18 Co 137/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřela a soudců JUDr. Petry Flídrové a JUDr. Jana Kolby ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Anonymizováno sídlem Anonymizováno o zaplacení částka Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 3. 2024, č. j. 4 C 252/2020-205,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši , částka, Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalované.

1. V záhlaví identifikovaným rozsudkem Okresní soud ve Vyškově (dále též jen „soud prvního stupně) výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši , částka, Kč s tamtéž specifikovaným příslušenstvím v podobě úroků z prodlení a dále částku ve výši , částka, Kč rovněž s tamtéž specifikovanými úroky z prodlení. Ve výroku II pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce a žalovaná byli jedinými účastníky řízení o pozůstalosti po zůstaviteli , jméno FO, , zemřelému dne , datum, (dále též jen „zůstavitel“), vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , Anonymizováno, . Žalobce je synem zůstavitele a žalovaná měla být závětní dědičkou na základě alografní závěti. Žalobce v průběhu tohoto řízení (konkrétně dne , datum, ) písemně požádal jako výlučný dědic bytové jednotky, č. , Anonymizováno, vymezené na LV č. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, pro katastrální území , adresa, , obec , adresa, (dále též jen „bytová jednotka“ nebo „byt“), žalovanou o udělení souhlasu s nakládáním s touto bytovou jednotkou, neboť měl v úmyslu ji pronajmout. Žalovaná na tuto žádost nereagovala. Od smrti zůstavitele žalobce hradil veškeré náklady spojené s bytovou jednotkou, (například úhrada SIPO, elektřiny, daně z nemovitosti atd.) přičemž tvrdil, že náklady spojené s údržbou a správou bytu v období od , datum, do , datum, činily , částka, Kč a v období od , datum, do , datum, činily tyto náklady , částka, Kč. Žalovaná by se měla, dle názoru žalobce, podílet na výši těchto nákladů z jedné poloviny, tedy částkou , částka, Kč. Dále žalobce požadoval, aby mu žalovaná nahradila polovinu ušlého nájemného, kterého by dosáhl při pronajmutí bytové jednotky, přičemž podle znaleckého posudku činilo čisté nájemné za tento byt , částka, Kč měsíčně. Po žalované tak žalobce požadoval celkovou úhradu poloviny ušlého nájemného za období od , datum, do , datum, ve výši , částka, Kč. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , bylo rozhodnuto, že žalovaná není dědičkou po zůstaviteli. Žalobce se přitom v průběhu pozůstalostního řízení vůči notáři jako pověřenému soudnímu komisaři k projednání a rozhodnutí o pozůstalosti domáhal, aby mu bylo povoleno nakládat s pozůstalostními prostředky podle § 1680 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), konkrétně aby mohl volně nakládat s bytovou jednotkou, avšak neúspěšně. Přitom alografní závětí, kterou pozůstalostnímu soudu předložila žalovaná, bylo mimo jiné určeno, že dědicem bytové jednotky má být žalobce.

3. Soud prvního stupně na podkladě těchto zjištění, vycházeje ze znění § 1677 a násl. o. z., z § 2910 o. z. a § 2952 o. z., dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaná znemožnila žalobci s bytovou jednotkou disponovat. Žalovaná tím, že ve vztahu k žádosti žalobce zůstala pasivní a výslovně neprohlásila, že souhlasí s tím, aby žalobce s bytem nakládal, neporušila žádnou zákonem stanovenou povinnost, neboť zákon v tomto směru činnost dědiců při správě dědictví nikterak nespecifikuje. Žalovaná tedy nemohla porušit svoji zákonnou povinnost, a žalobci tak nemohla vzniknout škoda. Pokud i z neplatné závěti bylo zřejmé, že dědicem bytové jednotky je a zůstává žalobce, pak správa tohoto majetku byla vyhrazena jemu bez ohledu na součinnost či nesoučinnost žalované. Navíc, pokud by panovaly neshody mezi dědici ohledně správy pozůstalosti, měl žalobce možnost obrátit se na soud s příslušnou žalobou. Žalobce takové řízení nevyvolal. Pokud tedy žalobci měla vzniknout tvrzená újma, tak tato nevznikla v příčinné souvislosti s jednáním žalované.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání namítaje, že byl jediným dědicem ze zákona, přičemž žalovaná měla být dědičkou ze závěti. Navíc, dědicem předmětného bytu měl být i pro případ, že bude závěť platná, pouze žalobce. Žalovaná po dobu pozůstalostního řízení neudělila souhlas žalobci s nakládáním bytu, v čemž žalobce spatřuje šikanózní jednání žalované vůči žalobci. Žalovaná se dědičkou ze závěti nestala z důvodu neplatnosti alografní závěti, které se dovolávala. Přitom podle odvolatele vědomě a úmyslně, navzdory svým opakovaným příslibům, neudělila souhlas žalobci s nakládáním s bytem, čímž žalobci po několik let znemožnila užívání a požívání jeho dědictví. Soud prvního stupně podle názoru odvolatele nezval v úvahu posouzení nároku žalobce z hlediska ustanovení občanského zákoníku o porušení smluvní povinnosti (§ 2913 o. z.), případně pro porušení dobrých mravů (§ 2909 o. z.). Podle odvolatele měla žalovaná v průběhu řízení u soudu přislíbit udělení souhlasu, ale nakonec tak neučinila, přičemž tím úmyslně sledovala záměr způsobit žalobci finanční újmu a donutit jej ke kompromisu v řízení o platnost závěti. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě zcela vyhoví.

5. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že neuznává tvrzení uvedená v odvolání. Žalovaná poukazuje na to, že nemohla s bytovou jednotkou disponovat, nemohla tudíž ani udělit souhlas k jejímu pronájmu. Žalobce po žalované vyžadoval souhlas v rámci vyjednávání v řízení vedeném pod sp. zn. , Anonymizováno, , přičemž tento souhlas k pronájmu nemovitosti požadoval na svůj účet, nikoliv s přivolením pozůstalostního soudu, kdy by se zisky staly součástí dědictví. I ohledně nákladů na správu pozůstalosti se žalovaná domnívá, že měl žalobce postupovat obdobně, tedy měl se obrátit na pozůstalostní soud a tyto náklady měly být hrazeny z pozůstalosti. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201, 202 o. s. ř. a contrario) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Podle § 1405 o. z. platí, že kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k jeho zachování.

8. Podle § 1677 odst. 1 o. z. platí, že povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje pozůstalost dědic; je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové.

9. Podle § 1678 odst. 1 o. z. platí, že kdo spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu.

10. Podle § 1679 odst. 2 o. z. platí, že správce dědictví nebo vykonavatel závěti může učinit úkon přesahující rozsah prosté správy, souhlasí-li s tím dědici. Nedohodnou-li se dědici nebo je-li dědicem osoba pod zvláštní ochranou, vyžaduje se souhlas soudu.

11. Podle § 1680 odst. 1 o. z. platí, že dědici, jehož dědické právo je již jasně prokázáno, může soud povolit i před skončením řízení o dědictví, aby s určitými pozůstalostními předměty volně nakládal, pokud je splnění poslední vůle zůstavitele zabezpečeno nebo souhlasí-li ostatní spoludědicové, nepominutelní dědicové a odkazovníci.

12. Podle § 2909 o. z. platí, že škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.

13. Podle § 2910 o. z. platí, že škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

14. Podle § 161 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, platí, že o tom, zda schválí vyrovnání dospělých odkazů, které má provést osoba spravující pozůstalost, o udělení souhlasu správci pozůstalosti nebo vykonavateli závěti s úkonem přesahujícím rozsah prosté správy a o povolení dědici k volnému nakládání s určitými pozůstalostními předměty ještě před skončením řízení o projednání pozůstalosti, rozhodne soud usnesením.

15. Odvolací soud doplnil dokazování o některé listiny založené ve spise Městského soudu v Brně, sp. zn. , Anonymizováno, . Konkrétně se jednalo opis alografní závěti ze dne , datum, založený na č. l. , Anonymizováno, tohoto spisu, z něhož pro toto řízení vyplývá podstatné zjištění, že žalobce se měl podle tohoto pořízení pro případ smrti zůstavitele , jméno FO, stát výlučným dědicem předmětné bytové jednotky. Z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , vydaném v řízení, jehož účastníky byl jak žalobce, tak i žalovaná, a jímž bylo rovněž provedeno dokazování, přitom vyplývá, že tato závěť byla shledána neplatnou, neboť zůstavitel , jméno FO, nebyl dne , datum, pro duševní poruchu schopen pořídit závětí, neboť nebyl s to posoudit důsledky svého jednání a v celém rozsahu ovládat svou vůli. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. , Anonymizováno, se dále podává, že žalobce coby účastník pozůstalostního řízení (dědic) žádal opakovaně pověřeného soudního komisaře , tituly před jménem, , jméno FO, , aby mu povolil nakládání s předmětným bytem podle § 1680 o. z. Jednalo se zejména o žádost ze dne , datum, na č. l. , Anonymizováno, , o další žádost ze dne , datum, na č. l. , Anonymizováno, a ze dne , datum, na č. l. , Anonymizováno, . Z přípisu pověřeného soudního komisaře , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne , datum, (č. l. , Anonymizováno, ) a ze dne , datum, (č. l. , Anonymizováno, ) vyplývá, že uvedený notář nevyhověl těmto žádostem žalobce s odůvodněním, že žadatel disponuje jinými právními prostředky k nakládání s majetkem zůstavitele v rozsahu správy pozůstalosti podle § 1677 o. z.

