26 Cdo 413/2024

Rubrum

Podána ústavní stížnost. 26 Cdo 413/2024-185 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu Mgr. Lucií Jackwerthovou ve věci žalobkyně B. T., zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, proti žalované T. P., zastoupené Mgr. et Mgr. Petrem Polánkou, advokátem se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 72 C 203/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2023, č. j. 19 Co 193/2022-153, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám Mgr. Ing. Tomáše Němce, advokáta se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 2. 2022, č. j. 72 C 203/2020-104, uložil žalované povinnost vyklidit „byt č. 18, o velikosti 3+1, ve 4. nadzemním podlaží v budově č. p. XY na ulici XY v XY, a vyklizený jej předat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 19 Co 193/2022-153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a státu (výroky II a III).

3. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (jako soud dovolací) odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

4. Dovolatelka v úvodu dovolání pouze obecně konstatovala, že jeho přípustnost spatřuje v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“.

5. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Kritérium, aby „dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak“, míří na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoli od právního názoru odvolacího soudu (jak se – vzhledem k celkovému obsahu dovolání – snad mylně domnívala dovolatelka), nýbrž od svého právního názoru již vyjádřeného v jeho dřívějším rozhodnutí. Z dovolání tak musí být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

6. Takový údaj se však v dovolání nenachází a nelze ho dovodit ani z jeho obsahu.

7. Dovolatelka nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 větě první o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují žádný nesoulad a odpovídají obsahu spisu.

8. Výtkou, že se soudy nevypořádaly s jejími námitkami (zda byl byt způsobilý k řádnému užívání a zda výše nájemného byla adekvátní), pak dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje vady řízení. Ani ty však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.

9. Dovolatelka také namítá, že jí uložená povinnost k vyklizení bytu je v rozporu s dobrými mravy, neformuluje však žádnou otázku, na níž je napadené rozhodnutí založeno a kterou by se měl dovolací soud zabývat.

10. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a), b) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.

11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 19. 3. 2024 Mgr. Lucie Jackwerthová pověřená členka senátu