18 Co 131/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřela a soudců JUDr. Petry Flídrové a JUDr. Jana Kolby ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupena advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o určení vlastnického práva o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2024, č. j. 42 C 93/2013-561

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku , částka, Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále také „soud prvního stupně“ nebo „soud“), který byl napaden odvoláním, bylo výrokem I rozhodnuto o určení vlastnictví žalobkyně k nemovitostem, pozemku parc. č. , Anonymizováno, - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova , adresa, , č.p. , Anonymizováno, - rodinný dům, pozemku parc. č. , Anonymizováno, - zastavěná plocha a nádvoří, zbořeniště a pozemku parc. č. , Anonymizováno, - zahrada, zemědělský půdní fond, vše v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsaných na LV č. , Anonymizováno, u , právnická osoba, pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště , adresa, (dále také jen „předmětné nemovitosti“). Dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku , částka, Kč k rukám její zástupkyně (výrok II) a České republice – Městskému soudu v Brně částku , částka, Kč na znalečném (výrok III), vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. V něm uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně je podle jeho názoru nesprávný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci i na nesprávných skutkových zjištěních. Nesouhlasil zejména se závěrem soudu, že kupní smlouva ze dne , datum, je absolutně neplatná pro obcházení zákona a rozpor s dobrými mravy. Uvedl, že právní názor soudu je vadný, neboť z odůvodnění rozsudku nevyplývá žádná přesvědčivá argumentace, která by umožnila rozklíčovat, jakými konkrétními právními úvahami byl soud veden. Zdůraznil, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu by měly být situace, kdy je právní úkon shledán neplatným pro rozpor s dobrými mravy, výjimečné a mimořádnými okolnostmi řádně odůvodněné. Dále žalovaný uvedl, že nebyla prokázána tvrzení žalobkyně o nevážnosti projevu její vůle, o simulaci právního jednání, o tísni či omylu při uzavírání kupní smlouvy. Poukázal na to, že žalobkyně sama potvrdila, že od kupní smlouvy neodstoupila, a že z kupní ceny bylo uhrazeno minimálně , Anonymizováno, Kč na její závazky. Podle žalovaného nelze konstruovat rozpor kupní smlouvy s dobrými mravy z toho důvodu, že žalobkyni nebylo poskytnuto přímé peněžité plnění, neboť úhrada jejích dluhů byla provedena v souladu s jejím vědomím a vůlí. Namítl také, že soud přehlédl, že smluvní vztah žalobkyně s , právnická osoba, . vznikl na základě zástavní smlouvy, kterou žalobkyně podepsala s vědomím, že zajišťuje úvěr žalovaného na koupi nemovitosti. Je tedy nesprávný závěr, že žalobkyně vůči bance nijak nevystupovala. Je třeba vzít v úvahu i to, že se žalobkyně před podáním žaloby pokusila o zpětný odkup nemovitosti prostřednictvím své matky, a teprve poté, co tento pokus ztroskotal, začala zpochybňovat platnost kupní smlouvy. Tato skutečnost podle něj nebyla soudem vůbec hodnocena. V závěru odvolání žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 664/2002, podle něhož musí být závěr o neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem nebo jeho obcházení opřen o rozumný výklad dotčeného ustanovení. Uvedl, že soud, žádné konkrétní ustanovení zákona, které mělo být obcházeno, neidentifikoval, a že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně také označil jako nevěrohodné výpovědi svědků z důvodu dílčích nesrovnalostí, aniž by zohlednil, že se týkaly událostí starých více než deset let. Naopak rozpory ve výpovědích žalobkyně nebyly hodnoceny vůbec, přestože žalobkyně v průběhu řízení předkládala různá, veskrze protichůdná tvrzení. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.

