21 Co 197/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Kadlečka a soudců Mgr. Kláry Cáskové a JUDr. Leoše Nováka ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupená advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovaným: 1) Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 2) Jméno zainteresované osoby 2/0 Datum narození zainteresované osoby 2/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 oba zastoupeni advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0 o vyklizení části nemovitosti o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 6. 2024, č. j. 12 C 101/2021-212,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 35 753 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 2 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o vyklizení části pozemku parcelní č. , parcelní číslo, a parcelní č. , parcelní číslo, v k. ú. , adresa, , která je na geometrickém plánu č. , číslo, , který vyhotovila , právnická osoba, , se , adresa, , který ověřil , tituly před jménem, , jméno FO, dne , datum, pod č. , číslo, , a se kterým vyslovil souhlas Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště , adresa, pod č. , číslo, dne , datum, , označena jako pozemek s parcelním č. , parcelní číslo, (výrok I). Výrokem II uložil soud žalobkyni nahradit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů řízení 19 814 Kč.

2. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. Namítla, že se soud I. stupně neřídil předchozími pokyny odvolacího soudu, které tento učinil v rámci svého kasačního rozhodnutí ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, . Soud I. stupně, podle žalobkyně, rezignoval na zjištění, zda na straně žalovaných existoval putativní titul, na jehož základě se žalovaní, resp. jejich právní předchůdci ujali držby předmětné části pozemku, dále ke kterému okamžiku mělo dojít k založení dobré víry žalovaných a nezjistil ani, kdo a ke kterému dni měl spornou část pozemku vydržet. Žalobkyně dále poukázala na to, že v řízení bylo zjištěno, že ke dni 29. 10. 1976 byl pozemek žalovaných zaměřen a hranice pozemku byly vytyčeny železnými trubkami. Pokud tedy vlastník pozemku věděl, kde jsou jeho hranice, je jakýkoliv následný omyl v tom, kudy hranice vedou, omylem neomluvitelným. Při pozemkových úpravách v roce 2003, jichž se účastnila i tehdejší spoluvlastnice sousedního pozemku , jméno FO, , pak byly vyznačeny lomové body, z nichž je patrné, že postavený plot nekopíruje hranici. Na straně žalovaných tak nikdy nemohlo dojít k vydržení předmětné části pozemku, rozsudek soudu I. stupně tedy není správný. Žalobkyně navrhla změnu rozsudku tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno.

3. Žalovaní se k odvolání žalobkyně vyjádřili u jednání dne , datum, tak, že nepovažují námitky žalobkyně za důvodné. Zdůraznili, že plot vystavěný mezi pozemkem žalobkyně a žalovaných započal stavět a jeho směr a průběh určil otec žalobkyně. Všichni účastníci i jejich právní předchůdci pak až do zaslání předžalobní výzvy žalobkyní zcela respektovali tímto plotem určené hranice. Žalobkyně ani její právní předchůdci nikdy neoslovili žalované s tím, že by dnes sporná část pozemku, kterou žalovaní, resp. jejich právní předchůdci užívají, neměla být v jejich vlastnictví. O dlouhodobě pokojném stavu užívání svědčí též vybudovaná odpadní jímka, která do sporné části pozemku zasahuje, či řádně ohlášená plechová bouda, která byla v letech 1997 až 2020 postavena na sporné části pozemku. Žalovaní dále poukázali na fakt, že na sporné části pozemku je v současné době zpevněná plocha – jediný průjezd do zadní části zahrady. Nadto, v terénu je mezi pozemkem žalovaných a žalobkyně cca 0,5metrový výškový rozdíl, jiné vedení hranice tedy ani není dobře možné. Navrhli potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) – po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario) – přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a dospěl k závěru, že odvolání není co do merita věci důvodné. Z úřední povinnosti a jako závislý pak odvolací soud přezkoumal a rozhodl o změně výroku II o nákladech řízení před soudem I. stupně.

