12 C 286/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Coufalem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně , bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného pro určení vlastnického práva

I. Určuje se, že Jan Jelínek, narozený 18. 7. 1909, zemřelý 18. 2. 1986, posledně bytem , adresa, měl ke dni úmrtí ve výlučném vlastnictví budovu bez č.p./č.ev., zemědělská stavba, která stojí na pozemku parc. č. st. 3304 v obci , adresa, a katastrální území , adresa, .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení v částce 42 026 Kč, a to k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně vydání rozhodnutí o určení ve smyslu výrokové části rozsudku. K odůvodnění žaloby bylo zejména uvedeno, že její otec okolo roku 1932 vystavěl na předmětném pozemku v k.ú. , adresa, stodolu, kterou až do své smrti v r. 1986 nepřetržitě užíval a vlastnictví k uvedené nemovitosti nabyl buď výstavbou, nebo ho dle ust. § 566 zák. č.141/1950 Sb. vydržel.

2. Žalovaná mimo námitky ve vztahu ke své pasivní legitimaci ve věci navrhla zamítnutí žaloby zejména s poukazem na skutečnost, že není zřejmé, kdo, kdy a jakým způsobem předmětnou stavbu zřídil, jaký k tomu měl právní titul a zda se jednalo o samostatnou věc, jež byla předmětem způsobilým k vydržení.

3. Soud, vycházeje ze skutkových tvrzení obsažených v podané žalobě, provedl ve věci dokazování zejména informacemi o stavbě bez č.p./č.ev. stojící na pozemku parc. č. st. 3304 v kat. úz. , adresa, , informacemi o pozemku parc. č. st. 3304 v kat. úz. , adresa, , snímkem katastrální mapy, fotografií budovy, předpisem Městské rady v Třebíči č. , hodnota, ze dne 12. 12. 1932, trhovou smlouvou ze dne 6. 5. 1947, dopisem , právnická osoba, , sp. ze dne 14. 2. 2012, vyúčtováním ze dne 3. 5. 1979, knihovní vložkou č. , hodnota, , výřeze náčrtu č. , hodnota, , účastnickou výpovědí žalobkyně, výslechem svědkyň Libuší Opletalovou, Janou Štěpánovou, sdělením , adresa, ze dne 5. 3. 2012, 18. 4. 2012, Ministerstva zemědělství ze dne 20. 4. 2012, Moravského zemského archivu v Brně ze dne 12. 6. 2012, leteckými měřickými snímky z r. 1947, 1959, úmrtním listem Františka Jelínka, Jana Jelínka, leteckými měřičskými snímky z let 1947, 1950, 1953, 1959, 1968, 1975.

4. Po zhodnocení shora uvedených důkazů učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci:Mezi procesními stranami není sporu o tom a ze souvisejícího výpisu z katastru nemovitostí soud ověřil, že na LV č. , hodnota, je zapsán pozemek p.č. st. 3304 ve vlastnictví žalovaného, na němž se nachází zemědělská stavba bez čp/č.ev.. Ke vzniku uvedené stavby neexistuje žádná písemná dokumentace. Dne 12. 12. 1932 byl Městskou radou v Třebíči předepsán otci žalobkyně Janu Jelínkovi nájem 100 Kč ročně, a to z pozemku, na němž je stodola postavena, když účelem pronájmu bylo skladiště slámy a dříví. Dle knihovní vložky č. , hodnota, byla vlastníkem pozemku 1076/1 (nyní parcela č.st. 3304) obec , adresa, , která však nikdy vlastnické právo ve vztahu ke stodole neuplatnila. Dne 6. 5. 1947 pak rodiče žalované Jan a Věroslava Jelínkovi jako syn a snacha kupují od Františka (zemř. r. 1952) a Anny Jelínkových ve stejné lokalitě budovu obytnou a hospodářskou čís.

