21 Co 238/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Kadlečka a soudců Mgr. Kláry Cáskové a JUDr. Leoše Nováka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně proti žalovaným: 1) Jméno žalované A , narozená Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2) Jméno žalované B , narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B obě zastoupeny advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o určení dědice o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. 6. 2024, č. j. 6 C 276/2023-90,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 30 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných 1) a 2).

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19 075 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných 1) a 2).

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele , jméno FO, , nar. , datum, , zemřelého dne , datum, , naposledy bytem , adresa, (výrok I) a uložil žalobkyni, aby uhradila žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení v částce 23 000 Kč (výrok II).

2. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. Namítla, že soud I. stupně v rozporu se zákonem zabránil svědkovi , jméno FO, v přístupu k soudu. Podle jejího přesvědčení mělo být řízení před nalézacím soudem přerušeno do skončení řízení o posouzení svéprávnosti vedeného před Okresním soudem ve , adresa, pod sp. zn. , číslo, , neboť jeho výsledek je nezbytný k dalšímu procesnímu postupu. Navrhla proto zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. Žalované k odvolání žalobkyně uvedly, že soud žalobkyní navrženého svědka , jméno FO, předvolal, ten se však k jednání soudu nedostavil. Následně žalobkyně navrhla vyslechnout místo něj dva jiné svědky, jejichž výslech byl následně proveden. Nad rámec uvedeného lze dodat, že soud vyslechl celkem 12 svědků (přičemž 6 jich navrhla žalobkyně a 6 žalované), na základě toho pak byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci tak, že soud mohl ve věci rozhodnout. Absence výslechu jednoho svědka navíc, u nějž nadto lze mít pochybnosti o jeho duševním stavu a svéprávnosti, nebyla pro rozhodnutí soudu nikterak podstatná. Přerušení řízení by bylo v rozporu s procesními pravidly a zásadou ekonomie a efektivity řízení.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) – po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario) – u jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Krajský soud v Brně přes žádost žalobkyně o odročení jednání věc projednal dne , datum, v její nepřítomnosti, neboť žádost žalobkyně nebyla včasná ani důvodná. Žádost byla soudu doručena teprve dne , datum, v odpoledních hodinách přesto, že pracovní neschopnost účastnice trvá již od , datum, a nejde tedy o nenadálou událost. Nadto, šlo o žádost opakovanou (předchozí jednání nařízené na den , datum, soud k žádosti žalobkyně odročil) a zároveň si soud telefonickým dotazem u ošetřujícího lékaře žalobkyně ověřil, že ačkoliv její dříve doložená pracovní neschopnost stále trvá (viz potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně ze dne , datum, , čl. , Anonymizováno, ), nemoc žalobkyně není takového charakteru, že by jí bránila v účasti na jednání soudu či cestě k němu.

6. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně byla ve smyslu § 170 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), k podání žaloby odkázána usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, které nabylo právní moci dne , datum, , neboť žalobkyně tvrdí, že nejméně jeden rok před smrtí zůstavitele s ním žila ve společné domácnosti, a má být tedy jeho dědičkou spolu s žalovanými, jakožto neteřemi zůstavitele, a to ve třetí dědické třídě podle § 1637 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalobkyně podala svou žalobu včas, soud provedl rozsáhlé dokazování, přičemž obsah výpovědí jednotlivých slyšených svědků, resp. obsahu provedených listin shrnul v bodech 5 až 23 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně.

7. Krajský soud ve smyslu § 213 odst. 3 o. s. ř. zopakoval dokazování výpisem komunikace zůstavitele a paní , Anonymizováno, (známé a kadeřnice zůstavitele, která byla soudem I. stupně rovněž slyšena jako svědkyně), jenž spolu vedli v průběhu roku , Anonymizováno, prostřednictvím komunikační aplikace WhatsApp (viz čl. 23 až 27 spisu). Z této komunikace odvolací soud zjistil, že zůstavitel p. , jméno FO, opakovaně nabádal, aby nevzdávala svou snahu o vrácení peněz od žalobkyně, označoval , Anonymizováno, (žalobkyni) za „sedmilhářku“ či „komediantku“ a že „využívá důvěřivé lidi“. Vyzýval , Anonymizováno, , aby to nevzdávala, že „jí (žalobkyni – pozn. odvolacího soudu) to nemůže jen tak projít“. Několikrát v průběhu konverzace se zůstavitel vyjádřil tak, že ji „zkusí kontaktovat“, že ona „s tím snad počítala, že sem už nepojede, jako na Vysočinu“, že si myslel, že „se sem už nevrátí a ona přitom přijede v létě k Vám pro peníze“. Výslovně napsal: „Taky se mi někdy ozve, když chce ale.“.

