19 CO 98/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců JUDr. Ludmily Šudomové a Mgr. Radky Nekudové Hajdové v právní věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: ; 1. jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa ; 2. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa oba zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení , příjmení sídlem adresa o zaplacení 81 200 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2021, č.j. 108 C 180/2019-87,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 53 056 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných 1) a 2).

III. Žalobce je povinen nahradit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 17 685 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných 1) a 2).

1. Rozsudkem soudu I. stupně ve výroku I. byla žaloba, kterou se žalobce po žalovaných č. 1 a 2 domáhá zaplacení částky 81 200 Kč, zamítnuta. Ve výroku II. pak žalobce byl uznán povinným zaplatit žalovaným č. 1 a 2 oprávněným společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 33 976,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných č. 1 a 2.

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, které posléze doplnil s tím, že soud I. stupně založil rozsudek na značně extenzivním výkladu ukončení nájemní smlouvy ze dne 29.4.2019, přičemž při tomto vycházel výhradně z účastnické výpovědi [jméno] [příjmení] jako jednoho ze žalovaných, aniž by však bral v potaz skutečný obsah výpovědi žalobce a svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Žalobce v celém řízení deklaroval, že nikdy neměl vůli vzdát se jakýchkoliv nároků vzniknuvších mu v průběhu nájemního vztahu z titulu neplnění povinností žalovaných jako pronajímatelů, vyplývajícím ze zákona č. 67/2013 Sb. Jeho vůlí tedy nebylo vzdát se svých nároků vyplývajících mu z titulu vlastní existence nájemního vztahu založeného nájemní smlouvou ze dne 29.12.2013. V tomto směru je zjevný rozpor mezi žalovanými a žalobcem, pokud se týká výkladu ujednání ukončení obsažené ve smlouvě o ukončení nájemní smlouvy. Dále ve svém odvolání žalobce uvedl, že ze strany žalovaných mu bylo předloženo ukončení svým obsahem odpovídající jednoduché dohodě o ukončení nájmu jinak než výpovědí nebo uplynutím sjednané doby a předávacímu protokolu. Obsahem čl. II. je pak zjevně vyřešení zhodnocení předmětu nájmu a žalobcem hrazených záloh. K tomuto obsahu je pak možné vztahovat prohlášení obsažené v závěru čl. II. ukončení o tom, že strany vůči sobě navzájem nemají finanční ani jiné závazky z podmínek nájemní smlouvy vyplývající, jiný obsah ukončení jednoduše nemá a z výkladu prosazované žalovanými a nyní i soudem I. stupně jde významně nad rámec jeho skutečného obsahu a tedy i pravidel výkladu právních ujednání obsažených v § 555 a § 556 obč. zák. Dále pak rozebral otázku žalobce nájemního vztahu a nájemní smlouvy, a pokud tedy žalobce prohlásil, že nemá další nároky vyplývající z podmínek nájemní smlouvy, tj. nájemné, jistotu, zálohy apod., pak se toto prohlášení nevztahovalo na nárok vyplývající z existence nájemního vztahu a zákonné úpravy jej dotvářející. Žalobce hodnocení soudem I. stupně považuje za nesprávné právní hodnocení, které není souladné se základními zásadami soukromého práva. Soud I. stupně se pak žádným způsobem nevypořádal s poukazem žalobce na ust. § 557 obč. zák. Dle názoru žalobce je nesprávné i právní hodnocení soudem I. stupně, pokud v rámci rozhodnutí uvádí v bodě 15. rozsudku, kdy soud I. stupně vyslovuje, že důvodem pro zamítnutí žaloby je i skutečnost rozporu požadavku na úhradu pokuty dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb. s korektivem dobrých mravů. Soud I. stupně zde jednak zcela přehlíží svá předchozí skutková zjištění a současně opět postupuje v rozporu s principy soukromého práva. Jednak soud konstatuje v bodě 14. odůvodnění rozsudku, že žalovaní neplnili své zákonné povinnosti dle zákona č. 67/2013 Sb., když žalobci nepředkládali způsobem a ve lhůtách předpokládaných tímto zákonem řádná vyúčtování. Tyto skutečnosti pak soud I. stupně hodnotí jako způsobilé pro vznik práva na smluvní pokutu dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb. Následně pak dospívá k závěru, že požadavek na tuto pokutu je ze strany žalobce nemravný s ohledem na důvody, které jej k požadavku na úhradu této smluvní pokuty vedly. Žalobce zdůrazňuje, že mu vznikl nárok na úhradu smluvní pokuty a je zcela na jeho uvážení, zda a kdy tento nárok uplatní. Nemusí jej uplatnit vůbec, může jej uplatnit jen zčásti, může jej uplatnit také tím, že postoupí tento nárok, může zkrátka v rámci svých zákonných možností s nárokem nakládat, jak uzná za vhodné. Ze všech těchto důvodů, pokud soud hodnotil ujednání v rámci ukončení nájemní smlouvy i otázku dobrých mravů, pak považuje žalobce rozhodnutí za nesprávné, navrhuje změnu rozsudku soudu I. stupně tak, aby žalobě žalobce bylo plně vyhověno.