36. V r. 1979 si nechává Jan Jelínek ocenit nemovitosti čp. 36, zde je mimo jiné předmětem ocenění i kolna. Z výpovědi žalobkyně vyplynulo, že v rámci vzpomínek si existenci stodoly uvědomovala v 7 letech, jako děti si tam hrávaly. Otec (Jan Jelínek) jí vykládal, že stodolu postavil ve 30-tých letech se svým otcem, měli tam uskladněny zemědělské stroje, nikdo jiný stodolu neužíval, po smrti svého otce (dle úmrtního listu 18. 2. 1986) měli a mají nadále uskladněny ve stodole své věci. Svědkyně Libuše Opletalová potvrdila, že stodola je kousek od domu, kde odmalička žila, její existenci si uvědomuje od 3 let, otec jí říkal, že stodolu postavil, když byl mladý. Odjakživa vnímala stodolu jako ,,jejich“ (sousedé stodole říkali Jelínkova kůlna). Po smrti Jana Jelínka stodolu užívá žalobkyně, což potvrdila i svědkyně Jana Štěpánová, stejně jako informace o výstavbě stodoly jejím dědou. Z leteckých měřických snímků z 1953, 1959, je stavba stodoly zcela zřetelná, na ostatních snímcích z let 1947-1975 je díky vzrostlým stromům v podstatě neidentifikovatelná. Dotazy na Lesy ČR, , adresa, i , Jméno žalovaného, pak nebylo možno (z důvodu absence příslušných listin) dovodit vlastnictví žalobkyně (jako zákonného dědice po zemř. Janu Jelínkovi), ani jejích právních předchůdců k předmětné stodole a z uvedených důvodů pak žalovaný nárok žalobkyně odmítl.

5. Podle ustanovení § 80 občanského soudního řádu, určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

6. Dříve než soud hodnotil důkazy pro účely rozhodnutí o věci samé, zabýval se ve smyslu zákonného ustanovení výše citovaného tím, zda na tomto rozhodnutí v jeho znění navrženém žalobkyní je dán naléhavý právní zájem, tedy zda by bez tohoto určení byly ohroženy práva žalobkyně nebo by se její právní postavení stalo nejistým. Zde soud shledal, že podmínka naléhavého právního zájmu je ve věci splněna již jen tím, že na základě žalobkyní navrhovaného určení by došlo k dodatečnému projednání dědického řízení po jejím zemř. otci Janu Jelínkovi, čímž by se žalobkyni nesporně jako jeho zákonné dědičce připadnul minimálně podíl na předmětné nemovitosti a docílila by tak zápisu svého vlastnického právo do katastru nemovitostí České republiky a podání předmětné žaloby je tak jediným způsobem, jak lze dosáhnout shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí.

7. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žalobě je důvodná.

8. Z provedených důkazů jako celku vyplývá logický závěr, že Jan Jelínek jako otec žalobkyně, někdy okolo roku 1932 postavil za pomoci svého otce Františka Jelínka na pozemku dnes evidovaném jako parc. č. st. 3304, kterým mu byl za tím účelem pronajat, stodolu na skladování slámy. V daném případě došlo výstavbou stodoly k originárnímu nabytí vlastnického práva ze strany jejího stavebníka Jana Jelínka. Z povahy věci pak nemůže existovat nabývací listina, kterou by žalobkyně mohla soudu předložit a vzhledem k tomu, že její otec své vlastnické právo nikdy nepřevedl, nemohlo ani dojít k soudnímu uložení listin podle § 435 císařského patentu č. 946/1811 Sb. zák. soud., Obecného zákoníku občanského. Co se týče oprávněnosti držby, zde třeba odkázat na ust. § 145 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, podle kterého se v pochybnostech má za to, že držba je oprávněná.

9. Dle císařského patentu č. 946/1811 Sb. zák. soud., Obecného zákoníku občanského, se předpokládala u nemovité věci za popsané situace k vydržení doba 30ti let, dle zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku nově doba 10 let, tedy počátek jejího běhu je třeba určit k 1. 1. 1951 a otec žalobkyně proto vlastnické právo vydržel uplynutím dne 31. 12. 1960.

10. I v případě, kdyby byla stodola na pozemku zřízena nejpozději v roce 1953, pak potřebná doba 10 let pro vydržení vlastnického práva zůstává zachována a uplynula by nejpozději koncem roku 1963.

11. Rodina žalobkyně předmětnou stodolu užívá jako vlastní bezmála 90 let, za tuto dobu nikdo nevznesl ke stodole vlastnický nárok, mimo právního předchůdce žalobkyně neexistuje subjekt, o kterém by mohlo být jako o potenciálním vlastníku této nemovitosti vůbec uvažováno a za popsaného stavu proto soud rozhodl ve znění výroku tohoto rozsudku a žalobě vyhověl.

12. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu, či postupu dle ust. § 143 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal (před započetím řízení i v průběhu něj měl žalovaný dostatek prostoru k mimosoudní dohodě s žalobkyní, přičemž zvolil způsob zcela odlišný) a tedy ve věci plně úspěšnému žalobci přiznal proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 5 000 Kč, odměně advokáta za 9 úkonů právní služby ve smyslu ust. § 7 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 9 x 3 100 Kč a 9 x 300 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. vše mimo SOP navýšeno o 21 % DPH.

13. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.