18 CO 294/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Kadlečka a soudců JUDr. Leoše Nováka a JUDr. Petry Flídrové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená obecnou zmocněnkyní jméno příjmení bytem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zvýšení výživného o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 7. 2021, č. j. 4 C 37/2018-338,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v části výroku I o zvýšení výživného pro žalobkyni z původně stanovené částky 1.000 Kč měsíčně rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 1995, sp. zn. 40 Nc 58/94, na částku 6.000 Kč měsíčně za dobu od 1. 3. 2018 do 31. 8. 2019 a o splatnosti běžného výživného, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v části výroku I o zvýšení výživného pro žalobkyni z původně stanovené částky 1.000 Kč měsíčně rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 1995, sp. zn. 40 Nc 58/94, na částku 6.000 Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 2019 do budoucna mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

III. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II mění tak, že dlužné zvýšené výživné pro žalobkyni za dobu od 1. 3. 2018 do 31. 8. 2019 ve výši 90.000 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od doručení tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Rozsudkem soud I. stupně ve výroku I zvýšil výživné pro žalobkyni z původně stanovené částky 1.000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 3. 2018 na částku 6.000 Kč měsíčně a rozhodl o splatnosti běžného výživného. Ve výroku II byl žalovaný zavázán zaplatit k rukám žalobkyně do dvou měsíců od právní moci rozsudku dlužné výživné za období od 1. 3. 2018 do 31. 7. 2021 v částce 205.000 Kč. Konečně ve výroku III bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 6.166 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání žalovaný. Uvedl, že doložil své příjmy. Aplikace § 916 občanského zákoníku je nesprávná. Doložil také své výdaje. Soud opomněl klíčový fakt, že výdaje hradí společně se svou přítelkyní. Neexistuje tak diskrepance mezi jeho příjmy a výdaji. Dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu si nevyplatil žádné finanční prostředky ze společnosti [právnická osoba] Z důvodů v odvolání podrobně uvedených měl žalovaný za to, že žalobkyně je schopna se sama živit a jeho vyživovací povinnost tak již zanikla. Žalovaný byl nucen prodat svůj obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba], dne 19. 8. 2021 pro jeho zhoršující se zdravotní stav a nedobré hospodářské výsledky společnosti. Dále se v odvolání obsáhle zabýval otázkou přenesení důkazního břemene na žalovaného. Dovozoval, že takový procesní postup je nesprávný. Žádal změnu rozsudku soudu I. stupně tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že doložila činnost žalovaného v s. r. o. [anonymizována dvě slova], včetně jejích zisků, které se v průběhu roků 2018 až 2020 zvyšovaly. Vyjádřila se k platbám tvrzeným žalovaným. Žalovaný na její výživu přispíval pouze 1.000 Kč měsíčně. Nikdy se nepodílel na její výchově. Studijní pobyt v Ruské federaci je logickým pokračováním ve studiu ve snaze prohloubit své znalosti v dané zemi. Žádala, aby rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) – po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario) – přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející, k projednání odvolání svolal jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl poté k závěru, že odvolání žalovaného je částečně důvodné.

5. Podle § 911 zákona č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník (dále jen „o. z.“) výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

6. Podle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.

7. Podle § 916 o. z. neprokáže-li v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o vyživovací povinnosti jiného předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, osoba výživou povinná soudu řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu, platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

8. Ustanovení § 916 o. z. je výjimkou z ustanovení § 913 o. z. o zjišťování poměrů účastníků, má především sankční charakter a je třeba jej aplikovat restriktivně. Aplikace tohoto ustanovení však přichází v úvahu i tehdy, pokud osoba výživou povinná tvrdí (případně prokazuje), že v určitém delším časovém období dosahovala příjmu v konkrétní měsíční výši a zároveň tvrdí (případně prokazuje), že v tom stejném delším časovém období měla pravidelné měsíční výdaje přesahující tvrzené příjmy, aniž by věrohodně vysvětlila a doložila, z jakých jiných prostředků jsou tyto vyšší měsíční výdaje uhrazovány. Pak je nutno dovodit, že osoba výživou povinná řádně neprokázala své veškeré příjmy a v takovém případě je třeba aplikovat ustanovení § 916 o. z. zakotvující nevyvratitelnou domněnku příjmů povinné osoby ve výši pětadvacetinásobku částky životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu. Tímto je zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu.

