19 CO 193/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců Mgr. Radky Nekudové Hajdové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: ; MUDr. jméno příjmení, narozená dne datum bytem adresa doručovací adresa adresa zastoupená advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; jméno příjmení, narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. et Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení bytu, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10.2.2022, č.j. 72 C 203/2020-104,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 4 356 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

III. České republice – Městskému soudu v Brně se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10.2.2022, č.j. 72 C 203/2020-104, bylo rozhodnuto takto: I. Žalovaná je povinna vyklidit byt číslo o velikosti 3+1, ve 4. nadzemním podlaží v budově adresa na ulici ulice a číslo v obec, a vyklizený jej předat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 890 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání s tím, že soud se nezabýval otázkou adekvátní výše nájemného a stavu bytu a pouze odkazoval na předchozí soudní řízení a ona je přesvědčena, že soud se tím a odůvodněností výpovědi z nájmu i nyní zabývat měl. Tvrdila, že již v předchozích řízeních došlo k porušení jejích procesních práv, zejména ve věci Městského soudu v Brně sp.zn. 247 C 91/2014, kde nebyla dostatečně poučena o možnosti požádat o ustanovení zástupce a dostala ho až v odvolacím řízení, tj. dle ní pozdě pro uplatňování důkazů či tvrzení. Uvedla, že soud nebral v potaz důkaz evidenčním výpočtovým listem z datum, kde jí bylo vypočteno nájemné 5 818 Kč, tedy přesně v takové výši, jakou po celou dobu platila, což ona vnímá jako uznání žalobkyně, že jednostranně zvýšené nájemné, které požadovala před podáním výpovědi z nájmu, nebylo stanoveno správně. Dále tvrdila, že povinnost, aby předmětný byt vyklidila, je v rozporu s dobrými mravy s ohledem na vybavení, které do bytu za více než 50 let vnesla, na to, že žalobkyně se o opravy domu nestará i na to, že jako starobní důchodce nedisponuje finančními prostředky na hrazení vyššího nájemného za jiné bydlení. Navrhla, aby napadený rozsudek byl změněn a žaloba byla zamítnuta, případně aby byl zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání sdělila, že soud se správně nezabýval a ani nemohl zabývat stavem bytu, možnou výší slevy z nájemného ani evidenčním listem z roku 2019, jelikož tyto otázky nejsou nijak relevantní pro řízení o vyklizení nemovitosti a o těchto otázkách již navíc bylo pravomocně rozhodnuto v jiných řízeních, na které poukázala. Poukázala i na to, že dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp.zn. 19 Co 28/2021, kterým byla potvrzena platnost výpovědi z roku 2016, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR, č.j. 26 Cdo 1489/2022-208, a následně byla usnesením Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 2372/22 odmítnuta i její ústavní stížnost. Uvedla, že důrazně odmítá, že by její jednání vůči žalované mělo být v rozporu s dobrými mravy a považuje takové tvrzení s ohledem na rozhodné skutečnosti za zcela nemístné, když žalovaná soustavně porušovala nájemní smlouvu už od roku 2010, žalobkyně při hájení svých práv postupovala celou dobu s ohledem na situaci žalované velice zdrženlivě, přičemž jí opakovaně (neúspěšně) nabízela smírné řešení ve formě alternativního bydlení, přičemž žalovaná opakované nabídky na zcela vyhovující náhradní bydlení odmítala a odmítá, ačkoliv si je vědoma, že nemá jakýkoliv právní důvod k užívání bytu. Sdělila, že žalovaná tedy dlouhodobě odmítá jakékoliv smírné řešení věci, včetně nabídek žalobkyně na náhradní bydlení a odpuštění stávajících dluhů a žalovanou vznesená námitka rozporu vyklizení s dobrými mravy, tak není ničím jiným než zcela neoprávněnou a nemorální žádostí, aby žalovaná mohla nadále bez jakéhokoliv právního důvodu byt užívat za podmínek, které si v rozporu s právními předpisy stanovila od roku 2010 zcela svévolně a dle svého uvážení. Navrhla, aby napadený rozsudek byl potvrzen.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu, se odvolací soud plně ztotožňuje, a proto na skutkové závěry soudu I. stupně také odkazuje, přičemž účastníci další návrhy na dokazování vznášeli, a to ani v odvolacím řízení; k jednání odvolacího soudu se řádně předvolaný zástupce žalované ani žalovaná bez omluvy nedostavili a odvolací soud proto věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o.s.ř. Ze správně a úplně zjištěného skutkového stavu vyvodil soud I. stupně i zcela správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud rovněž ztotožňuje, a proto i na právní závěry soudu I. stupně odkazuje, když odůvodnění napadeného rozsudku je úplné, výstižné, přesvědčivé i věcně správné. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně coby vlastnice předmětného bytu číslo specifikovaného ve výroku rozsudku (viz výpis z katastru nemovitostí i předchozí soudní rozhodnutí ve věcech účastníků), dala žalované, v němž byla nájemkyní předmětného bytu (viz body 5. a 20. odůvodnění rozsudku) výpověď z nájmu tohoto bytu s datem datum, doručenou žalované datum dle § 2288 odst. 1 písm. a) OZ pro hrubé porušování povinností nájemce (že dlouhodobě nebylo řádně placeno nájemné a náklady na službě). Žalovaná se proti výpovědi bránila žalobou na neoprávněnost a neplatnost výpovědi dle § 2290 OZ, ovšem její žaloba byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2020, č.j. 61 C 90/2016-92, jenž byl posléze potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2021, č.j. 19 Co 28/2021-160, když výpověď z nájmu byla shledána důvodnou, řádnou a mající všechny náležitosti; dovolání žalované bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2022, č.j. 26 Cdo 1489/2022-208, a následně byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta i její ústavní stížnost, a to usnesením Ústavního soudu ČR ze dne datum sp.zn. II.ÚS 2372/22. Výpovědi z nájmu z datum se tak žalovaná neubránila, takže uplynutím tříměsíční výpovědní době, běžící po doručení výpovědi od datum, tj. k datum, jí nájem bytu zanikl a od datum je v bytě bez právního důvodu a byt nevyklidila ani přes výzvy a podanou žalobu.