3. K odvolání žalobce se vyjádřili žalovaní 1) a 2), ztotožnili se závěry soudu I. stupně a v žádném případě se neztotožňují se závěry a názory žalobce v rámci jeho odvolání. Zejména žalovaní 1) a 2) poukázali na to, že žalobce se ve svém odvolání věnuje primárně interpretaci právního jednání, obsaženého v ukončení nájemní smlouvy ze dne 29.4.2019. V tomto ukončení je ujednání znějící, obě strany shodně tímto prohlašují, že ukončením této nájemní smlouvy vůči sobě nadále nemají žádné finanční a jiné závazky z podmínek této nájemní smlouvy vyplývajících, a to s odvoláním na ustanovení § 555 až § 557 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na údajnou rozdílnou vůli účastníků sporu, tedy žalovaných a žalobce, která byla obsahem uvedeného ukončení nájemní smlouvy. Zejména pak žalobce poukazuje na to, že v průběhu celého prvostupňového řízení jasně deklaroval, že nikdy neměl vůli vzdát se jakýchkoliv nároků vzniknuvších mu v průběhu nájemního vztahu z titulů neplnění povinností žalovaných jako pronajímatelů vyplývajících jim ze zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaní však s uvedeným nemohou souhlasit, neboť jsou toho názoru, že v době, kdy docházelo k ukončení nájemního vztahu dohodou v podobě ukončení nájemní smlouvy, bylo opravdu vůlí obou stran, projevenou právě v klíčovém ujednání ukončení nájemní smlouvy, jít bez čehokoliv dalšího smírně, tzv. od sebe, a nájemní vztah tak zcela komplexně, tedy jak ve vztahu k právům a povinnostem výslovně zakotveným ve smlouvě a jejích dodatcích, tak ve vztahu k právům a povinnostem plynoucím z platné právní úpravy, ukončit. Dále v rámci svého vyjádření k odvolání žalobce žalovaní poukázali na to, že pouhá případná nevědomost žalobce o jeho potenciálním nároku, který plyne z platné právní úpravy, nemůže zakládat nemožnost projevit ohledně takového nároku vůli (a to i například ve vztahu k vzdání se takového nároku), neboť by tím docházelo k porušení jedné ze zcela stěžejních zásad právního řádu v podobě toho, že neznalost práva neomlouvá. Dle žalovaných teprve následně, zejména vlivem údajného odmítnutí vrácení složené kauce ve výši 26 000 Kč ze strany žalovaných (kdy žalovaní poukazují na to, že kauce nebyla vrácena proto, že by to snad žalovaní odmítali, přestože na ni měl žalobce nárok, ale proto, že byla započtena na nedoplatek za služby ze strany žalobce, jak výslovně plyne i z textu čl. II. ukončení nájemní smlouvy, kdy současně žalování benevolentně, zcela bez jakéhokoliv zákonného či smluvního nároku žalobce, žalobci současně s ukončením nájemního vztahu uhradili částku 100 000 Kč, to vše přitom žalobce bez dalšího akceptoval uzavřením ukončení nájemní smlouvy. V tomto směru také poukázali na to, že mezi účastníky tohoto řízení také probíhala komunikace ještě předtím, než k ukončení nájemní smlouvy došlo, pokud se týká uvedeného dokumentu ukončení nájemní smlouvy. Ze strany žalobce dochází k účelovému výkladu klíčového ujednání ukončení nájemní smlouvy a dle žalovaných je to za tím účelem, aby se na žalovaných, dle jejich názoru, neprávem obohatil. Žalovaní také poukázali v rámci svého vyjádření, že sám žalobce při své výpovědi zcela přirozeně zaměňoval pojmy nájemní vztah, nájem a nájemní smlouva, tedy se vyjadřoval zcela v rozporu s tím, co tvrdil prostřednictvím svého právního zástupce v průběhu prvostupňového řízení a znovu tvrdil i nyní ve svém doplnění odvolání, tedy že je třeba rozlišovat mezi nájemním vztahem a nájemní smlouvou. Sám žalobce však zcela v rozporu s vlastními formulacemi v rámci své výpovědi tvrdí, že nelze klást rovnítko mezi pojem nájemního vztahu a nájemní smlouvy, neboť nájemní vztah je zjevně pojmem širším. Žalovaní poukazují na komentář k občanskému zákoníku, konkrétně část komentáře k ust. § 2913 OZ, který se zabývá mj. výkladem pojmu„ smluvní povinnost“, je třeba za smluvní povinnost považovat i ty, které sice nejsou ve