18 Co 34/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřela a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Petry Flídrové ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A b) Jméno žalobce B , narozená Datum narození žalobce B oba bytem Adresa žalobce B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení služebnosti stezky a cesty o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 12. 2024, č. j. 6 C 93/2023-171

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném výroku I mění tak, že se určuje, že povinný pozemek st. p. č. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, , jehož součástí je stavba v obci , adresa, , způsob využití rodinný dům, je zatížen služebností stezky a cesty osobními motorovými vozidly ve prospěch oprávněného pozemku st. p. č. , Anonymizováno, , v katastrálním území , adresa, , jehož součástí je stavba v obci , adresa, , způsob využití rodinný dům, a to v rozsahu dle připojeného geometrického plánu pro vymezení rozsahu věcného břemene k části pozemku, číslo , Anonymizováno, , vypracovaného a ověřeného dne , datum, , tituly před jménem, , jméno FO, , Anonymizováno, , úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem, sídlem , adresa, , pod číslem , Anonymizováno, , s nímž včetně očíslování parcel vyslovil souhlas Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, dne , datum, pod číslem , Anonymizováno, , který je nedílnou součástí tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů každému z žalobců částku , částka, Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“ či „soud“), který byl napaden odvoláním byla zamítnuta žaloba na určení, že povinný pozemek st. p. č. , Anonymizováno, , který leží v katastrálním území , adresa, a jehož součástí je stavba v obci , adresa, , způsob využití rodinný dům (dále také jen „povinný pozemek“), je zatížen služebností stezky a cesty osobními motorovými vozidly ve prospěch oprávněného pozemku st. p. č. , Anonymizováno, , který leží v katastrálním území , adresa, a jehož součástí je stavba v obci , adresa, , způsob využití rodinný dům (dále také jen „oprávněný pozemek“), a to v rozsahu dle připojeného geometrického plánu pro vymezení rozsahu věcného břemene k části pozemku č. , Anonymizováno, , vypracovaného a posléze ověřeného , tituly před jménem, , jméno FO, , Anonymizováno, , úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem se sídlem , adresa, , geometrický plán byl ověřen dne , datum, pod číslem , Anonymizováno, a Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, dne , datum, pod číslem , Anonymizováno, , vyslovil souhlas s očíslováním parcel v tomto geometrickém plánu, a jehož stejnopis ověřil , tituly před jménem, , jméno FO, , úředně oprávněný zeměměřičský inženýr, dne , datum, pod číslem , Anonymizováno, (výrok I). Dále byla zamítnuta žaloba na určení, že na povinném pozemku st. p. č. , Anonymizováno, , který leží v katastrálním území , adresa, , a jehož součástí je stavba v obci , adresa, , způsob využití rodinný dům, se nachází veřejně přístupná účelová komunikace (výrok II). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že se žalované vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III).

2. Proti výroku I tohoto rozsudku podali žalobci odvolání. V něm uvedli, že závěr nalézacího soudu o existenci veřejně přístupné účelové komunikace byl nesprávný a odporoval ustálené judikatuře. Odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1732/2023, podle něhož je nezbytným znakem veřejně přístupné účelové komunikace její užívání „širokou veřejností“, přičemž souhlas vlastníka musí být dán ve vztahu k veřejnosti, tedy neomezenému okruhu osob (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020). V projednávané věci se jednalo o cestu vedoucí pouze k nemovitostem žalobců, žalované a svědka , Anonymizováno, , přičemž cesta byla slepá a nekončila žádným veřejným místem. Užívání cestou pošťačkou či obecním zaměstnancem podle nich nemohlo naplnit znak užívání širokou veřejností. Vlastník měl přehled o tom, kdo cestu užíval, což podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 616/2017, vylučuje znak veřejnosti („za veřejnou nelze považovat cestu, jejímuž užívání sice vlastník nebrání, má však stále přehled o tom, kdo konkrétně ji užívá“). Žalobci dále namítali, že nalézací soud nesprávně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 612/2019, který se týkal vydržení ze strany obce při výkonu veřejnoprávních povinností, což na jejich soukromoprávní užívání nedopadalo. Podle žalobců byly splněny podmínky mimořádného vydržení služebnosti stezky a cesty, což podporovaly důkazy provedené nad rámec těch, na jejichž základě nalézací soud původně žalobě vyhověl. Přesto soud k těmto důkazům nepřihlédl, protože nesprávně vycházel z existence veřejné komunikace. Další pochybení spatřovali žalobci v tom, že rozsudek neobsahoval výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k nim, když soud rozhodl pouze o náhradě ve vztahu k žalované. Uzavřeli, že změna právního názoru soudu nebyla řádně odůvodněna, rozhodnutí bylo nepředvídatelné a představovalo libovůli, čímž došlo ke zkrácení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a žalobě v primárním petitu vyhověl, případně věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