3. K odvolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že se v plném rozsahu ztotožnila s napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, který považovala za věcně správný jak po stránce skutkové, tak právní. Námitky žalovaného označila za účelové, nesprávné a zavádějící. Zdůraznila, že kupní smlouva ze dne , datum, byla správně posouzena jako absolutně neplatná pro obcházení zákona a rozpor s dobrými mravy, přičemž tento závěr byl podložen řádně zjištěným skutkovým stavem. K tomu uvedla, že její podpisy na kupní smlouvě a pokladním dokladu byly zfalšovány, což bylo prokázáno znaleckými posudky. Dále tvrdila, že úvěr byl čerpán za jiným účelem než úhrady kupní ceny, a že finanční prostředky byly vyplaceny na účty třetích osob bez jejího vědomí. Podle žalobkyně žalovaný po uzavření smlouvy nevystupoval jako vlastník nemovitosti, což dokládá její tvrzení o omylu a nevážnosti právního jednání. Závěrem žalobkyně uvedla, že odvolání žalovaného nepřináší žádné nové skutečnosti, s nimiž by se soud prvního stupně nevypořádal, a navrhla, aby byl napadený rozsudek potvrzen a žalovanému byla uložena povinnost nahradit náklady odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 201 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Žalobou se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k nemovitostem, které převedla kupní smlouvou ze dne , datum, , vloženou do katastru nemovitostí , datum, , za kupní cenu , částka, Kč, na žalovaného jako kupujícího. Soud prvního stupně poté, co shledal naléhavý právní zájem na této určovací žalobě, se na základě tvrzení žalobkyně zabýval tím, zda kupní smlouva, je platným právním úkonem. Žalobkyně kromě svých tvrzení o tom, že smlouvu uzavřela v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek, a že tato je v rozporu s dobrými mravy, uvedla, že její vůle nebyla při uzavírání této smlouvy vážná, neboť byla ujišťována panem , jméno FO, o tom, že se jedná o převod tzv. „na oko“. V žalobě tvrdila, že kupní smlouva ze dne , datum, byla uzavírána v návaznosti na úvěrovou smlouvu č. , Anonymizováno, ze dne , datum, , kterou uzavřel žalovaný s peněžním ústavem , Anonymizováno, byla však v dobré víře, že po celkové úhradě úvěru bude vlastnické právo k předmětným nemovitostem převedeno zpět na její osobu.

6. Soud I stupně rozhodl ve věci o určení vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem již dříve, rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , který zrušen byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, . Odvolací soud v něm vytkl soudu prvního stupně, že své závěry o neplatnosti kupní smlouvy spojoval zejména s datem skutečného ověření podpisu účastníků na kupní smlouvě, aniž by se blíže zabýval tím, zda existovaly další podepsané verze kupní smlouvy ze dne , datum, , které byly předloženy bance před čerpáním úvěru ze strany žalovaného a také to, že své závěry o skutkovém stavu blíže neodůvodnil, když zcela stranou ponechal obranu žalovaného spočívající v uvedení skutečností, které vyvrací tvrzení žalobkyně o tom, že kupní smlouvu uzavřela pouze „na oko“, a že to nebylo projevem její vážné vůle a neuvedl také, proč neprovedl další navrhované důkazy, v daném případě zejména výslech svědka , Anonymizováno, . Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval tvrzeními žalobkyně o absolutní neplatnosti kupní smlouvy a provedl žalobkyní navrhované důkazy (včetně důkazu trestním spisem Městského soudu v Brně sp. zn. , Anonymizováno, ), a dále odkázal na nutnost zabývat se tvrzeními žalobkyně o tom, že kupní smlouva je právním úkonem odporujícím dobrým mravům.

7. Podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), účinného do 1. 1. 2014, podle kterého je třeba daný závazkový vztah posuzovat (§ 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku), právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

8. Podle § 39 o. z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

9. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k právním závěrům, že žalobkyně v řízení neprokázala, že kupní smlouvu uzavřela při nedostatku vážné vůle dle § 37 o. z., když nebyly tvrzeny a prokázány okolnosti vedoucí k závěru, že nevážnost její vůle byla zřejmá i druhé straně tohoto smluvního vztahu. Dále správně uzavřel, že žalobkyně od kupní smlouvy neodstoupila a nemůže tak být úspěšná na základě tvrzení, že smlouvu uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, případně v omylu, neboť takové právní jednání je důvodem relativní neplatnosti smlouvy (§ 49a o. z). Odvolací soud tyto závěry považuje za správné a v podrobnostech odkazuje do odůvodnění soudu prvního stupně pod body , Anonymizováno, až , Anonymizováno, .

