18 CO 189/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřel a soudců JUDr. Petry Flídrové a Mgr. Michala Kadlečka, ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa adresa pro doručování: adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , anonymizováno republika zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa o určení, že žalovaná není dědicem o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 1. 2021, č. j. 11 C 305/2019-82,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14.335 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.469 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je dědicem ze zákona po zůstaviteli [jméno] [jméno], narozenému [datum], zemřelému [datum] (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení 9.495 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Soud vyšel z toho, že žalobou, podanou podle odkazu v řízení o pozůstalosti po [jméno] [jméno] (dále„ zůstavitel“), se žalobce domáhal určení, že žalovaná není dědicem ze závěti z 13. 7. 2017, a to na základě tvrzení, že podpis na předmětné závěti není podpisem jeho otce, k čemuž navrhl důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, a dále namítl nezpůsobilost svědků závěti z důvodu, že svědku [jméno] [příjmení] bylo poskytnuto plnění z životní pojistky zůstavitele a svědkové tak nesplňují požadavky nezávislého svědectví, neboť jeden ze svědků těží přímo ze zůstavitelovy smrti a druhým svědkem je manželka tohoto svědka, a závěť je proto neplatná. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že závěť zůstavitele z 13. 7. 2017, v níž je povolána za dědice, splňuje veškeré základní formální náležitosti, které jsou zákonem kladeny na tzv. prostou allografní závěť, tuto považuje za platnou a pravou, neshledává rozdíl mezi podpisem zůstavitele na závěti a podpisy zůstavitele na dalších dokumentech, nesouhlasí také se zpochybňováním obou svědků závěti, kteří také stvrdili, že zůstavitel před nimi závěť vlastnoručně podepsal a již z této skutečnosti je zřejmé, že tento podpis je podpisem zůstavitele. Žalobcem tvrzené důvody zpochybnění závěti nepovažuje za významné. Pro posouzení osoby svědka závěti, jako osoby svědecky nezpůsobilé, je v této souvislosti významné pouze to, pokud svědek něčeho nabývá jako dědic či odkazovník, což v daném případě splněno nebylo.

3. V průběhu řízení soud připustil změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstaviteli. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, zejména spisem Okresního soudu Brno-venkov vedeného v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, v němž byl proveden výslech obou svědků závěti. Z provedeného dokazování učinil závěr, že byly naplněny zákonné podmínky pro vznik allografní závěti dle § 1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ OZ“), když závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, vlastní rukou podepsal a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

4. Soud vyslovil, že oba svědci závěti byli svědky způsobilými, když námitku zůstavitele označil za nedůvodnou, neboť svědek [jméno] [příjmení] závětí ničeho nenabyl, a jestliže mu bylo vyplaceno pojistné plnění ze smlouvy o životním pojištění zůstavitele, které nebylo předmětem dědictví, pak tato skutečnost není ve vztahu k jeho způsobilosti být svědkem právně významná. Proto není pochybnost ani o způsobilosti být svědkem [jméno] [příjmení], která rovněž závětí nic nenabývá. Soud vzal za prokázané, že oba svědci byli svědky způsobilými a s poukazem na názor vyslovený Nejvyšším soudem v usnesení z 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1534/2012, podle nějž allografní závěť se stává spornou jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly (např. tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli apod.), uvedl, že již neřešil otázku pravosti či nepravosti podpisu zůstavitele na závěti z 13. 7. 2017 a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítl, že soud neprovedl všechny navrhované důkazy, primárně důkaz znaleckým posudkem prokazujícím tvrzení žalobce, že podpis na závěti není podpisem jeho otce, což je významné zvláště když současně zpochybnil nezávislost a objektivní způsobilost svědků s ohledem na finanční zainteresovanost jednoho ze svědků a rodinný vztah obou svědků allografní závěti. Navrhuje provést uvedený důkaz i v odvolacím řízení, neboť závěry soudem citované judikatury nejsou způsobilé vyloučit další objektivní zjištění o podpisu na závěti. Proto zadal vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. S přihlédnutím k tomu, že došlo k finanční zainteresovanosti svědka závěti, měl soud s ohledem na úpravu petitu provést i důkazy, které byly navrženy ve vztahu k zákonnému dědici jako neopomenutelnému dědici, byť se primárně jednalo o zpochybnění ve vztahu k platnosti celé závěti a až sekundárně o neopominutelném dědici. Žalobce uvedl, že neúplná skutková zjištění vedla k chybnému rozhodnutí, že závěť dle jeho názoru nepodepsal zůstavitel a on je zákonným dědicem zůstavitele. Soud rovněž dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci z hlediska splnění formálních požadavků na allografní závěť, zejména pak na nezávislost a objektivnost svědků, když finanční angažovanost nelze vztáhnout toliko na závěť, ale taktéž na veškeré obohacení v průběhu období pořizování závěti tak, aby byl svědek zcela nezávislý. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k novému projednání, případně jej po navrženém doplnění dokazování změnil tak, že se žalobě vyhovuje.