8. Z omluvy svědka , jméno FO, , kterou zaslala soudu dne , datum, , jméno FO, , opatrovnice , jméno FO, , soud zjistil, že opatrovnice sdělila, že , jméno FO, není schopen účasti u jednání, je duševně nemocný, dg. demence, je trvale odkázán na invalidní vozík a má další zdravotní problémy. Před Okresním soudem ve , adresa, probíhá řízení o omezení jeho svéprávnosti. Podle přiložené lékařské zprávy ze dne , datum, , jméno FO, není schopen rozumět jakémukoli řízení či jednání či jeho dopadu, trpí smíšenou úzkostní poruchou těžkou, kognitivní výkonnost v oblasti LMP, má těžkou smíšenou poruchu osobnosti anxiózně depresivní poruchu, dále je mj. sociofobický.

9. Podle ustanovení § 1637 odst. 1 o. z. nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

10. Jak opakovaně vyložil Nejvyšší soud (viz např. rozsudek ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019) za soužití ve společné domácnosti lze považovat soužití osob, které není omezeno jen na občasné návštěvy nebo příležitostnou výpomoc za předpokladu, že takové společenství osob představuje jejich jedinou společnou domácnost spojenou s úhradou společných potřeb.

11. Odvolací soud dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav jednoznačně vyvrací skutkovou verzi žalobkyně uváděnou v žalobě, tj. že by žalobkyně se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí žila ve společné domácnosti a že by z tohoto důvodu též pečovali o společnou domácnost. Již ze zpráv zůstavitele zaslaných , jméno FO, (viz shora odst. 7) plyne, že žalobkyně se zůstavitelem v období jednoho roku před jeho smrtí (tj. v době , datum, - , datum, ) nebydlela, resp. její případný výskyt v domácnosti zůstavitele nelze označit jako její soužití se zůstavitelem. Z opakovaných zpráv zůstavitele zaslaných , jméno FO, je zřejmé, že žalobkyně k němu maximálně „občas přijížděla“, přičemž v kontextu toho, jak se zůstavitel o žalobkyni vyjadřoval, a zároveň, že jelikož zůstavitel , jméno FO, sám nabádal, aby dluh od žalobkyně vymáhala, se nejeví jako pravděpodobné, že by zůstavitel naschvál neuváděl pravdu a tzv. „mlžil“ o pobytu žalobkyně u něj. Uvedený závěr, tj. že žalobkyně se zůstavitelem v rozhodné době nebydlela a nevedla společnou domácnost, odpovídá též zjištěním soudu I. stupně, když z výpovědi svědka , jméno FO, (viz odst. 16 a 28 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně) bylo prokázáno, že zůstavitel byl po svém úmrtí několik dní uložen na pitevně, o jeho další osud nikdo nejevil zájem, a teprve z iniciativy svědka , jméno FO, , který uvědomil švagrovu zůstavitele, byl vypraven jeho pohřeb. Uvedené přitom přímo odporuje tvrzením žalobkyně uváděným v žalobě, a to že žalobkyně zůstavitele pravidelně navštěvovala v nemocnici v Třebíči a že každý den do nemocnice volala (viz čl. 2 verte). Vedení společné domácnosti v domě zůstavitele je dále vyvraceno svědectvím svědka , jméno FO, , spolupracovníka zůstavitele, který mj. uvedl, že žalobkyně od zůstavitelova domu neměla klíč (viz odst. 19 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně). Další slyšení svědci navržení žalobkyní (např. , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, ) se pak vyjadřovali spíše k tomu, zda zůstavitel a žalobkyně „působili jako životní partneři“, nikoliv ke skutečnostem, z nichž by bylo možné dovodit jejich společné hospodaření ve společné domácnosti u zůstavitele. Naopak, lze konstatovat, že pokud žalobkyně sama v žalobě uváděla, že její soužití se zůstavitelem mohou nejlépe potvrdit sousedé z , adresa, (viz čl. 2), svědek , adresa, , soused zůstavitele, výslovně uvedl, že u něj doma nikdy nebyl a zda a jak spolu žalobkyně a zůstavitel hospodařili mu není známo (viz odst. 13 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně); svědkyně , jméno FO, , která potvrzovala partnerský vztah zůstavitele a žalobkyně, se s žalobkyní poprvé fyzicky viděla až na zůstavitelově pohřbu (viz odst. 22 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně). Pokud se týká výslechu svědků , jméno FO, , odvolací soud se shoduje se soudem I. stupně v jejich hodnocení jako nevěrohodných, a to z důvodů jak vnitřních rozporů jejich výpovědí (viz svědek , jméno FO, – v domácnosti bylo uklizeno x v domácnosti se dalo přejít, ale kolem byl binec), tak jejich rozpornosti oproti ostatním provedeným důkazům (viz stav domácnosti zůstavitele z hlediska množství uložených věcí a jejich uspořádání, ochoty zůstavitele přijímat návštěvy, atp.).