3. Žalovaná se odvolala proti výroku III rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. V odvolání uvedla, že nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o. s. ř.). Přestože byla ve sporu plně úspěšná, soud jí nepřiznal náhradu nákladů řízení s odkazem na okolnosti případu, zejména z důvodu zpochybňování práva žalobců užívat předmětnou komunikaci a vydání předběžného opatření, kterým jí bylo uložena povinnost zdržet se bránění průchodu a průjezdu žalobců k jejich pozemku. K tomu žalovaná uvedla, že zpochybnění práva žalobců bylo v rámci sporu jejím právem, a že vydání předběžného opatření nelze považovat za důvod pro moderaci nákladů. Soud prvního stupně nezohlednil její snahu o mimosoudní řešení věci ani další relevantní okolnosti. Podle žalované nebyly splněny podmínky pro mimořádnou moderaci dle § 150 o. s. ř., rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné a vykazuje prvky libovůle. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený výrok zrušil a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), rozsudek soudu prvního stupně v odvoláními napadených výrocích I a III přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je důvodné.

5. Právní moc výroku II o zamítnutí žaloby na určení, že na povinném pozemku st. p. č. , Anonymizováno, , který leží v katastrálním území , adresa, , a jehož součástí je stavba v obci , adresa, , způsob využití rodinný dům, se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, nebyla odvoláním žalobců dotčena (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

