19 CO 175/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců JUDr. Ludmily Šudomové a Mgr. Radky Nekudové Hajdové v právní věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa proti žalovanému: ; příjmení příjmení , IČO: osobní údaje žalovaného sídlem adresa o ochranu rušené držby, o odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2021, č.j. 52 C 136/2021-56,

I. Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Usnesením soudu I. stupně ve výroku I. byl zamítnut návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti a) zdržet se rušení držby žalobce zpevněné plochy na pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec], b) obnovit předešlý stav na stav před 11.6.2021 tak, že umožní žalobci užívat celou zpevněnou plochu na pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec], c) zdržet se rušení držby žalobce zpevněné plochy na pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec] provozováním provozovny obchodního stánku, d) odstranit jím provozovaný obchodní stánek ze zpevněné plochy na pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec]. Ve výroku II. žalobce byl uznán povinným zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení a ve výroku III. žalobce byl uznán povinným zaplatit ČR – Městskému soudu v Brně na soudním poplatku částku 2 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

2. Proti tomuto usnesení podal odvolání žalobce a uvedl, že rozhodnutí je v rozporu s rozhodovací praxí a skutkovým stavem věci a dle názoru žalobce je právní jednání žalované strany, která úmyslně obchází znění stavebního zákona, a to tak, aby nebylo pro jeho stavbu zapotřebí povolení stavebního úřadu, zjevným obcházením zákona a takové jednání nemůže být chráněno zákonem. Dále poukázal na přístup do budovy, jde o [příjmení] [jméno], pro pěší je mimo jiné ze strany ulice [ulice], a to z pozemku nyní parc. [číslo] v k.ú. [obec], tj. nepojízdné účelové komunikace (chodníku), který byl jako zpevněná plocha realizován podatelem (právním předchůdcem ze 70 let minulého století při stavbě předmětné stavby) v době realizace stavebního záměru [příjmení] [jméno] a je jeho majetkem. Poukázal také na existenci veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec], v provedení betonové dlažby o rozměrech 0,2 x 0,1 m, vymezenou hranicemi parcely [číslo] v k.ú. [obec], s výjimkou části chodníku, vedené jako místní komunikace, tj. chodník přiléhající k vozovce na ul. [ulice] o šíři cca 2,6 – 2,8 m a osvědčení vydal na žádost žalobce [příjmení] [jméno] části [územní celek], [obec] [obec] dne 29. 7. 2021, kdy úřad přiložil i přílohu s vyznačeným úsekem, tedy tvrzení, že jde o chodník, jak tvrdí žalovaná strana ve svém vyjádření ze dne 31. 7. 2021, kterou převzal soud, neobstojí, což bylo zřejmé i v době podání žaloby. Žalobce jen nedisponoval žádným dokladem osvědčující tento stav, protože se vydává pro potřeby úřadu. Z důvodu prekluzivních lhůt o nároku na rušenou držbu byly informace žalobci známy, jen nebyly doloženy, proto se o potvrzení úřadu požádalo spolu s podanou žalobou, tj. podle zák. č. 106/1999 Sb. u příslušného úřadu. Dále pak poukázal žalobce na vyjádření [anonymizováno] odboru [stát. instituce], s tím, že žalobce mj. se objektivně a dlouhodobě domnívá, že je nezpochybnitelným vlastníkem předmětné zpevněné plochy (komunikace) na tomto pozemku, a to z důvodu, že byla původně vystavěna spolu s objektem [příjmení] [jméno], a to bez ohledu na vlastnictví pozemku, vlastnictví předmětné nepojízdné komunikace (chodníku) dovozují jak z úředních listin, tak z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2280/18. Tento právní závěr lze dovodit i z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, kdy platí, že i místní komunikace tvořená zámkovou dlažbou, položenou na několika vrstvách sypkých materiálů, je samostatnou věcí. Dále pak poukázal na to, že stavba (pozemní komunikace) byla uskutečněná před 1. 1. 2014 (před účinností zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Dále pak sdělil, že nejde jen o tzv. zpracování povrchu pozemku, jak je definováno v judikatuře. Vezmeme-li v úvahu to, co je v judikatuře považováno za„ zpracování povrchu“, tj. to, kdy je na pozemek, který slouží jako účelová komunikace, např. navezena vrstva štěrku, který je následně uježděn. Toto však není tento případ, kdy vlastníkem takto uježděného štěrku by se stal vlastník pozemku. Dále pak poukázal ve svém odvolání na sdělení stavebního úřadu a další doklady s tím, že z tohoto je zřejmé, že tvrzení žalobce bylo oprávněné a legitimní a zpevněná plocha není součástí pozemku, nikdy tak nebyla ani ze strany MO [stát. instituce] předkládána, jak dovozuje účelově žalovaná strana, a to ani na základě znaleckého posudku, který byl ze strany MO [stát. instituce] předložen Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. V této věci, dle názoru žalobce, svědčí vše o tom, že je zpevněná plocha jiného vlastníka než vlastníka pozemku, což lze dovodit z platné judikatury, posuzující podobné případy. Dále také poukázal žalobce na to, že soud zcela v rozporu s dikcí zákonné úpravy uvádí ve svém odůvodnění, že předem je třeba uvést, že soud nepovažuje mobilní stánek s bobulovinami za stavbu ve smyslu občanskoprávních předpisů, není spojen se zemí, jedná se o movitou věc, což potvrzuje i to, že žalovaný dle své úvahy stánek přiváží a odváží. S tímto samozřejmě žalobce nesouhlasí. Rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby bylo žalobě vyhověno.

