18 Co 117/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřela a soudců JUDr. Petry Flídrové a JUDr. Jana Kolby ve věci žalobců: a) anonymizováno , narozená anonymizováno bytem anonymizováno b) anonymizováno , narozený anonymizováno bytem anonymizováno c) anonymizováno , narozený anonymizováno bytem anonymizováno všichni zastoupeni advokátem anonymizováno sídlem anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno sídlem anonymizováno o určení dědického práva o odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne datum , č. j. Anonymizováno ,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci a) až c) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši , částka, Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. V záhlaví identifikovaným rozsudkem Městský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobci a/ až c/ domáhali určení, že žalovaný je vyloučen z dědického práva po zůstavitelce , tituly před jménem, , jméno FO, , narozené , datum, a zemřelé dne , datum, , a dále určení, že žalobci a/ až c/ jsou jedinými dědici po výše jmenované zůstavitelce (výrok I). Soud prvního stupně též rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky tak, že všichni žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému , částka, Kč (výrok II).

2. Prvoinstanční soud vyšel ze zjištění, že žalobci a/ až c/ byli k podání předmětné žaloby odkázáni usnesením Městského soudu v Brně (usnesení bylo vydáno notářkou , tituly před jménem, , jméno FO, coby soudní komisařkou) ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, (dále též jen „odkazové usnesení“), a to ve smyslu § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“). Žalovaný má být podle názoru žalobců vyloučen z dědického práva podle § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), neboť se dopustil úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě proti synu zůstavitelky (a otci žalovaného), , tituly před jménem, , jméno FO, , který zemřel dne , datum, tak, že spáchal sebevraždu skokem do propasti Macocha. Žalobce byl za toto jednání v trestním řízení shledán vinným a pravomocně odsouzen.

3. Soud prvního stupně nejprve citoval samotné odkazové usnesení, v němž bylo uvedeno, že „pro posouzení dědické nezpůsobilosti žalovaného není relevantní, zda byla , tituly před jménem, , jméno FO, skutečně diagnostikována nevyléčitelná nemoc či nikoliv. Přestože čin žalovaného naplňuje znaky úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě syna zůstavitelky, není činem spáchaným proti synovi zůstavitelky, a proto nemá za následek dědickou nezpůsobilost žalovaného, který tak není z dědického práva vyloučen.“ V rozporu s tímto závěrem však podle soudu prvního stupně pozůstalostní soud uzavřel, že je zde skutkový spor o dědické právo, tedy že je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné. Za tyto otázky pozůstalostní soud považoval vyřešení toho, zda se žalovaný účastí na sebevraždě syna zůstavitelky (svého otce) dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti synovi zůstavitelky a odkázal žalobce k podání předmětné žaloby. Odkaz k podání žaloby ve sporném řízení podle § 170 z. ř. s. je však podle soudu prvního stupně možný jen tehdy, jestliže spor mezi dědici vyžaduje řešení otázek skutkových, resp. prokázání skutečností mezi dědici sporných.

4. Soud první instance doplnil, že pozůstalostní soud je vázán rozhodnutím trestního soudu (§ 135 o. s. ř.) a byť žalobci namítají, že , tituly před jménem, , jméno FO, netrpěl nevyléčitelnou nemocí, není otázka, zda jí skutečně trpěl či nikoliv, otázkou rozhodnou pro posouzení dědické nezpůsobilosti žalovaného v předmětném pozůstalostním řízení (jak je ostatně uvedeno i v odkazovém usnesení). Rozhodné je toliko vyřešení otázky, zda trestný čin žalovaného je činem povahy úmyslného trestného činu proti potomku zůstavitelky, tj. zda spáchání trestného činu účasti na sebevraždě syna zůstavitelky má za následek vyloučení žalovaného z dědického práva po zůstavitelce. Tato otázka je však otázkou právní, a její řešení proto přísluší pozůstalostnímu soudu, nikoli soudu rozhodujícímu ve sporném řízení. Soud v občanském soudním řízení tak není oprávněn o této otázce rozhodovat, byť žalobci byli soudním komisařem k podání žaloby odkázáni, neboť kdyby tak učinil, zasáhl by do práv účastníků řízení, protože v řízení před soudním komisařem se uplatní zásada vyšetřovací, soudní komisař není omezen na skutečnosti, které uvádí účastníci, ale je povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci.

5. Konečně soud prvního stupně zmínil, že zamítnutí žaloby podané podle § 170 z. ř. s. automaticky neznamená ukončení účasti neúspěšné strany v pozůstalostním řízení. Pozůstalostní soud bude rozhodovat o ukončení účasti žalobců nebo žalovaného v závislosti na úvaze o dědické (ne)způsobilosti žalovaného bez ohledu na výsledek tohoto řízení, byla-li žaloba zamítnuta z důvodu shora uvedených.