10. Se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva je absolutně neplatná pro obcházení zákona se odvolací soud neztotožnil z následujících důvodů. Při obcházení zákona není právní úkon sice v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu odporuje neboli obchází jej. Může jít např. o použití prostředku, který sice není sám o sobě zákonem zakázaný, avšak sleduje cíl záměrně dosáhnout výsledek, který není předvídán a není žádoucí (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 349-359 s)

11. Právními úkony, jimiž se zákon obchází, jsou – na rozdíl od úkonů zákonu odporujících – právní úkony, které sice neodporují výslovnému zákazu zákona, které však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/1997, zveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další níže uvedené).

12. Soud prvního stupně na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva předložená ze strany žalovaného vůči , právnická osoba, ., v říjnu , Anonymizováno, , se zfalšovaným podpisem žalobkyně, posloužila výhradně coby podklad pro získání úvěru pro žalovaného ze strany banky, nikoli však za účelem nabytí nemovitostí od žalobkyně a jednalo se tak o protiprávní jednání žalovaného. Poukázal na to, že za situace, kdy na základě předložené kupní smlouvy z října , Anonymizováno, nedošlo k zápisu vkladu vlastnického práva pro žalovaného k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí (při trvající podmínce z úvěrové smlouvy v podobě tohoto vkladu vlastnického práva), bylo následné uzavření obsahově totožné kupní smlouvy v květnu , Anonymizováno, (která již byla žalobkyní prokazatelně podepsána dne , datum, a žalovaným dne , datum, ), pro zúčastněné jediným způsobem, jak ve vztahu k bance i ve vztahu mezi účastníky „zhojit“ protiprávní postup při sjednání a zejména načerpání předmětného úvěru žalovaným. Popsané okolnosti naplňují dle názoru soudu parametry obcházení zákona (postup in fraudem legis), a to bez ohledu na to, zda účastníci smlouvy o tomto věděli. Závěru o obcházení zákona popsaným jednáním nasvědčuje podle soudu prvního stupně i zřejmá simulace jiného data uzavření smlouvy, než kdy byla tato kupní smlouva reálně uzavřena a nemohlo tedy dojít k platnému převodu vlastnictví z žalobkyně na žalovaného.

13. Z výše uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně dovodil neplatnost kupní smlouvy pro obcházení zákona s odkazem na to, že původní kupní smlouva z října , Anonymizováno, byla předložena bance za účelem čerpání úvěru, ačkoliv byla opatřena padělaným podpisem žalobkyně a nebyla uzavřena s cílem převést vlastnické právo k nemovitostem. Podle odvolacího soudu je však třeba jednání žalovaného kvalifikovat jako protiprávní pouze ve vztahu k bance. Za podstatné odvolací soud považuje, že kupní smlouva z května , Anonymizováno, , uzavřená mezi týmiž stranami a ve shodném znění, byla již opatřena pravými podpisy obou účastníků, a že v souladu s jejich vůli byl realizován i její vklad do katastru nemovitostí. Tím byl naplněn účel smlouvy, který občanský zákoník předpokládá u kupní smlouvy podle § 588 a násl. o. z. Samotná skutečnost, že kupní smlouva z , datum, byla bance předložena s padělaným podpisem, nemůže bez dalšího způsobit neplatnost následně uzavřené kupní smlouvy s ověřenými podpisy účastníků. Ta totiž sledovala reálný a dovolený právní cíl – převod nemovitosti – nikoli obcházení právních předpisů. Postup účastníků nelze označit za jednání obcházející zákon, neboť neplatnost právního úkonu pro obcházení zákona lze dovodit pouze tehdy, je-li prokázán úmysl účastníků dosáhnout účinku, který právní řád nepřipouští. Takový úmysl v tomto případě ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá. Odlišnost data uvedeného ve smlouvě z října , Anonymizováno, od skutečného dne jejího podpisu, sama o sobě nezakládá závěr o její neplatnosti pro obcházení zákona. Podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1906/2001) lze za obcházení zákona považovat pouze takové jednání, kdy je záměrně zvolen odlišný den či forma právního úkonu s cílem vyvolat právní účinky, které by jinak nenastaly, anebo obejít zákonnou překážku. Pokud tedy byla smlouva starší datace užita pouze ve fázi jednání o úvěru vůči bance a neměla vyvolat žádné účinky vůči druhé smluvní straně ani vůči veřejné evidenci (katastru nemovitostí), nelze ji hodnotit jako projev vůle účastníků směřující k obcházení zákona. Formální nesrovnalost v dataci nemá sama o sobě právní relevanci, pokud je skutečný okamžik projevu vůle účastníků nepochybný.