16. Na podkladě takto doplněného dokazování a za aplikace výše citovaných ustanovení dospěl odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, k závěru, že žalovaná neměla povinnost podílet se na nákladech souvisejících se správou pozůstalosti (konkrétně ani předmětného bytu jako její součásti) a také neměla povinnost udělovat žalobci souhlas s právním jednáním, které by ve vztahu k této bytové jednotce přesahovalo rozsah prosté správy pozůstalosti. Tento souhlas tak žalobce nemohl po žalované vymáhat a konec konců jej ani nepotřeboval. V jednání žalované pak nebylo možno shledat ani rozpor s dobrými mravy, který by případně zakládal její povinnost nahradit žalobcem tvrzenou újmu.

17. Ve všech těchto ohledech bylo klíčovým zjištění, že žalovaná se podle žádného dědického titulu, tedy ani podle předložené alografní závěti, ani na základě intestátní dědické posloupnosti, neměla (a tudíž ani nemohla) stát dědičkou či spoludědičkou předmětného bytu.

18. Ve vztahu k požadavku žalobce, aby mu žalovaná uhradila poměrnou část nákladů vynaložených na správu předmětného bytu (tedy nákladů, které měl žalobce vynaložit v souvislosti s jeho údržbou, resp. zachováním), je potřeba podotknout, že takové právo žalobci podle žádného ustanovení platného právního řádu nesvědčí. Žalobce jako dědic má sice právo na náhradu vynaložených hotových výdajů v souvislosti se správou pozůstalosti či její části, avšak povinnost podílet se na těchto nákladech mají toliko ostatní dědicové po skončení řízení o pozůstalosti, nedohodli-li se tito dědici jinak. Není-li dědici právo na náhradu hotových výdajů (případně rovněž na odměnu) splněno dobrovolně, může se domáhat zaplacení žalobou v občanském soudním řízení (srov. Drápal, L. § 1679 [Nakládání s pozůstalostí při správě]. In: Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 479, marg. č. 34.). V souzeném případě je nicméně zřejmé, že žalobce jako jediný (výhradní) dědic celé pozůstalosti nemůže mít takové právo vůči žalované, neboť ta (spolu)dědičkou není a nebyla. Bylo by rovněž nelogické, aby žalovaná, coby osoba, která z pozůstalosti nakonec nenabyla ničeho, přispívala na náklady spojené se správou majetku, který nabyl žalobce coby jediný dědic již ke dni smrti zůstavitele (§ 1479 o. z.).

19. Je tedy zřejmé, že žaloba byla soudem prvního stupně správně v tomto rozsahu shledána nedůvodnou.

20. Co se týče požadavku žalobce, aby mu žalovaná zaplatila polovinu toho, co by činilo tržní nájemné za pronajmutí předmětného bytu za výše uvedené (žalované) období, pak ani zde odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal, že by žalovaná měla zákonem stanovenou či smluvně zakotvenou povinnost žalobci udělovat souhlas s pronajmutím předmětného bytu, a že by jí tak porušením takové povinnosti vznikl závazek vůči žalobci z titulu náhrady škody.

21. Je zřejmé, že pronájem předmětného bytu, coby součásti dědictví, o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto podle § 185 a následujících z. ř. s., a který tudíž představuje objekt soukromoprávních vztahů, k němuž má ve společenství dědiců každý z nich právo jako k celku (§ 1236 o. z.), nespadá pod pojem prosté správy pozůstalosti ve smyslu § 1678 odst. 1 o. z. ve spojení s § 1405 o. z. Prostá správa totiž „slouží pouze k zachování majetku, správa plná slouží k jeho rozmnožení“ (Lokajíček, J. § 1405 [Prostá správa]. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1.)