5. Z obsahu spisu se podává, že účastníci jsou sousedé - žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. , parcelní číslo, , jehož součástí je stavba č. p. , parcelní číslo, , rodinný dům, a pozemku p. č. , parcelní číslo, , to vše v k. ú. , adresa, . Žalovaný 1) je vlastníkem id. ½ sousedního pozemku p. č. , parcelní číslo, v k. ú. , adresa, , druhá id. ½ je v SJM žalovaných 1) a 2). Oba pozemky jsou po celé délce odděleny stavbou plotu s betonovou podezdívkou a kovovými plotovými dílci, bez branky či vstupu. Plot byl postaven svépomocí účastníků v letech 1982-1983 a je rovnoběžný s protilehlými stěnami rodinných domů č. p. , číslo, a č. p. , číslo, ; nerespektuje tak katastrální hranici obou pozemků p. č. , parcelní číslo, a p. č. , parcelní číslo, k. ú. , adresa, . Žalovaní tedy dlouhodobě užívají část pozemku p. č. , číslo, , jehož je katastrální vlastnicí žalobkyně, a která je na geometrickém plánu č. , číslo, vyhotoveném dne , datum, , právnická osoba, , označena jako p. č. , parcelní číslo, (dále jen „sporná či předmětná část pozemku“).

6. Ve věci již dříve rozhodl Okresní soud ve , adresa, rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, tak, že žalobu o vyklizení sporné části pozemku zamítl s tím, že ke dni vyhlášení rozsudku soudu se na předmětné části pozemku nenachází žádné movité věci ve vlastnictví žalovaných a není tedy důvod ukládat jim povinnost k vyklizení. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, Odvolací soud soudu I. stupně uložil, aby se zabýval otázkou případného vydržení předmětné části pozemku, a posoudil, zda je žalobkyně skutečnou (a nikoliv pouze katastrální) vlastnicí sporné části pozemku p. č. , parcelní číslo, , tj. zda je k podání vlastnické žaloby aktivně legitimována.

7. Podle § 1040 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

8. Podle § 3028 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném a účinném znění (dále jen o. z.), není-li stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

9. V souladu s § 129 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného a účinného do , datum, (dále jen obč. zák.), je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon. Podle § 130 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle § 134 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.

10. Soud I. stupně řádně doplnil dokazování, které popsal v odst. 6 až 34 odůvodnění svého rozsudku a skutkový stav shrnul pod bodem 37 odůvodnění rozsudku. Takto zjištěný skutkový stav zcela odpovídá provedenému dokazování. Pro posouzení otázky vydržení dané části pozemku žalovanými 1) a 2), resp. jejich právními předchůdci, jsou pak podstatná zejména následující zjištění: Rodiče žalobkyně postavili na svém pozemku rodinný dům dříve, nastěhovali se do něj mezi lety 1975 a 1978. Jejich pozemek nebyl původně oplocen. Žalovaný 1) a jeho rodiče , jméno FO, a , jméno FO, se ujali držby své parcely p. č. , parcelní číslo, (tehdy p. č. , parcelní číslo, ) na základě dohody o osobním užívání pozemku ze dne , datum, a byla jim zde povolena stavba rodinného domu. Podle geometrického plánu z , datum, došlo k vytyčení a zaměření stavebního místa pro žalovaného 1) a jeho rodiče , jméno FO, a , jméno FO, ; nové hranice byly označeny železnými trubkami. Výstavba rodinného domu na pozemku žalovaných probíhala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, k jeho kolaudaci došlo v roce 1982. Mezi lety 1982 až 1983 zahájil otec žalobkyně stavbu plotu na domnělé hranici pozemku rodiny žalobkyně s pozemkem žalovaných. Svépomocí vystavěl 1/3 až 1/2 betonové podezdívky plotu s počátkem od obecní cesty a dále směrem mezi současné rodinné domy (dozadu). Na jeho stavbu navázala rodina žalovaných, kteří plot dokončovali rovněž svépomocí a respektovali přitom směr určený otcem žalobkyně. Ocelové díly na dodělání plotu poskytl otec žalobkyně. Žalovaný 1) a jeho rodiče , jméno FO, a , jméno FO, se ujali držby sporné části pozemku p. č. , parcelní číslo, nejpozději v roce 1983, kdy dostavěn plot s betonovou podezdívkou mezi pozemky rodiny žalobců a žalovaných. Mezi rodinami účastníků nebyly ohledně hranice mezi pozemky spory.

11. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem I. stupně. Vlastnické právo k pozemku vydržením nabude osoba, která kdykoliv po 1. lednu 1992 splní podmínky vydržení, stanovené § 134 obč. zák.; při posuzování těchto podmínek je třeba přihlížet k době, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v držbě před 1. lednem 1992 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98). Způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva je i pozemek, který je částí parcely (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98). V případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010). Při úvaze o dobré víře držitele, jenž se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je nutné brát zřetel na postoj vlastníka takto držené části sousedního pozemku. Jestliže vlastník trpěl držiteli užívání části svého pozemku po řadu let, je pak nezbytné vycházet z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011).

12. Je tedy správné posouzení soudu I. stupně v otázce vydržení předmětné části pozemku ve smyslu § 134 obč. zák. Žalovaný 1) a jeho rodiče , jméno FO, a , jméno FO, se nejpozději v roce 1983 stali dobrověrnými držiteli sporné části pozemku p. č. , parcelní číslo, v k. ú. , adresa, , když tento byl „připlocen“ k jejich zahradě, byl (resp. v případě žalovaného 1) stále je) jimi užíván a oprávněnost jejich držby nebyla dlouhodobě nikým zpochybňována. Putativním titulem (tj. důvodem, pro který drželi předmětnou část pozemku v dobré víře, že jsou jejími vlastníky) je dohoda o osobním užívání pozemku ze dne , datum, a následné vystavění plotu mezi pozemky rodiny, na jehož základě pak obě rodiny užívaly příslušné části zemského povrchu tak, že zahrada žalovaných se rozkládala navíc též na sporné části pozemku p. č. , parcelní číslo, . K námitce žalobkyně, že žalovaný 1) a jeho rodiče nemohli být dobrověrnými uživateli sporné části pozemku p. č. , parcelní číslo, podle toho, kudy vedl plot, když jejich pozemek byl v roce 1976 vytyčen železnými trubkami, lze poukázat na značný časový odstup od vytyčení pozemku žalovaných (1976) a výstavby plotu (1982-1983), tj. šest až sedm let, není tedy zřejmé (a v řízení nebylo zjištěno), zda/že vytyčení v terénu skutečně existovalo a bylo patrné ještě v době, kdy se žalovaní ujali držby předmětné části pozemku. Nadto je zapotřebí zdůraznit, že zadní hranice pozemku žalovaných (nejvzdálenější hranice od obecní cesty) není shodná se zadní hranicí pozemku rodiny žalobkyně, případný rozdíl mezi linií plotu a katastrální vlastnickou hranicí tedy nemusel být očividný. K uvedenému pak přispívá rovněž lichoběžný tvar pozemků účastníků a fakt, že stavební čára, která vymezuje polohu rodinných domů obou stran sporu, rovněž není rovnoběžná vzhledem k čelní straně jejich pozemků (tj. straně nejbližší u obecní cesty). Jde tedy o omluvitelný omyl, pokud žalovaný 1) a jeho rodiče respektovali jako vlastnickou hranici mezi pozemky hranici určenou plotem vystavěným rovnoběžně mezi rodinnými domy účastníků, a to tím spíše, že směr a trasu vedení plotu udal sám právní předchůdce žalobkyně.