12. Odvolací námitku žalobkyně, že soud I. stupně neprovedl navržený důkaz – výslech svědka , jméno FO, , neshledává odvolací soud důvodnou, neboť soud I. stupně jejímu návrhu vyhověl a svědka , jméno FO, předvolal k výslechu; navíc ze zprávy jeho opatrovnice a přiložené lékařské zprávy však jasně vyplývá, že předvolaný svědek výslechu nebyl ze zdravotních důvodů schopen (viz shora odst. 8), proto ani nemohl být - z důvodů na straně svědka – výslech uskutečněn. Případný výsledek řízení o omezení svéprávnosti navrženého svědka (řízení vedené před Okresním soudem ve , adresa, pod sp. zn. , číslo, ) na uvedené nemá žádný vliv.

13. Odvolací soud pak jako závislý výrok (§ 212 písm. a) o. s. ř.) přezkoumal rozhodnutí o nákladech řízení (výrok II rozsudku soudu I. stupně). Nalézací soud v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil neúspěšné žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaných. Nesprávně však určil počet úkonů, které zástupce žalovaných 1) a 2) v řízení vykonal. Zástupce vykonal 7 (nikoliv 5) úkonů právní služby, a to: převzetí a příprava věci (plná moc čl. 18), sepis vyjádření ze dne , datum, (čl. 15) a účast u jednání soudu ve dnech , datum, , , datum, (v době trvání převyšující 2 hodiny), , datum, a , datum, . Rovněž nesprávně vyčíslil výši odměny za jeden úkon právní služby, když tato v souladu s § 9 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), ve spojení s § 7 bod 5 a. t. a § 12 odst. 4 a. t. správně činí 4 000 Kč za 1 úkon (nikoliv 2 500 Kč za úkon). Žalovaným 1) a 2) tedy na náhradě odměny právního zástupce náleží 28 000 Kč, na náhradě hotových výdajů 2 100 Kč, celkem tedy 30 100 Kč. V tomto smyslu proto odvolací soud změnil výrok II rozsudku soudu I. stupně o nákladech řízení.

14. Žalované 1) a 2), které byly v řízení před odvolacím soudem zcela úspěšné, požadovaly náhradu nákladů odvolacího řízení spočívající v odměně za tři úkony právní služby a tři režijní paušály (vyjádření k odvolání ze dne , datum, , vyjádření ke vstupu vedlejšího účastníka ze dne , datum, a účast u jednání dne , datum, ) a dále náhradu nákladů cestovného osobním automobilem se spotřebou NM 4,8 l/100 km na trase , adresa, a zpět (152 km) za cestu k jednání odvolacího soudu dne , datum, a náhradu za ztrátu času v rozsahu 6 půlhodin po 150 Kč. Odvolací soud proto výrokem III uložil žalobkyni povinnost uhradit náklady žalovaných 1) a 2) (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), a to podle § 9 odst. 3 a. t. ve spojení s § 7 bod 5 a. t. a § 12 odst. 4 a. t., přičemž při vyčíslení odměny a režijního paušálu je nutno zohlednit změnu provedenou vyhláškou č. 258/2024 Sb. s účinností od 1. 1. 2025. Na odměně proto byla přiznána za jeden úkon právní služby částka 4 000 Kč a jedna paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. ve výši 300 Kč, to vše podle a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024, a dále na odměně za dva úkony právní služby vykonané po 1. 1. 2025 částka 5 920 Kč za úkon (tj. celkem 11 840 Kč) a za dvě paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby vykonané po 1. 1. 2025 podle § 13 odst. 4 a. t. částka 450 za úkon (tj. 900 Kč), dohromady tedy 17 040 Kč. Na náhradě cestovného žalobkyni náleží částka 1 135 Kč za cestu osobním automobilem se spotřebou NM 4,8 l/100 km na trase , adresa, a zpět (152 km) při ceně pohonných hmot a sazbě základní náhrady podle vyhl. č. 475/2024 Sb. Na náhradě promeškaného času pak podle §14 odst. 3 a. t. 6x 150 Kč za šest půlhodin, tj. 900 Kč. Celkem tedy náklady odvolacího řízení činí 19 075 Kč. K plnění byla žalobkyně zavázána ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), k rukám zástupce žalovaných – advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).