6. Ve věci bylo již dříve rozhodnuto soudem prvního stupně rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , který výrokem I určil, že povinný pozemek je zatížen služebností stezky a cesty osobními motorovými vozidly ve prospěch oprávněného, a to v rozsahu dle geometrického plánu pro vymezení rozsahu věcného břemene k části pozemku č. , Anonymizováno, , vypracovaného , tituly před jménem, , jméno FO, , Anonymizováno, a ověřeným dne , datum, pod číslem , Anonymizováno, . Tento rozsudek byl následně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, s tím, že se soud prvního stupně nezabýval existenci naléhavého právního zájmu žalobců na podané žalobě. Dalšími důvody pro zrušení rozsudku byl zjištěný rozpor mezi žalobním petitem a předloženým geometrickým plánem, neprovedení navržených důkazů a rovněž neúplné zjištění skutkového stavu, zejména pokud jde o přesný rozsah a průběh tvrzené držby služebnosti a dobu jejího trvání. Odvolací soud dále vytkl, že soud prvního stupně bez poučení o koncentraci řízení neprovedl žalovanou navržené důkazy, a poukázal také na nutnost odstranit nesoulad mezi zněním výroku a označením geometrického plánu. Z těchto důvodů byl rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Soud prvního stupně po kasačním usnesení odvolacího soudu vyzval žalobce k doplnění žaloby, zejména pokud jde o tvrzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, o tvrzení k délce a rozsahu držby práva odpovídajícího služebnosti a o předložení nabývacího titulu k pozemku st. p. , Anonymizováno, . Následně připustil změnu žaloby, jíž žalobci rozšířili skutková tvrzení a upravili petit; v dalším průběhu řízení pak připustil i eventuální petit směřující k určení, že na pozemku st. p. , Anonymizováno, se nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Účastníci byli poučeni dle § 118b o. s. ř. a soud provedl další dokazování, zejména opakovaný výslech žalobců, svědků a listinné důkazy (kupní smlouvu z roku , Anonymizováno, , sdělení obce , adresa, ze dne , datum, a ze dne , datum, a nájemní smlouvou ze dne , datum, mezi původním vlastníkem pozemku st. p. , Anonymizováno, a obcí). Následně v rámci závěru o skutkovém stavu věci uvedl, že žalobci jsou od roku , Anonymizováno, vlastníky (v režimu společného jmění manželů) pozemku st. p. , Anonymizováno, s rodinným domem č. p. , Anonymizováno, v , Anonymizováno, , k němuž je faktický přístup pouze přes pozemek st. p. , Anonymizováno, ve vlastnictví žalované, a že tuto cestu po téměř čtyřicet let nerušeně užívali k chůzi i jízdě automobilem, aniž by jim tehdejší vlastníci v užívání bránili. Dále vyšel z toho, že na části pozemku st. p. , Anonymizováno, obec , adresa, v roce , Anonymizováno, položila asfaltový povrch a na pozemku je umístěno veřejné osvětlení, které obec udržuje, přičemž za tím účelem byla v roce , Anonymizováno, uzavřena nájemní smlouva na část pozemku. Soud prvního stupně žalobu (poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobců) výrokem I zamítl, neboť dospěl k závěru, že pozemek ve vlastnictví žalované je veřejnou přístupnou účelovou komunikací, a právo odpovídající služebnosti k takovému pozemku proto nemohlo být vydrženo. Soud poukázal na to, že komunikace je stálá a zřetelná v terénu a existuje již od osmdesátých let, k nemovitosti žalobců neexistuje jiné komunikační napojení a je tak pro ně nenahraditelná. Souhlas vlastníka s veřejným užíváním této komunikace, na které se nachází veřejné osvětlení a přístup k nemovitosti nebyl v celé historii omezen ani pro třetí osoby (návštěvy žalobců), podle něj existoval již v roce , Anonymizováno, V rámci posouzení charakteru pozemku dále uvedl, že veřejná účelová komunikace může sloužit i jedinému vlastníku nemovitosti, pokud je nezbytná a byla veřejně užívána. Za podstatné nepovažoval, zda k domu žalobců jezdila pošta nebo svoz odpadu. I když žalobci sami popírali veřejný charakter komunikace, poukázal na to, že posouzení nespočívá na důkazním břemeni, důležité je zjistit, zda jsou naplněny zákonné podmínky a poukázal na to, že žalobci sami vypovídali, že měli za to, že se jedná o pozemek obecní. Ve vztahu k eventuálnímu petitu na určení, že na pozemku st. p. , Anonymizováno, se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, soud prvního stupně uvedl, že v občanském soudním řízení nelze vydat konstitutivní rozhodnutí o tom, že určitý pozemek je veřejně přístupnou účelovou komunikací, a že rozhodování o těchto otázkách spadá do pravomoci silničních správních úřadů podle zákona o pozemních komunikacích. Z těchto důvodů soud prvního stupně zamítl žalobu jak v primárním, tak v eventuálním petitu.

8. Odvolací soud se s právním posouzením, že se na pozemku žalované nachází veřejně přístupná účelová pozemní komunikace (a není tak možné vydržení práva odpovídajícího služebnosti) neztotožňuje, neboť takový právní závěr neodpovídá skutkovým zjištěním ani ustálené judikaturní interpretaci § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.