6. Proti tomuto rozsudku podali všichni žalobci odvolání opakujíce své argumenty uvedené již v žalobě a nesouhlasíce se závěrem soudu prvního stupně, že se nejedná o spor o dědické právo, ve kterém je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné. Jde-li o závěr o spáchání trestného činu žalovaným ve smyslu trestního rozsudku, nezakládal podle odvolatelů dědickou nezpůsobilost žalovaného bez dalšího, ale pouze tehdy, pokud směřoval proti , tituly před jménem, , jméno FO, , což je ale podle nich závislé na zjištění skutkových okolností. Otázka dědické způsobilosti žalovaného je vždy závislá na prokázání skutečností, a nejedná se ryze o otázku právního posouzení. Současně dle názoru žalobců není zřejmé, proč by otázka toho, jakou nemocí pan , tituly před jménem, , jméno FO, trpěl, měla být nerozhodná pro posouzení dědické nezpůsobilosti žalovaného. Jak Nejvyšší soud, tak soudní komisař v odkazovém usnesení dovozují závěr o dědické způsobilosti právě ze skutkových okolností týkajících se zdravotního stavu pana , tituly před jménem, , jméno FO, , přičemž tyto skutkové okolnosti mají být zjišťovány a hodnoceny nikoliv v pozůstalostním řízení, ale v řízení o této žalobě. Dle mínění žalobců je potřeba zjistit, jaký byl skutečný zdravotní stav pana , tituly před jménem, , jméno FO, v době jeho sebevraždy, zda pan , tituly před jménem, , jméno FO, mohl objektivně trpět takovými obtížemi, pro které by si mohl z pochopitelných důvodů přát zemřít, jaká byla prognóza zlepšení jeho zdravotního stavu, zda a v jakém rozsahu byl žalovaný se zdravotním stavem pana , tituly před jménem, , jméno FO, a možností jeho léčby seznámen a konečně, zda a jak se žalovaný pokusil přimět pana , tituly před jménem, , jméno FO, k tomu, aby svůj stav řešil jiným způsobem než vzdáním se svého života. Podle žalobců měl žalovaný nepochybně vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat k tomu, aby rozhodnutí svého otce spáchat sebevraždu zvrátil. Žalobci navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

7. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že souhlasí s rozsudkem soudu prvního stupně a že odvolání žalobců považuje za nedůvodné. V projednávané věci se podle žalovaného nejedná o skutkový spor, ale o spor právní odkazuje na závazné právní závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho usnesení vydaném pod sp. zn. , Anonymizováno, . Podstata argumentace žalobců pak spočívá především v polemice s tímto rozhodnutím. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o. s. ř.“) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Podle § 1481 o. z. platí, že z dědického práva je vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.

10. Podle § 170 odst. 1 z. ř. s. platí, že v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.

11. Odvolací soud považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný a v zásadě se ztotožňuje s argumentací v odvoláním napadeném rozsudku obsaženou. Stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby je závěr, že v daném případě není potřeba pro posouzení otázky dědické (ne)způsobilosti žalovaného prokazovat skutečnosti sporné mezi dědici (účastníky pozůstalostního řízení), což deklaruje i samotné odkazové usnesení. Jinými slovy řečeno, objektivně není nastolena žádná skutková otázka, kterou by bylo třeba posoudit za účelem rozhodnutí o tom, zda má být se žalovaným pokračováno coby s dědicem v daném pozůstalostním řízení. Přitom je znovu třeba zdůraznit, že (skutkové) otázky prezentované odvolateli (a reprodukované v odstavci 6 tohoto odůvodnění) nejsou pro toto posouzení rozhodné. Důležité je totiž toliko to, zda trestný čin spáchaný žalovaným, za nějž byl pravomocně odsouzen (přičemž rozhodnutí trestního soudu o této otázce je potud pro soud v pozůstalostním řízení závazné), směřoval proti otci žalovaného a synu zůstavitelky v jedné osobě, přičemž tuto otázku je nutno nazírat právě a toliko z pohledu § 1481 o. z. (to nepochybně plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. , Anonymizováno, ; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách www.nsoud.cz). Není nutno připomínat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno v řízení o pozůstalosti po , tituly před jménem, , jméno FO, (synovi zůstavitelky).