6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Uvedla, že soud důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, navržený žalobcem, neprovedl v souladu se zásadou ekonomie a rychlosti řízení, když podle ust. § 1540 odst. 1 OZ a konstantní judikatury Nejvyššího soudu dovodil, že takový důkaz by byl zcela nadbytečný, jelikož nedošlo k žádnému kvalifikovanému zpochybnění svědecké způsobilosti svědků podepsaných na závěti zůstavitele, tedy takovému, které by přesáhlo rovinu prostých tvrzení a spekulací ze strany žalobce, a proto není na místě pravost podpisu zůstavitele dále zkoumat. Provedení takového důkazu je rovněž v rozporu se zásadou neúplné apelace ve smyslu ust. § 205a o. s. ř., když se jedná ze strany žalobce o označení nového důkazu ve věci, který žalobce do vydání rozsudku neoznačil, přičemž žalobci nesvědčí žádná z výjimek stanovená v ust. § 205a o. s. ř.. Pokud jde o údajnou nezpůsobilost svědků závěti zůstavitele, kterou žalobce dovozuje z toho, že jeden svědků závěti byl obmyšleným z pojistného plnění životního pojištění zůstavitele a druhý ze svědků byl manželem tohoto svědka, pak uvedené je v rozporu s jazykovým vyjádřením skutečných důvodů svědecké způsobilosti v ust. § 1540 odst. 1 OZ. Ve vztahu k žalobcem namítané svědecké nezpůsobilosti svědků proto nebylo potřebné provádět žádné další žalobcem navrhované důkazy. I pokud byl svědek závěti obmyšleným z životní pojistky zůstavitele, nemohl mít žádný konkrétní zájem na tom, jaký byl obsah závěti zůstavitele, jelikož toto pojistné nemohlo být předmětem řízení pro případ smrti ze strany zůstavitele. Pokud chtěl žalobce založit argumentaci též na tom, že zůstavitel údajně neměl být způsobilý závěť sepsat, tížilo je v tomto ohledu břemeno tvrzení a břemeno důkazu, na jehož unesení však zcela rezignoval. S ohledem na princip neúplné apelace odvolacího řízení pak žalobce již nemá žádný prostor, aby v tomto směru jakékoliv tvrzení a důkazy uplatňoval.

7. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), napadený rozsudek, jakož i řízení jeho vydání předcházející, při jednání přezkoumal.

8. Závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli (§ 1534 OZ).

9. Ze spisu soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce podal žalobu proti žalované na určení, že žalovaná není dědicem zůstavitele ze závěti ze dne 13. 7. 2017, na základě usnesení Okresního soudu Brno-venkov z 2. 10. 2019, č. j. [číslo jednací], vydaném v řízení o pozůstalosti po [jméno] [jméno], zemřelém [datum]. Ze spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. [spisová značka] vyplývá, že zůstavitel zemřel jako rozvedený, zanechal syna [jméno] [jméno], žalovaný), který dědictví neodmítl. V řízení byla předložena [jméno] [jméno] (bratrem zemřelého) allografní závěť, datovaná 13. 7. 2017, podepsaná zůstavitelem a dvěma svědky, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] Touto závětí zůstavitel ustanovil dědicem svého majetku [jméno] [příjmení] (žalovanou), pro případ, že by tato z jakéhokoliv důvodu nedědila, ustanovil náhradním dědicem [jméno] [jméno], a prohlásil, že se jedná o jeho poslední vůli. Při výslechu soudem (soudním komisařem) 17. 9. 2019 oba svědci závěti uvedli, že byli zůstavitelem požádáni, aby byli svědky jeho závěti, a prohlásili, že zůstavitel byl pořizovatelem této závěti, že realizace závěti proběhla v domě bratra zůstavitele [jméno] [jméno] v [obec], že zůstavitel před nimi závěť vlastnoručně podepisoval, že na závěti jsou jejich vlastnoruční podpisy, že přítomni byli zůstavitel, jeho bratr [příjmení] [jméno] a oba svědci, že zůstavitel nebyl nikým nucen k sepsání závěti, že dle jejich subjektivního názoru byl zůstavitel při vědomí, plně svéprávný, a že při podpisu závěti zůstavitele byli současně oba svědci přítomni. Závětní dědička [jméno] [příjmení], která dědictví po zůstaviteli neodmítla, uznala závěť z 13. 7. 2017 za pravou a platnou, pozůstalý syn [jméno] [jméno] závěť za pravou a platnou neuznal, když tvrdil, že podpis na závěti není podpisem zůstavitele, a že osoby, které se na závěť podepsaly, svědky závěti ve skutečnosti nebyly. Uvedený spor účastníků o pravost a platnost závěti z 13. 7. 2017 považoval soud za spor o dědické právo, k jehož vyřešení je třeba prokázat skutečnosti mezi dědici sporné, proto podle § 170 z. ř. s. odkázal pozůstalého syna (dědice v první třídě dědiců), jehož dědické právo považoval vzhledem k okolnostem případu za slabší, k podání žaloby vůči pozůstalé sestře - závětní dědičce.

10. Dědické právo těch, jejichž účast v řízení byla podle odstavce 1 ukončena, nezaniká, v řízení a při rozhodnutí se však k němu nadále nepřihlíží (§ 169 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, dále „z. ř. s.“). V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce (§ 170 odst. 1 z. ř. s.). Nebyla-li žaloba ve lhůtě podána, bylo-li řízení o žalobě zastaveno nebo byla žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou (§ 170 odst. 2 z. ř. s.). Vyplývají-li z odstavce 2 nebo z rozhodnutí soudu o žalobě, že dědické právo nesvědčí některému z dosavadních účastníků, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí. Ustanovení § 169 odst. 2 se použije obdobně (§ 170 odst. 3 z. ř. s.).

11. Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebyl ve věci úspěšný, nebo žalobu ve lhůtě nepodal nebo bylo řízení o žalobě zastaveno či byla žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou. Uvedené pak v konkrétní situaci znamená, že účast dědice, který byl odkázán na určení, že je dědicem po zůstaviteli, bude ukončena (§ 170 odst. 2 věta první z. ř. s.), jeho dědické právo nezaniká, v řízení o pozůstalosti se však k němu dále nepřihlíží. Byl-li někdo odkázán na žalobu na určení, že jiný účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že v pozůstalostním řízení bude pokračováno s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.

12. Uvedené důsledky však nastanou pouze v případě, že usnesení, kterým byl účastník odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené ustanovením § 170 odst. 1 z. ř. s., resp. § 1672 OZ. Žaloba podaná ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. není určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním zájmu. Tyto závěry ovšem platí opět pouze v případě, že žaloba splňuje požadavky vymezené ustanovením § 170 odst. 1 z. ř. s., v opačném případě je na místě na žalobu klást požadavky vymezené ustanovením § 80 o. s. ř., včetně povinnosti žalobce tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení.

13. Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací, je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Žalobce již ve své žalobě je povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, musí k tomu uvést potřebné důkazy (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení slouží poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, případně jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (§ 32 odst. 3 o. s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení.

14. Žaloba podaná žalovaným podle odkazu z pozůstalostního řízení, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti zůstavitele (s tvrzením, že závěť nepochází od zůstavitele, neboť ji nepodepsal, a že tedy svědci nemohou tuto skutečnost dosvědčit, případně byli nezpůsobilými svědky, když byli na závěti osobně zainteresování), splňovala požadavky vymezené ustanovením § 170 odst. 1 z. ř. s., u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Žalobce tak nebyl povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o právním zájmu na takovém určení.

15. S žalobcem dosud bylo jednáno jako s dědicem zůstavitele ze zákona, a jako takový (na základě tohoto dědického titulu) se měl domáhat, žalobou z odkazu ve sporném řízení, určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti zůstavitele, které by ve svých důsledcích (vyřešením předběžné otázky v neprospěch žalované) vedlo k ukončení účasti žalované v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli.

16. Deklarováním dědického titulu žalobce (jeho postavení dědice ze zákona po zůstaviteli) ve výroku rozhodnutí, jehož se žalobce domáhá po změně žaloby (připuštěné soudem prvního stupně usnesením z 28. 1. 2021), by však nedošlo k rozhodnutí řešícímu dědické právo žalované (a tedy její další setrvání v řízení o pozůstalosti) ve výroku rozhodnutí, když pravost a platnost jejího dědického titulu (žalobcem zpochybňované závěti zůstavitele) je v řízení řešena„ pouze“ jako otázka předběžná k rozhodnutí o dědickém právu.

17. Na takovém určení (k němuž ostatně žalobce nebyl odkázán) však nelze shledat naléhavý právní zájem žalobce, a to i s ohledem na další okolnosti dané věci.

18. Žalobce sám, v souvislosti s návrhem změny žaloby, neučinil tvrzení, v čem spočívá naléhavý právní zájem na tomto určení (tedy deklarace jeho postavení jako dědice ze zákona). Lze pouze dovozovat, podle sdělení učiněného žalobcem po připuštění změny žaloby (resp. petitu žaloby) a obsahu odvolání, že jej spatřuje v potřebě řešení otázky (ne) existence důvodů svědčících případnému vydědění žalobce učiněným mlčky (jeho opominutím v závěti), jako zpochybnění jeho postavení nepominutelného dědice. V tomto řízení však není dán důvod zabývat se postavením žalobce jako nepominutelného dědice z hlediska důvodů jeho vydědění mlčky, když to nebylo v projednávané věci, ani v pozůstalostním řízení, tvrzeno či namítáno. Otázka vypořádání povinného dílu nepominutelného dědice (včetně případného vydědění) by se ostatně řešila mimo řízení o pozůstalosti, ve sporném řízení, vedeném na základě žaloby nepominutelného dědice jako věřitele dědiců zůstavitele.

19. V této souvislosti lze také poukázat na odkazové usnesení, v jehož výroku (kromě odkazu k podání žaloby) soud žalobce poučil, že při nepodání žaloby bude soud v pozůstalostním řízení pokračovat se závětní dědičkou (žalovanou) a s pozůstalým synem (žalobcem) pak pouze v rámci jeho nároku na povinný díl. Nelze rovněž předpokládat zájem žalobce na tom, aby v případě zamítnutí žaloby se změněným petitem (tedy na určení, že je dědicem ze zákona po zůstaviteli) zpochybnil i svůj nárok na povinný díl, když nepominutelným dědicem může být koneckonců pouze ten, kdo je dědicem ze zákona.

20. Jestliže se řádně předvolaný žalobce nedostavil k jednání odvolacího soudu, zbavil se tak možnosti být poučen ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. o doplnění tvrzení o naléhavém právním zájmu na žádaném určení a neunesl tak břemeno tvrzení.