5. Žalovaná se především bránila poukazy na dobré mravy, tj. tím, že by uložení povinnosti, aby byt vyklidila, bylo v rozporu s dobrými mravy, ale i v tomto se odvolací soud plně ztotožňuje s tím, co k tomu uvedl soud I. stupně v bodu 22. odůvodnění rozsudku, tj. že její poukazy na dobré mravy nejsou opodstatněné. Žalovaná je v bytě bez právního důvodu již skoro 7 let (od datum) a odmítla i velmi vstřícné návrhy žalobkyně ohledně náhradního bydlení na stejné adrese (zohledňující dlouholeté bydlení žalované na této adrese a vztah k danému místu) s menší bytovou jednotkou v přízemí (zohledňující věk žalované, to, že není třeba chodit do schodů i finanční možnosti žalované), jenž byla nedávno zrekonstruovaná (což zohledňuje výhrady žalované ke stavu předmětného bytu); žalobkyně též nabízela žalované, že se při vyklizení bytu vzdá svých pohledávek vůči ní, což vstřícnost přístupu žalobkyně ještě umocňuje. K zamítnutí žaloby tzv. protentokrát není žádný důvod (žalovaná k tomu ani jakýkoli dočasný důvod netvrdila), bytové náhrady nový občanský zákoník nezná a poměry žalované byly zohledněny v přiznání delší než patnáctidenní zákonné lhůty k vyklizení. S ohledem na výše uvedené, když žalobkyně se důvodně a v souladu s §§ 1040 až 1042 OZ domáhá vyklizení předmětného bytu žalovanou, užívající byt dlouhodobě bez právního důvodu, byl rozsudek soudu I. stupně dle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen, včetně výroku II. o nákladech řízení, u něhož odvolací soud odkazuje na přesné odůvodnění napadeného rozsudku.

6. O nákladech řízení dovolacího rozhodoval odvolací soud dle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů, které jí vznikly za právní zastoupení za odměnu zástupci za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po 1 500 Kč dle § 7 bod 4, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, k čemuž náleží 2 režijní paušály po 300 Kč za tyto úkony dle § 13 advokátního tarifu a náhrada 21 % DPH z částky 3 600 Kč, tj. částka 756 Kč, takže celkové náklady žalobkyně v odvolacím řízení činí 4 356 Kč.

7. Ve výroku III. odvolací soud vyslovil, že České republice – Městskému soudu v Brně se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává, když náklady ustanoveného advokáta žalované bude hradit stát, ovšem na straně neúspěšné žalované (jenž by jinak náklady státu hradila dle § 148 odst. 1 o.s.ř.) jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Městského soudu v Brně. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).