14. Dále se odvolací soud zabýval závěrem soudu prvního stupně, že právní úkon – tedy předmětná kupní smlouva – se příčí dobrým mravům. Soud prvního stupně tento závěr odůvodnil tím, že se žalobkyni v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy dostalo plnění, které bylo v hrubém nepoměru k hodnotě převedených nemovitostí. Na daný právní úkon soud nahlížel jako na jednání zneužívající nezkušenosti, finanční lehkovážnosti a naivity žalobkyně, které ve svém důsledku vedlo k jejímu majetkovému poškození (viz bod , Anonymizováno, odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

15. Ve vztahu k tomuto závěru soudu prvního stupně odvolací soud doplnil dokazování. Z výpisu z účtu , jméno FO, č. , č. účtu, odvolací soud zjistil, že na něj byla dne , datum, připsána částka 1 145 000 Kč a z výpisu u účtu společnosti , právnická osoba, zjistil, že na něj byla dne , datum, připsána částka 1 455 000 Kč. Jednalo se o účty označené bance pro čerpání úvěru z úvěrové smlouvy č. 403/09261/11/1/01, uzavřené žalovaným s Raiffeisen bank a.s. Téhož dne byla z účtu , jméno FO, poukázána na účet , jméno FO, číslo 2761327000217/0100 částka 650 000 Kč s poznámkou „Pospíchalka“, na účet , jméno FO, číslo , č. účtu, částka 415 000 Kč s poznámkou „, jméno FO, “ a částka 261 000 Kč. Dne , datum, byla , jméno FO, vybrána hotovost ve výši 840 000 Kč a poukázána částka 620 000 Kč účet číslo 434093490237/0100.

16. Na základě výše provedených důkazů, ve spojení se správným skutkovým závěrem soudu prvního stupně o tom, že v řízení nebylo prokázáno, že by k rukám žalobkyně byla vyplacena v hotovosti celkem částka , částka, Kč (jak bude odůvodněno níže), lze dospět k závěru, že se žalobkyni nedostalo přímého peněžitého plnění na kupní cenu, která byla sjednána ve výši , částka, Kč, neboť část kupní ceny byla vyplacena na účty jiných osob a ani část kupní ceny jí nebyla v hotovosti vyplacena. Pokud ale žalobkyně připustila, že z kupní ceny byly uhrazeny její závazky ve výši , částka, Kč, lze uzavřít, že se do její sféry nedostala část kupní ceny představující částku , částka, Kč.

17. Na základě výše provedených důkazů, ve spojení se správným skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyni byla v hotovosti vyplacena částka , částka, Kč (jak bude odůvodněno níže), dospěl odvolací soud k závěru, že se žalobkyni nedostalo přímého peněžitého plnění na kupní cenu sjednanou ve výši , částka, Kč. Část úvěru, poskytnutého bankou za účelem koupě nemovitosti, byla vyplacena na účty jiných osob a žádná částka nebyla poukázána na účet žalobkyně ani jí nebyla vyplacena v hotovosti. Žalobkyně však připustila, že z kupní ceny byly uhrazeny její závazky ve výši , částka, Kč a lze proto uzavřít, že se do její majetkové sféry nedostala část kupní ceny představující částku , částka, Kč. Závěr soudu prvního stupně, že se jednalo o plnění, které představuje hrubý nepoměr mezi reálnou hodnotou převáděných nemovitostí a plněním, které žalobkyni bylo poskytnuto formou úhrady jejích závazků, je tedy správný.