3. K odvolání žalobce se vyjádřil žalovaný především poukázal na to, že dne 26.6.2020 uzavřel nájemní smlouvu s Českou republikou, resp. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, na základě nájemní smlouvy měl žalovaný oprávnění na parc. [číslo] užívat [výměra] (prodejní místo) za účelem umístění prodejního kiosku se sezonním zbožím, tedy ovocem a zeleninou, jedná se o malou část celkové parcely ve vlastnictví České republiky. Prodej žalovaný zahájil 14.6.2021 a již tehdy i další následující měsíce byl žalovaný na základě podnětu žalobce podroben sérií kontrol orgánů veřejné správy. Pokud se týká umístění stánku na prodejním místě, pak také poukázal žalovaný podrobně na své vyjádření k žalobě. Žalobce se účelově snaží předejít řízení o určení vlastnictví kamenných dlaždic se skutečným vlastníkem, tj. Českou republikou, i přesto, že již od roku 2013 je mu veřejnými orgány konstantně opakováno, včetně Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, že vlastníkem předmětných dlaždic není. Je až kupodivu, že tento nesoulad, pokud má žalobce skutečně za to, že je vlastníkem, nebyl z jeho strany řešen dříve. Žaloba je tedy v celém rozsahu nedůvodná, žalobcem nebyla naplněna podmínka faktické držby v souladu s § 130 zák. č. 40/1964 Sb., tj. starého občanského zákoníku, ani podmínky dle paragrafů nového občanského zákoníku, tj. zákona č. 89/2012 Sb. Držitelem je dle § 987 zák. č. 89/2012 Sb. ten, kdo vykonával vlastnické právo pro sebe, tj. ten, kdo vykonává nad věcí faktické panství a zároveň má vůli s věcí nakládat jako se svou vlastní. Dle usnesení Ústavního soudu ze dne 20.11.2018, sp.zn. I.ÚS 2355/16, bez ohledu na další argumentaci stěžovatelky, vztahující se k procesním pochybením, Ústavní soud upozorňuje, že základním předpokladem úspěchu v řízení o žalobě rušené držby je právě prokázání držby, ať již jde o obecnou žalobu podle § 1003 OZ nebo speciální případy uvedeny v ust. § 1004 odst. 1 OZ. Shodně pro úspěšnost žaloby je nutné, aby žalobce prokázal, že je držitelem práva, které žalovaný ruší, obecný soud zkoumá zejména skutkový stav a přihlédne ke všem podstatným okolnostem posuzované věci. V tomto směru poukázal žalovaný na usnesení Ústavního soudu ze dne 20.12.2017, sp.zn. IV.ÚS 3074/17. Žalobce konstatuje držbu ke kamenným dlaždicím, které jsou vstupem do veřejně přístupného historického náměstí městské části [obec] – [obec], tj. náměstí, kudy lidé procházejí, chodí domů. Žádnou částí není dotčená parcela užívána výlučně k přístupu do nákupního domu [příjmení] [jméno] či k jeho potřebám, aby věc mohl fakticky držet (zcela vyloučeno právě k napadenému přístupu z ulice [ulice]). Nejedná se ani o prostor, kudy by bylo ze strany žalobce možno zásobovat svůj nákupní dům. Navíc poukázal žalovaný na to, že žalovanému bylo městkou části [obec] – [obec] sděleno, že dotčená parcela, včetně prodejního prostoru žalovaného, je zahrnuta do plánu údržby a úklidu městské části [obec] – [obec], tj. ona je faktickým subjektem, který