21. Z hlediska řešení předběžné otázky pro rozhodnutí o dědickém právu, tedy hodnocení pravosti a platnosti předmětné závěti, lze uvést, že z důkazů provedených soudem prvního stupně, uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správná zjištění a vyvodil z nich správné skutkové hodnocení věci. Takto zjištěný skutkový stav věci posoudil podle příslušných zákonných ustanovení. Na jeho správné hodnocení pravosti a platnosti předmětné závěti zůstavitele odvolací soud pro stručnost odkazuje do odůvodnění napadeného rozsudku.

22. K závěrům soudu prvního stupně lze dodat, že žalobce sám v průběhu odvolacího řízení soudu sdělil, že znalecký posudek na posouzení pravosti podpisu zůstavitele na závěti, který nechal sám vypracovat, potvrdil pravost podpisu zůstavitele, a že tedy odvolává tvrzení, že podpis na závěti nenáleží zůstaviteli. Žalobce setrval na námitkách neplatnosti závěti„ z důvodu formálních nedostatků závěti, spočívajících ve finanční zaujatosti svědků“. V tomto směru odvolací soud zcela odkazuje na správný závěr soudu prvního stupně, že oba shora jmenovaní svědci závěti nejsou osobami svědecky nezpůsobilými ve smyslu ustanovení § 1540 odst. 1 OZ, když žádný z nich nebyl osobou závětí obmyšlenou ani osobě závětí obmyšlené blízkou. Rovněž byly naplněny podmínky ustanovení § 1539 odst. 1 OZ, když se svědci na závěť podepsali a u jejich podpisu je připojena doložka poukazující na jejich vlastnost svědka a údaje, podle nichž je lze zjistit. Svědci byli schopni potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Oba svědci úkonu, slyšení jako svědci v řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 126 o. s. ř., žádným způsobem nezpochybnili skutečnost vyjádřenou písemně v závěti o tom, že závěť obsahuje poslední vůli zůstavitele. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] vyplývá, že byli zůstavitelem požádáni, aby byli svědky závěti, a že byli přítomni podpisu závěti i projevu vůle zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Ani ostatními provedenými důkazy nebyly skutečnosti vyplývající z obsahu předmětné závěti zpochybněny.

23. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé jako správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

24. Soud prvního stupně správně rozhodl o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva proti žalobci. V daném případě náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny advokáta (kterou soud prvního stupně správně určil co do počtu i druhu, viz odůvodnění napadeného rozsudku). Při tarifní hodnotě dle § 9 odst. 3 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (jde o určení práva, jehož předmět je penězi neocenitelný) činí sazba mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby 2.500 Kč (§ 7 bod 5 advokátního tarifu) Náklady žalované tak tvoří odměna za 4 úkony právní služby po 2.500 Kč, 3 paušální náhrady režijních nákladů po 300 Kč, náhrada za promeškaný čas za 5 půlhodin po 100 Kč, z uvedených částek náhrada 21 % DPH (2.457 Kč) a cestovné vlakem 178 Kč (osvobozené od DPH), celkem tedy 14.335 Kč Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o nákladech řízení změnil, jak je ve výroku II tohoto rozsudku uvedeno.

25. Výrok III rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení neúspěšný žalobce je povinen úspěšné žalované nahradit účelně vynaložené náklady odvolacího řízení. Tyto spočívají ve dvou úkonech právní služby po 2.500 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání soudu, § 11 odst. 1 písm. g/, k/ advokátního tarifu), 2 paušálních náhradách režijních nákladů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) ztrátě času za 4 půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu) při cestě k jednání soudu z [obec] do [obec] a zpět, a cestovném za tuto cestu konanou osobním automobilem 999 Kč (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu, § 157 odst. 3 a 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce), což činí, včetně 21% náhrady DPH 1.470 Kč, částku 8.469 Kč.

26. Přiznanou náhradu nákladů řízení je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Delší, než třídenní lhůtu k plnění, odvolací soud určil se zohledněním výše částky (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).