18. Pro závěr o tom, že kupní smlouva byla právním úkonem odporujícím dobrým mravům, bylo na místě hodnotit, v souladu s judikatorními závěry, zejména okolnosti, které předcházely uzavření kupní smlouvy mezi účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002 25 Cdo 924/2001).

19. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla zatížená dluhy a za účelem vyřešení jejich splacení kontaktovala , jméno FO, , jednatele společnosti , právnická osoba, , která nabízela „nejvýhodnější varianty řešení problému lidem, kteří mají zatíženou nemovitost zpoplatněnými zástavami, exekucemi, nařízenou dražbou nebo jinými závazky“. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi společností , právnická osoba, jako věřitelem, a žalobkyní jako dlužnicí, odvolací soud zjistil, že žalobkyni byl poskytnut úvěr ve výši , částka, Kč s tím, že částka , částka, Kč bude vyplacena přímo věřitelům dlužnice, a to obchodní společnosti , právnická osoba, , obchodní společnosti , právnická osoba, . a , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Zbývající druhá část úvěru ve výši , částka, Kč měla být vyplacena v hotovosti k rukám dlužnice, která se zavázala zaplatit úvěr do , datum, .

20. Následně žalobkyně uzavřela smlouvu o podnikatelském úvěru se společností , právnická osoba, . dne , datum, na částku , částka, Kč, který byl splatný do , datum, na bankovní účet věřitele , č. účtu, , VS , var. symbol, . Z výdajového pokladního dokladu ze dne , datum, , bez uvedení čísla dokladu, bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, . vyplatila , Jméno žalobkyně, (žalobkyni) částku , částka, Kč jako část úvěru dle dohody o způsobu poskytnutí podnikatelského úvěru. Částka , částka, Kč byla poukázána ve prospěch účtu číslo , č. účtu, společnosti , právnická osoba, Pro zajištění úvěru uzavřela , Jméno žalobkyně, , jako zástavce, téhož dne smlouvu se zástavním věřitelem , právnická osoba, . za účasti zástavního dlužníka , jméno FO, , zástavní smlouvu k zajištění pohledávky zástavního věřitele ve výši , částka, Kč. Pro zajištění pohledávky zástavního dlužníka bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem žalobkyně v katastrálním území , adresa, . Z potvrzení společnosti , právnická osoba, . ze dne , datum, odvolací soud zjistil, že k uhrazení podnikatelského úvěru došlo dne , datum, . Z výpis účtu této společnosti č. , č. účtu, odvolací soud zjistil, že částka , částka, Kč byla složena jako klientský vklad , jméno FO, s variabilním symbolem , var. symbol, .

21. Ze shora uvedených důkazů doplněných v rámci odvolacího řízení vzal odvolací soud za prokázané, že žalobkyně měla dluhy řešené v rámci exekučních řízení v částce asi , částka, Kč (jak sama uvedla a vyplývá to i z usnesení Městského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, ), a je tedy zřejmé, že poskytnuté úvěry od společnosti , právnická osoba, a , právnická osoba, . přesahovaly výši jejích splatných závazků. Žalobkyně v době, která předcházela uzavření kupní smlouvy s žalovaným, navýšila své dluhy až na částku , částka, Kč, která byla za ni splacena společností , právnická osoba, . Pro další závěry je však významné, že žalobkyně uznala své závazky ve výši , částka, Kč a že se necítí být jednáním , jméno FO, , jednatele společnosti , právnická osoba, poškozena, i když je z jejích tvrzení i výpovědí v trestním řízení zřejmé, že o výši svých závazků neměla přehled.

22. Z výpisu z účtu společnosti , právnická osoba, . , č. účtu, odvolací soud zjistil, že dluh žalobkyně uhradil , jméno FO, , přičemž k úhradě dluhu se hlásil ve své výpovědi v trestním řízení také svědek , jméno FO, , který podrobně uvedl, jakým způsobem dluh žalobkyně u společnosti , právnická osoba, . uhradil. Popsal, že peníze přinesl v hotovosti do kanceláře v , Anonymizováno, , kde dostal kvitanci, kterou pak vložil na katastrální úřad, aby bylo vymazáno zástavní právo ve prospěch této společnosti na nemovitostech žalobkyně. Účelem bylo, aby tato nemovitost byla vyčištěna od zástav a důvodem bylo, že , jméno FO, ani paní , jméno FO, neměli na vyčištění nemovitosti od zástav peníze.

