21 Co 147/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Kadlečka a soudců Mgr. Kláry Cáskové a JUDr. Leoše Nováka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno – Jméno žalované sídlem Adresa žalované o určení vlastnického práva o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 10. 2023, č. j. 12 C 286/2022-122,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 13 323,15 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem soud I. stupně ve výroku I určil, že , jméno FO, , narozený , datum, , zemřelý , datum, , posledně bytem , adresa, , měl ke dni úmrtí ve výlučném vlastnictví budovu bez č. p./č. ev., zemědělská stavba, která stojí na pozemku parc. č. st. , číslo, v obci , adresa, a katastrální území , adresa, . Ve výroku II byla žalovaná zavázána nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 42 026 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Původní žalobkyně , jméno FO, dne , datum, zemřela, její práva a povinnosti převzala , Jméno žalobkyně, . O procesním nástupnictví podle § 107 o. s. ř. soud I. stupně rozhodl usnesením ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, .

3. Proti rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalovaná. Uvedla, že důkazy, na kterých soud I. stupně vystavěl své rozhodnutí (výslechy žalobkyně a svědkyň), nemohou zvrátit důkazy označené žalovanou v podobě leteckých snímků předmětné oblasti. Na snímcích z let 1947, 1950, 1968 a 1975 není zemědělská stavba vůbec seznatelná. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno ohledně vzniku předmětné budovy ve 30. letech minulého století. I pokud by stavba vznikla za účinnosti obecného zákoníku občanského, stala by se součástí pozemku, na němž stojí a je tedy ve vlastnictví žalované. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, že stavba je dočasné povahy a že byl dán souhlas vlastníka pozemku k výstavbě. Soud I. stupně zjednodušil závěr v odstavci 4 odůvodnění rozsudku, že předmětná stavba vznikla na pozemku nynější parc. č. st. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, z důvodů v odvolání specifikovaných. Pokud otec původní žalobkyně nabyl vlastnické právo k předmětné nemovitosti výstavbou, nemohl jej nabýt vydržením. Navíc za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. bylo třeba prokázat právní titul nabytí (byť putativní), což se nestalo. Mimořádné vydržení tento občanský zákoník neznal. Žalovaná také nesouhlasila s výrokem o náhradě nákladů řízení z důvodů v odvolání uvedených, domáhala se aplikace § 143, případně § 150 o. s. ř. Žádala, aby rozsudek soudu I. stupně byl změněn tak, že žaloba bude zamítnuta a žalované budou přiznány náklady řízení před soudy obou stupňů, in eventum aby byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že na leteckých snímcích z let 1953 a 1959 je předmětná stavba zřetelně seznatelná. Posléze mohly dřeviny narůst tak, že stavbu překrývaly. Stavba byla zřízena za účinnosti obecného zákoníku občanského při existenci nájemního práva právního předchůdce žalobkyně k pozemku, na kterém byla vybudována a byla tedy samostatnou věcí. Pokud by právní předchůdce měl vydržet vlastnické právo, stalo by se tak ke dni , datum, z důvodu tehdejší právní úpravy. Putativním titulem pro vydržení práva může být i výstavba. Žalobkyně žádala potvrzení prvostupňového rozsudku a přiznání jí náhrady nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) – po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario) – přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející a u jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

6. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

7. Hodnocení důkazů je myšlenkovou činností soudu, kterou je provedeným důkazům mj. přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí. Soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoliv. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, zda tento důkaz koresponduje s ostatními provedenými důkazy a pokud nikoliv, proč tento důkaz (výpověď svědka) soud považuje za určující pro závěr o pravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností a proč naopak jiný důkaz odporující důkazu výslechem svědka za relevantní pro rozhodnutí o věci nepovažuje.

8. Jestliže nalézací soud provedené důkazy zhodnotí ve smyslu § 132 o. s. ř., pak toto vlastní hodnocení důkazů nemůže být předmětem odvolacího přezkumu, vyjma procesní situace, kdy nalézacím soudem učiněné hodnocení důkazů je v rozporu s pravidly logického myšlení či snad přímo v extrémním rozporu s obsahem spisu. Jinými slovy, úvahu nalézacího soudu při posouzení důkazů by mohl odvolací soud zpochybnit, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená.