smlouvě výslovně uvedeny, ale jsou dodány zákonem nebo soudem a na to, že je v praxi, a to mezi právními odborníky, natož právními laiky, zcela běžné zaměňovat pojmy„ smlouva a smluvní vztah“ a tím tedy i pojmy„ povinnost ze smlouvy a povinnost ze smluvního vztahu“. Dále žalovaní poukazují na to, že dle jejich názoru žalobce jednak zcela v rozporu s těmito výkladovými ustanoveními, kterými však sám argumentuje, přehnaně lpí na jazykovém výkladu klíčového ujednání ukončení nájemní smlouvy, postupuje tedy v rozporu s výkladovým pravidlem obsaženým v ustanovení § 556 občanského zákoníku, dle kterého má před jazykovým výkladem právního jednání přednost především úmysl jednajícího, tedy výklad dle vůle. Dále žalovaní pak poukázali na to, že žalobce ve vztahu k výkladovým pravidlům argumentuje ust. § 557 obč. zák., tzv. při pochybnostech, výklad k tíži toho, kdo jej použil, kdy však žalobce samotné výkladové pravidlo mylně vykládá tak, že výraz je automaticky vždy vykládá k tíži toho, kdo jej použil jako první, což však není pravdou, neboť uvedené ustanovení automaticky neznamená, že se každý použitý výraz použije k tíži toho, kdo jej použil, ale ve vztahu k okolnostem může být naopak vykládán ve prospěch toho, kdo jej použil – k tomuto pak je část komentáře k ustanovení § 557 občanského zákoníku. Dále pak se žalovaní ve svém vyjádření k odvolání žalobce zabývají otázkou výpovědi jak svědkyně [příjmení] [příjmení], tak výpovědí žalobce, pokud se týká ujednání ohledně ukončení nájemní smlouvy. Žalovaní také podporují názor soudu I. stupně ohledně toho, že požadavek na úhradu pokuty dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů, ze strany žalobce (resp. důvody a postup jeho uplatnění), jsou v rozporu s dobrými mravy, s tímto žalovaní také souhlasí. Na závěr svého vyjádření žalovaní k odvolání žalobce poukázali na tu skutečnost, že soud I. stupně pochybil, pokud jde o úhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, v tomto směru poukázali žalovaní 1) a 2) na skutečnost, že právní zástupce zastupoval 2 osoby, takž jim měl být přiznán každému úkon za zastupování, tento snížen o 20 %, v souladu s vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění, s tím, aby v tomto směru bylo postupováno ze strany odvolacího soudu a výrok o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně byl změněn tak, aby odpovídal platné vyhlášce, tj. advokátnímu tarifu.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Soud I. stupně zjistil dostatečným způsobem skutkový stav a vyvodil také zcela správný právní závěr. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí soudu I. stupně je velmi pečlivě a podrobně odůvodněno a odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, tak pro přiléhavost tohoto odůvodnění odvolací soud na něj odkazuje, neboť prakticky by opakoval totéž, co již zhodnotil soud I. stupně. Pouze odvolací soud podotýká, že soud I. stupně se vypořádal jednak s otázkou uplatněného nároku ze strany žalobce na smluvní pokutu v tom směru, že dospěl k závěru, že dohodou o ukončení nájemní smlouvy si strany mezi sebou vypořádají veškeré finanční nároky, které vyplývají z uzavřené nájemní smlouvy. Ustanovení, které je obsažené v uvedené dohodě o ukončení nájemní smlouvy, soud I. stupně zcela správně vyložil tak, že účastníci měli zájem na tom, aby veškeré jejich finanční požadavky, které v průběhu nájemního vztahu se vyskytly, byly dohodou o ukončení nájemní smlouvy vypořádány. Pokud soud nepřisvědčil výkladu žalobce, že pokuta dle ust. § 13 zák. č. 67/2013 Sb. není nárokem vyplývajícím z nájemní smlouvy, pak s tímto se i odvolací soud plně ztotožňuje, neboť je pravdou, že nárok je v uvedeném zákoně zakotven, avšak zcela určitě jde o nároky, vyplývající z nájemní smlouvy. Zákon č. 67/2013 Sb. upravuje některé otázky související s poskytováním plnění, spojených s užíváním bytu a nebytových prostor v domě s