9. K použití § 916 o. z. je třeba dále uvést, že toto ustanovení má povahu tzv. smíšené normy. Jde o hmotněprávní ustanovení, zároveň však obsahuje i aspekt procesní, neboť z něj vyplývá, že důkazní břemeno spočívá v případě řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti (ať zletilého či nezletilého) na osobě výživou povinné. Tato osoba je tedy povinna tvrdit podstatné skutečnosti o svých příjmech i širších majetkových poměrech a označovat důkazy k prokázání tvrzení, což samozřejmě nebrání tomu, že i dítě v pozici žalobce může tvrdit a prokazovat majetkové poměry osoby výživou k němu povinné. Primárně je to ovšem osoba výživou povinná, na kom spočívá břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Jde o výjimku z obecného pravidla o povinnosti žalobce tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti potřebné k tomu, aby byl ve sporu úspěšný. Znamená to, že i v řízeních o zvýšení výživného pro zletilé dítě, které má povahu sporného řízení, se tato výjimka uplatní a povinnost tvrzení i důkazní břemeno zde spočívá na žalovaném.

10. V případě rozhodování soudu o vyživovací povinnosti je třeba přihlédnout i k věku dítěte, k délce jeho studia, resp. k závažnosti důvodů prodlužování studia nad rámec doby potřebné k ukončení studia. Jakkoliv platí, že dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, je odlišná situace u nezletilého dítěte, které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a i podle právní úpravy zcela či převážně odkázáno na své rodiče, a dítěte zletilého, u něhož lze očekávat, že bude vyvíjet i přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, nevyskytnou-li se samozřejmě okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání. Touto okolností může být i studium zletilého dítěte na vysoké škole. Soudy se však v každém případě musí zabývat konkrétními okolnostmi, zejména účelností studia. Může nastat situace, kdy další studium na vysoké škole na studium předchozí přímo nenavazuje, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení nebo rozšíření kvalifikace zletilého dítěte. Pak je ovšem třeba velmi přísně posoudit, zda v případě přímo nenavazujícího studia na studium předchozí a prodlužování tohoto nenavazujícího studia nad rámec běžné doby potřebné k jeho ukončení má být povinný rodič i nadále zavázán výživným, nebo aplikace § 911 občanského zákoníku by již byla rozporná s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jen důvody naprosto mimořádné (např. zdravotní) by mohly vést k závěru, že povinný rodič by měl i nadále zajišťovat výživu dítěte v posléze uvedeném případě, neboť, slovy Ústavního soudu (nález ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14), je třeba odlišit případy rozhodování o výživném, kdy se jedná o nezletilé dítě, resp. dokonce o dítě vykonávající povinnou školní docházku - v těchto případech musí být přiznání výživného odpovídajícího odůvodněným potřebám dítěte samozřejmě pravidlem. U dětí již zletilých je však třeba na vyživovací povinnost nahlížet optikou výrazně odlišnou; zletilý jedinec by měl být zásadně schopen se postarat sám o sebe a důvod pro stanovení vyživovací povinnosti by proto měl být odůvodněn konkrétními okolnostmi daného případu.

11. V nyní projednávané věci odvolací soud zjistil z listiny nazvané„ osobní stránka Mgr. [jméno] [příjmení]“, že žalobkyně úspěšně absolvovala v bakalářském programu studium na pedagogické fakultě v oboru speciální pedagogika, s ukončením v roce 2017 a dále v magisterském studijním programu ve stejném oboru na stejné fakultě, s ukončením v roce 2019. Z této listiny ze dne 18. 10. 2021 dále vyplývá, že žalobkyně nadále studovala v bakalářském studijním programu v prezenční formě na [anonymizováno] fakultě [příjmení] univerzity v oboru ruština se zaměřením na oblast firemní praxe, služeb a cestovního ruchu, a to v jedenáctém semestru.

12. Ze smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 19. 8. 2021, uzavřené mezi žalovaným jako převodcem a [jméno] [příjmení] jako nabyvatelem, je mimo jiné zřejmé, že žalovaný převedl na nabyvatele obchodní podíl ve výši 100 % ve společnosti [právnická osoba], za cenu 214.000 €.