9. V nyní projednávané věci žalovaná svou primární odvolací námitku vystavěla na tvrzení, že ve věci provedené důkazy účastnickou výpovědí původní žalobkyně a svědkyně nemohou obstát ve světle důkazního prostředku objektivní povahy – listin v podobě leteckých snímků dané oblasti z let 1947 až 1975. Žalobkyně tak podle odvolatelky neměla unést důkazní břemeno ohledně okolností vzniku předmětné budovy ve 30. letech minulého století.

10. Nalézací soud učinil v bodě 4 odůvodnění rozsudku skutkové zjištění z řádně provedených důkazů – účastnické výpovědi původní žalobkyně a dvou ve věci slyšených svědků o tom, že předmětná stavba byla otcem původní žalobkyně vybudována (postavena) ve 30. letech minulého století. O tyto důkazy jako podstatné (závažné) pro rozhodnutí sporu opřel své skutkové závěry, když tyto důkazy spolu korespondují. Ze strany žalované nebyl uveden žádný důvod, který by měl tyto důkazy znevěrohodňovat, přičemž je důležité i to, že slyšené svědkyně řádně poučené podle § 126 o. s. ř. vypovídaly pod sankcí trestního stíhání v případě křivé svědecké výpovědi.

11. Je sice skutečností, že původní žalobkyně i svědkyně měly pouze zprostředkované informace o době výstavby předmětné stavby, což ovšem s ohledem na vznik stavby ve 30. letech minulého století v porovnání s datem jejich narození (roky 1950, 1951 a 1970) je pochopitelné.

12. Soud I. stupně se vypořádal i s důkazy označenými stranou žalovanou – leteckými snímky příslušné oblasti z roků 1947 až 1975 v bodě 4 odůvodnění rozsudku. Z těchto snímků vyplývá zalesněnost oblasti, ve které se nachází předmětná stavba, což předpokládá růst a případně i kácení dřevin v čase. Dále lze dodat, že letecké snímky mohly být pořizovány pod různými úhly, za různého počasí – viditelnosti (jasnosti), zobrazení leteckých snímků také závisí i na členitosti (svažitosti) terénu. Nelze těmto snímkům přičítat z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) takový význam, který by mohl zvrátit závěry o skutkovém stavu vyplývajícím z dalších shora uvedených důkazů provedených soudem I. stupně.

13. Hodnocení důkazů nalézacím soudem se tedy nijak nevymyká pravidlům logického myšlení, není v rozporu s obsahem spisu a není zjevně nepřiměřené. Odpovídá proto závěr, že právní předchůdce žalobkyně vystavěl ve 30. letech minulého století předmětnou zemědělskou stavbu – budovu bez čísla popisného nebo evidenčního na pozemku nyní evidovaného v katastru nemovitostí pod parc. č. st. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, . I tento takto nyní evidovaný pozemek byl i na základě tvrzení samotné žalované z odvolání ve 30. letech minulého století součástí pozemku parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , který je uveden v rozhodnutí , Anonymizováno, ze dne , datum, (dále jen „rozhodnutí o nájemném“). V kontextu s dalšími provedenými důkazy proto neobstojí odvolací námitka, že jsou zde pochybnosti, zda výstavba stodoly vůbec souvisela s nájmem pozemku nyní vedeného pod parc. č. st. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, .

14. Z posléze zmíněného důkazu (rozhodnutí o nájemném) je zřejmé, že obec , adresa, zvýšila nájemné z obecní plochy pozemku parc. č. , Anonymizováno, pro skladiště slámy a dříví na 100 Kč ročně, kdy adresátem rozhodnutí je , jméno FO, (otec původní žalobkyně). Tento důkaz je souladný s dalšími provedenými důkazy – účastnickou výpovědí původní žalobkyně a výpověďmi svědkyň v tom, že předmětná stavba existovala již ve 30. letech minulého století a vystavěl ji otec původní žalobkyně.

