18 Co 142/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Novákové a soudkyň JUDr. Petry Flídrové a Mgr. Kláry Cáskové ve věci žalobce: Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o vyklizení bytu o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2024, č. j. 62 C 133/202-46

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku , částka, Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Shora označeným („napadeným“) rozsudkem Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozhodl o povinnosti žalovaného vyklidit byt č. , Anonymizováno, nacházející se v , Anonymizováno, . NP v domě č. or. , Anonymizováno, , č. p. , Anonymizováno, , na ulici , Anonymizováno, v , Anonymizováno, (dále jen „sporný byt“), a to do , Anonymizováno, dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu žalovaného, kterou se žalovaný domáhal určení, že nájemní vztah ke spornému bytu trvá (výrok II) a uložil žalovanému zaplatit žalobci náklady řízení ve výši , částka, Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III).

2. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že mezi účastníky (žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem) vznikl nájemní vztah k spornému bytu, který žalovaný užívá na základě dohody o užívání bytu ze dne , datum, ve znění dodatku ze dne , datum, , a z něhož dal žalobce žalovanému výpověď podáním ze dne , datum, , žalovanému doručeným dne , datum, , pro zvlášť závažné porušení povinností nájemce podle § 2291 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, spočívající v nezaplacení nájemného a záloh na služby za období od června , Anonymizováno, do ledna , Anonymizováno, a v neuhrazení nedoplatku z vyúčtování služeb za rok , Anonymizováno, v celkové výši , částka, Kč, a to bez výpovědní doby. Výpověď obsahuje poučení žalovaného o právu vznést proti výpovědi námitky a podat návrh na přezkoumání její oprávněnosti soudem. Před podáním výpovědi žalobce žalovaného přípisem ze dne , datum, vyzval k odstranění závadného stavu spočívajícího v dluhu na nájemném a upozornil jej na možnost podání výpovědi; uvedená výzva se dne , datum, dostala do dispoziční sféry žalovaného.

3. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný nepodal žalobu na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2290 o. z., a proto se soud nemohl zabývat důvodností uplatněného výpovědního důvodu, neboť tato otázka po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty nemůže být posuzována v jiném řízení ani jako otázka předběžná. Proto neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že nájemní vztah trvá. Zabýval se však otázkou platnosti výpovědi jako otázkou předběžnou v řízení o vyklizení bytu, přičemž na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že výpověď byla žalovanému řádně doručena, obsahovala zákonem požadované náležitosti a nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by k ní nemělo být přihlíženo. Námitku žalovaného, že je výpověď v rozporu s dobrými mravy, soud neshledal důvodnou, neboť žalovaný dlouhodobě nehradil nájemné a užívá byt bez právního titulu. Vzhledem k tomu, že nájemní vztah zanikl ke dni , datum, a žalovaný byt po skončení nájmu nevyklidil, byla shledána žaloba na jeho vyklizení důvodnou. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle úspěchu žalobce a přiznal mu náklady ve výši , částka, Kč.

4. Žalovaný odvolání směřuje do všech výroků napadeného rozsudku, jenž navrhuje změnit tak, že žaloba žalobce bude zamítnuta a jeho žalobě na určení, že nájemní vztah ke spornému bytu trvá, bude vyhověno. Vytýká soudu prvního stupně, že dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že po uplynutí lhůty podle § 2290 o. z. se již nemůže zabývat oprávněností výpovědi z nájmu bytu. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2981/2021 ze dne 12. 1. 2022, podle něhož se po marném uplynutí dvouměsíční lhůty nejedná již o zvláštní žalobu podle § 2290 občanského zákoníku, nýbrž o obecnou určovací žalobu, je-li dán naléhavý právní zájem. Žalovaný tvrdil, že takový naléhavý právní zájem prokázal, neboť předmětný byt užívá od roku 1984 jako svůj domov, je invalidním důchodcem ve třetím stupni invalidity, jeho výdělečné možnosti jsou zásadně omezené a ztráta bydlení by pro něj měla mimořádně závažné důsledky. Z těchto důvodů dovozoval, že soud měl oprávněnost výpovědi přezkoumat i po uplynutí lhůty podle § 2290 občanského zákoníku v režimu určovací žaloby.

5. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání uvedl, že odvolání žalovaného je zcela účelové a nedůvodné. Žalovaný nesprávně interpretuje jím citovanou judikaturu a dovozuje z ní závěry, které na posuzovanou věc nedopadají. Žalobce se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že v řízení o vyklizení nelze namítat údajnou neoprávněnost výpovědních důvodů, protože žalovaný nevyužil zákonné dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle § 2290 o. z. Dále uvádí, že ani sociální důvody tvrzené žalovaným nemohou mít vliv na platnost výpovědi, pokud je nájemce neuplatní v zákonné lhůtě a zákonnou formou. Navrhl proto potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání je podáno oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), je podáno včas (§ 204 o. s. ř.), je odůvodněno odvolacími důvody podřaditelnými pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné7. Podle § 2290 o. z. nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.

8. Podle § 2291 odst. 1 o. z. poruší-li nájemce svou povinnost zvlášť závažným způsobem, má pronajímatel právo vypovědět nájem bez výpovědní doby a požadovat, aby mu nájemce bez zbytečného odkladu byt odevzdal, nejpozději však do jednoho měsíce od skončení nájmu (odst. 1). Nájemce porušuje svou povinnost zvlášť závažným způsobem, zejména nezaplatil-li nájemné a náklady na služby za dobu alespoň tří měsíců, poškozuje-li byt nebo dům závažným nebo nenapravitelným způsobem, způsobuje-li jinak závažné škody nebo obtíže pronajímateli nebo osobám, které v domě bydlí, nebo užívá-li neoprávněně byt jiným způsobem nebo k jinému účelu, než bylo ujednáno (odst. 2). Neuvede-li pronajímatel ve výpovědi, v čem spatřuje zvlášť závažné porušení nájemcovy povinnosti, nebo nevyzve-li před doručením výpovědi nájemce, aby v přiměřené době odstranil své závadné chování, popřípadě odstranil protiprávní stav, k výpovědi se nepřihlíží (odst. 3).

9. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

10. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

11. Otázkou naléhavého právního zájmu na určení, že nájemní poměr trvá, se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 185/2012 (dostupném, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách www.nsoud.cz), který se týkal nájmu nebytových prostor. Uvedl v něm, že se „soudní praxe se ustálila v názoru, že v řízení o vyklizení nebytových prostor může být řešena jak předběžná otázka platnosti výpovědi ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, tak také otázka existence práva nájmu k nebytovým prostorám (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 23. září 2004, sp. zn. 28 Cdo 1646/2004, uveřejněné pod č. 187 v sešitě č. 10 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, z 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 2656/2006, a ze 14. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2450/2010). V ustálené soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že může-li být otázka platnosti výpovědi z nájmu řešena jako otázka předběžná v řízení o vyklizení, nemůže být dán naléhavý právní zájem (ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř.) na žalobě o určení neplatnosti výpovědi z nájmu (srov. např. již citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 2656/2006, a ze 14. dubna 2011, sp. zn. 2450/2010)“. Tyto závěry jsou plně použitelné i v řízení o vyklizení bytu, neboť i zde lze otázku platnosti výpovědi z nájmu a trvání nájemního poměru posoudit jako otázku předběžnou. Může‑li být otázka platnosti výpovědi z nájmu řešena jako otázka předběžná v řízení o vyklizení, nemůže být dán naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.) na žalobě o určení neplatnosti výpovědi z nájmu.

12. S výše uvedenými závěry, které respektoval ve svém rozhodnutí i soud prvního stupně, když dospěl k závěru, že žalovaný nemá naléhavý právní zájem na určení, že nájemní vztah ke spornému bytu trvá, se odvolací soud ztotožňuje. Pokud žalovaný nepodal ve lhůtě dvou měsíců od doručení výpovědi žalobu podle § 2290 o. z., ztratil nejen možnost (právo) bránit se výpovědi z nájmu bytu námitkou, že není dán důvod, pro který mu byla výpověď dána, nýbrž pozbývá i jiné výhody spojené se specifickou žalobou definovanou v odkazovaném ustanovení, zejména spočívající v tom, že při podání žaloby podle § 2290 o. z. nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021). Pokud naléhavý právní zájem na žalobě žalovaného, podané dne , datum, (spojené ke společnému projednání s žalobou o vyklizení), nebyl z výše uvedených důvodů shledán, zabýval se odvolací soud tím, zda výpověď je platným právním jednáním, toliko jako otázkou předběžnou v řízení o vyklizení bytu.