13. Ze zprávy [příjmení] univerzity, [anonymizováno] fakulty ze dne 16. 5. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně je studentkou filozofické fakulty, prezenčního bakalářského studijního programu filologie, obor ruština se zaměřením na oblast firemní praxe, služeb a cestovního ruchu od 21. 7. 2016. Studentka se od roku 2019 zúčastnila tří zahraničních pobytů v [anonymizováno] a celková částka vyplacených stipendií za dobu pobytu činila 384.000 Kč.

14. Ze zprávy [stát. instituce] ze dne 3. 6. 2022 bylo zjištěno, že za dobu od 25. 4. 2018 do 20. 5. 2022 bylo žalovanému vystaveno celkem devět pracovních neschopností, převážně u zahraničních zaměstnavatelů, pětkrát u s. r. o. [anonymizována dvě slova].

15. Ze zprávy Sociální pojišťovny, pobočka [jméno] ze dne 26. 7. 2022 vyplývá, že žalovaný se nenachází v informačním systému sociální pojišťovny.

16. Ze zprávy Úřadu práce, Kontaktního pracoviště [obec] ze dne 6. 6. 2022 je zřejmé, že žalovanému byla vyplácena podpora v nezaměstnanosti, a to v září roku 2018 ve výši 13.991 Kč, v následujících měsíčních od října roku 2018 do července roku 2019 pravidelně 16.682 Kč v každém měsíci a v srpnu roku 2019 pak částka 1.077 Kč.

17. Účastníci shodně potvrdili, že v rozhodném období od 1. 3. 2018 žalovaný na výživu žalobkyně nezaplatil více, než bylo stanoveno posledním rozhodnutím soudu z května 1995, tj. více než 1.000 Kč měsíčně.

18. Po takto doplněném dokazování se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o použití § 916 o. z. v předmětné věci, pokud jde o období od 1. 3. 2018 do 31. 8. 2019. V tomto období žalobkyně řádně studovala jak na bakalářské studium navazující magisterský program v oboru speciální pedagogika na Pedagogické fakultě [příjmení] univerzity v [obec], tak i v bakalářském programu v oboru ruština se zaměřením na oblast firemní praxe, služeb a cestovního ruchu. Toto studium bylo možno považovat za účelné, blíže se k tomu vyjadřoval odvolací soud již v prvním kasačním rozhodnutí ze dne 8. 7. 2019, č. j. 21 Co 120/2019-139. Na body 6 a následující odůvodnění usnesení lze proto zcela odkázat. Žalobkyně tak v tomto období nebyla schopna se sama živit, příslušelo jí tedy výživné od žalovaného.