9. Podle § 7 odst. 1 uvedeného zákona je účelovou komunikací dopravní cesta určená ke spojení jednotlivých nemovitostí nebo k jejich přístupu z jiných pozemních komunikací. Judikatura Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že má-li být účelová komunikace veřejně přístupná, musí být určena k užívání neurčitému a širokému okruhu osob a že souhlas vlastníka s veřejným užíváním musí být dán ve vztahu k neomezenému okruhu osob. Za veřejnou nelze považovat cestu, jejímuž užívání vlastník nebrání, avšak má stále přehled o tom, kdo ji užívá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1732/2023 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 616/2017).

10. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že přístupovou cestu užívali dlouhodobě pouze žalobci, jejich návštěvy a svědek Vavřín. V řízení nevyšlo najevo, že by cestu soustavně či obvyklým způsobem využívaly jiné osoby. Užívání přístupové komunikace probíhalo v rámci sousedských vztahů, přičemž svědek Vavřín měl přístup výslovně sjednán individuální dohodou s tehdejším vlastníkem pozemku. Tyto skutečnosti podle odvolacího soudu neumožňují učinit závěr o veřejném užívání komunikace, ale toliko o užívání omezeným a předvídatelným okruhem osob, o němž měl vlastník pozemku přehled. Rozhodující znak „veřejnosti“ tedy naplněn nebyl.

11. Skutečnost, že obec na části pozemku udržovala asfaltový povrch nebo zde provozuje veřejné osvětlení, sama o sobě tento znak nenaplňuje. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000,, Anonymizováno, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, je třeba odlišovat technickou správu a údržbu zařízení od právního režimu samotného pozemku. Nájemní smlouva z roku , Anonymizováno, mezi obcí a tehdejším vlastníkem pozemku byla sjednána výhradně za účelem provedení opravy asfaltového povrchu na části pozemku a nevyjadřuje souhlas vlastníka se zpřístupněním pozemku neurčitému okruhu osob. Naopak svědčí o tom, že vlastník si zachovával kontrolu nad pozemkem.

12. Podle odvolacího soudu nemá skutkový závěr soudu prvního stupně o poskytnutí (konkludentního) souhlasu předchozích vlastníků s veřejným užíváním komunikace oporu v provedených důkazech. Z nich plyne pouze to, že užívání předmětného pozemku žalobci bylo jeho vlastníky dlouhodobě tolerováno, nikoli že by vlastník projevil vůli umožnit přístup komukoli z veřejnosti. Za tohoto skutkového stavu nelze dovodit, že by předmětná cesta naplňovala znaky veřejně přístupné účelové komunikace.

13. Podle § 1089 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), lze právo odpovídající služebnosti vydržet řádně nebo mimořádně.

14. Podle § 1095 OZ lze právo mimořádně vydržet, byla-li držba soustavná po dobu alespoň deseti let a nebyla-li vedena nepoctivým úmyslem držitele. Na rozdíl od řádného vydržení podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 OZ), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, zveřejněný na www.nsoud.cz).

15. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobci užívali předmětnou cestu od roku , Anonymizováno, nepřetržitě, v rozsahu odpovídajícím nyní předloženému geometrickému plánu. Užívání mělo po celá desetiletí charakter výkonu práva odpovídajícího služebnosti, nebylo nikým zpochybňované a odpovídalo nezbytnému přístupu k jejich nemovitosti.

16. Žalovaná namítala, že žalobci nemohli být v dobré víře, neboť se domnívali, že jde o cestu obecní. Z této námitky dovozovala jejich nepoctivý úmysl. Taková argumentace však neobstojí. Dobrá víra není u mimořádného vydržení zákonným předpokladem, a omyl držitele o právním režimu pozemku neznamená nepoctivý úmysl. Aby mohl být takový úmysl dovozován, muselo by být prokázáno, že se držitel chopil držby vědomě proti právu nebo proti projevené vůli vlastníka. Takové okolnosti prokázány nebyly. Z výpovědí účastníků a svědků naopak vyplývá, že užívání žalobců bylo po celá desetiletí původními vlastníky tolerováno, že nikdy nedošlo k projevu nesouhlasu, a že přístupová cesta byla faktickým a jediným spojením jejich pozemku s veřejnou komunikací. Nebylo rovněž prokázáno, že by žalobci vykonávali držbu toliko jako výprosu nebo na základě dočasného svolení. Za této situace nelze uzavřít, že by držba žalobců byla vedena nepoctivým úmyslem.