dlouhodobě pečuje v zastoupení České republiky o veřejné prostranství, kterým dotčená parcela je. Žalobce byl již přípisem Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových ze dne 21.6.2013 vyzván k tomu, aby prokázal své domnělé vlastnictví, následně tak bylo učiněno i druhým přípisem k podnětu ze dne 16.6.2021. Do dnešního dne nebyly doloženy žádné výše zmíněné důkazy. To znamená, že žalobce minimálně od roku 2013 ví a bylo mu opakovaně sděleno, že není vlastníkem dotčených parcel, což je skutečnost, která musela vést žalobce k závěru, že nemůže být držitelem kamenných dlaždic, resp. došlo veřejnými orgány ke zpochybnění jeho držby. Dále pak poukázal žalovaný na historické komunikace s úřady s tím, že je zcela zřejmé, že v žádném případě nebylo vydláždění jakékoliv části na dotčené parcele učiněno za cílem, aby byly převedeny do vlastnictví žalobce, resp. jeho právního předchůdce. Naopak, úřady konstatovaly, že s žalobcem nehodlají k dotčeným parcelám uzavřít ani nájemní smlouvu. Pokud žalovaný správně rozumí dodaným podkladům žalobce a jeho tvrzení, nijak netvrdí a ani neprokazuje, že by vlastnil povrch, kde je umístěn prodejní kiosek, ale tvrdí, že pouze vydláždil chodník z ul. [ulice] do vstupu na nám. [anonymizována dvě slova], což je chodník po pravé straně prodejního místa žalovaného, tj. za zelení, do kterého žalovaný nijak nezasahuje svou stavbou. Žalobce ani netvrdí, že prodejní místo žalovaného bylo zpevněno žalobcem a dále žalovaný sdělil, že nepovažuje komunikaci s úřadem a jejich sdělení za dokumenty, které by nahrazovaly stavební či územní rozhodnutí. Žalobce v žádné části neprokázal, jaké konkrétní části vydláždil, ani své povolení k jejich výstavbě a že s výstavbou (vydlážděním) na cizím pozemku stávající dlaždice se staly věcí v jeho vlastnictví. Posouzení, zda jsou dlaždice samostatnou věcí, záleží na jednotlivém případu a nelze kategoricky určovat, že dotčené dlaždice jsou samostatnou věcí. Závěrem pak poukázal žalovaný na nepřípustnost žaloby z rušené držby, mimo jiné poskytnuté důkazy žalobcem musejí být natolik silné, aby soudu v rámci spravedlivého procesu dovolily vydat tak významně vlastnictví narušující rozhodnutí bez skutečného zkoumání vlastnického práva v tomto speciálním řízení. Žalobce tak v žádném případě nečiní a opačný závěr by byl překvapivým rozhodnutím. V neposlední řadě pak žalovaný upozornil, že již od poloviny července 2021 nevykonává prodej na dotčené parcele, jelikož skončilo období prodeje sezónního ovoce, tudíž nedochází k rušení domnělé faktické držby, což je základním předpokladem přípustnosti této žaloby. Žalobce by si měl podat žalobu na určení vlastnictví, kde je pasivně legitimovanou osobou Česká republika, zastoupená úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Žalovaný tedy navrhl, aby soud zamítl žalobu v celém jejím rozsahu.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně a řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání ze strany žalobce není naprosto důvodné.