22. Přitom rovněž platí, že plnou správu pozůstalosti při pluralitě dědiců nemůže vykonávat jeden z nich ani tehdy, jestliže zůstavitel v závěti rozvrhne pozůstalost mezi dědice rozdělením konkrétních věcí. Jak uvádí komentářová literatura, „je tomu tak proto, že dědicové si mohou dohodnout v určitých případech výši svých dědických podílů (§ 1693), stejně tak si v určitých případech mohou dohodnout rozdělení pozůstalosti zcela nebo zčásti jinak, než určil zůstavitel (§ 1694)“ (Bernard, P. § 1677. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1199–1200, marg. č. 4.)

23. Tak i v souzeném případě žalobce nemohl s předmětným bytem volně nakládat, resp. nemohl jako správce pozůstalosti ve smyslu § 1677 odst. 1, části druhé věty za středníkem, o. z. překročit ve vztahu k této majetkové hodnotě coby součásti pozůstalosti rozsah běžné správy pozůstalosti tím, že by sám byt pronajmul třetí osobě. V takovém případě by potřeboval souhlas všech v úvahu připadajících dědiců ve smyslu § 1679 odst. 2 věta druhá o. z. Dokud nebylo najisto postaveno, že žalované nesvědčí dědické právo (na základě alografní závěti), bylo by v zásadě třeba i jejího souhlasu. Ovšem i sám zákon zjevně v témže ustanovení předpokládá, že takový souhlas ostatní dědici udělit nemusí a pak má (může) nastoupit rozhodnutí soudu (§ 1679 odst. 2, věta druhá, o. z.). Nahrazení souhlasu jiného dědice s jednáním přesahujícím prostou správu pozůstalosti je předvídáno i pro případ, že známý dědic odmítá udělit souhlas s takovým jednáním bez spravedlivého důvodu. K tomu je na místě doplnit, že o udělení souhlasu by v takovém případě rozhodoval soud na návrh jednoho z dědiců usnesením podle § 161 z. ř. s., přičemž by soud v tomto usnesení mohl rovněž stanovit podmínky (například minimální cenu, způsob její úhrady apod.) (srov. Bernard, P. § 1679. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1206).

24. Odvolací soud není toho názoru, že by samotný pronájem předmětného bytu coby součásti pozůstalosti, vyžadoval rozhodnutí soudu podle § 1680 o. z., jenž dává pozůstalostnímu soudu pravomoc za splnění stanovených podmínek jednomu z dědiců povolit volné nakládání s určitým předmětem pozůstalosti (tedy zejména jeho zcizení). V takovém případě totiž dotčený předmět pozůstalosti opouští režim správy pozůstalosti, přičemž dědic, jemuž bylo takové povolení soudem uděleno, může s tímto předmětem volně nakládat ve svůj vlastní prospěch (srovnej Bernard, P. § 1680 In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1208).

25. I kdyby se ovšem o daný případ jednalo, tedy bylo by třeba rozhodnutí pozůstalostního soudu podle § 1680 o. z. a nikoli „jen“ podle § 1679 o. z., byly by podle názoru odvolacího soudu podmínky pro takové rozhodnutí v souzeném případě splněny. Byl by zde totiž dědic, jehož dědické právo bylo jasně prokázáno. Jednalo by se o žalobce, který by dědil buď na základě alografní závěti, nebo v případě její neplatnosti na základě zákona, v posledním případě jako jediný dědic, který dědictví neodmítl. Ve vztahu k němu (na rozdíl od žalované) zde nebyl spor o jeho dědické právo. I kdyby byla v daném případě nakonec dědickým titulem výše označená alografní závěť, byla by splněna další z podmínek § 1680 o. z., totiž, že by bylo zajištěno splnění poslední vůle zůstavitele; byt, ve vztahu k němuž by soud měl povolit volné nakládání, neměl být ani podle poslední vůle zůstavitele (která byla nakonec shledána neplatnou) potvrzen jinému dědici, přičemž ze závěti nevyplývá ani to, že by zůstavitel povolil uzavřít dohodu o jiném rozdělení pozůstalosti. Konečně nebylo tvrzeno (tím méně doloženo), že by bylo zpochybněno vlastnické právo zůstavitele k předmětnému bytu v okamžik jeho smrti (k tomu opět srovnej dílo citované v odstavci 24 tohoto odůvodnění). Rovněž o povolení podle tohoto ustanovení by pozůstalostní soud rozhodoval podle § 161 z. ř. s. usnesením.

26. Není nutné zdůrazňovat, že byla-li poslední vůle (alografní závěť) shledána neplatnou, žalovaná se dědičkou nestala, a proto by v tomto případě nebylo jejího souhlasu zapotřebí vůbec.