15. Obecný zákoník občanský vyhlášený císařským patentem ze dne 1. 6. 1811 č. 946 sb. z. s. (dále jen „o. z. o.) upravoval v § 417 až § 419 poměr budovy k pozemku, na němž je budova postavena. Vycházel ze zásady „superficies solo cedit“, tj. že věci, které byly na pozemku zřízeny s tím úmyslem, aby tam trvale zůstaly, jako domy a jiné budovy, jsou součástmi pozemku. Byla-li však budova zřízena k určitému pomíjivému účelu, součástí pozemku se nestala. Obecně platná zásada, že stavba byla součástí pozemku, tedy neplatila bezvýjimečně. Tam, kde se jednalo o stavbu dočasnou, nestala se součástí pozemku a mohla např. být samostatně převedena (§ 435 o. z. o.), přičemž dočasné stavby byly takové, které jsou na pozemku vystavěny bez úmyslu zůstat na něm trvale (§ 297 a contrario o. z. o.). Mezi takové prozatímní (dočasné) stavby je třeba řadit i stavby vzniklé na pronajatém pozemku, neboť sám institut nájmu je ze své povahy právním institutem dočasným. Jestliže tedy stavba vznikla (byla postavena) na základě dočasného právního titulu – nájmu nájemcem, jednalo se o stavbu dočasnou, která se ani za účinnosti o. z. o. nestala součástí pozemku a vlastnicky tedy patřila tomu, kdo ji vystavěl s úmyslem mít ji pro sebe.

16. V nyní projednávané věci došlo k výstavbě „skladiště slámy a dříví“ na cizím (obecním) pozemku ve 30. letech minulého století. Předmětná stavba tedy vznikla za účinnosti o. z. o. Z rozhodnutí o nájemném je pak zřejmé, že předmětná stavba vznikla na základě dočasného právního titulu – nájmu, nemohla tedy být stavbou trvalou a součástí pozemku, na němž byla vystavěna, tudíž žalovaná se nemohla stát vlastnicí předmětné stavby, jak dovozuje ve svém odvolání pod bodem b). Ostatně i ze současného zápisu v katastru nemovitostí je zřejmé, že předmětná stavba není součástí pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, .

17. S ohledem na shora uvedené již bylo nadbytečné zabývat se otázkou možného vydržení vlastnického práva. Pokud právní předchůdce žalobkyně nabyl vlastnické právo k předmětné zemědělské stavbě – budově bez čísla popisného nebo evidenčního na pozemku nyní evidovaném jako parc. č. st. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, originárně výstavbou, pak vlastnické právo k témuž nemohl nabýt jiným originárním způsobem – vydržením.

18. Konečně se odvolací soud neztotožňuje s argumentací odvolatelky stran náhrady nákladů řízení. Pokud žalovaná od počátku řízení rozporovala vlastnické právo právního předchůdce žalobkyně k předmětné stavbě a podala i odvolání do výroku I rozsudku nalézacího soudu o věci samé, není žádného důvodu, aby jako neúspěšná účastnice nehradila plně úspěšné žalobkyni náklady řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Nadto lze podotknout, že § 65 zákona č. 256/2013 Sb., na který žalovaná poukazovala, se na předmětnou věc nevztahuje, neboť toto ustanovení má vazbu na právní institut opuštění nemovité věci, jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto ustanovení. Výše nákladů byla soudem I. stupně vyčíslena správně.

19. Pro shora uvedené důvody byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen podle § 219 o. s. ř. v obou výrocích.

20. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. I v odvolacím řízení byla žalobkyně zcela úspěšná a přísluší jí proto plná náhrada nákladů řízení. V odvolacím řízení byla žalobkyně zastoupena advokátem, který učinil dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne , datum, ). Odměna činí 3 100 Kč za vyjádření k odvolání (§ 9 odst. 4 písm. b) a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024) a 5 620 Kč za účast u jednání odvolacího soudu (§ 9 odst. 4 písm. a) a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném ode dne 1. 1. 2025). Náhrada hotových výdajů činí 300 Kč na první úkon právní služby a 450 Kč na druhý úkon právní služby (§ 13 odst. 1 a 4 výše uvedené vyhlášky, ve znění do 31. 12. 2024 a od 1. 1. 2025). Dále přísluší náhrada za ztrátu času za 4 půlhodiny po 150 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a cestovné v celkové výši 940,87 Kč (cesta z Třebíče do Brna a zpět – 120 km, při sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km jízdy, průměrné spotřebě 5,7 l benzínu na 100 km a ceně benzínu 35,80 Kč/l podle vyhlášky č. 475/2024 Sb.). S připočtením 21% daně z přidané hodnoty je celková náhrada nákladů odvolacího řízení představována částkou 13 323,15 Kč.