18 Co 37/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřela a soudců JUDr. Petry Flídrové a JUDr. Jana Kolby ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozená Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B 3. Jméno žalované C , narozený Datum narození žalované C bytem Adresa žalované C všichni zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví o odvolání žalobců i žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2024, č. j. 33 C 310/2022-121 I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném výroku II mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále také „soud prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku p. č. , Anonymizováno, , zahrada, zapsaného na LV , Anonymizováno, pro k. ú. , anonymizováno, , obec , adresa, , v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , Anonymizováno, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, (výrok I). Žalobce a) a žalobkyně b) byli zavázání společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1/, žalované 2/ a žalovanému 3/, oprávněným společně a nerozdílně, náklady řízení ve výši , částka, Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku, a to výlučně proti výroku II, podali žalobci odvolání. Namítli, že tímto výrokem bylo porušeno základní právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1, ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také „Listiny“). V souladu s platnou právní úpravou měli legitimní očekávání, že bude příslušné spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno v souladu se zákonem. V daném případě nemůže zahrada tvořit s domem funkční celek, pokud nejsou totožní vlastníci budovy (resp. jednotek) a současně zahrady. V rámci řízení nebyl proveden jediný důkaz podporující závěr soudu, že by rozdělením předmětného pozemku došlo k podstatnému snížení jeho hodnoty. Nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, že předmětný pozemek je svou povahou blízký přídatnému spoluvlastnictví (§ 1223 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, dále jen „OZ“). Zejména poukazují na to, že řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má v podstatě nespornou povahu, jeho účastníci nejsou v kontradiktorním postavení a nelze mezi nimi rozlišovat stranu žalující a žalovanou. V řízení o vypořádání spoluvlastnictví lze o plném úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) mluvit pouze tehdy, pokud soud zamítne návrh na zrušení spoluvlastnictví z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 věta druhá OZ, tedy proto, že je zrušení spoluvlastnictví požadováno v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. V naprosté většině řízení o vypořádání spoluvlastnictví však soud spoluvlastnictví zruší a rozhodne o způsobu jeho vypořádání v souladu s § 1143 a násl. OZ, přičemž není vázán návrhem žalobce ohledně konkrétního způsobu vypořádání. Soud I. stupně se zabýval pouze prvním způsobem, tj. reálným dělením, přičemž měl sám směřovat dokazování k prokázání skutečností potřebných pro ten ze způsobů vypořádání, který ve věci připadá v úvahu s ohledem na zákonnou posloupnost způsobu vypořádání spoluvlastnictví. Žádnému z účastníků řízení taktéž nelze klást k tíži, že odmítá určitý způsob vypořádání spoluvlastnictví, ať už z objektivních nebo subjektivních důvodů, neboť to vyplývá z jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ostatně to byli žalobci, kteří navrhovali uzavření smíru v intencích požadavků žalovaných na zachování jejich spoluvlastnictví ve vztahu k reálnému rozdělení zahrady na dvě části, tj. na dvě ideální poloviny výměry pozemku, a to jak v rámci nařízené mediace, tak i v rámci řízení vedeného před soudem I. stupně. Žalovaní navrhovali přikázání věci do jejich spoluvlastnictví. Soud I. stupně se však s tímto návrhem procesně nevypořádal. Podle jejich názoru měl tento protinávrh žalovaných zamítnout a přiznat náhradu nákladů žalobcům. V souladu s § 1140 odst. 1 OZ nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Žalobu tak lze zamítnout jen na základě § 1140 odst. 2 OZ, podle nějž se o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nesmí žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníka, nikoliv podle § 1142 odst. 1 OZ, jak uvedl soud I. stupně. Tyto podmínky v řízení naplněny nebyly. To se musí projevit i v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, tedy v rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ledaže by proto byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, neboť se jedná obecné východisko pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nelze klást k tíži žalobců, pokud soud prvního stupně nesprávně rozhodl pouze o prvním způsobu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (tj. podle § 1144 OZ) a pokud se vůbec nezabýval dalšími způsoby vypořádání (podle § 1147 OZ). Proto je třeba postupovat zásadně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého si každý účastník řízení ponese své náklady sám. Pokud žalovaní navrhují, aby hodnota sporu byla vyjádřena v penězích podle § 8 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarifu (dále jen „advokátní tarif“), pak by bylo nutné provedení důkazu stanovujícího hodnotu nemovitosti ke dni vydání rozhodnutí s ohledem na dynamicky rostoucí hodnotu nemovitostí, kdy samotné řízení bylo vedeno od jeho zahájení téměř dva roky. I tato skutečnost poukazuje na to, že ke dni vydání rozhodnutí nebyl proveden žádný důkaz, který by stanovil hodnotu spoluvlastnictví ke dni vydání rozhodnutí. Žalovaní uvádí, že hodnota sporu by měla být stanovena na základě kupní smlouvy, kterou předložili sami žalobci, a to částkou , částka, Kč. Tvrzenou kupní smlouvu žalobci k žalobě nedoložili, ani nenavrhovali její provedení jako listinného důkazu. Vzhledem k tomu, že v rámci vedeného řízení nebyl navržen a ani proveden žádný důkaz (znalecký posudek, kupní smlouvy ohledně nabytí podílů na společné věci účastníky řízení), nemohl soud hodnotu spoluvlastnictví stanovit. Při stanovení hodnoty sporu lze dále podpůrně vycházet ze stanovení výše soudního poplatku podle zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. Soudní poplatek byl v této věci ve výši , částka, Kč (položka 6 sazebníku soudních poplatků), tzn. podle charakteru řízení a počtu nemovitostí, nikoliv podle hodnoty sporu. Žalobci pak na základě výše uvedeného mají za to, že v případě, že by žalovaným vznikl nárok na náhradu nákladů řízení, byť tento nárok žalovaných sami napadají a rozporují, soud prvního stupně postupoval správně při stanovení hodnoty sporu ve výši , částka, Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, nikoliv podle § 8 odst.