17. Odvolací soud proto uzavírá, že žalobci splnili zákonné podmínky mimořádného vydržení podle § 1095 OZ a nabyli právo odpovídající služebnosti přístupu přes pozemek žalované. Právní závěr soudu prvního stupně, že vydržení nepřichází v úvahu, neboť jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, považuje za nesprávný z důvodů výše uvedených. Odvolací soudu proto změnil (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku.

18. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž při posouzení nákladů řízení před soudem prvního stupně aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a při posouzení nákladů řízení odvolacího § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení před soudem prvního stupně byly žalobou uplatněny dva samostatné určovací nároky, které tvoří dvě samostatné věci, byť o nich bylo rozhodnuto jedním rozsudkem. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 3252/24 (body 43–45), jsou obecné soudy povinny posuzovat procesní úspěch účastníků samostatně ve vztahu ke každému jednotlivému nároku a nelze hodnotit úspěch v řízení jako celku ani mechanicky podle počtu výroků. Žalobci byli v řízení před soudem prvního stupně úspěšní pouze ve vztahu k jednomu z uplatněných nároků, zatímco ve vztahu ke druhému nároku úspěšní nebyli. Oba nároky mají shodnou tarifní hodnotu, a proto je nutno považovat jejich úspěch a neúspěch za vzájemně vyrovnaný. Za této situace jsou splněny podmínky § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož při částečném úspěchu soud rozdělí náhradu nákladů poměrně; v důsledku toho žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvoláním žalobců byl napaden pouze jeden meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně, tedy jen jeden z uplatněných nároků. Ve vztahu k této části byli žalobci v odvolacím řízení zcela úspěšní, neboť odvolací soud napadený výrok změnil v jejich prospěch. Proto je třeba postupovat podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož náhradu nákladů řízení nese neúspěšný účastník. Z těchto důvodů se odvolací soud nezabýval důvody, které vedly soudu prvního stupně k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.

19. Žalovaná byla neúspěšná v odvolacím řízení, a je proto povinna zaplatit každému z žalobců účelně vynaložené náklady odvolacího řízení, spočívající v mimosmluvní odměně za zastupování advokátem, který v odvolacím řízení učinil dva a půl společných úkonů právní služby – podání odvolání, účast při jednání odvolacího soudu a účast při jednání, při kterém došlo jen k vyhlášení rozhodnutí (§ 11 odst. 1 písm. g/, k/ a § 11 odst. 2 písm. f/ advokátního tarifu). Za úkon učiněný do 31. 12. 2024 činí podle § 9 odst. 3 písm. a/, ve spojení s § 7 bod 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu sazba mimosmluvní odměny , částka, Kč; s připočtením režijního paušálu 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), u každého z účastníků se jedná o částku , částka, Kč. Za úkony učiněné po , datum, činí podle § 9 odst. 4 písm. a/, ve spojení s § 7 bod 6 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu sazba mimosmluvní odměny za úkon právní služby pro prvního zastoupeného , částka, Kč a pro druhého zastoupeného , částka, Kč; s připočtením režijního paušálu 450 Kč na každého zastupovaného a za každý úkon se jedná o částku (, částka, + , částka, + , částka, ) , částka, Kč pro oba zastoupené. K odměně advokáta i výše uvedeným náhradám přísluší prokázaná 21 % DPH ve výši , částka, Kč a zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši , částka, Kč. Celkem tedy náklady řízení žalobců činí částku , částka, Kč, kterou je žalovaný povinen žalobcům zaplatit, a to každému z nich ½, tedy , částka, Kč. Uvedenou částku nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobců (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).