18 Co 171/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Novákové a soudců JUDr. Jana Zavřela a JUDr. Petry Flídrové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o částka Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2025, č. j. 104 C 203/2024-32,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích II a III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným („napadeným“) rozsudkem Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni , částka, Kč s úrokem z prodlení , Anonymizováno, % ročně od , datum, do zaplacení (výrok I) a na náhradě nákladů řízení , částka, Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok III), vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a žalobu na zaplacení smluvní pokuty , částka, Kč zamítl (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, kterým napadla výrok II o zamítnutí žaloby o smluvní pokutě a III o nákladech řízení a navrhla i v tomto rozsahu rozsudek zrušit a vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo změnit a žalobě i v tomto rozsahu vyhovět. Vytýká napadenému rozsudku nesprávná skutková zjištění soudu. Smluvní pokuta byla sjednaná v listině o jediném listu, na kterou spotřebitel připojil svůj podpis. Předmět smlouvy se nachází na první straně smlouvy, kterou soud první stupně označuje za jakési skryté obchodní podmínky. Na ty však smlouva odkazuje hned ve svém druhém odstavci jako na samostatný dokument. Na straně 1/2 obsahuje smlouva esenciální náležitosti pro smlouvu o sdružených službách dodávky „plynu“, v části nazvané „OSTATNÍ UJEDNÁNÍ“ se nachází ujednání o souvisejících povinnostech zákazníka, např. poskytnout součinnost a ujednání o smluvních pokutách. Proměnná ujednání na straně 2/2 nelze od zbytku smlouvy oddělit, tato strana neobsahuje podstatné a povinné náležitosti dle energetického zákona. Proto strana 1/2 tvoří integrální součást smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je psáno stejným písmem jako ostatní části smlouvy. I když může být písmo považováno za menší, lze je porovnat s písmem běžně používaným na obalech potravinových výrobků a není tak méně čitelné. Každý, kdo by se chtěl s textem smlouvy seznámit, by si ho před jednáním o uzavření smlouvy mohl přečíst na webových stránkách žalobkyně. Smlouva a ustanovení o smluvní pokutě jsou napsány ve spisovném českém jazyce a gramaticky správně. Ustanovení o smluvní pokutě obsahuje několik skutkových podstat řazených za sebou v rámci jednoho souvětí, je srozumitelné, textace není složitější než jazyk, jímž jsou standardně v ČR psány právní předpisy. Soud na rozhodnutí aplikoval nesprávnou normu, pokud považoval ujednání za neplatné podle § 588 o. z., podle něhož musí být kumulativně splněny dvě podmínky (že jednání odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek) a soud neodůvodnil závěr o zjevném narušení veřejného pořádku. Neplatné jednání nenaplňující znaky uvedené v § 588 o. z. může být stiženo jen relativní neplatností, které se žalovaný nedovolal.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, ač byl řádně a včas předvolán, k odvolacímu jednání se bez omluvy nedostavil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání je podáno oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), je podáno včas (§ 204 o. s. ř.), je odůvodněno odvolacími důvody podřaditelnými pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Podaným odvoláním nebyl napaden výrok I, který proto odvolací soud nepřezkoumával, neboť nabyl právní moci dnem následujícím poté, co poslednímu z účastníků uplynula lhůta pro podání odvolání (§ 212, § 206 odst. 2, § 159 o. s. ř.).

6. Co se týká smluvních pokut, soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle předložené smlouvy jsou smluvní sankce uvedeny drobným textem na samostatné straně smlouvy označené číslem 1/2, která není podepsána. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce v daném vztahu vystupoval jako podnikatel, žalovaný jako zákazník (příjemce nabízených služeb), tedy jako spotřebitel, jedná se o spotřebitelskou smlouvu. Ujednání o smluvních pokutách shledal neplatným podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Ačkoli jde o spotřebitelskou smlouvu a veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí být dána jasně a srozumitelně, v daném případě se tak nestalo jejich zakomponováním do odstavce nazvaného „OSTATNÍ UJEDNÁNÍ“ na první straně smlouvy, která není účastníky podepsaná, vizuálně působí spíše jako obchodní podmínky a ani z „Informace pro zákazníka“ nebyl žalovaný o smluvní pokutě informován, pokud obsahuje údaj pouze o „případných smluvních pokutách“, které mohou být ve smlouvě/dodatku zakotveny.

7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle § 1811 odst. 1 o. z. veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.

9. Podle § 1813 odst. 1 o. z. jsou zneužívající ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Podle § 1813 odst. 2 o. z. zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí.