27. Z právě uvedeného nicméně také vyplývá, že žalobce k jím zamýšlenému právnímu jednání (spočívajícím v pronájmu předmětného bytu) v průběhu pozůstalostního řízení (ať už podle § 1679 odst. 2 o. z. nebo podle § 1980 odst. 1 o. z.) nejenže nemohl vyžadovat souhlas žalované, nýbrž měl zákonem stanovené prostředky k tomu, aby absence tohoto souhlasu byla nahrazena rozhodnutím pozůstalostního soudu (soudem pověřeného soudního komisaře). Skutečnost, že věc projednávající soudní komisař odmítl takový souhlas udělit a o žádosti žalobce vůbec rozhodnout, nemůže být přičítána k tíži žalované.

28. Za takových okolností nemá odvolací soud ani za to, že by žalovaná mohla vůči žalobci jednat v rozporu s dobrými mravy, jestliže neudělila souhlas, k jehož poskytnutí nemá zákonem ani dohodou stanovenou povinnost, a jestliže jeho absenci výslovně předvídá zákon, upravuje-li možnost jeho nahrazení soudním rozhodnutím. V průběhu tohoto řízení přitom nevyšlo najevo nic, co by byť jen nasvědčovalo tomu, že by žalovaná žalobci ztěžovala nahrazení absence jejího nesouhlasu soudním rozhodnutím či že by se vůči žalobci zachovala jakkoliv nemravně či šikanózně. Okolnost, že projednání pozůstalosti bylo zdrženo z důvodu vyčkávání rozhodnutí soudu ve sporném řízení o tom, zda alografní závěť, na jejímž základě měla dědit i žalovaná, je či není platným dědickým titulem, nelze považovat za takovou, která by byla přičitatelná žalované nebo ze které by bylo možno dovodit její nemravné či šikanózní jednání. Nevyšlo totiž najevo ani například to, že by si žalovaná byla vědoma nedostatku pořizovací způsobilosti zůstavitele v době sepisu závěti nebo že by tuto skutečnost nějak zneužila ve svůj prospěch (na úkor žalobce).

29. Navíc tvrzení žalobce (nadto blíže nespecifikované), že žalovaná mu měla udělení souhlasu přislíbit či že její povinnost udělit souhlas vyplývala z nějaké dohody (smluvní povinnost), jsou novotami nepřípustně žalobcem uplatněnými až v odvolacím řízení v rozporu s § 119a odst. 1 o. s. ř. a § 205a o. s. ř. Žalobce v řízení před soudem prvního stupně (ve svých písemných podáních a při jednání soudu prvního stupně dne , datum, ) nic takového nezmínil, tím méně aby uvedl, kdy a za jakých okolností k takovému příslibu či dohodě ze strany žalované mělo dojít.

30. Není tak možné na základě § 2910 či § 2909 o. z., ani na podkladě jiného ustanovení jsoucího součástí právního řádu České republiky, dovodit existenci povinnosti žalované nahradit žalobci škodu, která mu mohla vzniknout tím, že v průběhu pozůstalostního řízení nemohl pronajmout předmětný byt, a získat tak z něj určitý majetkový prospěch.

31. Žaloba je tudíž nedůvodná, a soud prvního stupně správně rozhodl o jejím zamítnutí. Odvolací soud proto jeho rozsudek napadený odvoláním podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl se svým odvoláním neúspěšný, je tedy povinen nahradit žalované, jako plně úspěšné účastnici odvolacího řízení, jí účelně vynaložené náklady.

33. Tyto náklady spočívají ve výdajích žalované na právní zastoupení v odvolacím řízení jí zvolenou advokátkou. Výše těchto nákladů sestává z odměny advokátky za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání ze dne , datum, a účast na jednání odvolacího soudu dne , datum, ) ve výši , částka, Kč (přičemž výše této odměny je totožná jak podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále též jen „AT“, ve znění účinném do , datum, , tak i ve znění účinném od , datum, ). Dále náklady na právní zastoupení žalované spočívají v paušální náhradě hotových výdajů její zástupkyně, a to za úkon učiněný dne , datum, ve výši , částka, Kč (§ 13 odst. 4 AT ve znění účinném do , datum, , viz čl. II vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 258/2024 Sb., které se z logiky věci vztahuje nejen na odměnu advokáta, ale i na všechna další plnění spojená s poskytováním právních služeb) a za úkon učiněný dne , datum, ve výši , částka, Kč (§ 13 odst. 4 AT ve znění účinném od , datum, ). Celkově tak náklady na právní zastoupení žalované činí , částka, Kč, kteroužto částku je žalobce povinen uhradit k rukám zástupkyně žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).