5. Žalobci mají za to, že žalovaní manželé , jméno FO, měli být považování za jednoho účastníka (mají pozemek ve společném jmění manželů). Celkové náklady by pak činily , částka, Kč.

3. Žalovaní se proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně rovněž odvolali. Uvedli, že nesouhlasí s výší přiznané náhrady nákladů řízení, neboť byla nesprávně určena tarifní hodnota podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Dle jejich přesvědčení však měl být správně aplikován § 8 odst. 5 advokátního tarifu a vycházet z ceny pozemku, určené žalobci částkou , částka, Kč, kterou žalovaní nesporovali. Sami žalobci důkazně opřeli cenu pozemku o kupní smlouvu, na základě, které nabyli podíl na pozemku, který je předmětem sporu, přibližně měsíc před podáním žaloby (viz bod 8 žaloby). Není tedy důvodu, aby soud měl za to, že hodnotu sporu nelze zjistit jinak, než s nepoměrnými obtížemi (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15). Nákladový výrok je dále dle názoru žalovaných chybný také v tom, že počítá se třemi osobami na straně žalovaných. Žalovaní 1) jsou manželé, kteří mají podíl na nemovité věci ve společném jmění manželů a mají tak být považování za jednoho účastníka. Dále soud prvního stupně přiznal náhradu jen za 7 úkonů právní služby, byť byla odměna požadována za 9 úkonů právní služby. Z napadeného rozhodnutí pak není patrné, za které úkony nebyla náhrada přiznána, ani proč. S ohledem na shora uvedené navrhují žalovaní, aby Krajský soud v Brně změnil výrok II rozsudku Městského soudu v Brně tak, že žalovaným přizná náhradu nákladů v celkové výši , částka, Kč + 21 % DPH , částka, Kč.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 201 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a směřuje proti výroku usnesení, proti němuž je odvolání přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) napadený výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo.

5. Právní moc výroku I o zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků, není odvoláními účastníků dotčena, neboť tato směřují jen proti výroku o náhradě nákladů řízení (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).

6. Podle § 1140 OZ nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat (odst. 1). Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (odst. 2).

7. Pole § 1143 OZ nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o tom na návrh některého ze spoluvlastníků soud.

8. Podle § 1144 odst. 1 OZ je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

9. Podle § 1142 odst. 1 OZ jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu, není její rozdělení možné.

10. Podle § 1147 OZ není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

11. Podle § 1223 odst. 1 OZ věc náležící společně několika vlastníkům samostatných věcí určených k takovému užívání, že tyto věci vytvářejí místně i účelem vymezený celek, a která slouží společnému účelu tak, že bez ní není užívání samostatných věcí dobře možné, je v přídatném spoluvlastnictví těchto vlastníků. Týká-li se přídatné spoluvlastnictví nemovité věci zapisované do veřejného seznamu, zapíše se do veřejného seznamu i přídatné spoluvlastnictví.

12. Podle § 142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odst. 1). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odst. 2).

13. Ustanovení § 142 o. s. ř. je třeba interpretovat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví (za podmínek upravených § 1140 odst. 2 OZ). Jinak, vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků dle § 142 odst. 2 o. s. ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup dle § 142 odst. 3 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20-3, publikovaný na stránkách www.nalus.cz).

14. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (publikovaného na stránkách www.nalus.cz), vyplývá, že „v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.“15. K týmž závěrům se Ústavní soud přiklonil již ve svém nálezu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/2020, v němž akcentoval, že „zahájení a vedení řízení před soudem nelze bez dalšího klást k tíži ani žalujícímu spoluvlastníku, který je inicioval, ani tomu, který se formálně ocitl na straně žalované. Spoluvlastníci sami nemohou plně ovlivnit konečné rozhodnutí soudu o způsobu vypořádání, soud jejich návrhy v tomto rozsahu není vázán, ale sám rozhodne dle zákonné posloupnosti jednotlivých způsobů vypořádání a v jejich rámci podle svého vlastního uvážení (například jak konkrétně bude společná věc rozdělena či komu bude přikázána do vlastnictví a komu bude přiznána přiměřená náhrada). V řízení jsou přitom často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu a každý z odlišných návrhů jednotlivých spoluvlastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ. Nemohou-li spoluvlastníci předem přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu a mají-li všichni shodné procesní postavení v řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, jeví se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení, aby každý ze spoluvlastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.“ Těmito specifickými důvody či okolnostmi by podle Ústavního soudu mohlo být například obstrukční chování účastníka v průběhu řízení, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva. Šikanózním jednáním však není sama o sobě skutečnost, že některý (nebo každý) ze spoluvlastníků navrhuje přikázání spoluvlastněného majetku do svého výlučného vlastnictví (což je v soudní praxi situace obvyklá).

16. Žalobci se v řízení domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud zrušil spoluvlastnictví žalobců a žalovaných k pozemku p. č. , Anonymizováno, zahrada, zapsaných na LV č. , Anonymizováno, pro k. ú. , anonymizováno, , obec , adresa, . Vypořádání navrhli prostřednictvím reálného rozdělení na nově vzniklé pozemky. V rámci skutkových tvrzení uvedli, že žalobci jsou spoluvlastníky ideální 1/2 nemovitosti, žalovaní 1/ a 2/ jsou spoluvlastníky ideální 3/8 nemovitosti a žalovaný 3/ je spoluvlastníkem ideální 1/8. Vzhledem k tomu, že nemovitost – zahrada je samostatným pozemkem, měli za to, že lze tuto reálně dělit za dodržení zákonem stanovené posloupnosti vypořádání spoluvlastnictví ve smyslu § 1144 a násl. OZ.

17. Žalovaní se vyjádřili k žalobě tak, že nesouhlasí s návrhem žalobců, navíc je pro ně řízení překvapivé, neboť žalobci nevyvinuli žádnou snahu o mimosoudní dohodu. Jsou si vědomi, že nelze žalobce nutit, aby setrvávali ve spoluvlastnictví, soud by měl však vzít v úvahu, který ze spoluvlastníků má k věci bližší vztah a povahu pozemku (vnitrobloková zahrada), že žalovaní tento pozemek udržují, kdežto žalobci v přilehlé bytové jednotce nebydlí. Navrhli, aby soud zrušil podílové spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti a přikázal podíl o velkosti 1/8 do společného jmění žalovaných 1/ a 2/ s tím, že vyplatí žalobcům vypořádací podíl ve výši , částka, Kč a žalovanému 3/ ve výši , částka, Kč. Na svém návrhu setrvali i v podání ze dne , datum, a ze dne , datum, , vždy s připomenutím toho, že jsou to žalobci, kdo nechtějí ve spoluvlastnictví setrvat a za situace, kdy není dle jejich názoru rozdělení pozemku možné s odkazem na § 1142 OZ, protože má sloužit k užívání vlastníků jednotek v domě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 28 Cdo 416/2010 a ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1216/2019, publikovaná na stránkách www.nsoud.cz). Rozdělení pozemku by navíc odporovalo zákonu a také účelu jeho užívání.

18. Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že po provedeném dokazování je patrno, že předmětný pozemek – zahrada přiléhá k obytnému domu, je určen ke společnému užívání a vytváří s obytným domem – stavba č. p. , Anonymizováno, stojící na p. č. , Anonymizováno, jediný celek. Přístup na předmětný pozemek p. č. , Anonymizováno, – zahrada je pouze přes obytný dům č. p. , Anonymizováno, a slouží k lepšímu využití bytových jednotek umístěných v bytovém domě, kde účastníci bytové jednotky vlastní. V poměrech domu rozděleného na jednotky platí, že zahrada, která přiléhá k domu, je určena ke společnému užívání vlastníků jednotek a tvoří s domem funkční celek (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1216/2019). Byť by faktické rozdělení nemovitosti v daném případě bylo možné, dle názoru soudu by nebyla tímto dělením naplněna zásada účelnosti využití předmětného pozemku, kdy jednotlivé části by již nemohly plnit své určení. Soud rovněž zohlednil tu skutečnost, že rozdělením předmětného pozemku by došlo k podstatnému snížení jeho hodnoty a také omezení možnosti jeho řádného užívání, funkčnosti a účelného využití. Právě přílišné rozkouskování předmětného pozemku o celkové výměře , Anonymizováno, m² by vylučovalo rozumné a účelné využití. Soud dospěl k závěru, že předmětný pozemek je svou povahou blízký přídatnému spoluvlastnictví dle § 1223 obč. zák., kdy jde o bytový dům s několika bytovými jednotkami, že většina vlastníků bytových a nebytových jednotek jsou spoluvlastníky předmětného pozemku – zahrady p. č. , Anonymizováno, , na kterou je možný přístup právě pouze přes předmětný obytný dům. Žalobu z těchto důvodů zamítl, a podle úspěchu ve věci, přiznal náhradu nákladů řízení úspěšným žalovaným19. Proti výroku I o zamítnutí žaloby žalobci ani žalovaní nepodali odvolání, své námitky uplatnili prostřednictvím odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení.

20. Odvolací soud v řízení o odvolání účastníků proti výroku o náhradě nákladů řízení nemůže předjímat, jak by byla věc posouzena v případě odvolání proti výroku o zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení se důvody zamítnutí žaloby zabýval.

21. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že nebylo přistoupeno ke zrušení podílového spoluvlastnictví, neboť by rozdělením předmětného pozemku došlo k podstatnému snížení jeho hodnoty a také omezení možnosti jeho řádného užívání, funkčnosti a účelného využití. Nebylo však odůvodněno, proč soud nepostupoval podle ustanovení § 1147 OZ a nezabýval se dalšími zákonnými způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž zmínka o tom, že předmětný pozemek je svou povahou blízký přídatnému spoluvlastnictví (§ 1223 OZ), závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby nevysvětluje. Je zde proto dán prostor pro úvahu, zda žalobci mají být zavázáni k náhradě nákladů řízení žalovaným, pokud žaloba nebyla zamítnuta z důvodů spočívajících jen na jejich straně, uvedených § 1140 odst. 2 OZ (žádost o zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků). Pokud soud prvního stupně přesvědčivě neodůvodnil, proč žalobu zamítl a nezabýval se dalšími způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví předvídanými zákonem (§ 1147 OZ), má odvolací soud za to, že se jedná i v daném případě o situaci, kdy nelze určit, který z účastníků měl ve věci plný úspěch. Žalobci uplatnili své právo předvídané zákonem a zároveň nebylo možné přesně předvídat konkrétní rozhodnutí ve věci, neboť soud nebyl vázán návrhem žalobců ani žalovaných, kteří navrhovali, aby soud zrušil podílové spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti a přikázal podíl o velkosti 1/8 do společného jmění žalovaných 1/ a 2/ s tím, že vyplatí žalobcům vypořádací podíl ve výši , částka, Kč a žalovanému 3/ ve výši , částka, Kč. Pokud soud nerozhodoval dále dle zákonné posloupnosti jednotlivých způsobů vypořádání, nelze podle odvolacího soudu bez dalšího klást k tíži žalobcům, že žalobu na zrušení spoluvlastnictví podali, ani to, že v řízení po rozhodnutí soudu prvního stupně nepokračovali (podáním odvolání proti výroku I).

22. Odvolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že je namístě v daném konkrétní případě rozhodnout o náhradě nákladů tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, a to i když byla žaloba zamítnuta, neboť nebyly shledány ani zvláštní důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení spočívající v nezájmu o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózním výkonu práva. Žalobci právem předvídatelným způsobem uplatnili své právo a jejich povinnost platit náklady řízení nemůže být dána jen tím, že se nepokusili před zahájením o mimosoudní dohodu s žalovanými. Odvolací soud proto postupoval ve smyslu citované judikatury a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků dle § 142 odst. 2 o. s. ř.

23. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil (viz výrok I).

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl za použití ustanovení § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř. I když žalobci byli se svým odvoláním proti výroku o náhradě nákladů řízení úspěšní, je třeba přihlédnout k tomu, že nebyli úspěšní v řízení o věci samé, a pouze na základě zvážení důvodů, které vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby, nebyli zavázáni k náhradě nákladů řízení, které vznikly žalovaným v řízení před soudem prvního stupně. S ohledem na tyto konkrétní okolnosti případu by nebylo spravedlivé zavázat žalované k náhradě nákladů, které žalobcům vznikly v odvolacím řízení.