13. V daném případě je z výpovědi z nájmu sporného bytu z , datum, zřejmé, že byla dána žalobcem žalovanému podle § 2291 o. z. bez výpovědní doby pro porušení povinností nájemce zvlášť hrubým způsobem, spočívajícím v nezaplacení nájemného za období od června , Anonymizováno, do ledna , Anonymizováno, a nezaplacení nedoplatku z vyúčtování služeb za rok , Anonymizováno, v celkové výši , částka, Kč s tím, že nájem končí bez výpovědní lhůty ke dni doručení výpovědi. Žalovaný byl ve výpovědi poučen o právu vznést námitky a napadnout oprávněnost výpovědi u soudu a vyzván, aby byt vyklidil a odevzdal do , Anonymizováno, dnů od skončení nájmu. Výpověď byla žalovanému doručena dne , datum, .

14. Výzva k odstranění závadného stavu z , datum, , obsahující upozornění, že nájem skončí bez výpovědní lhůty ke dni doručení výpovědi, nebude-li ve lhůtě dvou měsíců zjednána náprava, byla žalobcem odeslána (jak vyplývá z podacího lístku) , datum, . Podle sdělení , právnická osoba, ze dne , datum, byla zásilka po neúspěšném pokusu o doručení dne , datum, dodávána a následně uložena na ukládací poště, odkud byla dne , datum, pro nevyzvednutí vrácena odesílateli. Byla tak splněna hmotněprávní podmínka pro výpověď podle ustanovení § 2991 odst. 3 o. z., neboť se výzva k odstranění závadného stavu dostala do dispoziční sféry žalovaného.

15. V rámci úvahy o neplatnosti (§ 580 o. z.) výpovědi z nájmu bytu soud prvního stupně správně posuzoval také otázku rozporu výpovědi s dobrými mravy, tzn. zda se právní jednání (výpověď) zjevně nepříčí dobrým mravům (§ 588 o. z.).

16. Žalovaný v řízení tvrdil, že byl invalidním důchodcem a nyní je poživatelem starobního důchodu, a proto možnosti přivýdělku jsou pro něj značně limitované. V roce , Anonymizováno, jej opustila manželka a byl nucen se sám starat o dva syny, , Anonymizováno, , narozeného , datum, a , Anonymizováno, , narozeného , datum, . Ztráta domova, ve kterém bydlí od roku , Anonymizováno, , by pro něj znamenalo, že skončí na ulici. Od doby, co se na platbách podílejí i jeho dva synové, je již nájemné pravidelně hrazeno. Poukázal na to, že snaha žalobce o vyklizení bytu je nejspíše spojena s jeho záměrem privatizovat byty.

17. Posouzení, zda je požadavek žalobce na vyklizení bytu uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu může projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) nebo i zamítnutím žaloby („pro tentokrát“). Zamítnutí žaloby však má být podle judikatorních závěrů až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona. Podmínky pro použití ustanovení § 2 odst. 3, resp. § 8 o. z., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

18. Ačkoli žalovaný uvedl důvody, pro něž u něj došlo ke vzniku dluhu na nájemném, je nutné zohlednit, že žalobce v období od června , Anonymizováno, do ledna , Anonymizováno, nedostával za užívání bytu odpovídající protiplnění. Dluh na nájemném ani na úhradách za služby spojené s užíváním bytu navíc nebyl v průběhu řízení uhrazen, jak vyplývá z vyjádření zástupce žalovaného u jednání před soudem prvního stupně dne , datum, . Žalovaný navíc neprojevil dostatečnou aktivitu směřující k úhradě dluhu a po celou dobu řízení neuvedl, kdy je v jeho možnostech, případně s přispěním svých synů, dluh uhradit. Je možné se ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že ani případné prokázání vágního, nekonkretizovaného a nedoloženého tvrzení žalovaného o údajném záměru žalobce privatizovat byty by nemohlo na projednávané věci nic změnit. Podstatné je, že žalovaný byt ve shora uvedeném období užíval, aniž za něj platil. Samotné uplatnění práv vyplývajících z vlastnictví nelze považovat za jednání příčící se dobrým mravům; opačný závěr by byl v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž výkon vlastnického práva není bez dalšího šikanózní a sama okolnost, že výkon práva dopadá na žalovaného nepříznivě, nepostačuje k závěru o rozporu s dobrými mravy.