13. S ohledem na shora uvedené pak lze uzavřít, že k vydržení sporné části pozemku žalobkyně došlo nejpozději v průběhu roku 1993, tj. po uplynutí 10leté vydržecí lhůty. V dané době byl vlastníkem id. ½ současného pozemku p. č. , parcelní číslo, němuž je sporná část pozemku p. č. , parcelní číslo, připlocena, žalovaný 1) a vlastníkem druhé id. ½ byla na základě darovací smlouvy ze dne , datum, sestra žalovaného 1) , jméno FO, . Tito tedy nabyli vydržením do vlastnictví i spornou část pozemku žalobkyně označené geometrickým plánem č. , číslo, , právnická osoba, jako pozemek s parcelním č. , parcelní číslo, , k. ú. , adresa, . Argument žalobkyně, že , jméno FO, musela nejpozději na základě zjištění získaných z jednotných pozemkových úprav provedených v roce 2003 pozbýt svou případnou dobrou víru, proto nemůže být relevantní (a soud proto ani podrobněji nezkoumal, zda se , jméno FO, s pozemkovými úpravami a vyznačením lomových bodů seznámila či neseznámila), neboť v dané době již byla předmětná část zemského povrchu ve smyslu § 134 obč. zák. vydržena (viz shora) a ani pokud by skutečně došlo k narušení dobré víry H. , jméno FO, , tímto již nemohlo dojít ke ztrátě jejího dříve nabytého vlastnického práva. Jak přitom správně konstatoval nalézací soud, žalobkyně neprokázala své tvrzení, že dobrá víra účastníků byla narušena ještě v průběhu vydržecí doby (viz odst. 53 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně). Nad rámec shora uvedeného je přitom možné poukázat i na to (a to s vědomím toho, že tvrzení žalobkyně zůstala osamocená, když časově je blíže nekonkretizovala svědkyně , jméno FO, , a svědci , jméno FO, a , jméno FO, uvedené popřeli), že i sama žalobkyně při svém výslechu uváděla, že první jednání o sporné části pozemku mezi ní a manželi , jméno FO, (tj. první indicie o narušení dobré víry právních předchůdců žalovaných) mělo proběhnout někdy v časovém intervalu poté, kdy žalobkyně obdržela id. ½ nemovitostí od svého otce na základě darovací smlouvy z , datum, , a předtím, než získala druhou id. ½ nemovitostí od matky v roce 2012; tedy i podle tvrzení samotné žalobkyně - po uplynutí vydržecí doby.

14. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

15. Odvolací soud pak jako závislý výrok (§ 212 písm. a) o. s. ř.) přezkoumal rozhodnutí o nákladech řízení (výrok II rozsudku soudu I. stupně). Nalézací soud v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil neúspěšné žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaných a správně určil počet úkonů, které zástupkyně žalovaných 1) a 2) v řízení vykonala (jejich výčet viz odůvodnění rozsudku I. stupně odst. 57 a 59). Soud I. stupně však nesprávně vyčíslil výši odměny za jeden úkon právní služby, když tato v souladu s § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), ve spojení s § 7 bod 4 a. t. a § 12 odst. 4 a. t. správně činí 2 400 Kč za 1 úkon (nikoliv 1 000 Kč za úkon). Rovněž nesprávně soud I. stupně nepřiznal žalovaným 1) a 2) náhradu za cestovné k jednáním nalézacího soudu konaným ve dnech , datum, a , datum, na trase , adresa, a zpět (tj. 4x 101 km), ačkoliv tyto výdaje žalovaní účtovali a posléze též řádně doložili velkým technickým průkazem vozidla. Žalovaným tedy přísluší náhrada nákladů právního zastoupení spočívající v odměně advokáta za 10 úkonů právní služby po 2 400 Kč (24 000 Kč), 10x režijní paušál á 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. (3 000 Kč) a náhrada cestovného za cesty k a z jednání soudu ve dnech , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, a , datum, . Všechny cesty byly vykonány osobním automobilem se spotřebou paliva NM 5,8 l/100 km na trase , adresa, a zpět (tj. 12x 101 km) při ceně pohonných hmot a sazbě základní náhrady ve smyslu vyhl. č. 375/2021 Sb. za cesty k prvním dvěma jednáním soudu (tj. 2 414,95 Kč) a podle vyhl. č. 398/2023 Sb. za cestu ke čtyřem jednáním soudu konaným v roce 2024 (tj. 6 338,40 Kč). Dohromady tedy celkem po zaokrouhlení 35 753 Kč. V tomto smyslu proto odvolací soud změnil výrok II rozsudku soudu I. stupně o nákladech řízení.

16. Žalovaní 1) a 2), kteří byli v řízení před odvolacím soudem zcela úspěšní, požadovali náhradu nákladů odvolacího řízení spočívající v odměně za jeden úkon právní služby a jeden režijní paušál (účast u jednání odvolacího soudu dne , datum, ), náhrady cestovného se výslovně vzdali. Odvolací soud proto výrokem III uložil žalobkyni povinnost uhradit náklady žalovaných 1) a 2) (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), a to podle § 9 odst. 1 a. t. ve spojení s § 7 bod 4 a. t. a § 12 odst. 4 a. t. na odměně 2 400 Kč a za jednu paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. 300 Kč, dohromady tedy 2 700 Kč. K plnění byla žalobkyně zavázána ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), k rukám zástupkyně žalovaných – advokátky (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).