11. Podle § 1815 o. z. se ke zneužívajícímu ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

12. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě , částka, Kč měsíčně pro případ nedodržení trvání smlouvy je neplatné podle shora citovaného ust. § 588 o. z., a to pro rozpor s citovaným ust. § 1811 o. z., dle kterého veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí být jasná a srozumitelná. V tomto konkrétním případě forma smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny z , datum, je značně matoucí. V této souvislosti je třeba zmínit zejména vzhled smlouvy, kdy ujednání o smluvní pokutě je obsaženo na straně 1/2 smlouvy, která však vizuálně vskutku vzbuzuje dojem obchodních podmínek. Nelze si pak nevšimnout samotné formulace smluvního ujednání, když ujednání je obsaženo ve velice dlouhém souvětí, kdy se jedná o nepřehledný a složitě formulovaný text. To vše v porovnání se stranou 2/2 smlouvy, která je vizuálně koncipována přehledně a která vzbuzuje dojem, že vše podstatné je právě na této straně označené číslem 2/2, která je podepsána oběma účastníky. Konečně je třeba v této souvislosti zmínit i drobné písmo, které je použito v textu celé smlouvy, zejména hustě psaného na straně 1/2. Všechny tyto okolnosti dle odvolacího soudu vzbuzují dojem, že smlouva byla záměrně koncipována tak, aby průměrnému spotřebiteli ujednání o smluvní pokutě, nadto obsažené v odstavci nazvaném „OSTATNÍ UJEDNÁNÍ“, uniklo. Z těchto důvodů smluvní ujednání o smluvní pokutě nesplňuje požadavky stanovené zákonem (§ 1811 odst. 1 o. z.). Proto odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, pokud žalobu v této části zamítl.

13. K námitkám žalobkyně lze dodat:

14. Nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, bylo judikováno, že ujednání zakládající smluvní pokutu v rámci spotřebitelských smluv zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (tj. listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Smlouva je přitom v tomto případě koncipována tím způsobem, že konkrétní obsah smlouvy je na její straně 2/2 obsahující i podpis účastníků smlouvy a na straně 1/2 jsou velmi drobným písmem zahrnuty obecné podmínky smlouvy (včetně smluvních pokut), jejichž textace vskutku budí dojem, že se jedná o obecné obchodní podmínky a nikoli konkrétní uzavíranou smlouvu. To potvrzuje i skutečnost, že ani v „Informaci pro zákazníky před uzavřením smlouvy“ není o konkrétní smluvní pokutě ani možnosti žalobkyně smlouvu ukončit odstoupením pro nezaplacení záloh zákazníkem zmínka (je v ní pouze obecná poznámka, že „Případné smluvní pokuty jsou zakotveny ve Smlouvě/Dodatku.“).

15. Nad rámec tohoto odkazu odvolací soud uvádí, že právní argumentace ohledně ujednání účastníků o smluvní pokutě ve smlouvách koncipovaných žalobkyní obdobným způsobem vyplývají z mnoha rozhodnutí soudu prvního stupně, i rozhodnutí Krajského soudu v Brně (senátů 15 Co, 19 Co, 37 Co a 70 Co) a je přiléhavá i pro zde hodnocené vyhotovení smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny. Dlouhý odstavec textu OSTATNÍ UJEDNÁNÍ je nepřehledně formulovaný, tvořený složitými souvětími s různými údaji bez jakéhokoliv zvýraznění nebo vzájemného oddělení, jimiž jsou sjednány různé smluvní pokuty za různá porušení sjednaných povinností se současným uvedením mnoha podmínek a parametrů takových porušení a tím vznikajících nároků, to vše v „průběžném toku“ textu zahrnujícího vedlejší věty v závorkách a za středníky. To má právě ten následek, který zohlednil soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku. Pro správnost závěru soudu prvního stupně je primární celková podoba smlouvy, která je sice obsažena na jediném listu o dvou stranách, jak žalobkyně namítá, to však způsobem, který je zjevně pro zákazníka (spotřebitele) matoucí v tom, která strana této listiny a v jakém pořadí je základní částí smlouvy, obsahující zásadní smluvní ujednání, pod něž zákazník - spotřebitel připojuje svůj podpis, umocněná skutečností, že příslušný odstavec na další straně označované jako „1/2“ obsahující ujednání o smluvních pokutách formulované výše uvedeným způsobem je nadepsán výrazem neodpovídajícím tomu, že jde o smluvní sankce. Jednoduše řečeno, koncipace smlouvy budí dojem, že na str. 1/2 se jedná spíše o všeobecné obchodní podmínky, v nichž však ujednání o smluvní pokutě být nemůže (viz výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu).