23. Z výše uvedeného je zřejmé, že v záležitosti tzv. „vyčištění nemovitostí“ žalobkyně od dluhů, figurovaly další osoby, a to , jméno FO, , která v předmětné době pracovala pro makléřskou společnost , Anonymizováno, ., a která uvedla ve své výpovědi v řízení před soudem prvního stupně, že předmětnou nemovitost jí k prodeji nabídl , jméno FO, a že návrh kupní smlouvy koncipoval její manžel , jméno FO, . Uvedla také, že po načerpání úvěru poskytla žalobkyni vlastní půjčku , částka, Kč v hotovosti, bez dalšího konkrétního vysvětlení důvodu. V celé záležitosti se angažoval také , jméno FO, , tchán žalovaného, který uvedl, že s nabídkou prodeje předmětných nemovitostí přišla jeho manželka , jméno FO, , on koncipoval kupní smlouvu, manželka zprostředkovávala hypoteční úvěr pro žalovaného a dala mu pokyny, jak smlouvu sepsat i kvůli dluhům žalobkyně. Neví však, kdo doplňoval do smlouvy čísla účtu. S žalobkyní jednal při obhlídce domu žalovaným, posléze při předání kupní ceny ve výši , částka, Kč proti podpisu dne , datum, . Žalobkyni osobně předal částku , částka, Kč, když mu donesla za sebe podepsanou kupní smlouvu s ověřeným podpisem včetně vepsaných čísel účtů, na které má být poukázána kupní cena.

24. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu učinil správný závěr, pokud hodnotil výpovědi slyšených svědků jako nevěrohodné, neboť tomuto závěru nasvědčují další v řízení provedené důkazy, zejména závěr znaleckého posudku č. , Anonymizováno, ze dne , datum, , z něhož vyplývá, že podpis na kupní smlouvě datované dne , datum, , předložené bance v říjnu , Anonymizováno, pro účely vyřízení předmětného úvěru žalovaným, znějící na jméno , Jméno žalobkyně, není pravým podpisem žalobkyně, ale jedná se o padělek vyhotovený se snahou o nápodobu vzoru jejího podpisu. Ve světle této prokázané skutečnosti hodnotil soud prvního stupně také výpovědi svědků , jméno FO, a , jméno FO, a podle odvolacího soudu učinil správný závěr, že žalobkyně nebyla osobou, která vepsala čísla účtů, na které měla být vyplacena kupní cena za její nemovitosti do předmětné kupní smlouvy, kterou koncipoval svědek , jméno FO, a předal manželce k dokončení. Nevzal také za prokázané, že by k rukám žalobkyně byla vyplacena částka celkem , částka, Kč na základě výdajových podkladních dokladů, a to také vzhledem ke skutečnosti, že v trestním řízení bylo znaleckým posudkem vypracovaným Policií ČR, Krajským ředitelstvím Policie Jihomoravského kraje, znaleckým ústavem v oboru kriminalistika č. , Anonymizováno, uzavřeno, že je pravděpodobnější, že sporný podpis u textu „přijala“ na výdajovém pokladním dokladu č. , Anonymizováno, není pravým podpisem osoby , Jméno žalobkyně, a jedná se o padělek, než to, že by se jednalo o její pravý podpis.