byty. Tento zákon tak, jak správně zhodnotil soud I. stupně, se uplatní pouze ve vztahu k vlastníkům bytových jednotek či SVJ na straně jedné a nájemcem bytu či vlastníka bytové jednotky na straně druhé. Na žádné jiné případy tento zákon nedopadá. Rozhodně bez existence nájemního vztahu, který vznikl na základě nájemní smlouvy, nelze uplatnit nárok na pokutu dle ust. § 13 zák. č. 67/2013 Sb. Soud I. stupně správně zhodnotil, že pokud by mezi účastníky nedošlo k uzavření nájemní smlouvy, nemohla by vzniknout ani žádná práva či povinnosti vyplývající právě ze zákona č. 67/2013 Sb. Soud I. stupně správně dovodil, že pokud se účastníci dohodli, že ukončením nájemní smlouvy, čímž skončil i nájemní vztah mezi účastníky, jsou vypořádány veškeré finanční či jiné závazky z ní vyplývající, byl takto vypořádán i závazek žalovaných, uplatněný žalobcem z titulu pokuty dle ust. § 13 zák. č. 67/2013 Sb., když se jedná o finanční závazek, tak jak bylo uvedeno, vyplývající z nájemní smlouvy. Nelze než opakovat, že až nájemní smlouva samotná zakládá nárok žalobce na řádné vyúčtování a případnou pokutu, vyplývající z nedodržení povinností žalovaných, je zde pak nerozhodné to, zda žalovaní věděli o povinnosti provést roční vyúčtování či to, zda žalobce věděl o možnosti požadovat tuto pokutu či to zjistil až dodatečně. Správně soud I. stupně zhodnotil, že neznalost zákona nikoho neomlouvá. Soud také zhodnotil otázku dohody o ukončení nájemní smlouvy, kdy obě strany měly možnost a také tak učinily, se seznámit s touto dohodou o ukončení nájemního vztahu, a pokud si strany výslovně ujednaly v této dohodě o ukončení nájemního vztahu svým prohlášením to, že došlo k vzájemnému vypořádání veškerých finančních nároků z nájemní smlouvy, pak soud správně konstatoval, že obě smluvní strany měly možnost se s dohodou seznámit tak, jak již bylo uvedeno a bylo to také prokázáno i emailovou komunikací účastníků i výpovědí žalobce, žalovaného č. 2 i svědkyně [příjmení]. Také bylo prokázáno z verze dohody, že sporný odstavec byl v dohodě zahrnut minimálně od 16.4.2019, přičemž dohoda byla podepsána až 29.4.2019, v mezidobí pak účastníci mohli zasílat připomínky a navrhovat změny ve znění dohody. Nad rámec pak odvolací soud podotýká, že tvrzení ze strany žalobce v rámci jeho odvolání, že nájemní vztah je nutno brát v širších souvislostech než nájemní smlouvu, nemá žádné opodstatnění, neboť nájemní vztah právě vzniká na základě uzavřené nájemní smlouvy. Bez nájemní smlouvy těžko vznikne nájemní vztah, pokud jde o nájem bytu. Soud I. stupně tedy správně dovodil, že pokud se účastníci dohodli o ukončení nájemní smlouvy s tím, že považují za vypořádané veškeré finanční nároky vyplývající z nájemní smlouvy, pak tímto nárokem byl i nárok žalobce na pokutu dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb. a soud I. stupně pak zcela správně žalobu žalobce jako nedůvodnou zamítl. Další věcí, kterou se zabýval soud I. stupně, pak byla i otázka dobrých mravů, kdy soud I. stupně velmi podrobně zhodnotil, proč a za jakých okolností dospěl k závěru, že požadavek žalobce na uplatněnou pokutu je v rozporu s dobrými mravy. Toto velmi podrobně soud I. stupně vyložil, vypořádal se právě s okolnostmi, za jakých došlo k podání žaloby i co bylo sděleno před soudem I. stupně ze strany žalobce a odvolací soud tedy plně poukazuje na toto zhodnocení otázky dobrých mravů, kdy s tímto plně souhlasí, pouze odvolací soud poukazuje na to, co již uvedl soud I. stupně, tedy, že z výpovědi žalobce, jeho matky, bylo zjištěno soudem I. stupně, že důvodem pro uplatnění nároku je nespokojenost žalobce s výší vypořádání za vybavení ponechané v bytě tak, jak bylo sjednáno v dohodě o ukončení nájemní smlouvy, příp. skutečnost, že mu nebyla vrácena uhrazená kauce 26 000 Kč, ale tato byla započítána na nedoplatek vzniklý z vyúčtování služeb. Soud I. stupně zcela správně zhodnotil, že snahou žalobce