19. Žalovaný řádně neprokázal své příjmy v období od května 2018 do srpna 2019 včetně. Žalovaný doložil příjem pobíraný pouze v měsíci dubnu 2018 od zahraničního zaměstnavatele ve výši [číslo] €. Dále již se ve spise nachází doklad o pobírané podpoře v nezaměstnanosti v září roku 2018 ve výši 13.991 Kč, v dalších měsících až do července 2019 včetně po 16.682 Kč, v srpnu roku 2019 šlo o částku 1.077 Kč. Při kurzu eura v dubnu roku 2018 25, 364 Kč je celkový příjem žalovaného za období od března roku 2018 do srpna roku 2019 včetně představován částkou 222.223 Kč, což je v průměru 12.346 Kč měsíčně. Žalovaný tvrdil pravidelně se opakující měsíční výdaje v rozmezí od 20.000 do 21.000 Kč, jak je zřejmé z jeho podání ze dne 6. 11. 2020 či 11. 6. 2021 (včetně nákladů na kouření přiznaných žalovaným ve výši 1.500 Kč měsíčně). Tvrzené výdaje žalovaného tedy byly mnohem vyšší než tvrzené a ve spise zdokladované příjmy, na což poukázal již soud I. stupně v nyní odvoláním napadeném rozhodnutí, který při aplikaci § 916 o. z., ve vztahu k níž žalovaného řádně poučil, uzavřel, že„ příjmy žalovaného jsou deklarované jako trvale podhodnocené“. Je tedy evidentní, že žalovaný musel mít v tomto období ještě jiné příjmy, které zamlčel. S vysokou pravděpodobností šlo o příjmy ze společnosti s ručením omezeným [anonymizována dvě slova], kde byl žalovaný jediným jednatelem a společníkem s vkladem [číslo] €. Při stoupajícím obratu a ziscích společnosti v letech 2018 a 2019, jak jsou popsány v bodě 8 odůvodnění napadeného rozsudku soudu I. stupně, při počtu zaměstnanců 30 až 32 s příjmem kolem [číslo] € měsíčně + s vyplácenými náhradami, jak tvrdil žalovaný u jednání odvolacího soudu dne 30. 8. 2022, s přihlédnutím k četným exekucím žalovaného a s tím spojenou snahou neodkrývat zcela svoje příjmy a též s přihlédnutím k možnosti neomezeného rozhodování žalovaného o hospodaření společnosti, je zcela nevěrohodné, že by zde neexistovaly další příjmy žalovaného než příjmy popsané shora. Tyto příjmy ovšem žalovaný nepřiznal, nelze se objektivně dobrat jejich výše. Je proto namístě použít ustanovení § 916 o. z. a při úvaze o výši výživného vyjít z příjmu žalovaného 85.250 Kč měsíčně jako pětadvacetinásobku životního minima v tomto období ve výši 3.410 Kč měsíčně (§ 2 zákona č. 110/2006 Sb.). K věrohodnosti žalovaného snad lze jen dodat, že žalovaný u jednání dne 26. 11. 2018 původně zcela popřel, že by vůbec vlastnil jakýkoli podíl v obchodních společnostech.

20. Neobstojí odvolací námitka žalovaného, že náklady jím tvrzené hradil společně s partnerkou. Jednak podání ze dne 6. 11. 2020 je zcela jednoznačně koncipováno, že se jedná o výdaje samotného žalovaného, když nadpis zní„ ad výdaje žalovaného“ a v textu je uvedeno„ Výdaje jsou v obdobné výši a žalovaný si tak nedělá větších úspor. Výdaje žalovaného jsou měsíčně následující:“. V podání ze dne 26. 1. 2020 žalovaný také tvrdil, že se finančně nepodílel na zrekonstruování domku (ve kterém žije s partnerkou), bylo mu to trapné a tak se dohodli, že bude platit náklady, jako kdyby bydlel v pronajatém bytě, ne-li vyšší.

21. Ze shora uvedeného vyplývá, že oproti roku 1995, kdy naposledy bylo rozhodnuto o výživném ve výši 1.000 Kč měsíčně pro tehdy jednoroční žalobkyni, se poměry výrazně změnily. Změna spočívá nejen v odůvodněných potřebách daných zejména věkem žalobkyně, která byla v roce 2018 a 2019 již zletilou dospělou ženou, studující vysokou školu, ale též v příjmech žalovaného (v roce 1995 byl žalovaný ve ztrátě z podnikání a soud vyšel z předchozího příjmu žalovaného u zaměstnavatele ve výši 8.000 Kč měsíčně) i v počtu jeho vyživovacích povinností (tehdy dvě další vyživovací povinnosti, nyní jedna další vyživovací povinnost k synovi).

22. K této části lze uzavřít, že odvolací soud, jsa vázán žalobou žalobkyně ohledně výše výživného 6.000 Kč měsíčně (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), kterou nemůže překročit, potvrdil rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. v části napadeného výroku I o zvýšení výživného z původně stanovené pro výživu žalobkyně jako vysokoškolské studentky zcela nedostatečné částky 1.000 Kč měsíčně na částku 6.000 Kč měsíčně za dobu od 1. 3. 2018 do 31. 8. 2019, včetně výroku o splatnosti běžného výživného.

