému zákroku a související léčbě a rehabilitaci), přičemž ani v této době nedošlo k ukončení vedení společné domácnosti, když žalobkyně zůstaviteli finančně i jinak vypomáhala, a na jaře 2018 došlo k obnovení společného soužití na území [anonymizováno].

12. Pokud byly žalovanými namítány„ zamlčené“ finanční prostředky na účtu zůstavitele, lze ve shodě se soudem prvního stupně uvést, že vyjdou-li v dalším průběhu pozůstalostního řízení najevo další majetkové hodnoty, mohou být zařazeny do aktiv pozůstalosti. K námitce dědické nezpůsobilosti žalobkyně z důvodu„ zamlčení“ uvedených finančních prostředků, odvolací soud připomíná, že čin povahy úmyslného trestného činu spáchaný proti zůstaviteli nebo některé z osob taxativně vypočtených v ustanovení § 1481 OZ způsobuje dědickou nezpůsobilost pachatele pouze v případě, že byl spáchán ještě za zůstavitelova života (jinak by zůstavitel neměl možnost pachateli tento čin prominout).

13. Žalobkyně v odvolacím řízení předložila plnou moc zůstavitele k prokázání oprávnění žalobkyně nakládat s majetkovou hodnotou vedenou na jméno zůstavitele u [právnická osoba]. Tato plná moc je však nepřípustným důkazem ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř., když nebyla uplatněna před soudem prvního stupně.

14. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně výroku II o nákladech řízení účastníků, když soud prvního stupně při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů správně vyšel ze zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), přičemž správně určil druh i výši účelně vynaložených nákladů žalobkyně.

15. Výrok II o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků vychází ze zásady úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní s odvoláním nebyli úspěšní, proto jsou povinni zaplatit úspěšné žalobkyni její účelně vynaložené náklady odvolacího řízení, spočívající v mimosmluvní odměně za zastupování advokátem, který v odvolacím řízení učinil dva úkony právní služby po 2.500 Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání před odvolacím soudem, § 9 odst. 3 písm. a/, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. g/, k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů), dále mu přísluší dvě paušální náhrady režijních nákladů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), náhrada za promeškaný čas při cestě k jednání soudu z Uherského Hradiště do Brna a zpět za šest půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu), a cestovné za tuto cestu konanou autobusem (2x 113 Kč), celkem 6.426 Kč. Uvedenou částku nákladů řízení jsou žalovaní povinni zaplatit k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).