19 CO 57/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců JUDr. Ludmily Šudomové a Mgr. Radky Nekudové Hajdové ve věci žalobce: ; Mgr. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení bytu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26.3.2021, č.j. 55 C 125/2018-64,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 8 280 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Žalovaný je povinen vyklidit jednotku [číslo] – byt v budově [adresa] na pozemku p. [číslo] zapsanou pro [územní celek] a [katastrální uzemí] na listu vlastnictví [číslo] v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 20.472 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, aby žalobu na vyklizení bytu zamítl. Namítal přitom nesprávnost již dříve vydaných soudních rozhodnutí ve věci jeho žaloby, kterou se domáhal určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterážto řízení vedená před Městským soudem v Brně pod sp.zn. 53 C 97/2014 a před Krajským soudem v Brně pod sp.zn. 19 Co 243/2017 skončila v jeho neprospěch, neboť soudy uzavřely, že žaloba o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu byla podána opožděně po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Setrvával přitom na svých stanoviscích prezentovaných již v označených řízeních, že žaloba byla podána včas a dále argumentoval, že ve svých námitkách proti výpovědi namítal nenaplnění výpovědního důvodu a také skutečnost, že výpověď nebyla řádně doručena, neboť byla doručena Mgr. [jméno] [příjmení] namísto jeho osobě. Setrval na svém argumentu, že doručení výpovědi žalobcem bylo neurčité a sporné, a to, jak soudy posoudily počátek běhu dvouměsíční prekluzivní lhůty, nebylo podle jeho názoru správné. V těchto okolnostech pozdního podání žaloby a neexistence výpovědního důvodu společně s jeho věkem, zdravotním stavem a dobou, po kterou předmětnou jednotku užívá, spatřoval oprávněnost svého argumentu, že požadavek žalobce na vyklizení bytu je v rozporu s dobrými mravy, pročež měla být žaloba zamítnuta. Soud I. stupně pochybil, když se s rozporem žaloby s dobrými mravy dostatečně nevypořádal a pouze velmi povrchně konstatoval, že rozpor s dobrými mravy neshledal, ke specifickým okolnostem dané věci se však v odůvodnění rozsudku nevyjádřil. Další okruh argumentů specifikovaných v odvolání směřoval do tvrzení žalovaného, že žalobce není vlastníkem předmětné bytové jednotky, neboť smlouva o převodu vlastnictví této bytové jednotky je absolutně neplatným právním úkonem; rovněž otázkou vlastnictví bytové jednotky se soud I. stupně odmítl zabývat.

3. Žalobce v písemném vyjádření k podanému odvolání upozornil na skutečnost, že žalovaný se snaží o opětovné přezkoumání pravomocných rozhodnutí přijatých v předchozích soudních řízeních, i soud I. stupně vysvětlil, proč se neustálou polemikou žalovaného s předchozími pravomocnými rozhodnutími již nemůže zabývat. Ohradil se proti důvodnosti vznesené námitky rozporu žalobního požadavku s dobrými mravy, tuto námitku„ porušování dobrých mravů“ vznesl žalovaný až ve svém odvolání, avšak tuto nelze považovat za důvodnou. Žalovaný argumentuje svým věkem a zdravotním stavem, kterážto námitka je podle jeho názoru naprosto nedůvodná při úvaze, že žalovaný sám užívá byt o rozloze 125 m2, za který, včetně úhrady služeb, platí majiteli bytu pouhých 2 303 Kč měsíčně a navíc se žalobcem (majitelem bytu) vůbec nekomunikuje a prakticky mu brání v prohlídkách předmětného bytu a rovněž v provádění údržby a oprav. Za naprosto nepravdivé pak žalobce označil veškeré úvahy žalovaného o tom, že by nebyl vlastníkem předmětného bytu, argumenty žalovaného v uvedeném směru označil za účelové, když proces nabytí předmětného bytu byl již z popudu právní zástupkyně žalovaného několikrát přezkoumáván a tvrzení žalovaného nemají oporu ve skutečném stavu a z hlediska tohoto sporu nejsou proto relevantní. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející, jakož i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Soud I. stupně se zcela správně vypořádal se skutkovým stavem věci, provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedeného dokazování dovodil zcela správné skutkové závěry. Na tyto skutkové závěry zcela přiléhavě aplikoval právo a s nastolenou materií se vyrovnal pečlivým a srozumitelným způsobem. Odvolací soud tak nemá opravdu nic, co by chtěl k naprosto správnému odůvodnění rozsudku soudu I. stupně dodat, změnit či naformulovat jinak. Z toho důvodu lze se vší odpovědností konstatovat, že na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně může odvolací soud plně odkázat. Odvolací soud se totiž naprosto shoduje s posouzením jak skutkového, tak právního stavu věci způsobem, jak tento provedl soud I. stupně. Žalobce je vlastníkem předmětného bytu, jehož byl žalovaný od 17.4.1984 společným a od 3.6.2013 výlučným nájemcem, když vlastníky předmětného bytu byli ke dni 13.2.2014, kdy byla dána žalovanému z předmětnému nájmu výpověď, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Výpověď došla žalovanému nejpozději dne 18.2.2014, kdy proti ní uplatnil námitky, šlo o výpověď bez výpovědní doby a žaloba o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu byla na základě rozsudku Městského soudu v Brně, č.j. 53 C 97/2014-205, ze dne 9.5.2016 zamítnuta. Označený rozsudek přitom nabyl právní moci dne 7.2.2018 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24.1.2018, č.j. 19 Co 243/2017-242. Žalovaný, který byl k vyklizení předmětného bytu dne 18.5.2018 vyzván, předmětný byt nadále užívá, ačkoli mu byla výzva doručena dne 3.6.2018. Soud I. stupně věc zcela správně právně posoudil, když uzavřel, že nájemní poměr žalovaného k předmětnému bytu k 18.2.2014 skončil a žalovaný tak od této doby užívá předmětný byt neoprávněně. Žalobce má v souladu s ust. § 1040 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, právo na ochranu svého vlastnického práva vůči žalovanému, neboť žalovaný do jeho vlastnického práva užíváním bytu bez právního důvodu neoprávněně zasahuje. Zcela správně si posoudil soud I. stupně rovněž otázku vlastnictví žalobce k předmětnému bytu, pokud vyšel ze zápisu z katastru nemovitostí a rozvinul zcela přiléhavé právní úvahy, na které lze rovněž zcela odkázat.

6. V odvolacím řízení uplatnil žalovaný argument rozporu práva na vyklizení předmětného bytu s dobrými mravy a domáhal se rozhodnutí, jímž by odvolací soud žalobci právo na vyklizení předmětného bytu odepřel. Tuto námitku odvolací soud důvodnou neshledal. Především je zapotřebí poukázat na skutkové okolnosti, které v odvolacím řízení uplatnil žalobce a které žalovaný žádným způsobem nesporoval, a sice, že žalovaný sám užívá bytovou jednotku o rozloze 125 m2 za jedinou měsíční platbu v částce 2 303 Kč, už jen tímto svým jednáním se chová značně nemravně on sám, protože zcela přehlíží skutečnost, že již od 18.2.2014 užívá předmětný byt bez právního důvodu, pročež je povinen platit úhradu obvyklého nájemného žalobci, což částka 2 303 Kč, a to včetně záloh na služby, rozhodně není. Je tedy nepochybné, že žalovaný sám se na úkor žalobce již více než 8 roků neoprávněně obohacuje a odmítá předmětný byt vyklidit, ačkoli výzva k vyklizení bytu mu byla doručena již dne 3.6.2018. Žalovaný tedy v době, kdy mu nájemní poměr k bytu skončil, měl pouhých 62 roků, nebyl tedy ani starobním důchodcem a měl dostatek času, konkrétně více než 8 let, aby si své bytové poměry uspořádal vhodným způsobem a nečinil tak na úkor žalobce, respektive jeho právních předchůdců. Protiprávní stav, který předmětná žaloba řeší, tak trval nebývale dlouhou dobu, kdy se žalovaný mezitím stal starobním důchodcem, ze kteréžto samotné okolnosti, jakož i ani z okolnosti, jak dlouho předmětný byt užívá, nelze vyvozovat žádné závěry vedoucí k názoru o neúspěchu žalobce pro rozpor jeho žalobního požadavku s dobrými mravy. Odvolací soud neshledává v daném případě žádné okolnosti, pro které by mělo být žalobcovo právo na vyklizení předmětného bytu odepřeno či proč by měla být žalovanému stanovena delší lhůta k vykonatelnosti předmětného rozsudku než zákonných 15 dnů. Je totiž zapotřebí připomenout, že podle judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1501/2007) je zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy postupem výjimečným, neboť soud v takovém případě nepřiznává právo, které je jinak dáno právním předpisem a tím podstatným způsobem zasahuje do principu právní jistoty. Proto musí být pro takovéto právní posouzení věci dány zcela mimořádné důvody. Dobré mravy mohou přitom samy o sobě založit obranu proti vindikační žalobě toliko jen pro tentokrát, nikoli navždy, neboť jinak by jí musel být přisouzen potenciál nabývacího titulu věcného práva (vlastnického), a ten žalovaný nemá.

7. Vycházeje z výše uvedeného, proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to nejen ve správném výroku o věci samé, nýbrž i ve správném výroku nákladovém, na jehož přiléhavé odůvodnění lze v celém rozsahu odkázat.

8. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy v odvolacím řízení zcela úspěšnému žalobci vznikly náklady řízení za právní zastoupení spočívající ve dvou úkonech právní služby poskytnutých advokátem žalobce v podobě písemného vyjádření k podanému odvolání žalovaného a v účasti u jednání odvolacího soudu dne 22. 6. 2022, přičemž sazba odměny dle § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. je představována částkou 1 500 Kč za 1 úkon, kdy ke každému z těchto úkonů náleží 2 režijní paušály dle § 13 odst. 3 stejné vyhl. 300 Kč, celkem tedy částka 3 600 Kč, kterou je zapotřebí navýšit o 21 % daň z přidané hodnoty, a to sice o částku 756 Kč, celkem tak na těchto dvou úkonech spolu s režijními paušály náleží žalobci částka 4 356 Kč. K tomu je pak zapotřebí připočíst ještě náhradu cestovních výdajů dle ust. § 13 odst. 5 advokátního tarifu za cestu [obec] – [obec] a zpět dne 22. 6. 2022 [značka automobilu], která při celkových 421 ujetých km, průměrné spotřebě pro kombinovaný provoz dle technického průkazu (5,27 litrů na 100 km) a dle ust. § 158 odst. 4 zákoníku práce, ceně pohonných hmot (nafta 47,10 Kč) a sazbě základní náhrady 4,70 Kč dle vyhl. č. 511/2021 Sb. činí částku 3 024 Kč. Kromě cestovného náleží advokátu žalobce i náhrada za ztrátu času dle § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 4,5 hodin strávených cestou ze sídla advokáta v [obec] do [obec] a zpět v částce 900 Kč. Druhým výrokem svého rozsudku proto odvolací soud zavázal v řízení zcela neúspěšného žalovaného k povinnosti nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 8 280 Kč (4 356 Kč + 3024 Kč + 900 Kč) do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.