5. Soud I. stupně zjistil dostatečným způsobem skutkový stav a vyvodil také zcela správný právní závěr, přičemž s těmito závěry se odvolací soud také plně ztotožňuje. Soud I. stupně poukázal na skutečnost, že dle § 177 odst. 1 o. s. ř. domáhá-li se žalobce ochrany rušené držby, soud o žalobě rozhodne do 15 dnů od zahájení řízení a žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby. Jednání v tomto případě není třeba nařizovat, na rozdíl od jednání odvolacího soudu, kdy je třeba jednání nařídit. Soud aplikoval veškerá ustanovení občanského zákoníku, týkající se držby a její ochrany, přičemž správně dovodil, že soud nepovažuje mobilní stánek s bobulovinami za stavbu ve smyslu občanskoprávních předpisů. Skutečně nejde o stánek, který by byl spojen se zemí pevným základem, jde o movitou věc, což potvrzuje i to, že žalovaný dle potřeby stánek přiváží a odváží. Soud I. stupně se také vypořádal s otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného, kdy tento poukázal na existenci platného titulu, tedy nájemní smlouvu, kterou uzavřel se skutečným vlastníkem předmětného pozemku. Zcela nepochybně také bylo prokázáno již při řízení před soudem I. stupně, že žalobce není vlastníkem pozemku, na němž se zpevněná plocha i prodejní stánek žalovaného nacházejí. Soud I. stupně se vypořádal i s tou otázkou, že obecně zpevněná plocha na povrchu pozemku bývá považovaná za součást pozemku, neboť se zpravidla jedná o pouhou úpravu či ztvárnění povrchu pozemku, poukázal také na judikaturu Nejvyššího soudu, která připouští i možnost existence komunikace jako samostatné věci, nejen jako úpravy pozemku, nicméně musí se jednat o věc, která může být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Soud I. stupně také správně posoudil, že byť žalobce takovéto okolnosti tvrdí, tj. že o takovouto situaci se jedná, ovšem své tvrzení neprokazuje a žalovaný toto popírá. V tomto směru právě se odvolací soud ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, neboť skutečně nebylo prokázáno nic takového, že by šlo o samostatnou věc a nikoliv, že jde pouze o ztvárnění povrchu pozemku a jeho součástí. Pozemek není a nikdy nebyl ve vlastnictví ani žalobce ani jeho právního předchůdce, naopak žalovaný předložil řádnou nájemní smlouvu, z níž je zřejmé, že vlastník pozemku považuje zpevněnou plochu za jeho součást, když pořádá výběrová řízení na pronájem pozemku a pozemek pronajímá. Svůj vztah k pozemku nepovažuje za tzv. holé vlastnictví pozemku, zcela pokrytého stavbou žalobce. To, zda zpevněná plocha byla vytvořena či upravena v souvislosti s výstavbou či úpravou obchodního centra [příjmení] [jméno], jak dovodil soud I. stupně, je ve vztahu k závěru o tom, zda se jedná nebo nejedná o součást pozemku samo o sobě bezvýznamné. Úprava cizí věci v souvislosti s vybudováním či opravou věcí vlastní, nevede sama o sobě k vytvoření věci nové. Zcela jednoznačně je zřejmé, že vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a ten uzavřel s žalovaným nájemní smlouvu na část nemovité věci, tj. na nepatrnou část parc. [číslo]. Jde o výměru pouhých [výměra], a pokud žalobce ve svém žalobním návrhu uvádí, že žalovaný mu ruší držbu, s tím, že mu umístěním stavby (prodejního stánku) brání v řádném užívání jeho majetku, pak nic takového prokázáno nebylo, naopak spíše to působí tak, že žalobce vidí v žalovaném konkurenta, pokud se týká sortimentu prodejního zboží, tj. ovoce a zeleniny, které samozřejmě má ve své nabídce i [příjmení] [jméno], tj. žalobce. Navíc, jak vyplynulo v rámci odvolacího řízení, žalovaný již od poloviny července 2021 nevykonává prodej na dotčené parcele, a to s ohledem na konec prodeje sezónního zboží, tedy ovoce, tudíž již nedochází k rušení domnělé faktické držby, což je základním předpokladem přípustnosti žaloby. Lze tedy závěrem uvést, že soud I. stupně správně dovodil, že žalobce neprokázal existenci věci, k níž by žalobce, dle svých tvrzení, držel vlastnické právo, když z předložených důkazů nelze učinit závěr o tom, že by zpevněná plocha na pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] byla samostatnou věcí a nikoliv pouze ztvárněním povrchu pozemku a jeho součást. Vlastnické právo k věci, které samostatně jako předmět občanskoprávních vztahů neexistuje, žalobce nemohl držet. Pokud je nemohl držet, nemohl žalovaný rušit jeho držbu.

6. Na základě všech těchto skutečností proto odvolací soud usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

7. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 odst.1 o. s. ř. a § 142 odst.1 o. s. ř. a vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a úspěšnému žalovanému žádné náklady v rámci odvolacího řízení nevznikly.