16. K námitce o nesprávné aplikaci § 588, není-li (podle žalobkyně) naplněn předpoklad zjevného rozporu narušení veřejného pořádku:

17. Otázkou zjevného narušení veřejného pořádku uvedenou v citovaném ustanovení se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia z 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). V něm uvedl, že „[V]ýraz "zjevně" užitý v § 588 o. z. nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Podle § 1 odst. 2 části věty před středníkem o. z. jsou zakázána (nepřípustná) pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy, bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů, či jiných - v § 1 odst. 2 o. z. výslovně nezdůrazněných – hodnot (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněné pod číslem 10/2019 Sb. rozh. obč.). Proto je vždy třeba posuzovat, zda odchylné ujednání jde proti smyslu a účelu dané právní normy, či zda tento smysl a účel zachovává, byť tak činí prostřednictvím odchylné - autonomní – úpravy. … Okolnost, zda narušení veřejného pořádku dosáhlo ve své intenzitě stupeň "zjevnosti", nebo zda bylo méně závažné, je třeba hodnotit - s přihlédnutím k tomu, co v konkrétním případě naplňuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek - vždy individuálně podle okolností každého případu; na vyhodnocení všech významných hledisek závisí, zda právní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné), je v konkrétním případě neplatné absolutně, nebo jen relativně. Nejvyšší soud se k pojmu veřejný pořádek podrobně vyjádřil v usnesení ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněném pod číslem 95/2019 Sb. rozh. obč. V něm zdůraznil, že veřejný pořádek představuje soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném právním řádu, a nikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Pod pojmem veřejného pořádku lze chápat například zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná. Jde tedy o pojem neurčitý, jehož konkrétní význam je v čase proměnlivý. Z výše uvedeného se podává, že veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek "veřejný", jehož zachování není ponecháno v rukách jednotlivce. Určení toho, co vše (jaká pravidla) veřejný pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce. To, zda určité pravidlo chrání veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného pořádku), se podává zejména z jeho smyslu a účelu. Podle přesvědčení velkého senátu adverbium "zjevně", užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není…“.

18. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s dobrými mravy znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3126/2020).

19. Sama ochrana spotřebitele se potom nepohybuje jen na úrovni podústavního práva, nýbrž má právě dopad i do ústavní roviny. Konkrétně ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí (čl. 1 Listiny). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Zákonodárce se proto pokusil vyrovnat tuto faktickou nerovnost cestou práva, a to formou omezení autonomie vůle [srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09 (N 144/53 SbNU 765)]. Ochrana spotřebitele spadá také mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (srov. čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: „Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C-240/98 až C-244/98, Recueil, s. I-4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27)“ [Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C-168/05, bod 25 a 26]. V pozitivním právu se ochrana spotřebitele promítá například do podoby vyšší informační povinnosti dodavatele, do práva spotřebitele odstoupit od smlouvy, do podoby zákazu některých ujednání ve spotřebitelských smlouvách či do podoby příkazu v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv vykládat pro spotřebitele nejpříznivěji (srov. § 51 a násl. občanského zákoníku). Princip autonomie vůle a princip rovnosti je doplňován a korigován principem ekvity či spravedlnosti. Zcela jasně je to patrné na ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, kde je uvedeno, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Fakticky je smluvní svoboda spotřebitele při určování, které ujednání bude uvedeno ve smlouvě a které ve všeobecných podmínkách, pouze zdánlivá, neboť obě listiny ve formulářové podobě připravuje dodavatel a s ohledem na nepoměr ve vyjednávací síle dodavatele a spotřebitele je na první pohled patrné, že se spotřebitel jen stěží může domoci změny předem připravených smluvních ujednání. K tomu srovnej nález Ústavního soudu z 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dostupný na webových stránkách www.usoud.cz.

20. Z výše uvedeného tak lze dovodit, že smysl a účel ustanovení § 1811 o. z. vyžaduje, aby právní jednání, které je s ním v rozporu, bylo neplatné, proto již samotný rozpor právního jednání s tímto ustanovením představuje rozpor s veřejným pořádkem.

21. Na základě uvedeného lze učinit závěr, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné podle § 588 o. z. pro rozpor se zákonem (a zjevné narušení veřejného pořádku), a to s ustanovením § 1811 o. z., podle kterého veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí učinil podnikatel jasně a srozumitelně, ale současně i pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V tomto směru lze odkázat na konzistentní postup odvolacího senátu 18 Co v předchozích vlastních rozsudcích i na korespondující rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu, a to senátů 37 Co, 15 Co, 19 Co a 70 Co tohoto soudu.

22. Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil podle § 219 o.s.ř. napadený výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně smluvní pokuty , částka, Kč, i správný výrok III o nákladech řízení, které soud prvního stupně správně vypočetl (na odůvodnění jeho rozhodnutí proto odvolací soud zcela odkazuje) a podle poměru úspěchu žalobce mu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal.

23. Výrok II tohoto rozsudku je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., plnou úspěšností žalovaného v odvolacím řízení a skutečností, že mu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.