nebylo splnění povinností žalovaných k předložení vyúčtování, ale kompenzace jeho domnělého nároku na náhradu nákladů za zvelebení bytu žalovaných či snaha domoci se vrácení zaplacené kauce. Soud I. stupně správně zhodnotil, že bylo prokázáno, že byt byl žalobci pronajat nevybavený a žalobci a jeho matce bylo známo, že si jej budou muset dovybavit nábytkem a také bylo prokázáno, že žalobci měli při skončení nájmu bytu předat byt ve stavu, v jakém byl při jeho převzetí. Pokud se týká domnělých nákladů vložených do bytu žalovaných 1) a 2), a to investice asi ve výši 600 000 Kč, pak ohledně části tvrzených investic bylo mezi účastníky již při uzavření nájemní smlouvy dohodnuto, že žalobce může se souhlasem žalovaných provést určité investice, ovšem na své náklady. Tyto by měly být kompenzovány pouze v případě, že nájemní smlouva bude ukončena z důvodů na straně žalovaných před uplynutím 36 měsíců, což se však nestalo, neboť smlouva trvala více než 5 let. Navíc na straně žalobce pak byla možnost si nábytek z bytu odvést, nic mu v tom nebránilo. Soud také správně zhodnotil, že dohodnutí výše kompenzace v dohodě o ukončení nájemní smlouvy odpovídá charakteru zanechaného vybavení, jeho stáří, i smluvním ujednání účastníků v rámci dodatku č. 1 k nájemní smlouvě ze dne 29. 12. 2013. Pokud tedy žalobce svým návrhem podaným soudu hodlal de facto kompenzovat svou nespokojenost s výší částky, která mu byla vyplacena při konečném vypořádání nájemního vztahu, pak soud I. stupně správně zhodnotil toto jednání jako jednání v rozporu s dobrými mrav.

6. Na základě všech těchto skutečností proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

7. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně, je pravdou, že soud I. stupně nepřiznal výši náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně v souladu s vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění, tj. advokátní tarif, a je nutno dát za pravdu žalovaným 1) a 2), pokud se k tomuto vyjádřili v rámci svého vyjádření k odvolání žalobce, kdy soud z úřední povinnosti přepočítává přiznané náklady řízení. V daném případě došlo k 6 úkonům právní služby, a to příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k návrhu, účast u jednání u mediátora, účast na jednání soudu 3.12.2020, vyjádření 8.1.2021 a účast u jednání 14.1.2021. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná částka byla 81 200 Kč, pak v souladu s vyhl.č. 177/1996 Sb. činí úkon právní služby v souvislosti s touto vyhláškou částku 4 380 Kč vzhledem ke skutečnosti, že právní zástupce zastupoval 2 žalované, pak je nutno přisoudit tyto úkony oběma žalovaným, ovšem sníženy o 20 %, takže 1 úkon pak pro jednoho žalovaného činí 3 504 Kč, pro 2 žalované pak jde o částku 7 008 Kč, 6 úkonů po 7 008 Kč je dohromady 42 048 Kč, k tomu 6 x 300 Kč paušální náhrada, celkem tedy 1 800 Kč, náklady řízení před soudem I. stupně na straně žalovaných 1) a 2) činily částku 43 848 Kč a vzhledem ke skutečnosti, že právní zástupce žalovaných 1) a 2) je plátcem DPH, tak včetně 21 % DPH, jde o částku 53 056 Kč a tato částka byla žalovaným 1) a 2) přiznána jako oprávněným společně a nerozdílně s tím, že neúspěšný žalobce v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. je povinen uhradit žalovaným 1) a 2) tuto částku do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných 1) a 2).

8. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a úspěšným žalovaným 1) a 2) náleží náhrada nákladů odvolacího řízení, a to za vyjádření k odvolání žalobce a účast u odvolacího jednání, tedy 2 úkony po 7 008 Kč, celkem 14 016 Kč, 2 x 300 Kč paušální náhrada, celkem tedy náklady odvolacího řízení činí částku 14 616 Kč a včetně 21 % DPH, neboť právní zástupce žalovaných 1) a 2) je plátcem DPH, jde pak o částku 17 685 Kč a tuto částku byl žalobce uznán povinným uhradit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných 1) a 2).