12. Uvedené se konec konců podává i z navazujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, , v němž jmenovaný vrcholný soud uvedl: „Pokud se týká dovolací námitky, zda zůstavitel skutečně trpěl onemocněním ALS (anebo měl zdravotní problémy z jiné příčiny), je třeba uvést, že se nejedná o otázku zásadní ani pro původní rozhodnutí dovolacího soudu v pozůstalostním řízení a to proto, že v podmínkách projednávané věci bylo stěžejní jednání žalovaného, které nesměřovalo proti zůstaviteli, ale naopak bylo v souladu se zůstavitelovou vůlí, natož o otázku relevantní pro rozhodnutí civilních soudů ve sporném řízení iniciovaném žalobkyní.“13. Jestliže tak v daném případě nejsou pro posouzení dědické způsobilosti žalovaného rozhodné žádné (mezi dědici sporné) skutkové otázky, pak je dán pevný pořad práva, v němž má být tato již „jen“ ryze právní problematika zodpovězena. Tento závěr se podle názoru odvolacího soudu podává i z usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1639/24 (dostupného na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), jímž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost směřující proti výše citovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 328/2024. V něm orgán ochrany ústavnosti vyslovil (bod 12), že „v pozůstalostním řízení je třeba rozlišovat spory o právní posouzení na straně jedné, a skutkovými spory na straně druhé. Pro každý z nich zákonodárce vyhradil odlišný procesní režim. Spory o právní posouzení řeší soud v pozůstalostním řízení, spory skutkové se řeší v klasickém sporném řízení (§ 170 o. s. ř.).“ Dále Ústavní soud v témže usnesení (bod 13) uvedl, že „pokud není jisté, zda se dědic dopustil určitého činu, jde o skutkový spor. Jinou situací je, pokud mezi dědici není spor o spáchání činu, avšak sporným zůstává jen jeho povaha, tj. zda šlo o čin povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli. Pak jde o spor právní.“14. Na tomto místě je nutno připustit, že tyto závěry Ústavního soudu byly vysloveny v situaci, kdy žalobu o určení dědického práva podala přímo žalobkyně a/, bez existence odkazového usnesení podle § 170 o. s. ř. Odvolací soud však dospěl k závěru, že je-li (i podle slov Ústavního soudu) dán odlišný procesní režim pro posouzení čistě právních otázek na jedné straně a pro řešení situace, kdy je třeba prokázat sporné skutkové okolnosti, na straně druhé, pak tyto konkluze musí platit i v případě, kdy žaloba o určení dědického práva byla podána na základě odkazového usnesení. Jinými slovy řečeno, ani pravomocné odkazové usnesení by nemělo (z)měnit ve své podstatě věcnou příslušnost soudu povolaného k rozhodnutí o dědické způsobilosti některého z účastníků pozůstalostního řízení. K tomu odvolací soud pouze doplňuje, že poněkud nepřesné je vyjádření soudu prvního stupně spočívající v tom, že kdyby soud prvního stupně sám rozhodl, zasáhl by do práv účastníků řízení z toho důvodu, že v řízení před soudním komisařem se uplatní zásada vyšetřovací (soudní komisař není omezen na skutečnosti, které uvádí účastníci, ale je povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci). Jestliže je totiž vyřešení otázky dědické (ne)způsobilosti žalovaného vázáno toliko na právní posouzení, není pro uplatnění vyšetřovací zásady v pozůstalostním řízení (stran této otázky) v zásadě místo. Na shora uvedeném závěru odvolacího soudu to však ničeho nemění.

15. Na druhou stranu odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že zamítnutí žaloby podané podle § 170 z. ř. s. automaticky neznamená ukončení účasti neúspěšné strany v pozůstalostním řízení. Vedle relevantních pramenů citovaných v této souvislosti prvoinstančním soudem lze poukázat i na další odbornou literaturu, podle níž „[…]je výsledek vyřešení sporu o dědické právo jen podkladem pro pozůstalostní soud, jehož jménem jedná soudní komisař, k určení účastenství v řízení o pozůstalosti“ (komentář k § 1673. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1189–1190, marg. č. 37).

16. Jinak vyjádřeno, pozůstalostní soud bude v dalším řízení nepochybně muset vycházet z důvodů, pro který byla žaloba v tomto řízení zamítnuta a z tohoto pohledu bude dále posuzovat, zda vůbec a případně z jakého důvodu žalovanému či žalobcům účast v řízení o pozůstalosti ukončí.

17. Ze všech právě vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci jako neúspěšní účastníci jsou povinni nahradit žalovanému náklady, jež mu vznikly v souvislosti s tímto odvolacím řízením.

19. Náklady žalovaného sestávají z odměny jeho zástupce (advokáta) za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne , datum, ) ve výši , částka, Kč, a to podle § 9 odst. 3 písm. a/ ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen „advokátní tarif“), hotových výdajů zástupce žalovaného za tyto dva úkony (podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) v celkové výši , částka, Kč, a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. i náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši , částka, Kč. Celkem tak náklady řízení vynaložené žalovaným v odvolacím řízení činí , částka, Kč, které jsou žalobci povinni solidárně uhradit k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).