23. S ohledem na skutečnost, že podle shodných tvrzení účastníků v posléze uvedeném období nezaplatil žalovaný na výživu žalobkyně ničeho nad původně stanovenou částku 1.000 Kč měsíčně, vznikl mu za měsíce březen roku 2018 až srpen roku 2019 dluh ve výši 18 x 5.000 Kč, což je 90.000 Kč Odvolací soud proto změnil výrok II rozsudku soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a rozhodl o povinnosti žalovaného toto dlužné zvýšené výživné žalobkyni zaplatit, s ohledem na výši nikoliv v primární zákonné třídenní lhůtě od doručení rozsudku, nýbrž stanovil lhůtu 30 dnů od doručení rozsudku odvolacího soudu (srov. § 160 odst. 1, 4 o. s. ř.).

24. Bakalářské studium žalobkyně na filozofické fakultě v oboru ruština se zaměřením na oblast firemní praxe, služeb a cestovního ruchu bylo započato v zimním semestru roku 2016. Přestože bezprostředně nenavazovalo na bakalářské studium na pedagogické fakultě v oboru speciální pedagogika (toto bylo ukončeno v lednu roku 2017), judikoval odvolací soud ve svém usnesení ze dne 8. 7. 2019, č. j. 21 Co 120/2019-139, že se nejednalo o„ studium pro studium“, šlo o další studium účelné ze všech důvodů uvedených v bodě 6 a následujících odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu, na které lze odkázat. Úvaha odvolacího soudu o účelnosti studia byla ovlivněna především tím, že žalobkyně souběžně studovala na pedagogické fakultě v magisterském studiu obor speciální pedagogika (byť v kombinované formě) a toto studium tedy bezprostředně navazovalo na předchozí bakalářské studium ve stejném oboru. V době rozhodování odvolacího soudu v červenci roku 2019 bylo možno předpokládat, že oba souběžně studované obory budou ukončeny letním semestrem roku 2019. V roce 2019 však žalobkyně úspěšně absolvovala pouze magisterské studium v oboru speciální pedagogika. V rámci bakalářského studia na filozofické fakultě v oboru ruština se zaměřením na oblast firemní praxe, služeb a cestovního ruchu neodevzdala v šestém semestru (letní semestr roku 2019) diplomovou práci, neskládala státní závěrečnou zkoušku a studium nebylo ukončeno, neboť žalobkyně v rámci studia absolvovala v pěti dalších semestrech zahraniční stáž v [obec]. V této souvislosti pobírala stipendium v celkové výši 384.000 Kč. Původně tříleté bakalářské studium na filozofické fakultě bylo ukončeno teprve až po dvanáctém semestru v létě roku 2022.

25. Shora uvedené skutečnosti s přihlédnutím k věku žalobkyně, která v roce 2019 dosáhla již 25 let, s přihlédnutím k obecným závěrům uvedeným na počátku odůvodnění tohoto rozsudku i k judikatuře Ústavního soudu, rovněž zmíněné na počátku odůvodnění tohoto rozsudku, má odvolací soud za to, že sice bylo nezadatelným právem žalobkyně pokračovat v bakalářském studiu na filozofické fakultě v rámci zahraničních studijních stáží, nicméně toto rozhodnutí žalobkyně již nemůže jít k tíži žalovaného v podobě placení zvýšeného výživného v době od září roku 2019 nadále, aplikace ustanovení § 911 o. z. i pro toto období by byla rozporná s dobrými mravy. Rozsudek soudu I. stupně byl proto v části výroku I o zvýšení výživného za dobu od září roku 2019 (zimní semestr akademického roku 2019 2020) do budoucna změněn podle § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta.

26. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, když ve věci úspěšnější žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal. Nad rámec tohoto je však třeba uvést, že výživné fakticky placené žalovaným pro žalobkyni po celý její život ve výši 1.000 Kč měsíčně zdaleka nebylo částkou, která by mohla pokrýt alespoň část nejnutnějších základních potřeb žalobkyně. Jen na kouření žalovaný vynakládal mnohem vyšší měsíční částku než na výživu vlastního dítěte. Vyživovací povinnost rodičů k dětem přitom vyplývá přímo ze zákona. Bylo tedy na samotném žalovaném, aby v průběhu let navyšoval částky výživného pro žalobkyni, což se však nestalo. Tím chce odvolací soud říci, že i kdyby se žalovaný nevzdal práva na náhradu nákladů řízení a tyto nahradit požadoval, nebyla by mu pro tyto okolnosti věci náhrada nákladů řízení přiznána ve smyslu § 150 o. s. ř.