25. Soud prvního stupně poukázal na to, že ke sjednání úvěrové smlouvy pro žalovaného došlo za ingerence dalších osob, přičemž v rámci tohoto procesu došlo k předložení kupní smlouvy bance, obsahující jednoznačně zfalšovaný podpis žalobkyně. I když ve vztahu k , právnická osoba, . vystupoval smluvně pouze žalovaný, správně přičítal k jeho tíži, že z jeho strany byla bance předložena kupní smlouva obsahující zfalšovaný podpis žalobkyně. Správně pak posoudil, že tyto okolnosti jdou k tíži žalovaného, včetně toho, že bankou schválená částka na poskytnutí úvěru byla zaslána na účty, které byly v dispozici třetích osob, nikoliv žalobkyně jako prodávající. Odvolací soud má za to, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně zcela odpovídá pravidlům uvedeným v ustanovení § 132 o. s. ř. a pro stručnost na ně odkazuje.

26. Odvolací soud při posouzení, zda je kupní smlouva uzavřená mezi účastníky právním úkonem odporujícím dobrým mravů, vzal v úvahu také to, že finanční prostředky z úvěru poskytnutého bankou žalovanému , Jméno žalovaného, na koupi nemovitostí byly v rozporu se zněním úvěrové smlouvy použity nikoliv k nákupu předmětných nemovitostí, ale byly prostřednictvím svědka , jméno FO, a jeho společnosti , právnická osoba, poukázány na běžné účty jiných osob (bod , Anonymizováno, rozsudku) a k jiným účelům než byla úhrada kupní ceny.

27. Ze shora uvedených skutkových okolností odvolací soud dovozuje, že kupní smlouva byla uzavřena a realizována v rozporu s dobrými mravy. Rozpor s dobrými mravy je dán zejména tím, že na dvou rozhodných listinách, a to na kupní smlouvě ze dne , datum, a na výdajovém pokladním dokladu, byl padělán podpis žalobkyně, což dokládá nepoctivost postupu při uzavírání a realizaci právního úkonu. Finanční prostředky z úvěru poskytnutého bankou žalovanému nebyly použity k úhradě kupní ceny žalobkyni, nýbrž byly odkloněny na účty třetích osob, které byly s žalovaným osobně a ekonomicky propojeny. Na celé transakci se dále účelově podílely osoby zabývající se tzv. oddlužením nemovitostí, z nichž některé byly s žalovaným ve vzájemných rodinných a ekonomických vazbách a určovaly její průběh i nastavení podmínek v jeho prospěch. Tato kombinace okolností svědčí o zneužití slabšího postavení žalobkyně a o porušení zásad poctivosti a slušnosti v soukromoprávním styku.

28. Odvolací soud proto uzavírá, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná podle § 39 o. z., neboť je v rozporu s dobrými mravy. Při tomto závěru vycházel ze zásady, že výkon práv musí být v souladu s dobrými mravy, což je základní právní princip. Tento princip umožňuje soudům v odůvodněných případech zmírnit přílišnou tvrdost zákona a rozhodovat spravedlivě podle pravidel slušnosti (tzv. ekvity). Výraz „dobré mravy“ přitom nelze chápat jen jako soubor morálních pravidel, ale jako pokyn pro soudce, aby rozhodovali spravedlivě a s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Jinými slovy, jde o hledání spravedlnosti v každém jednotlivém případě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3467/2016).

29. Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné ve výroku I potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně výroku II o nákladech řízení účastníků, když správně vyšel ze zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a správně určil druh i výši účelně vynaložených nákladů žalobkyně, a výroku III o nákladech řízení státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Na odůvodnění nákladových výroků lze pro stručnost odkázat do napadeného rozsudku.

30. Výrok II tohoto rozsudku o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků vychází ze zásady úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný s odvoláním nebyl úspěšný, proto je povinen zaplatit úspěšné žalobkyni účelně vynaložené náklady odvolacího řízení, spočívající v mimosmluvní odměně za zastupování advokátkou, která v odvolacím řízení učinila tři a půl úkonů právní služby po , částka, Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání před odvolacím soudem , datum, , , datum, a účast u jednání dne , datum, , při kterém došlo k vyhlášení rozsudku) podle § 9 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. g/, k/, odst. 2 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů. Dále jí přísluší čtyři paušální náhrady režijních nákladů po , částka, Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a k odměně advokátky i výše uvedeným náhradám přísluší prokázaná 21 % DPH ve výši , částka, Kč, celkem tedy náklady řízení činí částku , částka, Kč. Uvedenou částku nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).