19. Po zvážení všech okolností na straně obou účastníků odvolací soud usoudil, že nejde o případ natolik mimořádný, aby odůvodňoval závěr o rozporu výpovědi žalobce s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z., ani o situaci, v níž by bylo namístě aplikovat § 2 odst. 3 či § 8 o. z. Zamítnutí žaloby by přicházelo v úvahu jen tehdy, pokud by výkon práva žalobce byl zjevně nepřiměřený, tvrdý či šikanózní, což projednávaný případ nenaplňuje. Důvody uváděné žalovaným podle odvolacího soudu nepřevážily nad oprávněným zájmem žalobce na úhradě nájemného a na ochraně jeho vlastnického práva.

20. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Také odvolací soud dospěl k závěru, že náklady žalobce na zastoupení advokátem nelze v posuzované věci považovat za účelně vynaložené náklady řízení. U statutárních měst lze zásadně presumovat dostatečné personální a odborné vybavení k hájení jejich práv a zájmů vlastními organizačními složkami; potřeba externího právního zastoupení proto musí být v konkrétní věci odůvodněna zvláštními okolnostmi. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejednalo. Předmětem řízení je spor o vyklizení předmětu nájmu, tedy spor spadající do běžné agendy žalobce, jenž současně nevykazoval mimořádnou skutkovou ani právní složitost. Žalobce přitom ani netvrdil, ani neprokázal konkrétní okolnosti odůvodňující potřebu externího právního zastoupení. Náhradu nákladů právního zastoupení proto nebylo možno žalobci přiznat. Soud prvního stupně správně proto přiznal žalobci pouze paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a správně určil i výši této náhrady, jestliže ji stanovil částkou , částka, Kč, sestávající kromě zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, Kč, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši , částka, Kč za šest úkonů. Protože šlo o úkony učiněné v roce , Anonymizováno, , byla paušální náhrada správně stanovena podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. částkou , částka, Kč za každý úkon.

21. Výrok II tohoto rozsudku o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a skutečností, že žalobce měl v odvolacím řízení plný úspěch. I v odvolacím řízení přitom platí shora uvedené důvody, pro které nelze náklady žalobce na zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené. Také v této fázi řízení proto bylo možno žalobci přiznat pouze paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za dva úkony, vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne , datum, (§ 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Na rozdíl od nákladů řízení před soudem prvního stupně však jde v tomto případě o úkony učiněné po , datum, . Ačkoli § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. stanoví paušální náhradu ve výši , částka, Kč za každý úkon, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, dovodil, že po zvýšení paušální náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu od , datum, na , částka, Kč by přiznávání pouze , částka, Kč představovalo neodůvodněné rozlišování mezi účastníky podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeni zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud proto považoval § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v tomto rozsahu za neaplikovatelný a vzniklou mezeru vyplnil analogickou aplikací § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje, a proto žalobci za uvedené dva úkony přiznal paušální náhradu hotových výdajů ve výši , částka, Kč za každý z nich, celkem tedy , částka, Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Požadavek žalobce na přiznání náhrady za daň z přidané hodnoty z této částky odvolací soud neshledal důvodným, neboť náhrada za DPH je podle § 137 odst. 3 o. s. ř. součástí nákladů řízení pouze tehdy, jde‑li o náhradu nákladů právního zastoupení, přičemž v projednávané věci nebyla žalobci přiznána náhrada odměny advokáta, ale toliko paušální náhrada hotových výdajů samotného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř.