18 CO 257/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřel a soudců Mgr. Kláry Cáskové a JUDr. Petry Flídrové, ve věci žalobců: a/ jméno příjmení , datum narození bytem adresa b/ jméno příjmení , datum narození bytem adresa c/ jméno příjmení , datum narození bytem adresa všichni zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1/ jméno příjmení , datum narození bytem adresa zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa 2/ jméno příjmení , datum narození bytem adresa zastoupená opatrovníkem jméno příjmení bytem adresa 3/ jméno příjmení , datum narození bytem adresa o určení, že žalobci jsou dědici po zůstaviteli jméno příjmení , narozeném datum , zemřelém datum o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 5. 2021, č. j. 41 C 238/2020-83,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci a/, b/, c/ jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 1/ na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.615,61 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované 1/.

III. Ve vztahu mezi žalobci a/, b/, c/ a žalovanými 2/ a 3/ nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem, který byl napaden odvoláním, soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci a/, b/ a c/ domáhali určení, že jsou dědici po zůstaviteli [jméno] [příjmení], narozeném 8. 8. 1935 a zemřelém 12. 8. 2019 (výrok I). Žalobci byli zavázáni zaplatit žalované 1/ náhradu nákladů řízení ve výši 23.196 Kč k rukám její zástupkyně (výrok II). Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2/ a 3/ bylo rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že v řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení], zemřelém [datum], vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 33 D 1372/2019, bylo zjištěno, že zůstavitel měl manželku [jméno] [příjmení], narozenou [datum] a pět dětí, [jméno] [příjmení], narozenou [datum], [jméno] [příjmení], narozenou [datum], [jméno] [příjmení], narozeného [datum], [jméno] [příjmení], narozenou [datum] a [jméno] [příjmení], narozenou [datum]. Zůstavitel zanechal závěť ze dne 1. 8. 2018, ve které ustanovil pro případ své smrti dědičkou veškerého majetku dceru [jméno] [příjmení] a současně přikázal, aby na povinný díl [jméno] [příjmení] byly započteny finanční dary ve výši 200.000 Kč a na povinný díl [jméno] [příjmení] finanční dary ve výši 210.000 Kč. [příjmení] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a syn [jméno] [příjmení] neuznali závěť zůstavitele za platnou, když namítali, že zůstavitel trpěl v době pořízení závěti nikoli přechodnou duševní poruchou. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 8. 2020, č. j. 33 D 1372/2019-121, byla uložena povinnost potomkům zůstavitele [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] podat do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení žalobu proti závětní dědičce [jméno] [příjmení] o určení, že jsou dědici po zůstaviteli (§ 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Soud prvního stupně poté, co zjistil, že žaloba byla podána včas a byl vyčerpán okruh účastníků, se zabýval nejprve platností allografní závěti ze dne 1. 8. 2018 a zjistil, že závěť byla vyhotovena v písemně formě, sepsána ve formě soukromé listiny, se dvěma dvěma svědky, s uvedením data sepisu listiny, vlastnoručním podpisem zůstavitele a přítomných svědků. Soud učinil závěr, že uvedený projev vůle zůstavitele není neplatným (absolutně) z formálního hlediska (§ 574 a násl., § 1532 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dále jen „o. z.“), ani pro nedostatek náležitostí právního úkonu (§ 1534 o. z.), či pro absolutní svědeckou nezpůsobilost zúčastněných svědků advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (§ 1539 odst. 2 o. z.). Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že závětní svědkyně [jméno] [příjmení] není nezpůsobilým závětním svědkem, a to i za situace, kdy byla sestřenicí závětní dědičky. V řízení žalobci již neuplatňovali tvrzení o tom, že zůstavitel byl lehce zmanipulovatelný, a že trpěl duševní poruchou, nikoli přechodnou.

3. Proti rozsudku podali žalobci odvolání. V něm uvedli, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Jsou přesvědčeni, že závětní svědkyně [jméno] [příjmení] je osobou blízkou závětní dědičce paní [příjmení], neboť z výpovědí žalobců, žalovaných i závětní svědkyně vyplynuly nesporné skutečnosti, že závětní svědkyně a závětní dědička jsou první sestřenice, vyrůstaly spolu, vzájemně se účastnily trachet, když jim zemřel jeden z rodičů, a závětní dědička familiárně oslovuje závětní svědkyni jako„ Světlanka“. Spornou zůstala intenzita kontaktů mezi závětní svědkyní a závětní dědičkou, když z jejich výpovědí je zřetelná snaha o mlžení informací, které jsou podstatné pro rozhodnutí soudu. Rozpory ve výpovědích se týkají četnosti vzájemných telefonních hovorů, poslední návštěvy, znalosti data narození závětní svědkyně. Z drobných rozdílů, které byly zmíněny, vyplývá, že kontakty mezi závětní dědičkou a závětní svědkyní byly a jsou intenzivnější, než bylo jimi účelově uváděno, což lze také vyčíst z účastnické výpovědi [jméno] [příjmení], která popsala jejich vztah jako pěkný s tím, že se nikdy nepohádaly. Z toho je zřejmé, že se nejednalo o vztah čistě formální. Žalobci jsou přesvědčeni, že i osoby, které bydlí od sebe relativně daleko, volají si přibližně pětkrát ročně a občas se navštíví, si mohou být vzájemně blízké a tuto blízkost (pociťování újmy druhé jako vlastní) projeví např. vzájemnou dobrovolnou účastí na rodinné trachtě v úzkém kruhu pozvaných nejbližších. Nadstandardní vztah závětní dědičky a závětní svědkyně lze vyčíst i z toho, že zatímco závětní svědkyně byla osobně pozvána na trachtu zůstavitele, tak jeho vlastní děti a sourozenci manželky zůstavitele osobně pozváni nebyli. Navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, případně věc vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalovaná 1/ se vyjádřila k odvolání tak, že soud prvního stupně provedl podrobné dokazování, ze kterého učinil správný závěr o tom, že mezi závětní svědkyní a závětní dědičkou se jednalo o běžné vztahy. Správně tedy posoudil intenzitu jejich vzájemného vztahu a v této souvislosti učinil správný závěr o tom, že závěť zůstavitele je platná.

5. Opatrovník žalované 2/ uvedl k odvolání, že vhodnost účasti [jméno] [příjmení] posuzoval Mgr. [příjmení]. V případě, že by měl pochybnosti, mohli povolat jiného svědka závěti. Navíc v jiném soudním řízení sám zůstavitel prohlásil, že vše odkazuje [jméno] [příjmení]. Z hlediska vztahů mezi závětní dědičkou a závětní svědkyní uvedl, že jsou z malé vesnice, kde se každý znal.

6. Žalovaná 3/ se vyjádřila tak, že nesouhlasí s argumentací uvedenou v odvolání.

7. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), napadený rozsudek, jakož i řízení jeho vydání předcházející, při jednání přezkoumal.

8. Podle § 22 odst. 1 zákona o. z. osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen„ partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.

9. Podle § 1534 o. z. závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

10. Podle § 1540 o. z. dědic nebo odkazovník není způsobilý svědčit o tom, co se mu zůstavuje. Stejně není způsobilá být svědkem osoba dědici nebo odkazovníkovi blízká, ani zaměstnanec dědice nebo odkazovníka (odstavec 1). K platnosti ustanovení závěti učiněného ve prospěch některé z osob uvedených v odstavci 1 se vyžaduje, aby je zůstavitel napsal vlastní rukou, nebo aby je potvrdili tři svědci (odstavec 2).

11. Z důkazů provedených soudem prvního stupně, citovaných v odůvodnění rozsudku, dospěl odvolací soud po zhodnocení všech důkazů, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), k závěru, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správná zjištění, tato zjištění správně zhodnotil jednotlivě i v jejich souvislostech, vyvodil z nich správné skutkové hodnocení věci a zjištěný skutkový stav pak posoudil podle příslušných ustanovení zákona. Na jeho správné závěry odvolací soud odkazuje do odůvodnění napadeného rozsudku.

12. K odvolací námitce, že závětní svědkyně [jméno] [příjmení] je osobou blízkou závětní dědičce paní [příjmení], a proto není způsobilou svědkyní závěti, lze uvést následující. Soud prvního stupně se na základě námitky žalobkyň zabýval tím, zda byl naplněn požadavek, že závěť podepsala osoba, která nebyla dědici či zůstaviteli blízká (§ 1540 odst. 1, § 22 odst. 1 o. z.). Ke sporné otázce mezi účastníky řízení o tom, zda [jméno] [příjmení] byla způsobilou svědkyní závěti a zda nebyla vyloučena z důvodu, že je osobou blízkou závětní dědičce [jméno] [příjmení], provedl soud prvního stupně dokazování směřující k objasnění, jaký byl vztah závětní dědičky [jméno] [příjmení] a závětní svědkyně [jméno] [příjmení] za účelem zjištění, jaké intenzity byl jejich vzájemný vztah.

13. Pojem„ osoba blízká“ soud prvního stupně správně vymezil v souladu s judikaturou, kterou ve svém rozhodnutí citoval. Lze jen doplnit, že při posuzování nezbytné podmínky, aby újmu jedné z osob právem pociťovala druhá osoba jako újmu vlastní, jsou soudy povinny v každém individuálním případě zkoumat, zda mezi těmito osobami je silný citový vztah. Existenci poměru těchto osob i důvodnost pociťované újmy je třeba opírat o objektivní skutečnosti, zpravidla nebude postačovat pouhé prohlášení takových osob. Přitom je třeba vyžadovat vyšší intenzitu tohoto vztahu, než je obvyklá mezilidská soudržnost a musí být dány rovněž objektivní skutečnosti, ze kterých lze na intenzitu citového vztahu mezi osobami usuzovat (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1993/2021 ze dne 26. 4. 2022).

14. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jsou sestřenice, které se znají od dětství, vyrůstaly obě na [anonymizováno], kde již více než 30 let ani jedna z nich nebydlí. V současné době se vídají jednou ročně na pouti na [anonymizováno], jsou v telefonickém kontaktu kolem Vánoc, Velikonoc a narozenin. [jméno] [příjmení] navíc nechává zahrát paní [příjmení] k narozeninám písničku v rádiu. Činí tak však i ve vztahu k ostatním členům rodiny či přátelům. [příjmení] [příjmení] oslovovala a oslovuje„ [anonymizováno]“. Závětní svědkyně a závětní dědička se vzájemně nenavštěvují, netráví spolu dovolené. Pokud paní [příjmení] navštívila advokátní kancelář, kde paní [příjmení] pracovala, bylo to za účelem právní porady. [příjmení] [příjmení] se zúčastnila smuteční hostiny v případě úmrtí matky paní [příjmení] a paní [příjmení] byla na smuteční hostině, když zemřel pan [příjmení], otec [jméno] [příjmení].

15. Shora uvedené skutkové závěry považuje odvolací soud za správné. Tvrzení žalobců, že výše žalovaná 1/ a svědkyně [příjmení] jsou velmi blízké kamarádky nebylo v řízení prokázáno, když nebylo zjištěno, že by se navštěvovaly doma a že by jejich kontakty byly časté. Skutečnosti, které vyšly v řízení najevo nemohou být proto podkladem pro závěr, že by vztah mezi paní [příjmení] a paní [příjmení] byl takové intenzity, kdy by újmu jedné z nich pociťovala druhá jako újmu vlastní. Jejich vztah soud prvního stupně správně posoudil jako vztah běžné rodinné soudržnosti a z prokázaných skutečností správně nedovodil, že je mezi nimi navzájem silný citový vztah, silnější pouto, nežli je tomu u nejbližších příbuzných v řadě přímé. Objektivně zjištěnou skutečností je pak, že závětní svědkyně je v obdobném rodinném poměru se všemi účastníky řízení.

16. V odvolání pak nebyly ze strany žalobkyň uvedeny žádné další skutečnosti, které by nehodnotil již soud prvního stupně. Poukaz žalobkyň na rozpor ve výpovědích žalované 1/ a svědkyně [příjmení], týkající se četnosti telefonních kontaktů a toho, že paní [příjmení] nejprve uvedla, že nezná datum narození své sestřenice a následně si pak vzpomněla, nebyl shledán odvolacím soudem jako významný, mající vliv na hodnocení, které učinil soud prvního stupně ohledně intenzity vzájemných vztahů. Ani popis vztahu, spočívající v tom, že byl pěkný, že se jmenované nikdy nepohádaly, nepovyšuje tento vztah nad běžnou rodinnou a lidskou soudržnost. Lze tedy uzavřít, že závětní svědkyně nebyla vyloučena jako nezpůsobilý svědek a závěť lze považovat za platnou (§ 1540 o. z.).

17. Odvolací soud nepřehlédl, že žalobkyně v průběhu řízení o pozůstalosti namítaly, že zůstavitel trpěl chorobou a nebyl již způsobilý učinit platně pořízení pro případ smrti. K tomu lze uvést, že tuto námitku již žalobkyně v projednávané věci neuplatnily, přičemž v projednávané věci, ani v řízení o pozůstalosti, nevyšla najevo žádná skutečnost, která by zavdala důvod zabývat se (ex officio) způsobilostí zůstavitele pořídit závěť.

18. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně správného výroku o nákladech řízení účastníků (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

19. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení neúspěšní žalobci jsou povinni zaplatit úspěšným žalovaným jejich účelně vynaložené náklady řízení.

20. Žalované 1/ vznikly účelně vynaložené náklady řízení spočívající v mimosmluvní odměně advokáta za jeden úkon právní služby po 2.500 Kč (účast při jednání odvolacího soudu, § 9 odst. 3 písm. a/, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), jednoho režijního paušálu za 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), náhradě cestovních výdajů advokáta při jízdě osobním automobilem z Buchlovic do Brna a zpět k jednání odvolacího soudu (2 x 80 km) 1.041 Kč (§ 157 odst. 3 a 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) s tím, že odvolací soud zohlednil, že zástupkyně žalované 1/ účtovala cenu motorové nafty v ceně 42 Kč, kterou pak zohlednil při výpočtu cestovného. S připočtením náhrady za ztrátu času (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu) jsou žalobci povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 1/ náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5.615,61 Kč (včetně 21% DPH ve výši 974,61 Kč), do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně (výrok II).

21. Vzhledem k tomu, že žalovaným 2/ a 3/ v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III tohoto rozsudku, tedy že ve vztahu mezi žalobci a/, b/, c/ a žalovanými 2/, 3/ nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.